Jižní světlo potřebuji k životu

(Rozhovor s básníkem a překladatelem Marcinem Kurkem o jedovatém oleandru, umírání, cestách na jih a bezradnosti překladatele)

V jednom rozhovoru jste uvedl, že "kdo chce psát a tvořit, musí psát v reakci na to, co ho v životě potkává". Ve vaší tři roky staré básnické knize vyprávíte příběh člověka, který se přiotráví vodou z lahve, v níž byla z jižních krajin převážena smrtelně jedovatá rostlina. Byl jste inspirován nějakou vaší konkrétní situací?

Ano, stalo se mi to před několika lety, když jsme se vraceli z prázdnin, ale nakonec se to naštěstí obešlo bez tragičtějších následků. Přesto jsem si řekl, že by to mohl být dobrý nápad na povídku nebo nějaký rozsáhlejší literární útvar. Udělal jsem si pár poznámek a téma odložil na pozdější dobu. Když jsem se rozhodl, že vydám novou básnickou knihu, shromáždil jsem texty, které jsem za poslední roky napsal, uveřejnil, neuveřejnil, a taky si řekl, že dopíšu ještě nějaké další. A jak jsem tak nad těmi texty seděl, došlo mi, že tohle nemá žádný smysl. Vydám-li totiž po deseti letech mlčení pár starých věcí, výsledek bude nevalný. Spokojený nebudu ani já, ani čtenáři, kteří si navíc řeknou: "Hezké, ale to už známe." Jedinou smysluplnou věcí, kterou jsem tedy mohl v tu chvíli udělat, bylo napsat úplně nový text. A neměla by to být klasická knížka s jednotlivými básněmi, ale knížka ucelenější, nejlépe rozsáhlá epická báseň, poéma, literární útvar, který sehrál v dějinách polské literatury významnou roli, ale u současných autorů se už moc velké přízni netěší. A taky že má-li mít výrazně narativní charakter, pak musí mít i nějakou zápletku, která by udržela čtenářovu pozornost a vtáhla ho do děje. Z toho důvodu jsem si myslel, že bude možná zábavné, když hlavní dějovou osu bude tvořit právě ta moje příhoda s otravou oleandrem, kolem níž pak vystavím celou zbývající část.

Říkáte, že tenhle klasický literární útvar se u současných polských autorů netěší zvláštní přízni, ale několik takových děl v posledních letech přece vyšlo - například DwanaPIcie stacji Tomasze Różyckého, Imago mundi Wojciecha Wencela nebo Wieniec z gwiazd dwunastu Szymona Babuchowského.

To ano, ale právě texty, které zmiňujete, vyšly zhruba ve stejné době jako má kniha, což taky o něčem vypovídá. Myslím, že hlavním motivem u těch tří jmenovaných autorů byla nejspíš touha vyprávět příběh, tedy napsat něco, co přesahuje rámec jedné básně nebo i celého básnického cyklu. Až teprve když jsem svůj text začal psát, uvědomil jsem si, jak obrovský rozdíl existuje mezi napsáním kratšího a delšího textu, na němž jsem pracoval déle než rok. Ostatně - přesná data uvádím na konci knihy. Chtěl jsem, aby můj text byl současně i svědectvím o tom, jak vznikal. I když jsem si různé pokusy a poznámky dělal už dávno předtím, přece jen to byla práce vyžadující značné úsilí, připomínající spíš práci romanopisce než básníka. Aby totiž někdo mohl napsat poému o několika desítkách stran, musí každý druhý nebo třetí den usednout k počítači a pár hodin u něj strávit. Jinak to prostě nenapíšete! Nelze taky napsat literární útvar na padesát nebo šedesát stránek, který by měl stejně zhuštěný jazyk jako krátká báseň. Musí tam být místa, kde by se čtenář mohl zastavit, odpočinout si, stejně jako místa, kde vystoupí do popředí určité kontrasty. Hodně mi záleželo na tom, aby můj text nebyl ani příliš vážný, ale občas i humorný, ani příliš narativní, nebo naopak příliš lyrický. Snažil jsem se tedy ty kontrasty vyvažovat. Například ve chvíli, kdy se mého hrdiny zmocňuje záchvat hysterie, neboť je přesvědčen, že přišla jeho poslední hodina, snažím se to odlehčit epizodou o nikotinové závislosti a balené cigaretě, aby to nevyznívalo příliš vážně.

Mohl byste říct pár slov o stavbě svého textu? Čtenář v něm totiž objevuje hned několik vypravěčských perspektiv.

