První staletí existence církve nebyla zdaleka tak idylická a jednotná, za jaká bývají někdy vydávána sentimentálními kazateli — a nebyla klidná a harmonická ani po ideové stránce. Spíše je nutno období kolem vzniku křesťanství chápat jako dramaticky proces varu a krystalizace idejí, jako období intenzivního duchovního hledání a tvorby, nevylučující spory a sváry. Důležitými krystalizačními centry tohoto děje pak byly spisy, zvláště spisy autorů těšících se v prostředí židů a křesťanů autoritě. Vedle klasických spisů obecně uznávaných to byly i spisy nově vznikající a nárokující si rovněž náboženskou autoritu. Slovo apokryf (z řeckého APOKRYFOS, „skryté“), jímž některé takové spisy bývají dodnes označovány, pochází rovněž z této doby. Pro jeho významovou nejednoznačnost a bohaté souvislosti stojí za to si jej povšimnout blíže.

Označení apokryf vzniklo zřejmě z praxe některých sekt a náboženských skupin tajit část svých věroučných spisů před nepovolanými a nezasvěcenými, držet je vskrytu. Čtvrtá (někdy též označována jako Třetí) kniha Ezdrášova popisuje podobnou praxi v kap. 14 od verše 44: z 94 napsaných prorockých knih se má zveřejnit pouze prvních čtrnáct, zbylých sedmdesát má být předáno pouze „moudrým z lidu“ jako „pramen moudrosti a řeka poznání“.

K apokryfní literatuře neodmyslitelně patří častý zvyk připisovat tyto spisy různým slavným autorům (prorokům, patriarchům, apoštolům), aby text byl přijímán s větší důvěrou. Tím se zčásti vysvětluje i „tajné“ předávání takových spisů: jinak by nebylo možno objasnit, že dávno po smrti domnělého autora není spis obecně znám. Falešné udání autorství obsahují ostatně i knihy, které nebývají za apokryfy zpravidla považovány: skutečné autorství mnoha biblických spisů, počínaje Davidovými žalmy a konče Petrovými epištolami, se také s největší pravděpodobností nekryje se jménem, které udává sám spis.

Slovo apokryf ovšem nebylo ani v antice užíváno vždy ve stejném významu a se stejným hodnocením. Órigenés (3. stol.) je používá bez negativního přídechu ve smyslu „důvěrný“, ne veřejně čtený spis. Později se však objevuje přemíra různých sektářských spisů, proti nimž stará církev bojuje, a termín apokryf začíná označovat spis nejistého původu a nedůvěryhodného obsahu.

Výsledkem duchovních zápasů, stavících knihu proti knize a svědectví proti svědectví, bylo postupné vytvoření biblického kánonu (řecké KANÓN — mj. „měřítko“, „míra“ — má snad semitské kořeny: hebrejské KNH znamená „rákos“, „přímá hůl“). V rámci židovstva i mladého křesťanstva se postupně vytvářelo „veřejné mínění“ o jednotlivých spisech a vyčleňovaly se ty knihy, které byly většinou náboženských autorit přijímány za pravé, kanonické. Tento proces nebyl bez sporů a zvratů.

