MCP: Jiných lidí bych se zeptal: Jsme my Češi Slované? Vás se takto ptát nebudu. Vás se zeptám: Jsme-li my Češi Slované, co z toho pro nás plyne?

AS: Snad bychom mohli tu otázku vrátit: Jsou-li Češi Slované a jsou-li vůbec nějací Slované. Slovanství se vrací jako aktuální jev a problém například i v denní publicistice, někdy hloupě, někdy nebezpečně, někdy citově. Něco tady ve vzduchu je — představa slovanství cosi říká i české společnosti na konci 20. století. Ale ten problém se u nás nikdy příliš meritorně a podstatně neanalyzoval. Podle mého soudu, velice subjektivního, slovanství jako jev antropologický, etnografický či sociologický nedává dnes dost dobře smysl, aspoň ne v českých zemích. Kdybychom chtěli slovanství založit na nějaké rasové či kmenové pospolitosti, na nějakém společenství krve, octneme se v naprostém vzduchoprázdnu nebo v nebezpečném a někdy trochu krvelačném iracionalismu.

Jakékoliv slovanské povědomí je dnes navíc u nás torpédováno tím, že se společnost a zvláště její intelektuální mladá složka zcela přirozeně chce oddělit, distancovat od těch zemí, které vzbuzují trochu podiv a trochu strach, jako je „společenství nezávislých států“ a balkánské země. Je jasné, že dnešní mladý člověk cítí mnohem víc společného řekněme s mladým Bavorákem než třeba s mladým Jihobulharem.

Na druhé straně — sám fakt, že toto pojmenování je vůbec dosud srozumitelné, ukazuje, že je tu jakási sociálně psychologická představa, stará už několik staletí. Snad by se dalo slovanství chápat jednak jako jistá historická, ale přitom živoucí reminiscence, a jednak (je to trochu takové příliš nízké pro řadu lidí) jisté vědomí jazykové. A to i u mladých lidí, kterým už vůbec nic neříká tradiční nacionalismus, tradiční pocit nějakého etnického nebo kvazietnického souručenství.

Ale není pravda, že slovanství, panslavismus a všechny podobné jevy si vymysleli až Kollár, Jungmann a jejich generace. Funguje to od počátku, od okamžiku, kdy Češi začali žít jako kulturní národ a zapisovat to, co si mysleli — už tam nacházíme velmi silné vztahy k pojmu slovanství.

Proč? Za prvé, je to asi dáno potřebou odpovídat si na otázku „odkud jsme přišli“. U středověkých kronikářů, především u Dalimila, ale dokonce i v latinské kronice Kosmově se na začátku vykládá o tom, odkud jsme přišli, a že nějak souvisíme s těmi Polány, Jihoslovany a dalšími. Druhá věc, která to udržovala, je tradice cyrilometodějská. Byla období, kdy se na ni zvlášť v českém království silně zapomínalo, ale přece jen byla a je vždycky znovu vyvolatelná, znovu použitelná. Třetí důvod je kompenzace pocitů ohroženosti, malosti, nedostatečnosti.

Existuje starý spor o tom, co znamenají latinské výrazy Slovenus, Slavus, Sclavus apod., které čeští i polští kronikáři používali a zaměňovali zcela nezávazně s výrazy Bohemus, případně Polonus. Někdy tomu rozuměli — „my“, jeden národ, užší společenství, jindy ve významu společenství širšího. Aby si dodali pocitu síly, zdůrazňovali vždycky, že jediný jazyk se táhne odněkud ze střední Evropy až kamsi na sever, na jih a na východ — nakonec až na Kamčatku, a že se tam všude můžou domluvit, že tam všude dosahuje ono veliké silné společenství.

Zdá se mi dokonce, že tu působila i jakási neschopnost Slovanů rozdělit se, což je vidět v tom, že máme dodnes několik slovanských národů, které vlastně zůstávají svým pojmenováním na tom původním názvu „slovanský lid, slovansky mluvící obyvatelstvo“. Západ si mnohdy nedovede poradit s tím, jak rozlišit Slovenskou republiku a Slovinskou republiku, v diplomacii, ale i třeba v poštovním styku, a ještě navíc máme v Chorvatsku území, které se jmenuje Slavonie. Toto pojmenování je na rozdíl od Rusů, Čechů či Charvátů stále to „superkmenové“.

