Jean Anouilh má ve hře Pan Ornifle báseň o dítěti Ježíši, které se ztratilo z jestliček. Jesle jsou prázdné, všichni Dítě hledají: „Kde jsi?“ Básník odpovídá: „Jsem v srdci chudých, kteří jsou ubozí a osamělí. Jsem v srdci pohanů, kteří jsou bez naděje.“

Jesle jsou prázdné. Ale nejsou už i ta lidské srdce prázdná? Kdo hledá Dítě? Kdysi hledali Dítě pastýři a mudrci. Ti první „spěchali tam a nalezli Marii a Josef a i to děťátko položené do jeslí“ (Lk 2, 16). Ti druzí „vešli do domu a uviděli dítě s Marií, jeho matkou; padli na zem, klaněli se mu a obětovali mu přinesené dary“ (Mt 2,11)

Nejsme ani pastýři ani mudrci. Jesličky jsme opředli krásnými koledami, až se nám ztratily i s Dítětem, Marií a Josefem. Stali jsme se mudrci? Ale mudrci, kteří nepadají na zem, neklaní se a neobětují. Zapomněli jsme vejít do domu, kde je Dítě a jeho Matka.

My jsme se ztratili Dítěti! Kde jsme? Kde se najdeme? Kde najdeme prostotu pastýřů a moudrost mudrců? Ani nejsme už děti. Nedávají nám dárky, dávají atrapy. Už neučíme děti modlitbě, sami jsme ji zapomněli. Ale On nám říká: „Amen, pravím vám, jestliže se neobrátíte a nebudete jako děti, nevejdete do království nebeského“ (Mt 18,3).

Nesmíme ovšem zdětinštět, ale musíme se obrátit. Pak uvidíme Boží království. V Dítěti! Najdeme Dítě jako počátek, jak říkala prastará štědrovečerní antifona: „Pán přijde, běžte mu vstříc a říkejte: Veliký počátek! Jeho království nebude konce. Bůh silný, Vládce, Kníže pokoje. Aleluja.“

Dítě je počátkem života. Toto Dítě je Počátkem věčného života. Stálým počátkem, radostným, svěžím, rostoucím. Ne, Dítě nezmizelo! Je v jeslích, protože se Slovo stalo člověkem. Není to mýtus, symbol, folklór. To sice zmizet nemusí, ale nesmí to zastřít hlavní pravdu: lidský život je úžasným Božím dílem, i život pod mateřským srdcem byl posvěcen od počátku až do věčnosti právě Dítětem. Mnozí moudří a psaví lidé mluvili a psali, mluví a píší, budou mluvit a budou psát o Ježíši Kristu – dobře nebo špatně –jako o dospělém, ukřižovaném a snad i vzkříšeném, ale uniká tu ten Počátek! Je to pak dílo kusé a nehotové, protože zmizelo Dítě. A tím zmizelo vlastní tajemství Vtělení Božího Syna, které je klíčové pro Krista i člověka, pro víru, moudrost, poezii i pro modlitbu. Jestliže se neobrátíme, jesle budou prázdné. Prázdný bude i člověk, neboť neví nic o počátku i konci života, ztratí stálý zdroj znovuzrození a „stálé novosti vánoční“ –“Novitas natalis semper nos instauret“, říká Liturgie. „Jeho narození je počátkem zrození k božskému životu“, čteme v jiném textu. Proto, „pojďme, klaňme se!“

Na otázku, kdo je Kristus, je těžko odpovídat. Otázka není úplná: Kristus přece byl, je a bude. Také lidé odpovídali různě. Krista považovali Jedni za Jana Křti-Mé, druzí za Eliáše, jiní za Jeremiáše nebo za jednoho z proroků“ (Mt 16,14). Pilát se , je-li králem (Jan 18,37). Veleknězi a farizeové řekli o něm Pilátovi, že je PLANOS – tj. svůdce, blouznivec podvodník – (Mt 27,63). „Petr Kristovi odpověděl: „Ty jsi Mesiáš, syn Boha živého“'(Mt 16, 16). Pilátovi odpověděl sám Ježíš: „Ano, já jsem král.“ Ale je králem pravdy a jeho království není z tohoto světa. Kdyby bylo z tohoto světa, věc Kristova by dopadla jinak. Janovi odpovídá svými činy: „Slepí vidí, chromí chodí, malomocní jsou očišťováni, hluší slyší, mrtví vstávají, chudým se zvěstuje evangelium. A blaze tomu, kdo se nade mnou neuráží“ (Lk 7,22n). Konečně Pavlovi dal tajemnou odpověď: „Já jsem Ježíš, kterého pronásleduješ“ (Sk 9,5).