Příběh má jednoho vypravěče, neboli osobu, které se přihodila událost popisovaná v knížce. Ta je pak líčena ze tří rozdílných perspektiv. Na prvním místě je to perspektiva člověka, který se napil vody z lahve a je přesvědčen, že se otrávil a umírá. Ten vypráví o cestě k domovu, o umírání a posléze i o závěrečném rozuzlení celé té spletité situace. Potom je tam identická postava, která si vybavuje různé situace ze svého dětství, mládí i dospělosti, z různých míst i momentů svého života, čili to je ten proud vzpomínek, iniciačních zážitků a dialogů se zemřelými předky. A nakonec se tam objevuje perspektiva třetí, perspektiva autora, který sedí a píše text. On ví, že hrdina přežil, ale taky přesně ví, co potkalo toho druhého, je tím "vševědoucím", který to všechno propojuje v jeden celek, on je autorem úvah o počasí, doplňuje důležitá data - je to postava, která text začíná a končí.

Často se ve vašem textu objevují odkazy na hudební motivy, například na Mahlera, nebo na náměty z výtvarného umění. Obsahuje taky řadu skrytých nebo zjevných odkazů i na jiné básníky. Hrdina je takový typický evropský vzdělanec, člověk zabydlený v evropské kultuře.

To byl samozřejmě záměr. Nechtěl jsem zastírat, že třetí vypravěč, čili ten, který píše text, je někdo, kdo by jen zaznamenával jinak celkem banální událost. Samozřejmě že je to do jisté míry stylizace do role typického současného evropského vzdělance nebo básníka, zasazeného do určitého historického kontextu, včetně výrazných reálií a jmen - kontextu tradičního evropského modernismu. Nadto člověka zabydleného nejen v evropské, ale taky polské kultuře, i když odkazy na polskou kulturu tam nejsou tak zřetelné, konkrétní jména se objevují minimálně, a když, pak až v samotném závěru. Chtěl jsem tedy ukázat, v jakém myšlenkovém kontextu se ta postava pohybuje, a současně ta jeho zabydlenost v evropské kultuře měla upozornit na problém týkající se jeho vlastní identity. Na problém určitého napětí mezi kulturou středomořskou, italskou, západoevropskou na jedné straně a kulturou středoevropskou, polskou, včetně všech důsledků a komplikací z toho plynoucích, na straně druhé.

Zajímalo by nás také vaše putování. Čím jsou pro vás cesty do Středomoří? Nakolik jsou pro vás podstatné? Co znamenají pro básníka? A jakou roli hrály v polské literatuře?

Cesta byla vždycky považována za jednou z nejdůležitějších literárních látek vůbec. Stala se i hlavním tématem mojí knížky. Avšak typická cesta, kterou absolvovali polští básníci a spisovatelé, starší i ti současní, byla převážně cesta z Polska tam, do Itálie, Francie, k Středozemnímu moři. Šlo o cesty na místa, která jsou považována za klíčová pro náš kulturní prostor. V tomhle smyslu je tedy ta literární výprava do jižních krajin pochopitelná, člověk ji podniká proto, aby se setkal s originálními díly kultury, na nichž vyrostla i naše místní tradice. Ale já na jih nejezdím jenom z tohoto důvodu, jezdím tam taky kvůli světlu. To je pro mě naprosto klíčové. Bohužel ani nemaluji, ani nekreslím, ale světlo absolutně potřebuji k životu, žijeme v klimatickém pásmu, kde pokud po větší část roku neprší, pak je stejně skoro pořád pod mrakem. Trpím nedostatkem světla, ale stačí přejet pár stovek kilometrů jižním směrem a světlo je úplně jiné. Člověk teprve tam pochopí, proč se malířství zrodilo právě ve Španělsku a Itálii. A když mám nějaké špatné období, stačí, když strávím dva tři dny v některé z těchto zemí a hned pookřeji. Takže u mě není ta potřeba jen kulturní, nýbrž i biologická.

Ale hrdina vašeho vyprávění necestuje na jih, nýbrž na sever.

V tom je taky skrytá jemná ironie. Snažím se ten mýtus trochu nabourat. Popisuji návrat hrdiny z jižních krajin. Cesta se trochu komplikuje, nakonec doráží na místo, a když si myslí, že už je doma a všechno dobře dopadlo, najednou se ukazuje, že se otrávil, že ten okouzlující jih, z něhož se vrací, ho vlastně zabíjí.

