ROZHOVOR • Souvislosti 3/2011


Život pod posvátným kopcem (Rozhovor s výtvarnicí Julianou Jirousovou o rodu staroříšských Florianů, dopisech Ivanu Martinu Jirousovi do vězení a jejích obrazech) (připravila Daniela Iwashita)


Život pod posvátným kopcem

(Rozhovor s výtvarnicí Julianou Jirousovou o rodu staroříšských Florianů, dopisech Ivanu Martinu Jirousovi

do vězení a jejích obrazech)

Oba vaši rodiče, Otto Stritzko a matka Marie rozená Florianová, byli malíři. Vyrůstala jste tady ve Staré Říši nedaleko domu svého dědečka Josefa Floriana, kde žilo mnoho jeho potomků - vašich tet a strýců. Kdo na vás v dětství kromě rodičů nejvíc působil, kdo si s vámi hrál?

Měla jsem moc pěkné dětství. Moje tetičky byly jedinečné, to je poklad mého života. Každá byla úplně jiná a byly moc hodné. Ještě tam žila bábička a takzvaná tetí, prateta Antonie, ta zemřela, když mi bylo asi čtrnáct let. U nich jsem se měla nádherně, byl to dům plný lidí, veliká zahrada, byl tam i včelín... A my s bratrem Jakubem jsme byli tehdy ve čtyřicátých letech jediní vnuci. Bydleli jsme nedaleko odtud pod kopcem, to byl můj rodný dům. Maminka mě ráno vypravila a šla jsem nahoru k tetkám - než jsem začala chodit do školy, trávila jsem tam celé dny. Tety mě naučily spoustu věcí, třeba háčkovat. Ony všechny štrikovaly, vydělávaly si tím, pletly svetry a pak je vozily do sběrny v Jihlavě, odtamtud si zase přivezly vlnu, nadělaly svetry, odvezly svetry... Tety Anna a Františka taky chodily pracovat do lesa. Františka moc pěkně malovala, takovým naivním způsobem, mám tady od ní obraz. Dělala i betlémy. Byla hodná a krásná, měla hodně nápadníků. Asi by se byla vdala, jenže dědeček nechtěl, aby se jeho děti ženily a vdávaly, a tak zůstala sama. Jediný, kdo se tomu dokázal vzepřít, byla moje maminka, ta se provdala už za jeho života.

Ostatní sourozenci zůstávali v rodičovském domě?

Všechny tety kromě maminky zůstaly nahoře, na tom posvátným kopci - jak tomu místu s dcerami z legrace říkáme - jenom teta Františka pak dělala hospodyni u jednoho faráře. Tři strejdové se potom oženili, ale docela v pokročilém věku, až po smrti svého otce. Třeba Jan, ten se ženil, když mu bylo přes čtyřicet, a měl pak šest dětí. Oženil se taky Josef a Václav, každý má jednoho syna.

Vy jste se narodila až rok po smrti svého dědečka Josefa Floriana. Jak jste to rodinné dědictví vnímala?

Já to sledovala od dětství, takže k tomu nemám patřičný odstup. Jsem moc ráda, že dědeček byl takový, jaký byl. Některé jeho úlety se projevily na jeho dětech. Ale to je známá věc. To, že jeho děti nechodily do školy, se myslím vůbec neosvědčilo, protože byly tím pádem vydělené z lidské společnosti. On je neposílal ani do zdejšího kostela. Všichni chodili do Nové Říše, takže byli stále mimo obec a doteďka si tady někteří lidé myslí, že jsme nějací podivíni, nějací divní lidé. Mně to bylo protivné, že jsme byli ustavičně jiní než ti ostatní. S tou školou to nebylo dobře. Třeba strýc Gabriel je úžasně inteligentní a nadaný člověk, a ten by býval mohl být nějakou vědeckou kapacitou. On si tam sice celý život bádá, ale úplně soukromě. Nevím, třeba takový měl být. Žije celý život na tom kopci a nikdy nikam nevytáhl paty. Akorát za komunistů, když ho začali stíhat kvůli příživnictví, dělal nějaký čas někde v kanceláři.

A jak vypadala ta domácí výuka? Jak na ni vzpomínala vaše maminka?

To domácí vzdělání dost odbejvali. Měli tam domácího učitele, ale učili se hrozně málo, tak dvě hodiny denně a dost nepravidelně, a když se jim podařilo nějakého učitele získat, většinou brzo odešel. Asi bych přeháněla, kdybych řekla, že to bylo trudné mládí. Měli svůj svět a jezdilo tam spousta lidí, takže nebyli úplně uzavření a taky často chodili do Nové Říše. Ale maminka těžce nesla, že nemůže chodit do školy.

U Florianů muselo být na druhou stranu hodně prostoru a knih ke studiu.

Ano, tu možnost měli, ale to bavilo spíš kluky, že se vzdělávali sami. Třeba právě Gabriel se učil odmalička sám. On byl celý život samotář a vždycky byl někde zalezlej, co já si ho pamatuju, bádal a dělal svoje pokusy. Taky předpovídal zemětřesení, má ve sklepě seismograf. Jednou v šedesátých letech úspěšně předpověděl zemětřesení v Turecku, takže mu pak několikrát psali z nějaké akademie, aby tam šel pracovat, ale on už nechtěl... Maminka taky hodně četla, ale vadilo jí, že nemůže mezi ostatní lidi.

[...]

Celý rozhovor v tištěném čísle Souvislostí 3/2011.


>Na obsah
>Pošlete nám svůj komentář k tomuto článku
>Přímý odkaz na článek: http://www.souvislosti.cz/clanek.php?id=1211