Mesiáš, na němž se naplnila starozákonní zaslíbení, král pravdy, velký pronásledovaný… Odpovědi stále živé, i když jakoby minulé. Ale máme další: „Já jsem cesta, pravda a život“ (Jan 14,6). „Já jsem pravý vinný kmen“ (lan 15,1). „Já jsem života; kdo přichází ke mně, nikdy nebude hladovět, kdo věří ve mne, nebude žíznit“ (Jan 6,35).

A pak jsou výpovědi o Kristu budoucím. Sám řekl: „Já jsem s vámi po všechny až do skonání'věků“ (Mt 28,20). Prorok jej vidí jako Otce budoucího věku :9,6). Závěr dějin ve vidění Vidoucího je tento: „Hle, příbytek Boži uprostřed lidí, Bůh bude přebývat uprostřed lidí… jejich Bůh budeš nimi… A smrti už nebude… neboť co bylo, pominulo“ (Zj 21,3n).

Přicházejí další věky se svou odpovědí. Mučedníci, církevní otcové, mystici i prostý lid. V prvních křesťanských dobách je to KRIOFOROS, Dobrý pastýř, chránce a Spasitel. Pak PANTOKRATÓR byzantských rukopisů a mozaik. manský Král králů, gotický Ukřižovaný, ale též Beau Dieu; renesanční ideální věk, barokní světlo světa, romantický Kristus, víc sentimentální než Kristus Horského kázání, Kalvárie a vzkříšení. Křesťanstvo dostává takového Krista, jaké jeiehp křesťanství. K tomuto umění poznamenává kritik M. Albariao: „V oblasti náboženského umění se objevují tři kategorie: náboženské náměty pojednávané jako náměty mytologické; mnohomluvné obrazy, kde vládne symbolismus a alegorie –ilustrace řeči nebo literárního díla; konečně umění „posvátné“…, které vede k mlčení, které otevírá okna do nebeského Království a jehož námět není vy sloveně náboženský. Fra Angelico je jeho mistrem a zasloužil by si proto, aby se stal „učitelem církve“. . Současný obraz Kristův je skoro výlučně obraz Krista trpícího. Rouaultův Kristus je Kristus trpících a vyděděných, dojemný a silný ve svém milosrdenství. Chagallův Ukřižovaný je ukřižovaný Žid, který nese utrpení celého židovského národa. Jinde to je úděsný ukřižovaný Peruánec. Kristus se stává stále brutálnější, vlastně brutální je jeho utrpení – právě jako dnešní svět. René Smeets má opět technického Krista“ – jako Boží magnet, mikrofon, anténu, lupu, astronauta. Každá doba má právo chápat Krista ve svém prostředí. On sám řekl, že je vinař, dveře (Jan 10,7).

Literární odpovědi na otázku po Kristu jsou nejrůznější. André Gide např. míní, že křesťané udělali z Kristova kříže zabiják, Albert Camus v něm vidí bělidlo, aby se lidé zbavili odpovědnosti. Ernst Toller vidí v Ježíšovi „rodinného boha bohatých“, Max Brod naopak protiklad vůči člověku úspěšnému a pohodlnému. Henry Miller mu dává podobu špinavého potulného kazatele, Adolf Holl člověka vyšinutého ze společnosti. Naše Eva Kantůrkova dává Ješuovi odmítnout nabídku Pilátovy ženy, do něj zamilované, aby založil školu židovské filozofie – mezi indickou a řeckou; ale Ješua žije svobodnou láskou, kterou přemáhá vše (Pán věže, 1977). Günter Herburger vtiskuje Ježíši podobu ušlechtilého anarchisty, který odmítá rodinu, práci, odmítá boha jako lidský vynález a církev jako zastrašújící instituci; ukřižování je happening, Ježíš volá: Já nejsem mesiáš, nechci umřít, a mládež se chechtá.

A. Baumann vydává humorný zatykač na Krista: Ježíš Kristus, jinak Mesiáš, Boží Syn, Král Králů… Pověstný vůdce podzemního hnutí – … Stýká se se známými kriminálními živly, buřiči, prostitutkami, lidmi z ulice. Tvrdí, že má moc měnit lidi v Boží děti. Vnějškem se podobá hippies, rád se pohybuje v zatuchlých uličkách, má několik bohatých přátel, zalézá často do pouště. Je mimořádně nebezpečný. Jeho poselství zapaluje mládež, které nebylo ještě vtlučeno do hlavy, aby jej ignorovala. Varování: pohybuje se ještě na svobodě.