Průvodci na těchto cestách jsou vám velcí mistři literatury: Miłosz, Herbert, Brodskij, Borges...

Ale je ještě třetí polský autor, jehož jméno v textu nepadlo. Vyskytuje se v něm název města Vence, kde poslední roky svého života prožil Gombrowicz. V jednom odstavci se tedy objevují hned tři nejdůležitější polští autoři dvacátého století, což je ale z mé strany opět trochu ironická narážka na jistou kulturní konvenci. Naproti tomu, jako patrně většina autorů, stejně i já jsem postižený jistým fetišistickým vztahem k místům spojeným s postavami slavných spisovatelů - a vůbec se za to nestydím. Pokud jsem někde, kde je pochovaný nějaký spisovatel, jdu na jeho hrob. Pokud vím, že někde stojí dům slavného spisovatele, musím ho vidět.

A co Josif Brodskij na tom hřbitově v Benátkách?

No právě... Tam ale nejde o Brodského! Mohlo by jít, protože na tom hřbitově je vedle řady jiných známých osobností - například je tam i hrob Ezry Pounda - taky pochován. Když jsem to psal, měl jsem však na mysli Stravinského. Samozřejmě, mohl by to být i Brodskij, ptala se mě na to už spousta lidí.

Vy tam nemáte citát z Brodského Vodoznaků?

Ne. Myslíte asi ten citát z Ezry Pounda: "Bohové plují v azurovém povětří..." Ale těžko se dá psát v Benátkách jinak. Každý, kdo píše o Benátkách, píše o Brodského Vodoznacích.

Jak se dnes u vás vydávají knížky, jako byla ta vaše? Měl jste s tím nějaké pro...blémy?

Ano i ne. Povím to ještě jinak: než jsem tu knížku dopsal, byl jsem přesvědčený, že vydání básnické sbírky je v současné době ta nejprostší věc pod sluncem. V Polsku je přece spousta nakladatelství, která se věnují vydávání poezie. Sice v malých nákladech, ale je jich opravdu hodně. Poezii vydávají i velká nakladatelství, ale tam začínající autor nemá moc šancí. Netušil jsem však, co mě čeká. Když jsem knížku dopsal, poslal jsem ji do několika nakladatelství. Reakce byly takové, že vlastně nebyly žádné. Nikdo si můj mail neotevřel, ani nepřečetl. Prostě ticho. Pokoušel jsem se pak kontaktovat některé nakladatele osobně. Vysvětloval jim, co jsem napsal, ale odpověď byla vždy stejná: "Bohužel. Nejde to, teď na to nemáme, nedostali jsme grant... Možná někdy..."

Ale nakonec vám ji v pěkné grafické úpravě vydal časopis Zeszyty Literackie...

To je známý literární čtvrtletník, kde občas vydávají i nějaké knihy. Konkrétně z poezie jenom zavedené autory - Herberta, Miłosze, Zagajewského... A že by právě tam mohli můj text vydat, mě ani ve snu nenapadlo. Ale někdo mi poradil, že chtějí začít vydávat novou edici poezie, ať to tam zkusím. Poslal jsem jim tedy text a k mému velkému překvapení se mi po několika měsících ozval kolega, který byl zrovna u nich v redakci: "Poslyš, oni si přečetli tu tvoji knihu, líbí se jim a rádi by ji vydali. Pošlu ti mail na Barbaru Toruńczyk, ozvi se jí..." Tak jsem to udělal, načež mi odpověděla, že mi knihu vydají. V krátké době připravili grafickou úpravu, obálku a můj text označili dvojkou, protože jedničku už měl Brodskij, který jim tam ležel připravený k vydání už několik let. Takže v květnu jsem se s nimi domluvil, v srpnu byla knížka prakticky hotová a na přelomu srpna a září 2010 šla do tisku.

A hned dostala jednu z nejprestižnějších polských literárních cen - cenu KoPIcielských...

To bylo naprosto nečekané, protože kniha vyšla začátkem září a cena je vždy udělována na jeho konci a na rozdíl od některých jiných cen tituly nenavrhují vydavatelé, ale členové poroty. Každý musí přijít s nějakým návrhem a předložit důvody, proč nominuje zrovna tento titul. Takhle se dohadují třeba několik dnů, než se na jednom titulu dohodnou. Není to tedy jako u ostatních literárních cen, kdy je předem ohlášeno několik nominací, mezitím se připraví velká akce s fotoaparáty a televizními kamerami a při vyhlašování vítěze pak líčka blednou těm, kteří musejí odejít s prázdnou. V případě této ceny je člověk naštěstí podobných zážitků ušetřen. Jakmile se porota dohodne, okamžitě se vyhlašuje výsledek. Když ke mně ta informace dorazila, myslel jsem, že je to vtip, ale za chvíli mi volal jeden ze členů poroty, a ten mi tu informaci potvrdil.

