Radovan Charvát

Život a psaní Josefa Winklera

Josef Winkler (nar. 1953) vyrostl v korutanské vsi Kamering, vzdálené asi 60 km západně od Klagenfurtu, v konzervativní rolnické rodině. Navštěvoval tři roky obchodní školu ve Villachu a večerní obchodní akademii v Klagenfurtu, přes den docházel do nakladatelství vydávajícího knihy Karla Maye. V letech 1973-1982 pracoval ve správě klagenfurtské univerzity, později se stal spisovatelem na volné noze. Je ženatý a má dvě děti.

Winklerovy fragmentárně uspořádané romány, novely a povídky jsou střízlivé protokoly neklidné lidské existence, v nichž hrají smrt, násilí, (homo)sexualita, exhibicionismus a katolicismus významnou roli - Winkler vychází z velké části z autobiografických zážitků a popisuje problémy, s nimiž se člověk musí v patriarchálně a katolicky utvářeném světě vyrovnávat. Hlásí se k podobně smýšlejícím autorům, jako Jean Genet nebo Hans Henny Jahnn, jejichž námětem byly také smrt, izolace a homosexualita, přičemž ho fascinuje i expresionisticky a naturalisticky viděný svět. Později zpracovával prožitky ze svých cest do Itálie a zejména Indie, kde kromě jiného popisoval rituály spalování mrtvých v indickém Váránasí a stavěl je do kontrastu s katolickými rituály rakouského venkova.

Na otázku, kde se za svého života nejraději zdržoval, Josef Winkler odpověděl: "Nejkrásnějším i nejošklivějším místem je stále ještě můj skelet, moje kostra, ve které přebývám od března roku 1953. Doma jsem v ní a v sobě zároveň v indickém Váránasí, v Římě, Berlíně, Paříži, Vídni, Benátkách, Frankfurtu, Bielu a jinde, ale třeba i ve školní třídě, do níž jednou učitel při hodině přírodopisu dovlekl kostlivce z plastu. Když jsem ten skelet uviděl, pomyslel jsem si: Tak teď je se mnou konec! Je po všem!" (Mrtvola slídící ve vlastní rodině, 2003)

Strach a zděšení zažehnával Josef Winkler psaním. Jako vypravěč zaháněl psaním to, co mu jako němému, umlčenému dítěti na rodném statku hrozilo, že ho zahubí. Jako archeolog a kronikář rolnicko-katolického života rakouské provincie si zvolil za společníka kostlivce, jehož sledoval z rodné korutanské vsi Kameringu až k břehům Gangy. Tím, že popisoval smrt, vzýval život.

V polovině sedmdesátých let pracoval jako písař v kanceláři správy nově založené klagenfurtské univerzity. Vzhledem pořád ještě připomínal ustrašeného školáka z hodin přírodopisu. Vyhublý, bledý, téměř průsvitný mladík, už tenkrát lehce sehnutý a s rozhodnými, nečekanými pohyby, zejména při odchodu nebo náhlém odvrácení - když měl pocit, že hovor už nikam nesměřuje. Dokázal se obrátit a odejít uprostřed věty, což signalizovalo, že pro něho existují důležitější věci. Už tehdy žil jen psaním. Život a psaní pro něho byly spoutány jedněmi okovy. Vnějšími znaky této druhé existence byly odstup, nepřístupnost, zamyšlenost a zjevný odpor k pokusům o sblížení. Na univerzitě platil za snílka a nezkušeného kluka z venkova. V konfliktních situacích ho tam nikdo nebral vážně: vždyť ani neumí pořádně opisovat! Když vyšla jeho první kniha Dítě člověka, způsobilo to v tamních kruzích malé zemětřesení. Na jeho prvním čtení v knihkupectví na klagenfurtském náměstí Svatého ducha se tísnilo tři sta zvědavců, většinou z univerzitního prostředí. Jak vyplývá z dopisů, uložených dnes v archivu Musilova ústavu v Klagenfurtu (rodném domě Roberta Musila), jedna dvě nepříznivé recenze tenkrát stačily k neporozumění a cynismu představených a pohrdání a pomluvám ze strany kolegů. Jsou jen důkazem tehdejší sociální i lidské deformace na místní akademické úrovni.