Nejdůležitější a dodnes citelný rozpor se týká kánonu Starého zákona: v řecky mluvícím křesťanstvu zvítězil názor přijímající řecký překlad SZ, tzv. Septuagintu, včetně spisů mladšího původu, které tehdy mezi židy a křesťany kolovaly a byly k ní byly přidávány. Převážnou většinou křesťanů byly až do 16. století přijímány různé varianty tohoto „širšího“ kánonu (někdy též „alexandrijského“: prý ho zastávali hlavně diasporní židé v Egyptě — viz apokryfní Aristeův list, chválu Septuaginty z pozice diaspory; tato „egyptská hypotéza“ bývá však dnes kritizována ve prospěch názoru, že dotyčné texty kolovaly celým židovstvem). V rabínské diskusi však nakonec zvítězilo opačné stanovisko: potalmudský traktát Soferim (1,7) uvádí, že den překladu Tóry do řečtiny „byl pro Izrael stejně osudný jako den, ve kterém zhotovili zlaté tele“. „První“ a „užší“ kánon měl židovstvo vymezit proti nekontrolovanému bujení různých apokalyptických a gnostických názorů, a přijímal za pravé pouze starobylé, hebrejsky či aramejsky psané texty. Přijala prý ho rabínská synoda v Jabne (Jamnii) někdy kolem r. 90 či 95; někteří badatelé nyní ovšem konání takové synody zpochybňují. Tento kánon obsahoval pouze 24 (dle jiného počítání 22 jako písmen hebrejské abecedy) knih (5 knih Zákona (Tóra): Gn, Ex, Lv, Nu, Dt; 7 knih Proroků (Nevťim): Joz, Sd, Samuel, Král. + Izajáš, Jr, Ez, XII malých pror.; a 12 knih Spisů (Ketubim): Ž, Jb, Př, Rt, Pis, Kaz, Pí, Est, Dá, Ezd + Něh, Paralipomenon). Tento „první kánon“, užívaný nyní protestanty, křesťané ovšem počítají jako 40 spisů — mnoho textů, židy považovaných za jednu knihu, se u křesťanů chápe jako dvě nebo více knih.

Řekli jsme, že vedle „prvního kánonu“ církev měla ještě starozákonní knihy „druhého kánonu“, „deuterokanonické“: katolická církev sem dnes počítá Tób, Jud, Mdr, Sír, Bár + List Jeremiášův, l a 2 Mak a řecké přídavky k Est a Dan. Pravoslavné církve podle místních tradic tento seznam mívají ještě širší. Objevují se spisy jako 3 a 4 Mak, Modlitba Manassesova, 3 a 4 Ezd (jako 2 Ezd se označuje kanonický Něh), Žalm 151, etiopský překlad bible obsahuje rovněž Knihu jubilejí a Henocha a syrská Pešitta má List Baruchův.

Teologická diskuse o hodnotě těchto spisů a jejich místě v bibli se vedla zřejmě již od nejstarších dob — zasáhl do ní prokazatelně již Origenés, hájící autenticitu příběhu o Zuzaně proti Juliu Afričanovi. I když většina teologů považovala tyto spisy za plně inspirované, nechyběli ani lidé s diferencovanějším a kritičtějším pohledem: Athanasius, Cyril Jeruzalémský, Řehoř Na-ziánský, Epifanius, Rufinus, Řehoř Veliký, Jan z Damašku, Hugo od sv. Viktora, Mikuláš z Lyry. Skutečně vážně však byly tyto spisy zpochybněny až reformací v 16. stol. Lutherův překlad bible do němčiny v prvním úplném vydání (1534) tyto knihy přináší ve zvláštní části s vlastním titulním listem a paginací a uvádí je jako „Apocrypha. To jest knihy, jež nejsou považovány za rovné Písmu svatému, jež však jsou užitečné a dobré ke čtení. I. Judit. II. Moudrost. III. Tobiáš. IIII. Syrach. V. Baruch. VI. Maccabeorum. VII. Části Ester. VIII. Části Daniele.“ Luther tak provedl své závažné rozhodnutí přiklonit se k užšímu kánonu Písma, k „veritas hebraica“, „hebrejské pravdě“, ale současně zcela nezavrhnout tradiční části Starého zákona, jimž dal jméno apokryfy. Toto rozhodnutí bylo ze strany katolické církve ostře odmítnuto: Tridentský koncil rozhodl 8. srpna 1546 definitivně a závazně, že sporné knihy jsou plnocennou součástí bible. Naopak v prostředí evangelických církví se rychle či pomaleji upouští od tisku apokryfů (v Lutherově smyslu) v bibli a jejich užívání.