Mělo pro vás to ocenění nějaký význam?

Cena KoPIcielských je nejstarší polská literární cena, která se uděluje už zhruba padesát let. Vznikla na počátku šedesátých let ve Švýcarsku, a to jak pro domácí, tak exilové autory. Za tu dobu si získala pověst absolutně nejprestižnější literární ceny. V dobách před pádem komunismu měla pro řadu autorů i nemalý finanční efekt. Pochopitelně především pro ty politicky nepohodlné. Například Stanisław Rosiek, jeden z laureátů, dnes šéfredaktor nakladatelství Słowo/obraz/teritoria, který ji dostal společně se Stefanem Chwinem v době, kdy Jaruzelski zavedl v naší zemi výjimečný stav, mi vyprávěl, že tohle ocenění doslova zachránilo život jemu i celé jeho rodině. Právě ho vyhodili z univerzity, načež stejný osud potkal i jeho ženu. Oba zůstali zcela bez prostředků. Finanční obnos spojený s touto cenou byl na tehdejší dobu díky výhodnému směnnému kurzu obrovský, takže mohli rok dva normálně existovat. To už je ale naštěstí minulost. Dnes tím oceněním člověk získává spíš určité stigma, ale v tom pozitivním slova smyslu. Netvrdím, že je rovnou zárukou kvality, protože ne všichni autoři pak naplnili očekávání s ním spojená. Nicméně během těch padesáti let byli takhle oceněni téměř všichni známí polští spisovatelé.

Na polské literární scéně jste na sebe svého času upozornil vynikajícími básnickými překlady Joana Brossy a Emmanuela Hocquarda. Nakolik podle vás tahle zkušenost ovlivňuje vaši vlastní básnickou tvorbu?

I když se překládání intenzivně věnuji už několik let, otázka překládání - zejména poezie - je pro mě pořád dost komplikovaná. A čím déle se mu věnuji, tím víc jsem přesvědčen o bezradnosti básníka pokoušejícího se převádět do své mateřštiny verše z odlišného jazykového prostředí. Nikdy nelze hovořit o rovnocenném přetlumočení, poněvadž při překládání se vždycky něco z původního textu vytratí. Podle mých zkušeností to vychází tak půl na půl. Překládání poezie bezpochyby přináší jistou satisfakci, ale stejnou měrou také frustruje, v člověku zůstává pocit, že se překlad nepodařil tak, jak si to na počátku představoval. Ale překládání se bezpochyby může stát také dobrou průpravou k vlastnímu psaní. Pronikáte hlouběji do tajů jazyka, osvojujete si styl, učíte se přesně formulovat ne sice vlastní, nýbrž cizí myšlenky. To taky není snadné. Máte-li totiž úspěšně přeložit nějaký básnický útvar, základním a prvním předpokladem je, že dobře pochopíte všechny skryté intence výchozího textu. Teprve pak můžete začít přemýšlet, jak text adekvátně vyjádřit ve své rodné řeči.

Na čem momentálně pracujete? Hlavně překládáte?

Naposledy jsem s několika kolegy překládal básně Juana Gelmana, argentinského autora usazeného v Mexiku. Letos v červnu byl v Krakově na miłoszovském festivalu a současně mu u nás vyšel i výbor z jeho poezie. To mi zabralo nějakou dobu, ale během festivalu jsem pak měl možnost se s ním i osobně seznámit. Společně jsme četli jeho verše, on v originále, já v překladech. Bylo to hezké setkání. Ale hlavně už nějakou dobu mi téměř veškerý čas zabírá psaní knihy o katalánském básníkovi Joanu Brossovi. Nevím, jestli byl u vás překládaný. Proslul rovněž jako dramatik a výtvarník. Neobyčejně zvláštní a inspirující postava. Patřil ke katalánské neoavantgardě, opravdový surrealista, psal věci naprosto originální, vydal několik knížek, a dost dlouho trvalo, než se stal známým a uznávaným. Svého času jsem přeložil a uspořádal výbor z jeho básní, pak mě napadlo, že bych o něm mohl napsat odbornou knihu, která by se mohla stát i podkladem pro moji habilitaci.

A co další básnická kniha?