Tento zážitek měl kromě jiného za následek, že autodidakt Winkler se rozhodl na univerzitě nezůstat a odejít na volnou nohu jako spisovatel, tedy vrhnout se do chladné vody... neboť už tenkrát pojal nedůvěru k rozsáhlým literárněvědným traktátům s desítkami poznámek pod čarou, o nichž soudil, že je nemá zapotřebí číst. Jakýkoli rutinní, samolibě profesionální přístup k literatuře byl tehdy nesnesitelný pro člověka, který v psaní a čtení spatřoval jediný možný únik z mlčení a jedinou možnost, jak vnímat a prožívat svět. Přání číst (a později psát) musel od dětství prosazovat proti zcela neliterárnímu okolí, v první řadě proti svému otci... Podobné myšlenky platily na statku za nemorální a ústily v obavy a strach, že bude přistižen. Jednou, když zůstal po škole v kině a vrátil se domů pozdě, mu otec vyhrožoval, že ho příště zmrská: "Jen si tenhle dobytčí provaz řádně prohlídni! Jestli ještě jednou přijdeš pozdě! Podívej se na něj!"

Psal vlastně od svých osmnácti, neúnavně a s neuvěřitelnou rychlostí a intenzitou obrovská kvanta textu. Stovky stránek jeho prvních pokusů žloutnou dodnes v archivu. Jazyk mu podle vlastního přiznání rozvázala šokující, děsivá a zbytečná sebevražda dvou mladíků z Kameringu, k nimž se represivní katolický svět tehdejšího venkova obrátil zády. Psát začal jen kvůli psaní samotnému, kvůli sobě, jako zběsilý, a nepomýšlel na zveřejnění. Psal jako o život, využíval každé chvilky, první dva romány tvořil vlastně paralelně, bylo to sebezničující, ale doufal ve vysvobození, jako asketa hledající vykoupení.

Matko, proč musím tebe a otce vždy stále znovu oslovovat? Proč nemůžu vyprávět jako každý druhý, popisovat, jako každý druhý? Jako kdybych chtěl napsat dopis ve formě románu, ale nejsou to dopisy, co píšu, nejsou to romány, povídky, básně nebo texty určené k přednášení, je to jazyk, který byl za mého dětství zardoušen a umlčen. Tahle potlačená řeč vyrazila se stejnou silou, s jako byla zardoušena, silou lásky a nenávisti. Všechno, co popisuji, bude nové.

(Oráč z Korutan)

Svou pracovitostí, odvahou i bezohledností fascinoval okolí, svou nekompromisností jazyka i volbou námětu, jež neměly v tehdejší rakouské literatuře obdoby, ohromoval. V jeho pokoji rachotil až dlouho do noci psací stroj. Jednou napsal o návštěvě hostince: "Byl jsem tenkrát tak netrpělivý, že když jsem musel čekat deset minut na jídlo, zdálo se mi, že přicházím o celé týdny, ba měsíce času." Všechny životní funkce a každodenní záležitosti se soustředily na psaní, a to až k úplnému vyčerpání. Po půlnoci, pobledlý a roztržitý, ještě vyrážel do města na dlouhé noční procházky:

Při formulování svých vět narážím denně na meze svých možností, zůstávám stát před zdí, kterou bych chtěl prorazit, a otloukám si čelo do krve. Když už mi teče červená mezi zuby nebo z nosu, obrátím se, abych se proti ní mohl znovu rozběhnout. Tohle opojení psaním mi vydrží tak dva tři měsíce, než se třeba na půl roku odmlčím.

(Nevolník)

Winklerův pracovní proces měl v sobě cosi eruptivního, na druhé straně ale i zautomatizovaného, a on neměl zpočátku vůbec chuť své divoké výtvory nějak přepisovat. "Mé vzorce myšlení," napsal tehdy, "vycházejí ze slov, jedno slovo zbavuje slupky druhé, vyvíjí se k obrazu jako motýl ze zámotku." Hromada prázdných papírů na pravé straně psacího stroje rychle mizela, zatímco ta druhá, popsaná, vlevo na kraji stolu, rostla. Mezi nimi seděl "výrobce obrazů", jak sám sebe nazýval. Když poslal nějakých 2000 stran strojopisu Oráče z Korutan do Suhrkampu a redaktor mu je obratem vrátil se žádostí, aby text zkrátil na maximálně 400 stran, propadl naprostému zoufalství a depresím, jež konečně vedly ke změně pracovního postoje:

Zatímco dřív jsem vytvářel literární akvarely, obrazy plné barev a emocí, ne vždy přesně promyšlené, [...] dělám dnes spíše rytiny, literární rytiny, které přenáším na papír, ztratily [...] hodně ze svých emocí, ale jejich kontury jsou možná ostřejší, chladnější, tvrdší, ano, jako rytiny, a nástrojem se mi stal skalpel jazyka.