V posledních letech ovšem dochází k určitému usmíření. Mnozí evangeličtí teologové si uvědomují význam „apokryfů“ jako mostu mezi Starým a Novým zákonem, mnozí katoličtí a pravoslavní teologové připouštějí, že „deuterokanonické spisy“ nemají význam srovnatelný s důležitostí evangelií nebo Pentateuchu. Ke kompromisu ohledně umístění sporných knih v bibli došlo i mezi Vatikánem a Spojenými biblickými společnostmi, takže např. též katolické vydání Českého ekumenického překladu je tištěno sice s apokry-fy/deuterokanonickými spisy (ústupek SBS), ale zařazenými nikoli v „katolickém“ pořadí mezi ostatními knihami, nýbrž vyčleněnými zvlášť mezi Starý a Nový zákon (ústupek Říma). To ovšem neznamená, že by se katolíci těchto knih napůl vzdali, nebo že by protestante zapomněli na své námitky ohledně modlitby za mrtvé, jak ji ukazuje 2 Mak 12, 43nn a další naukové „prohřešky“ těchto textů.

3. Henoch a ti druzí

Vedle apokryfů, které někteří křesťané přijímají jako kanonické knihy, existuje pestrá a nepřehledná apokryfní (protestantskou terminologií „pseude-pigrafní“) literatura, která není za kanonickou přijímána vůbec. Společné je jí, že 1) pochází z židovské nebo křesťanské antiky, 2) podobá se svým charakterem biblické literatuře a 3) nebyla zařazena do bible ani do některého pozdějšího souboru autoritativních textů (do Talmudu, mezi apoštolské Otce). Šlo většinou o knihy podezřelé, nejistého původu (jak jsme již řekli, autoři apokryfů často svoji totožnost schovali za jména známých biblických postav) a leckdy heretického obsahu. Šíření apokryfů proto církev často bránila — a přesto snad v každé době existovaly kruhy, v nichž podobná literatura kolovala a byla přijímána.

Přestože i dnes v řadě případů snadno poznáme, proč se daný spis nestal součástí biblického kánonu, obsahují tyto texty cenné informace o životě a myšlení své doby. Jsou proto i dnes vydávány a studovány teology, historiky a filosofy. I u nás došlo v poslední době k několika — lepším i velmi pochybným — edicím apokryfů a další se připravují: autor těchto řádek má čest podílet se na redakční přípravě dvousvazkového vydání nejdůležitějších starozákonních pseudepigrafů nakladatelstvím Vyšehrad ve spolehlivém tlumočení odborníků ze starozákonní překladatelské komise Českého ekumenického překladu bible.

Okruh apokryfů (v „katolickém“ smyslu slova) je velmi široký a nelze jej jednoznačně vymezit. Ještě i v našem století kromě toho dochází k nálezům dosud neznámých apokryfů či jejich zlomků nebo variant; u některých apokryfů naopak známe pouze jejich název, ale text zmizel, u jiných existují různé podstatně odlišné textové varianty. Pro zařazení apokryfů se používá základního dělení na apokryfy starozákonní a novozákonní podle toho, zda byly sepsány Židy nebo již inspirovány křesťanstvím. Dále se třídí podle obsahu a literárního druhu — podobně jako rozlišujeme základní literární druhy biblických knih.

Uveďme alespoň krátkou informaci o několika nejdůležitějších a typických apokryfech:

Kniha jubilejí (asi 2. pól. 2. stol. př. Kr.) je příkladem dějepisného starozákonního apokryfu; jde o volné převyprávění dějin světa od stvoření po seslání Zákona na Sinaji, rozdělené do period po 49 letech (= 7 krát 7), zvaných jubilea.

Závěti dvanácti patriarchů (doba vzniku sporná) obsahují mravní naučení a životní vyznání dvanácti Jákobových synů a jsou nedůležitějším příkladem apokryfních závětí (existuje ještě Závěť Adamova, Závěť Abrahamova atd.).