Ježíše se zmocnil i film. Od Zeffirelliho velkokýče, od rozhněvaného muže v pojetí Pasoliniho po Superstar. Kazantzakisovy Pašije učinil nesmrtelnými Martinů. Zdá se však, že tak neposloužil Ježíšovi Martin Scorsese (Poslední pokušení Kristovo) filmem, který je plný sadismu, erotismu, psychického rozkladu tesaře – kolaboranta. (Etudes 11, 1988)

O všech a mnohých jiných obrazech lze snad souhrnně říci, že jsou částečnými projekcemi dnešních typů lidí, jak už kdysi o Bohu říkal Marxův učitel teologie Ludwig Feuerbach. Je marným a naivním zjednodušením převádět Krista na různé kategorie, které nese doba: lidumil, partyzán, revolucionář, snílek, zahaleč, zbabělec, farizej, zelóta, prorok, náboženský génius, šarlatán, neexistující… Není provokatérem, ale svádí všechny lidi k pravému lidství. Není ateistou, protože učí znát a milovat pravého Boha, který je Otcem všech lidí bez rozdílů. Není sociálním reformátorem, ale položil trvalé základy nového společenství –všechna další se mohou a mají stále reformovat. Není revolucionář, který zabíjí, protože On dává život. Není fanatik žádné barvy a směru, nezná nenávist třídní, rasovou, národnostní, ideologickou, sociálně ekonomickou, prosté žádnou, protože bojuje za pravdu, přináší odpuštění a dává svůj život za život světa.

Tím se však dostávám k povinnosti vydat osobní svědectví o Ježíši Kristu. Není to lehké. Jsem hříšný člověk, kunsthistorik, teolog, věřící, kněz. Byl jsem vyzván, odpověď dát musím. Poněkud nerad a s ostychem.

Když došlo k mému prvnímu vážnému setkání s Kristem, byl to Kristus pavlovský. Kristus střed života. Absolutní, jak jen mohl tehdy pro kluka být. Dlouho to byl jediný obraz. Pak mě „oslovil“, jak se obvykle říká, Kristus z Dura-Europos, fascinoval pohledem ze skalních maleb, které uveřejnil Jerphanion, Kristus otonských rukopisů, fantastický Kristus z tympanonu ve Vézelay, na západním portálu v Chartres a j.

Po letech kriminálu to byl objev dítěte. Mluvit dětem o Dítěti se mi stalo nejsladší řečí. A to snad před „dědečkovskou“ sentimentalitou, bez vánoční bukoliky.

A teď? Ovšem, tato životní zkušenost mi zůstala v krvi, dostala však nový akcent. Asi tento: „Ditě se nám narodilo, Syn je nám dán, vládu má na svém rameni a dostal jméno: podivuhodný rádce (vánoční antifona podle Iz 9,5). Ale život se ptá po smyslu. Hle, tu jsem nalezl odpověď v Kristu: „Já jsem cesta, pravda a život „ve zcela nové závažnosti a závaznosti.

Přišlo i další staré a přece nové poznání: Kristus, Pán a Hlava vesmíru. Jak jsem jej objevil v Teilhardovi de Chardin – a v uměleckém ztvárnění v Dobrém pastýři Jaroslava Šerých: je to pastýř univerza. Všeobjímající láska. V ní se mi přiblížili camposinos v Brazílii, zdraví trpící v psychiatrických léčebnách, bojovníci za lidská práva, všichni uražení a ponížení, vydědění, pronásledování, „okrajové existence“. Všichni jsou mi v Kristu přátelé.

Nové umění už neměřím podle toho, jak mě „oslovuje“, ale jak já v uměleckém díle mohu oslovit Krista. Modlitbou. To je mé nejvyšší kritérium, neboť neuznávám pouze formální dokonalost, která je mi podezřelá jako prázdné krasořečnění politické či náboženské. Zcela neodmítám „deformovaného“ Krista v některých projevech, které jsem uvedl. Jednak v nich vidím Krista poplivaného a odpouštějícího katanům, jednak myslím na ta traumata lidského ducha, která takového Krista vyprodukovala, a konečně je mi líto moře práce exegetů, teologů a citu víry věřících, což je vše odvrženo ve jménu tvůrčí svobody. Citelné dílo se zakládá na víře jako přístupu k dílu viditelnému. Kříž je čitelný jen tomu, kdo mu přichází ve víře vstříc pochopením uzlu dramatu spásy Jako uskutečnění Otcova záměru a jako pramen darů Ducha, který umožňuje takto kříž přijmout. Nejvyšší dílo Synovo žádá nejvyšší zkoušku víry… Co kříž vyjasňuje, nepochází z nás, nýbrž je to čirá láska toho, který se dal na něj svobodně přibít. Láskaje to, která tu lněco podobného umělecké tvorbě: Kristovo uměni je láska“ (Rémi Brague, Gottes Meisterwerk, in: Communio 6, 1982).

Tak chápu vyznání víry a vyznání umění – takové je i mé vyznání.

Snad budu obviněn z triumfalismu, když vidím Krista v budoucnosti jako – budoucnost. Celou silou své víry i svého temperamentu věřím, vyznávám a hlásám Krista jako naplnění – PLÉRÓMA CHRISTÚ. Ne tak skutečnost kříže, jistě je veliká, ale moc vzkříšení (srv. Flp 3,10) je to, co překoná všechny bídy světa a dá nám milost tvořit nového člověka, nové společenství a připravovat cestu tomu, který přijde.