POD čAROU • Souvislosti 4/2012


Alena Machoninová / Srpnový dopis o Miluši Zadražilové


Alena Machoninová

Srpnový dopis o Miluši Zadražilové

Milý Petře,

tak jsem zas jednou měla smutnou pravdu, když jsme si za barem vašeho sympatického podniku v Černošicích povídali o dopise pro Souvislosti a jeho adresátovi. Když jsem říkala, že dřív než já ten publikovatelný dopis sepíši, má jediná opravdová adresátka Miluše zemře. Bylo to večer po pohřbu Ladislava. A neříkala jsem to ani tak proto, že když jsem Miluši spatřila, vhrnuly se mi do očí slzy, neboť z ní, z té rozložité a energické dámy, byla najednou droboulinká a slaboučká stařenka. Ale proto, že takhle blízcí lidé, co spolu prožili téměř celý život, snad vždycky odcházejí spolu. Jen jsem nečekala, vlastně spíš nechtěla si připustit, že to bude tak rychlé. Po nekonečném a vyčerpávajícím semestru jsem si odjela s kamarádkami - zcela v ruské tradici - odpočinout na Krym. Asi jsem měla příliš velká očekávání, ale Krym už dávno není takový, jaký ho popisovali mí přátelé, co tam jezdili v šedesátých letech, a jaký jsem si ho představovala z literatury. Pravda, asi jsme si ani nevybraly nejlepší místo -  vesnici Kača kousek od Sevastopolu, v níž sídlí ruská posádka. Takže když mě ráno náhodou neprobudil řev kdákající slepice, probudil mě startující vrtulník... Černé moře bylo spíš Severním ledovým oceánem, a když se trošku ohřálo, byla z něj nudlová polévka, akorát místo nudlí tam pluly medúzy, které sice nežahaly, nicméně požitek z moře veškerý žádný. Ze stepi, která se táhla nad mořem dál do vnitrozemí, na mě padala deprese, a to ještě nebyla tak vyprahlá, přece jen to byl přelom června a července. A tak jsem se alespoň uklidňovala tím, že jsem pryč od všeho toho informačního šumu, že nemusím a vlastně ani nemůžu nic dělat, neboť počítač jsem nechala doma. Nicméně realita mě přece jen dostihla, když jsem se jednoho večera podívala na svůj telefon, který si nerušeně, s vypnutým zvoněním, ležel na nočním stolku. Psal Honza, že Miluška umřela. Sám byl s Kuličem na dače v Gorce, kde se i pro esemesky musí běhat na kopec. Logicky vzato, bylo jasné, že ani jeden z nás se do Prahy, najednou tak strašně vzdálené, nedostane. Proč taky, říkala jsem si. Na Ladislavův pohřeb jsem jela vlastně hlavně proto, abych viděla Miluši, abych se s ní rozloučila, jak jsem tušila. Ale teď? Kvůli komu se poženu přes půl světa, z téhle nedostupné díry? Vždyť pohřby jsou přece pro ty, kdo zůstali. (Teď jsem to našla i v Zábranovi, jehož deníky se mi najednou po Milušině smrti bůhvíproč zachtělo číst: "chodit na pohřby ne kvůli zemřelým, ale kvůli živým". Je tam toho vůbec spousta, co bohužel zůstává věčnou pravdou...) Jenže pak mi došlo, že tam musím jet kvůli sobě, abych vůbec pochopila, že Miluše už není. (To jsem samozřejmě v nejmenším netušila, že v té naší republice není možné osobně se rozloučit s nebožtíkem. Člověk si sice předem prý může objednat a zaplatit, že ho pustí k otevřené rakvi, ovšem za sklem. To je prostě výsměch!) Otázkou zůstávalo, jak se z té Kači co nejrychleji dostat pryč. Ze Simferopolu se dá sice letět, jenže já si za ta léta života v Moskvě vypěstovala takovou fobii z létání, že při představě, že poletím s nějakými místními aerolinkami a navíc s minimálně dvěma přestupy, se mi skutečně nedělalo dobře. Takže jsem se odhodlala k šílené, čtyřiapadesát hodin trvající cestě