Proti tomuto vědomí jednoty vždycky působil církevní rozkol, který vedl k tomu, že se v jedné části církve začalo ztotožňovat slovanství jenom s východní ortodoxií, což nutně vylučovalo katolické Slovany. Nejhůře to pociťovaly polské země, které se ocitaly v podivném dvojznačném postavení. V polské barokní poezii najdeme slovanské reminiscence, kdežto v 19. století se Polákům slavismus jevil jako něco nebezpečného, jako štít ruského imperialismu, trojský kůň. To vzbuzovalo zase rozpory polsko-české. Poláci se totiž mnohdy obávali, že české slovanofilství by mohlo být zneužito pro skryté záměry velmi parciální.

AS: Ale nejvíc komplikovalo Polákům zapojení Ukrajiny do polského velestátu, i ve vztahu k rakouské monarchii, haličští sedláci, kteří se necítí být ani Poláky, ani Ukrajinci, nýbrž Huculy, proti polské šlechtě. Na jedné straně se dalo tvrdit, že je tu jakýsi jeden celoslovanský superkmen, na druhé straně se cítilo to prudké oddělení jednotlivých slovanských „větví“ od sebe.

Na dnešní mezislovanské vztahy působí velmi negativně balkánská krize. K tomu si netroufnu říci nic politicky prognostického, ale je fakt, že je to pohroma i pro celou střední Evropu. Bude velmi těžké nejenom pro nás, ale třeba i pro Rakušany a Maďary, zaujmout k tomu stanovisko. Ostré oddělení srbštiny a chorvatštiny, Srbů a Chorvatů, nejen působí praktické obtíže, například při vyučování na vysokých školách, ale zároveň komplikuje náš vztah k těm národům. A o takové makedonštině už nevíme téměř nic. A všimněte si, že se — naštěstí — mlčí o tom nejzávažnějším neuralgickém bodu oblasti, a to je Kosovo. Ta hrůza postihla Bosnu, nikoliv Kosovo pole, kde do toho vstupují ještě Albánci. A všechno se to bázuje na faktech z minulosti.

AS: Ukázala se mlhavost a vágnost pojmu slovanství. Od církevního schismatu v jedenáctém století nebude už Slovanstvo nikdy tvořit celek. Nedovedeme odhadnout, co se bude dít mezi balkánskými národy za sto let, ale patrné to símě nenávisti, které na Balkáně vždycky bobtnalo, se tím ještě posílí… nedovedu si během několika generací představit nějakou trvalou a upřímnou spolupráci jihoslovanských národů.

A všimněte si, že zatím ještě mlčí Bulharsko, a to ve vztahu k Makedonii. Bulhaři jsou asi natolik realističtí, že vědí, že v této situaci nemohou tuto otázku přednést — ale ta otázka, jak je to s Makedonií, tam uvnitř zůstává, a když připočtete ještě vztah makedonsko-řecký, vidíte, že Balkán je opravdu místo z našeho hlediska neracionální a z hlediska západní Evropy a Spojených států zcela nepochopitelné, ale je to realita.

— Na druhou stranu by bylo nebezpečné, kdybychom se my jenom morálně pohoršovali nad srbskými barbary, protože jednak bychom přijali to, co se dnes odmítá, pojem kolektivní viny, ale hlavně bychom se zbavili možnosti tyhle situace a tyhle vztahy nějakým způsobem alespoň zmírnit.

AS: Před poměrně nedávným časem jsem trochu provokativně napsal do novin o svém nacionalismu. To je slovo, které dnes má u nás má velmi špatnou pověst a já jsem si toho vědom. Ale snažil jsem se říci, že to vidím jako pozitivní hodnotu, že nacionalismus nespočívá v tom, že bych někoho nenáviděl, nýbrž že mám někoho rád, a já jsem tedy čtyřnásobný nacionalista: český, slovenský, polský a slovinský.

Že jenom čtyřnásobný, je dáno tím, že za jeden lidský život člověk víc nestačí; byl bych rád třeba i nacionalistou italským a chorvatským a dánským, ale aby mohl být člověk nacionalista, musí o tom národu něco vědět Musí znát trochu jazyk, kulturu a dějiny té země, poznat onu zem bezprostředně, a to opakovaně, ne jenom jako turista dvacátého století. Zvlášť mě mrzí, že už nestihnu bát maďarský nacionalista. Jako Nitrančan, který tam vyrostl a strávil první léta života v prostředí slovensko-německo-

-židovsko-maďarsko-českém, jsem měl v dětství vztah k Maďarům. My bychom potřebovali o Maďarech hodně vědět, stýkat se s Maďary — ale tady je právě ta technická otázka jazyka. Naučit se maďarsky vyžaduje mnohem víc času a úsilí než naučit se polsky a slovinsky, a člověk toho stačí velice málo.