Žalmy Šalomounovy (1. stol. př. Kr.) je sbírka osmnácti žalmů, místy vyjadřujících silné mesiášské očekávání, a jsou příkladem apokryfních modliteb a básní.

Knihy Henochovy máme dvě: První (etiopský) Henoch (asi 100 př. Kr.) a Druhý (slovanský) Henoch (asi 70 po Kr.), který je přepracováním etiopské-ho Henocha; své označení nesou podle jazyků, v nichž se nám dochovaly. Popisují zejména Henochovu cestu nebem, založenou na poznámce v Gn 5,24, že „Bůh Henocha vzal“. Henoch se dozvídá o konci světa a vzkříšení, ale i kosmologické informace o přírodě a astronomických dějích. Jde o příklad rozšířeného literárního druhu apokalypsy.

Tomášovo evangelium (2. stol.) je sbírkou více než sta gnostických výroků, připsaných Ježíšovi. Vedle tohoto evangelia kolovala celá řada jiných spisů o životě a slovech Páně, často zaměřených pouze na některou z klíčových událostí Ježíšova života (dětství—Jakubovo evangelium a Evangelium Ježíšova dětství od Tomáše, Izraelity, zdroje mnoha pozdějších mariánských legend; smrt a vzkříšení — dokétské Petrovo evangelium nebo Akta Pilátova). Mnohé z nich byly gnostického ražení (Evangelium pravdy, Filipovo evangelium), zdaleka ne všechny se dochovaly. Některá tato evangelia snad obsahují jinde nedochované stopy pravé ježíšovské tradice, převážnou většinou však jde o kombinace smyšlenek pisatelů a látky kanonických evangelií.

Skutky Petrovy (2. stol.) jsou příkladem apokryfních skutků, jichž existovala rovněž celá řada. Gnosticky zabarvený spis pojednává o dalším životě a smrti apoštola Petra. Pochází z něho mj. legenda o „Quo vadis?“ a zpráva o křižování Petra hlavou dolů.

Barnabášův list (l. pól. 2. stol.) je teologické pojednání o smyslu židovského Zákona a o dvou cestách, cestě světla a cestě temnoty. Je příkladem jinak poměrně nevýznamného druhu apokryfní epištoly.

Hermův pastýř (2. stol.) je nejznámější nekanonickou novozákonní apokalypsou, i když nikoli pro tento žánr nejtypičtější — spíše než popisu konce světa zde vize vedou k pokání a obrácení. Spis měl značný vliv na starokřesťanskou praxi pokání a podobně jako Barnabášův list bývá často počítán nikoli mezi apokryfy, ale ke spisům apoštolských Otců.

Poznámky:

1) V = Vulgáta, K = koptská bible, E = etiopská bible, P = syrská Pešitta, A = arménská bible.

2) V rozsahu Nového zákona se uvedené tradice shodují s výjimkou P, kde chybí 2 Pt, 2 a 3 J, Ju a Zj.

3) Mezi protestanty není rozdělení mezi apokryfy a pseudepigrafy vždy jednotné — srv. výše seznam apokryfu Lutherovy bible.

Sama antická apokryfní literatura sice později z velké části zapadla nebo se ztratila, a mnohdy nikoli neprávem. Ve srovnání s kanonickou tradicí jde často o texty literárně, myšlenkově či duchovně méněcenné. Přesto však některé dochované spisy měly poměrně značný vliv — na umění (např. Dante) i zbožnost. Řada středověkých legend na apokryfní motivy navazuje a dále je rozvíjí, apokryfní prvky pronikají i do církevní nauky (Nanebevzetí Panny Marie bylo papežem vyhlášeno za dogma dokonce ještě poměrně nedávno, roku 1950). Další život těchto knih ostatně nepřekvapuje: v apokryfech se vedle hlušiny nachází i mnohé cenné zrno.