vlakem do Prahy. Ukrajinská "plackarta" tedy rozhodně není ruská "plackarta". Vagon myli naposledy tak v době výroby vlaku, což mohlo být někdy v osmdesátých letech, ne-li ještě dřív, matrace byla skutečně dvakrát tenčí než v ruském vlaku, jak mě varoval chlapík, co jsme u něj bydlely a co mě vezl do Simferopolu na nádraží, svrab jsem z ní naštěstí nedostala. Ačkoli nás průvodčí v ruském vlaku z Moskvy do Sevastopolu varovala, že na území Ukrajiny se ve vagonu nesmí pít ani kouřit, v ukrajinském byli všichni nalití, už když nastupovali, a vesele v tom během jízdy pokračovali. A jestliže ruskou "plackartou" jede řekněme nižší střední třída, ukrajinskou jede lůza. Takže jsem nakonec byla ráda, že se ti do půl těla svlečení chlapíci v trenkách zmastili tak, že brzy usnuli za zvuků ruských vězeňských písní, které si každý zvlášť pouštěl nahlas ze svého telefonu. Zbývalo si jen vyslechnout rozhovory o zázračných léčitelích a protékajících trubkách, ale to už byla maličkost, navíc celou trasu Simferopol - Lvov nikdo z mých nejbližších sousedů nejel. Do Lvova jsme dorazili druhý den v podvečer, vlak do Užhorodu mi jel až po půlnoci. Na prohlídku města, na něž všichni pějí ódy, jsem ovšem sílu neměla. A tak jsem si sedla na zahrádku jakési nádražní hospody, dala si dvě piva a začala si promýšlet, co vůbec na tom pohřbu říct. A vlastně proto píšu celý tenhle dopis, který se mi nějak rozlézá a jehož první část by tu vlastně vůbec nemusela být. Tož, něco jsem si v té únavě a mírném alkoholovém opojení sepsala do sešitu v naději, že v Praze ještě bude čas to dotáhnout a přepsat. To jsem samozřejmě zapomněla, že nemám počítač (o klíčích od bytu či občance nemluvě, vždyť jsem jela na Ukrajinu k moři!). Klíče jsem nakonec sehnala a počítač zprovoznila starý, stolní, co vrčel, jako by se chystal ke startu do kosmu - pokladů dávno zapomenutých v něm byla hromada. To ovšem zase odbočuju. Cestu Užhorod - Košice - Žilina - Praha líčit raději vůbec nebudu, kdybych nevěděla, kam jedu, měla bych pocit, že mířím do země zaslíbené - pohraničníci zešíleli. Ale zpět k věci. Řeč jsem skutečně nakonec sepsala a v té síni strašnického krematoria, kde by se člověk rozbrečel, i kdyby tam pochovávali zcela neznámého mu člověka, jsem ji přečetla, i když jsem měla pocit, že mi ten papír co chvíli vypadne z rukou, jak se mi třásly. No nic. Naštěstí to celé velmi důstojně a trefně zakončil Martin Putna a nejen proto, že nakonec odříkal otčenáš, který aspoň na chvíli to vyduchlé krematorium polidštil. A je to vlastně on, kdo může za tenhle dopis, neboť, když to skončilo, tak mi s tou svou vervou, tolik podobnou té Milušině, povídá, že se to musí tisknout. A protože já jsem střelec váhavý, moc se mi do toho nechce - byla to má slova o Miluši pro pár blízkých, slova pro Miluši, žádný nekrolog, ale smuteční řeč, nesmělá vzpomínka na to, proč právě Miluše je tak strašně důležitá - pro mě a třeba i pro někoho dalšího. Nicméně, abych dostála svému slovu, respektive přikývnutí, posílám tu řeč v příloze, myslím, že Souvislosti by to mohly snést, třeba místo toho dopisu, který vlastně už není komu psát a který hlavně nejsem s to napsat - je toho strašně moc, co by se mi chtělo z té dálky do Čech stižených pocitem výlučnosti a uzavřených v podivně stereotypních představách o všem cizím včetně Ruska říct, jenže to nemám sílu utřídit, snad někdy v daleké budoucnosti.