Takže k zpátky k těm Slovincům. Když byla při rozpadu Jugoslávie takzvaná desetidenní válka, napsal jsem článek, který přetiskl hlavní slovinský deník, článek s názvem Slovinsko v nás. I když název je emocionální, snažil jsem se spíš racionálně a prakticky ukázat, že my Češi jsme spojeni s jedním malým, ale výkonným a inteligentním, stoupajícím středoevropským národem, který k nám má navíc zcela mimořádně intenzívní pozitivní vztah. Ze všech evropských národů je tedy vlastně jediný, kde mají rádi člověka za ten pouhý fakt, že je Čech.

Jsou tedy staré vztahy, o nichž se málo ví, vztahy z dob reformace i katolické protireformace. Milota Zdirad Polák má ve svém cestopise z roku 1820 údaje o tom, jak český pastor řídil slovinskou reformaci. V baroku byly vztahy ještě silnější, bylo to dáno propojeností základních kulturotvorných řádů, už v rámci habsburské monarchie. Celé slovinské obrození, včetně pravopisu s háčky, je podmíněno českým modelem.

své době působil i trochu jako šaldovský provokatér. A on se obrací od studií biblických k nejstaršímu dokumentovanému slovanskému jazyku, ke staroslověnštině, a vytváří slavistiku jako vědní obor. Ale zase je pozoruhodné, že začíná vydávat časopisy, které už mají v názvech cosi emocionálního — Slavín, dokonce Slovanka — už to není ve stylu čistého osvícenského racionalismu, zvláště v tom ženském pojmenování je už cosi citového.

Když přichází Kollár a jeho generace, oni už nic nevymýšlejí, oni jen pod vlivem německého ponapoleonského nacionalismu domýšlejí to, co tu latentně existovalo. A teď je jen otázka, jestli to Kollár myslel vážně, když tvrdil, že jde jen o kulturní program, jestli to bylo upřímné nebo vynucené cenzurou a politickými poměry a ve skutečnosti se pomýšlelo na cosi politického. Tam je mnoho záhad — to, jak Jungmann byl prokazatelně, podle korespondence, v jistém okamžiku ochoten vzdát se češtiny ve prospěch jakéhosi všeslovanského jazyka. U praktického Jungmanna tohleto trochu překvapuje.

Je zajímavé, že centrem slavistiky byla dlouho, ještě ve dvacátém století, Vídeň. Po pražském Dobrovském přišli do Vídně dva velcí Slovinci — Kopitar a Miklošič, a po nich další Jihoslovan, Chorvat Vatroslav Jagič. Ne Češi, ne Rusové, ale právě ti Jihoslované, kteří se navzájem tak dokážou nenávidět, produkovali největší slavisty. A právě ti nejmenší Slovinci, kteří až do roku 1992 nikdy neměli svůj stát — protože oni to vlastně nejvíc potřebovali. Zároveň ale byli vždy velmi racionalističtí, oproti ruským a českým slavistům, kteří často podléhali prudkým emocím.

AS: Když je Čechům zle, uchylují se vždycky k východnímu „dubisku“. Například po rakousko-uherském vyrovnání dělají tu slavnou a později tolik kritizovanou a velmi vykřičenou pouť do Moskvy, což je v té době čirá provokace. Ale pouti se účastnil i Palacký, a Palacký velmi dobře cítil, že carismus je nenakloněn tomuto programu. Později sehrál ve slovanské orientaci význačnou roli Karel Kramář.