(z archivní korespondence)

Asociativně-automatizované psaní, při němž jedno slovo zbavuje slupky druhé, ustoupilo po velkém vnitřním boji řemeslně vědomému, neustále samo sebe korigujícímu a znovu konstruujícímu pracovnímu postupu, při němž ze žádné věty nezůstane kámen na kameni, dokud ji autor tucetkrát sem tam nepřevrátí. Román Domra, nehledě na záznamy v nesčetných zápisnících, existuje v osmi výrazně od sebe se lišících verzích. Není náhoda, že si na pomoc bere přirovnání z výtvarného umění, když chce popsat změny od spontánně-intuitivního k technicky a řemeslně vědomému procesu, neboť vizuální vnímání a jeho jazyková transformace do literárního "obrazu", do metafory, jsou základem jeho tvorby: "Jsem více závislý na tom," píše v jednom dopise z Vídně, "co vidím, než co si myslím. [...] Vidím, tedy jsem, existuji jako optická substance." Ve svých poetologických výpovědích opakovaně mluví o svém "oku-kameře" nebo o "hlavě jako filmové kameře". "Nevrátil jsem se snad," píše v Nevolníkovi, "do rodného domu se svou hlavou jako filmovou kamerou, abych hledal v nejzazším koutě svého dětského pokoje metaforu?" Proto vystupuje v mnoha jeho textech zápisník, přesněji "pouliční zápisník" jako dokument nebo archiv jeho vizuálního vnímání. Josef Winkler nevymýšlí příběhy. Jeho fantazie žije a pracuje jazykovým a strukturálním vynalézáním obrazových kompozic a množství metafor, pevně ukotvených v realitě.

Když své první záznamy v zápisníku srovnám s hotovou větou a přestanu je poznávat, začínám doufat, že jsem neběhal marně po světě se zavázanýma očima. Ne, nekrvácím při každé větě, naopak, na krvácení dojde, až když větu dvacetkrát přepracuju a cítím, že stálo za to ji předělávat - nebo zničit.

(z archivní korespondence)

Jednou se Josef Winkler uvolil popsat svůj pracovní proces. Výsledkem je rafinovaná směs konkrétních biografických údajů, obrazových asociací a narážek na vlastní texty, sloužící jako praktický důkaz jeho definice sama sebe coby "optické substance", v níž se slévá to, co v různé době vnímá a co si představuje, do jednoho nezaměnitelného literárního obrazového kosmu:

Nejprve shromažďuji pozorování, obrazy, drobné příběhy, vyptávám se a naslouchám, probouzím se z nočních snů a sahám po peru, nechávám si otevírat rakve a schovávám po kapsách šrouby, jimiž se navěky zavírají, nosím šarmantní a svěžím potem vonící hrobnici psí fialky, marlborky a pomněnky, posadím se do kupé Romula jedoucího do Benátek, za prudkého gestikulování prochodím celé hodiny po Lidu, klopýtaje přitom o naplavené mořské koníky. Abych si zabruslil, vypravím se v zimě k zamrzlému jezeru, kde jsou na dně vidět mrtvoly utopených jelenů. [...] Čtu romány, jejichž kvalit nemůžu nikdy dosáhnout, ostatním se vyhýbám jako moru. Dlouho nespouštím oči z matek zdobících vánoční stromky fialovými a šeříkově modrými barvami. Nespouštím oči z jemného povlaku sazí na rozparku kalhot mladého kominíka, který právě opustil teplý komín! Z jemného povlaku sazí na červených nohou čápa! Z tenké vrstvy sazí kolem komína na zasněžených střechách, za noci zalitých měsíčním světlem, dva tři dny po vánoční nadílce! Z popela mezi prsty dětí na Hariščandra ghátu ve Váránasí, kde právě spalují zemřelého a bambusovými tyčemi se přehrabují v jeho vnitřnostech! Z popela na špičce bambusové tyče! Sleduji sáně s povlávajícím smutečním závojem, jak kloužou po zasněženém pahorku a pak mizí ve smrkovém lese. Měsíce, někdy celé roky leží na mém psacím stole zaprášený negativ, fotografie z kněžského koridoru kapucínských katakomb v Palermu s vysušenými a ještě do pestrých ornátů oděnými mrtvolami biskupů a kardinálů, nebo obrázky pekla z katolického katechismu mého dětství. V okamžiku, kdy se obraz, který nechci a ani nemůžu celé měsíce a roky popsat, promění v pozitiv, v metaforu, a začne nabývat barev, může začít i "představa příští knihy" a já si na podpatky navléknu zaječí srst a vyrazím jako splašený kůň.