Kromě toho se apokryfy nikdy nepřestaly psát. Legendy v biblickém či apokalyptickém duchu vznikají dodnes — a dnes snad ještě více než dříve. Někdy jde o zbožné či pseudozbožné vize (do jednoho loňského čísla jistého moravského náboženského periodika tak napsala úvodník — sama Bohorodička!), jinde o pravé umění s nadhledem i hloubkou (u nás např. Karel Čapek).

Vyhraněně mariánská orientace většiny zbožných katolických apokryfu nového věku je zajímavá. Ztrácí tato církev kontakt se svými ostatními světci, s oblakem svědků a základem apoštolů? Hledá se ženská protiváha Boha, nová Artemis či Kálí v modrobílém hávu? Nebo má tajemná postava dívky a matky, o níž toho historicky víme tak málo jistého, v sobě cosi mimořádně důležitého pro tuto dobu? Je Blahoslavená a Bolestiplná, Mlčenlivá a Milosrdná, Královna nebes a pokorná Služebnice Páně vhodnou postavou, na níž se mohou promítnout všechny touhy a naděje nás poutníků v tomto slzavém údolí devatenáctého a dvacátého věku?

Apokryfy však nevznikají pouze v křesťanském prostředí. Pojmeme-li apokryf jako doplněk kánonu, nahlédneme snadno, že apokryf musí existovat všude, kde existuje kánon. Proč by totiž jinak kánon vůbec vznikal? Šířily-li se statisícové edice knížek různých Leninů a Bifaků v jednotné úpravě, nebylo to možné pouze na pozadí stoup, v nichž mizely alternativní texty Trockých a Šiků? A byl samizdat — s jeho skrytostí (utajeností — „apokryfností“), anonymitou (neuváděním autorů a výrobců — „pseudepigrafií“) a podvratným záměrem (bojem se stávajícím typem myšlení — „heretičností“) něčím jiným než grandiózní dílnou na apokryfy? A nakonec i demokracie má své apokryfy a apokryfní způsoby života v duchovní, obchodní i politické oblasti — rozhlédněme se jen kolem sebe.

Roste zájem také o skutečné antické apokryfy: Neskrývá se v nich snad skutečné duchovní tajemství? Alternativa ke kanonické tradici? Důležitý článek dějin ducha? Něco, co křesťané chtěli zatajit a co svévolně potlačili? Není tu naděje v nalezeni nového stvořitelského Slova, Slova silného, poněvadž ještě nevyčpělého a neopotřebovaného?

Nevím. Nevěřím příliš v utajení Slova — přesvědčivá je pro mne naopak kenosis, vyprázdnění Slova, které se stalo člověkem a zemřelo v kruté hanbě kříže, obnažené a před očima nás všech.

1) Slovo „apokryf“ postupně získalo trojí či potrojný základní význam: a) tajný spis; b) pseudonymní spis; c) kacířský spis.

2) V teologii se „apokryf“ používá jako označení textu, který není kanonický, avšak svým charakterem se kanonickým spisům podobá.

3) Protože se křesťanské církve liší rozsahem a pojetím kánonu bible, liší se také význam slova „apokryf“ v jejich teologiích.

4) V katolické církvi se tak apokryfem rozumí spis blízký biblickému textu, avšak nepřijatý do kánonu bible, definovaného tridentským koncilem. Tyto spisy bývají v evangelických církvích označovány jako pseudepigrafy.

5) V evangelických církvích se jako apokryfy označují zejména spisy z takzvaného širšího kánonu bible. Ty jsou katolíky většinou uznávány za kanonické a označovány jako deuterokanonické spisy.

6) V moderní době slovo apokryf navíc označuje literární druh legendy (i umělé), vyprávějící smyšlené příběhy o slavných osobnostech, zejména biblických.