Toť je myslím vše na vysvětlenou k té příloze. Jak s ní naložíš, je mi celkem jedno, zkrátka jsem jen chtěla splnit, co jsem slíbila.

V pondělí zas vyrážím na cestu vlakem do Prahy, tentokrát se psem, kterého jsem sem jela vyzvednout, neboť Honza si se svými kumpány vyrazil kamsi do kyrgyzských hor a já se musím vrátit, abych spakovala Zadražilovic archiv. No jo, Jana mi říká, že nám toho psa byl čert dlužen, jenže nebýt jeho, Honza by jen sotva byl diplomatem, kterým pravda už není, ale i tak. Pokud ho v těch horách vlci nesežerou, dorazí do Prahy v druhé půli srpna, tentokrát tam míříme na svatbu, což se zdá lepší než ty smuteční zájezdy. Tak kdybyste v té době, tedy v srpnu,  v klubu Ferenc Futurista měli něco zábavného, rádi vás tam navštívíme!

Moc zdravím, za ukecaný mail se omlouvám a tu řeč, kvůli níž jsem to celé sepsala, připojuju.

Alena

Vážení smuteční hosté,

uplynulo třiatřicet dní, co jsme se zde loučili s Ladislavem Zadražilem, dnes na témže místě vyprovázíme jeho drahou polovičku Miluši Zadražilovou, vynikající rusistku, precizní překladatelku, obětavou vysokoškolskou pedagožku a hlavně skvělého člověka. Slova "drahá polovička" v případě tohoto manželského páru nejsou jen běžně užívaným eufemismem, manželé Zadražilovi tvořili skutečně jednu celistvou bytost. Pokaždé, když se uchyluji k nerušené práci, vidím před sebou jejich k sobě přiražené pracovní stoly a nechce se mi věřit, že v té malé místnosti obrovského bytu naproti sobě na vzdálenost jednoho metru dokázali udělat tolik neuvěřitelné práce, z níž budou ještě dlouho žít celé generace rusistů a přemýšlivých čtenářů. Polovičky to byly do sebe přesně zapadající - tichý, poklidný elegán lehce mafiánského střihu, který s břitkou ironií komentoval dění v okolním světě, a jeho pravý opak - energická, na první pohled naprosto šokující robustní dáma - uvnitř však neobyčejně křehká a zranitelná -, která živě gestikulovala a neustále mluvila. Miluší vyslovená slova často ani zdaleka nestačila zběsilému chodu jejích myšlenek. Milušin spolubesedník jim pak stačil ještě daleko méně. Bez ohledu na tento vnější galimatyáš byla Milušina slova naprosto strhující, ať už se jednalo o přednášky či obyčejný rozhovor o všednodenních strastech. V psaném slově byla však Miluše neobyčejně přesná.

Miluši Zadražilovou jsem poprvé spatřila na podzim roku 1999 v posluchárně 325 filozofické fakulty. Z jejího rozháraného vzhledu, který se vždy snažně a často marně pokoušela upravit, se mi do paměti vryly hodinky, které nosila na řetízku pověšené na krku a které velmi výmluvně charakterizovaly její nevšímavý vztah k vnějšímu světu, jejž během přednášek doslova opouštěla a své posluchače strhávala s sebou. Celou svou bytostí se zapáleně nořila do ruské literatury 20. století v těch nejširších souvislostech. Hodinky, které se jí pro její divokou gestikulaci kývaly na krku, jí přece jen čas od času připomínaly, že je jí vymezeno jen mizerných devadesát minut, po nichž bude muset ono mysterium skončit. Nebyla to ani tak ta obrovská suma znalostí, jež stála za Milušinými slovy a jíž tváří v tvář jsem se vždy cítila jako absolutní idiot, ale především Milušino nadšení pro věc, její nesmírná láska ke zkoumanému předmětu. Právě pro tuto svou až nakažlivou vášeň byla Miluše Zadražilová tím nejlepším pedagogem, s jakým jsem se kdy setkala. Nemusela jsem vždy okamžitě pochopit, důležité bylo, že jsem se zúčastnila, často s pocitem, že stojím vedle skutečného génia.