AS: Samozřejmě, Masaryk měl o slovanství úplně jiné představy. On neměl o Rusku iluze. V díle Rusko a Evropa vytvářel o tom „dubisku“ na východě zcela jasný a realistický obraz, rozbíjel — jak bylo jeho dobrým zvykem — mýty, někdy i velice subjektivně, ale rozbíjel. A na druhou stranu mu velmi šlo o spolupráci slovanských národů střední a jižní Evropy. Získal si velké jméno u Jihoslovanů, zvláště u Chorvatů a Slovinců, jichž se zastával v dobách habsburského mocnářství. Republiky zastával oproti Srbům. Z těchto všech důvodů zakládá po první velké válce Slovanský ústav, instituci světového významu. Tehdy se nevědělo, co se stane na bývalém ruském území, jestli ten Sovětský svaz bude trvat nebo nebude a v jaké podobě. Masaryk koncipoval ústav ne jako čistě filologické a vědecké středisko, měly se tam pěstovat i konkrétní vazby finanční a ekonomické, a to se pak neuskutečnilo, zůstal filologický ústav v tradici Dobrovský-Miklošič-Jagič. Měli bychom víc vědět o velké osobnosti prvního šéfa ústavu, o Slovinci Matijovi Murkovi, kterého Masaryk jakožto významného odborníka pozval do Prahy. Česky byly vydány Murkovy Pamětí a já je dávám studentům jako nejlepší poučení, co to ta slavistika vlastně je.

AS: To je něco, co je mi záhadné. V Praze byl roku 1929 uspořádán první Mezinárodní kongres slavistů, a to jako mezioborový. Češi tu hráli významnou roli — Weingart, mladý Havránek a další. Pak se stěhoval po jednotlivých slovanských zemích, vždy po pěti letech: 1934 ve Varšavě, 1939 měl být v Bělehradě, ale už nebyl kvůli válce. Po válce pochopitelně následoval moskevský, potom sofijský, a roku 1968 se sjezd vrátil do Prahy. Tehdy se z něho znovu stalo politikum, protože se konal v srpnu, těsně před invazí. Sjezd byl plný napětí, protože někteří kolegové, zvláště z Ruska a z Bulharska, byli už předem informováni, že tu uvidí řádící kontrarevoluci. Zatím poslední se konal v Bratislavě, byl koncipován ještě jako československý, ale mezitím se Československo rozdělilo.

Slavistické kongresy, to je dnes monstrózní, nezvladatelný kolos, na který se vyplýtvají obrovské prostředky i čas. Pořádající země je na období dvou let před kongresem vědecky obětována, aby jej dala dohromady. Ani to poslání, že se přitom potkají známí a přátelé, tyhle kongresy neplní, protože tam nikdo nikoho nenajde, tam bývá dva tisíce lidí. Na druhou stranu, tyhle kongresy nebyly nikdy výrazně zneužity politicky jako nástroj sovětského imperialismu, vždycky si udržely určitou noblesu — i proto, že tam měli vždycky významné místo lingvisté a literáti ze západních zemí. To už spíš se tam odehrávala škorpení Slovanů z jednotlivých zemí, například Srbů a Bulharů kvůli Makedonii — jak říkával už Kollár — „rozkydaní Slávové“.

AS: Toto období slovanskou ideu naprosto difamuje. Sovětský režim za druhé světové války najednou využil slovanství, založil Slovanský komitét, přistrčil k tomu Zdeňka Nejedlého — a proklamoval sovětský komunistický režim, přicházející k nám, jako režim slovanský. To se nutně musí projevit u dnešních generací bud tím, že se jim jakékoliv slovanství jeví jako

podezřelé, nebo spíš úplně nepřijatelné. Slovanství je tím pro mnohé spojeno se světem temným, totalitárním.

Je zajímavé, že po roce 1968 se sice občas někde objevilo v novinách, že jsme Slované a že nás k Sovětskému svazu mimo jiné váží i pouta slovanství, ale to bylo na úrovni politických žvástů a jinak byla u nás slavistika dál decimována. Mělo to svou racionalitu — Jugoslávie vždycky zůstávala jaksi podezřelá a ono se tušilo, že právě tudy se dostáváme do Evropy. Zvláště silně byla postižena česká polonistika. Polsko bylo ještě podezřelejší a velmi dobře se vědělo, že jakmile se studenti naučili polsky, pak jim stačilo chodit do polského kulturního střediska v Praze a dostávali se bez potíží k překladové literatuře západní i k původní literatuře polské, která tady působila někdy jako puma. A co se rusistiky týče, to byste mohl říci zase vy — na jednu stranu byla pěstěna do obludných rozměrů, vzhledem k obrovské spotřebě učitelek, ale na druhou byla velmi pečlivě sledována.