(z archivní korespondence)

Josef Winkler chápal práci se slovem a vlastní psaní jako práci, jako radikální protipól v každém ohledu zničující, rolnicko-katolické posedlosti dělnou prací ve světě, z kterého pocházel. Odmítal tak otcův svět, svět vykořisťování sebe sama, utlačování, citového chladu a neschopnosti mluvit ve jménu fyzické dřiny. Vypravěč Winklerových knih, jemuž otec přisoudil přízvisko člověka štítícího se práce, neužitečného jedlíka, vyzáblého mrzáka a nemehla, chápe boj s otcem zprvu jako vzdor vůči otcovskému systému dřiny, jehož základními pilíři jsou majetek a násilí, násilí rozhodující o mluvení či mlčení, o životě nebo smrti. V knize Oráč z Korutan otec sám vyznačuje bojové linie:

Občas jsi svými bratry pohrdal, protože převzali mé vlastnosti, byli pilní a pracovití. Přezdívku člověka štítícího se práce jsi nedostal jen tak pro nic za nic. Dobře, často jsem ti říkal "Drž hubu, mluv, jen když se tě ptají, mluv nebo kálej písmena", a připravil jsem tě tedy o řeč, [...] jenže tys četl knihy v době, kdy tvé matce a mně, tvým bratrům a tvé sestře stékaly při práci po čele krůpěje potu.                  (Oráč z Korutan)

Obranou, utvrzením sebe sama a záchranou mu bylo podmanění řeči. Vyměňuje otcovu autoritu za autoritu literatury. Už "nedrží hubu" a píše, aniž se ho ptají, mluví o Bohu a světě, mluví "o věcech, o kterých se nemluví". Jeho mechanický psací stroj mu razí štolu na druhou stranu hory, kde ho čeká světlo, ukazuje mu cestu ke svobodě, je pro něho loučením s rodiči, úder po úderu, řádku po řádce, stránku po stránce, knihu po knize.

Dílo Josefa Winklera

Dítě člověka (Menschenkind), román, Frankfurt, Suhrkamp 1979

Oráč z Korutan (Der Ackermann aus Kärnten), román, Frankfurt, Suhrkamp 1980

Mateřština (Muttersprache), román, Frankfurt, Suhrkamp 1982

Divoké Korutany (Das wilde Kärnten), trilogie složená ze tří předcházejících románů (1979-1982)

Zavlečení (Verschleppung), Frankfurt, Suhrkamp 1983

Nevolník (Der Leibeigene), román, Frankfurt, Suhrkamp 1987

Hřbitov hořkých pomerančů (Friedhof der bitteren Orangen), román, Frankfurt, Suhrkamp 1990

Deník chovance Jeana Geneta (Das Zöglingsheft des Jean Genet), Frankfurt, Suhrkamp 1992

Domra. Na břehu Gangy (Domra. Am Ufer des Ganges), román, Frankfurt, Suhrkamp 1996; česky Archa 2011, překlad Marie Frolíková

Až nastane čas (Wenn es so weit ist. Erzählung), Frankfurt, Suhrkamp 1998; česky Archa 2010, překlad Magdalena Štulcová

Natura morta. Římská novela (Natura morta. Eine römische Novelle), Frankfurt, Suhrkamp 2001; česky Archa 2011, překlad Milan Tvrdík

Mrtvola slídící ve vlastní rodině (Leichnam, seine Familie belauernd), Frankfurt, Suhrkamp 2003; česky Archa 2012, překlad Magdalena Štulcová

Indie Varanasi, Hariščandra (Indien Varanasi, Harishchandra... Reisejournal), Bibliothek der Provinz, 2006 (s Christinou Schwichtenbergovou)

Roppongi. Rekviem za otce (Roppongi. Requiem für einen Vater), novela, Frankfurt, Suhrkamp 2007; česky Archa 2011, překlad Magdalena Štulcová

Vytrhnu si řasu a tou tě ubodám k smrti (Ich reiß mir eine Wimper aus und stech dich damit tot), krátké prózy, Frankfurt, Suhrkamp 2008

Mimo beletrii

Věnec z kočičího stříbra v Henselově ulici (Der Katzensilberkranz in der Henselstraße), zahajovací řeč ke Dnům německy psané literatury v Klagenfurtu, Frankfurt, Suhrkamp 2009

Kalkata (Kalkutta), deník I, Bibliothek der Provinz, 2010

Korouhvičky štěstí (Die Wetterhähne des Glücks), dvě litanie, Wieser Verlag 2011

Vyprávět realitu tak, jako by přesto nebyla aneb Výbuchy hněvu andělů (Die Realität so sagen, als ob sie trotzdem nicht wär oder Die Wutausbrüche der Engel), autoportrét, Frankfurt, Suhrkamp 2011; česky Archa 2012

Ceny (výběr)

Čestný doktorát univerzity v Klagenfurtu, 2009

Cena Georga Büchnera (Deutsche Akademie für Sprache und Dichtung), 2008

Velká rakouská státní cena za literaturu, 2007

Cena Alfreda Döblina, 2001

Cena André Gida, 2000 (za Až nastane čas)

Cena Bettiny von Arnim, 1995

Cena Antona Wildganse, 1980