Miluše Zadražilová nakonec "nedokázala" získat ani titul kandidáta věd, nejprve z politických důvodů, pro něž byla vyhozena z fakulty, a po Sametové revoluci, která připadla na její dvaapadesáté narozeniny, proto, že mnohem dražší než efemérní akademické hodnosti jí bylo to, čím se zabývala, a také ti, s nimiž se o svůj milovaný předmět dělila. Zdá se mi, že tak jako lesmistr v Čevenguru Andreje Platonova, kterého pro české publikum Miluše objevila, i ona soudila, že "nezajímavé a zbytečné knihy neexistují, pokud v nich čtenář pozorně hledá smysl života. Nezajímavými se knihy stávají vinou nezajímavých čtenářů, neboť v knihách je rozhodující čtenářovo hledání a zvídavost..." Miluše byla skutečně neuvěřitelně zajímavým čtenářem, člověkem až dětsky zvídavým. S ohromným nasazením se vždy vrhala do nových a nových témat, kterým se věnovali její čím dál tím mladší studenti, jež Miluše vítala doslova s otevřenou náručí, zahrnovala domácím teplem, láskou, která často strašlivě tížila - vědomím, že ji jen sotva kdy dokážu splatit. Miluše mi nejen otevřela překrásný svět ruské literatury, ale doslova za ruku a často přes moře slz mě stejně jako i své další studenty vedla k zodpovědnosti a poctivosti v práci, která sice, jak se ukázalo, nemusí být oceněna za života, ale na niž nelze rezignovat. Z toho, co je za života oceněno okamžitě, mě Miluše naučila alespoň výrobě chlebíčků, které nesměly chybět při žádné jen trochu slavnostnější chvíli a k níž Miluše přistupovala s nemenší zodpovědností a důsledností než ke své vědecké práci. Dle Milušiných pokynů jsem na přesně definované tvary krájela všemožné laskominy, jež Miluše velmi citlivě kombinovala na nakrájené vece. Naši manželé je pak v mžiku oka s pochvalným brumláním zhltli. Konec konců Miluši podezřívám také z toho, že setkání s mým budoucím manželem narafičila na svém semináři o ruské próze počátku 20. století schválně právě ona. Miluše byla dobrák, chtěla pro své blízké jen to nejlepší.

Často si při tom počínala jako slon v porcelánu, ale o to s ní byla větší legrace.

Milá Miluše,

toto je přece jen konec naší dlouhé korespondence. Z celého srdce jsem vám vděčná za těch třináct krásných a intenzivních let, které byly těmi nejdůležitějšími v mém životě. Děkuji vám za vaši nesmírnou podporu, za vaši principiálnost, odvahu, přísnost i za často bolestivou pravdu, pro niž jsme se pak obě trápily, já že jsem ji uslyšela, vy že jste ji bez rozmyslu řekla.

Čevenguru jsem našla ještě tento tak přiléhavý nápis na kříži:

Já tu žiju a pláču,

a ona zemřela a mlčí.

Je to poprvé, co mlčíte, a přitom bychom právě teď vaše slova tolik potřebovali. Já třeba jenom tu jedinou větu: "Alenko, pojďte si dát cigáro!"

Do doslovu jste vepsala slova z Platonovova zápisníku: "Člověk nezbytně musí mít druhý život, protože jinak by mu ani ten první nebyl k ničemu." Milá Miluše, můžete si být jistá, že alespoň v našich vzpomínkách jej mít budete. Loučím se s vámi.

Vaše Alena


>Na obsah
>Pošlete nám svůj komentář k tomuto článku
>Přímý odkaz na článek: http://www.souvislosti.cz/clanek.php?id=1419