AS: Zvláštní věc. Po roce 1948 jsme ve všem kopírovali sovětské instituce a v Moskvě byl odjakživa Institut slavjanověděnija. A přesto, my jsme si dovolili být tak „svébytní a nekonformní“, že jsme Slovanský ústav zrušili. To byl vskutku unikátní čin… Různě jsme ho transformovali, dělili a přičleňovali jinam. Ten ústav zachoval velkou mezinárodní tradici časopisy Slavia a Byzantinoslavica, které měly doma ohlas minimální, ale v zahraničí značný. Jimi se Praha stále manifestovala jako mezinárodní centrum slavistiky. Ovšem, kolik bylo domácích čtenářů, to bych se obával říci. Slovanský ústav byl obnoven až po roce 1989, ale to, co mé na něm znepokojuje především, je jeho věk. Slavistika v Čechách a na Moravě je početné slabá, posledních dvacet let komunismu způsobilo hlubokou depresi.

V rámci Slovanského ústavu existuje jedna světovou věc, o které bychom měli vědět a ji propagovat, a to je paleoslovenistika, tedy zvláště čtyřdílný Staroslověnský slovník. Až se dovydává, což by mělo být velmi brzy, bude to světová vědecká a kulturní událost a mělo by se z toho vyjít, to jest vychovávat mladé staroslověnštináře.

AS: Největší problém je, že slavistika bude ve střední a mladé generaci potřebovat nějakou iniciativní a třeba i provokující osobnost. Máme vynikající odborníky na speciální otázku, třeba na jeden jazyk, vedle „slovníkářů“ z ústavu třeba kolegyně Nedvědová na slovenistice. Ale chybí nám takové osobnosti, jako byl třeba Karel Krejčí, o kterém se vědělo nejenom na příslušné katedře a v odborných časopisech, ale i ve veřejném životě, který zaujal významné postavení i ve védě a kultuře studovaného národa — on byl rytíř řádu Polonia restituta. U nás to věděl málokdo, ale v Polsku to bylo velmi významné. Tuhle úlohu hrál ve svém druhém období, už jako vyhozený z fakulty, rusista Miroslav Drozda, protože on byl ve slovanských zemích znám a publikován — jistě k tomu přispívalo i to, že byl doma persekvován a publikovat nemohl. Tady je snad na místě připomenout Havlíčkův verš „stokrát plivni do moře a ono se nezpění,“ verš zdánlivé pesimistický, ale on implikuje, že když tam plivnete po sto prvé, ono se možná zpění. Když se o potřebě silné, agilní a současnosti otevřené slavistiky bude mluvit, mladá generace studentů a postgraduantů pocítí, že má o ně kulturní veřejnost zájem.

AS: O profesoru Měšťanovi je nutno říci přinejmenším jednu věc, totiž že Slovanský ústav potřebuje ředitele každodenního. Jestliže ředitel pobývá většinu času v zahraničí, těžko si vychovává domácí žáky, kteří by pokračovali v oboru, a toto zatím ve Slovanském ústavu jaksi nefunguje. O úlohu veřejného mluvčího se snaží, ale z řady důvodů, nejen pro absenci v Praze, ji plnit nemůže.

AS: Kdyby se to podařilo, bylo by to asi řešení velice pozitivní. A navíc, naše bohemistika by mek kooperovat se silnou slavistikou, jinak bude v nevýhodě proti bohemistikám cizím, pro které je to samozřejmé. A v rámci nového pojetí slavistiky by mělo existovat i studium ostatních, i neslovanských národů této oblastí, tedy vlastně studia středoevropská a východoevropská, organizovaná na půdě slavistiky, takže noví, přicházející lidé by už necítili ty přehrady tradičních oborů. Například v Srbsku a Bulharsku jsou vazby na ruské prostředí tak silné, že mladý srbista nebo bulharista se nemůže bez rusistiky obejít, protože jinak nebude rozumět vlastnímu oboru. — Jenomže, obávám se, že to bude velmi obtížné, protože jsme jenom lidé a vedle těch meritorních otázek hrají roli i různé osobní vztahy a ambice…

A ještě, slavistika se bude muset oprostit od čistě filologického pojetí. Jistě, studenti se musí naučit dobře daný jazyk, znát jistou zásobu faktů, ale to jsou ty základy a suterén. Bez toho barák nemůže stát, ale obvykle nebydlíme v suterénu. Místa k bydlení se staví až nad tím, a to je pak ten étos daného oboru, to rozumění dnešní situaci v té které zemi.

Domnívám se, že máme, zvlášť v rusistice, jakési „know-how“, které můžeme vůči západnímu světu dnes užívat. Naopak je problém s českou ukrajinistikou a ještě více s českou bělorusistikou. Když přijížděl do Prahy ukrajinský prezident Kučma, ukázalo se, jak obtížně se získávají pro státníky informace, o čem si s nimi vlastně mají povídat. Jak tohle může být nebezpečné, ukázala návštěva prezidenta Clintona v Moskvě. Když vyšla zpráva o programu návštěvy, první, co mne napadlo se zděšením, bylo: A co Kyjev? Americké ministerstvo zahraničí prostě zapomnělo na to, že je tu záhadný stát, větší než Francie, který má tisíc nebo kolik atomových hlavic, který je vnitřně nejednotný, poněvadž ta západní část se zřetelně vztahuje ke katolické tradici polské a habsburské, a východní část tenduje k Rusku — a až na poslední chvíli se prezident Clinton zastavil na dvě hodiny na kyjevském letišti, aby si s panem Kučmou popovídal. A tu bylo vidět, jak by Západ, a tedy i my, potřeboval mít ukrajinistiku racionální, sociologickou, historickou, ekonomickou, ne tu nadšeně vlasteneckou, která by líbala bratry na tváře a zpívala s nima písničky.

AS: Ta rychlost odpoutávání byla větší, než jsem si představoval. Na druhou stranu, zájem o Slovensko je. Potřebuje dnes bohemista vědět něco speciálnějšího o slovenštině? Podle mého soudu ano, a to hlavně pro tu minulost před rokem 1918, protože tam ty vazby byly někdy tak těsné, že ty dvě kultury nedokážeme od sebe rozlišit. U nás se o tom psalo velmi málo, trochu i z ohleduplnosti, abychom nejitřili další slovensko-české spory, ale dnes nemáme důvod, abychom nechtěli poznat pravdu, totiž kolik české literatury my máme v tom období šestnáctého až osmnáctého století na Slovensku. Druhá věc je, že by se měla rozvíjet pražská slovakistika, která vlastně až dosud neexistovala a začala vznikat až teď, na katedře slavistiky, jako jeden z malých oborů.

AS: Jde o to, že studium slovenské literatury v Čechách by mělo mít jiný program, než když se děje na Slovensku. Jestli je budeme učit seznamy slovenských spisovatelů a názvy děl, tak to zabijeme. Když ale zadáte diplomní práci například na Holanovy překlady z Jánka Krále, o čemž u nás skoro nikdo neví, tak to vzbudí zájem a začne to jiskřit Studenti najednou uvidí, že tenhle moderní český básník, kterého oni berou, se setkal se slovenskou osobností, kterou Slováci vnímají jako, řekněme, svého Máchu. Nebo když propojíte Jiráska s Máchou prostřednictvím Jána Botta, což je vazba prokazatelná — motivická, lingvostylistická a tak dále. V tom okamžiku se jim vztah k tomu Bottovi, kterého dosud znali jako autora Smrti Jánošíkovy, takže si říkali — trochu toho folklóru, trochu toho juchání s valaškou —, promění.

AS: Je mnohem pevnější. Pro americké nebo západoevropské univerzity je slavistika něco zcela samozřejmého. Mohli bychom se ptát, jestli to není jen retrográdní — navykli si na to, založili si na to katedry a ústavy, a tak to tak pěstují dál. Ale patrně to není jen setrvačnost Oni opravdu cítí, že tu něco vytváří celek. Stále více se to však kloní k tomu, co se německy dá nazvat Ostforschung, bádání o (evropském) východě. Dosud si tam uvědomovali velmi málo, že do téhož spadají i Rumuni, Madaři, Pobaltí, Albánie a Novořecko. Jde to tak daleko, že oni dnes přímo ve studijních programech chápou slovanské skupiny jako konstitutivní celky, takže se mluví o Ostslavistik, Westslavistik a Sudslavistik, která může dnes vzhledem k politické situaci působit kuriózně, ale oni to jako jeden celek chápou, stejně jako ti obrozenci v půli minulého století. Slavistiku jako obor drží při životě a pohromadě řada okolností, nejen historických, ale i současných, a fakt světového respektu k ní to jen podporuje.