Počítám s tím, že až tuhle práci dokončím, budu se zase víc věnovat vlastnímu psaní. Chci opět napsat nějaký rozsáhlejší, sevřenější útvar, abych pravdu řekl, kratší básně mě moc nelákají. A stejně jako v případě Oleandru, dělám si zase poznámky, zaznamenávám různé nápady, věty, obrazy a situace. Nejhorší totiž je, když musíte usednout nad prázdnou stránku papíru. Poznámky si dělám i tehdy, když něco překládám nebo když teď píšu tu studii, různých nápadů už mám dost. Mimo to jsem v poslední době přece jen napsal pár básní a některé z nich i uveřejnil. A pár témat a nápadů, kterých jsem se v Oleandru jen lehce dotkl, bych taky rád ještě nějak zpracoval. Ale třeba se to všechno pohne úplně jiným směrem. Vznikne-li z toho něco jiného, nebudu se tomu bránit. Třeba to bude poéma rozdělená do kratších celků, anebo místo ní napíšu román.

Jaký je dnes v Polsku o španělskou literaturu vlastně zájem?

Všude ve světě je to dnes podobné. Známá a populární je v Polsku hlavně próza minulého století. Hodně populární jsou u nás jihoameričtí autoři: Borges, Márquez, Vargas Llosa - celá ta plejáda skvělých spisovatelů. Z těch současných lidé rádi čtou - nechci říkat méně náročné, protože to by bylo zajímavé téma na zvláštní debatu - ale mám na mysli autory, jako je například Eduardo Mendoza, který píše poutavé a čtenářsky úspěšné knížky přesahující žánr běžného dobrodružného nebo detektivního románu. Naproti tomu španělsky psaná poezie je záležitost dost specifické skupiny čtenářů a v Polsku vychází spíš jen v časopisech.

A s jakým ohlasem se u nich setkává?

Tak v tomhle směru nemůžu říct, že bych měl nějaký zvlášť silný pocit zadostiučinění. Španělsky psanou poezii přece jen trochu znám, překládám, vím, že jsou to velice dobré verše, skvělí autoři, ale z vlastní zkušenosti taky vím, jaké nároky na překladatele klade. Záleží totiž na tom, jakým směrem ta která básnická tradice směřovala, co je pokládáno za kánon nebo jaký používá slovník. A pro nás Poláky vzniká určitá obtíž - španělská lyrika, nejen ta starší, ale i ta novější, dost specifickým způsobem zachází s básnickým obrazem a jazykem. Co je ale zajímavé, že tahle poezie na rozdíl od polštiny skvěle funguje v oblasti anglického jazyka: řada španělsky píšících autorů má obrovský vliv na některé britské nebo americké básníky. A pak třeba někoho z nich někde potkáte a on se vás zeptá: "Znáte u vás ty a ty knížky nebo četli jste tohle nebo tamto?" Samozřejmě většina lidí odpoví: "Nečetli, protože to není přeložené, nebo četli, ale je to takové divné..." Ty jazyky zkrátka kráčí různými cestami, řídí se různými pravidly. Žijeme v babylonské věži a literaturu tato skutečnost bohužel postihla nejvíce...

Kromě překládání a vlastního psaní taky přednášíte moderní španělsky psanou literaturu na Vratislavské univerzitě, kde teď spolu sedíme.

Ne přímo španělskou, ale latinskoamerickou. Původně jsem začal na naší univerzitě studovat francouzskou filologii, ale když jsem končil první rok, otevřeli hispanistiku jako samostatný obor. Šlo přestoupit, tak jsem toho využil. Magisterskou práci jsem napsal o Ernestu Sábatovi. To je dodnes jeden z mých nejoblíbenějších autorů. A když jsem končil, můj profesor mi navrhl: "Poslyš, jestli bys chtěl dělat doktorát o nějakém jihoamerickém spisovateli, tak tě tady nechám, můžeš dělat asistenta a přitom si udělat doktorát." A tak to začalo. Takže už od asistentury u nás přednáším jihoamerickou literaturu, ale celou - od Kolumba až k té nejsoučasnější.

Jak vypadá vaše výuka?

V rámci takzvaného boloňského procesu se výuka čisté literatury bohužel trochu omezila, filologie se dál úspěšně rozvíjí, vznikly nové předměty, studenti mají mnohem větší možnost volby. Ale já mám na naší fakultě i další povinnosti: vedu například překladatelský seminář, mám speciální přednášky o moderním umění, vedu magisterské práce...

Co se z polské literatury překládá do španělštiny? Kteří polští autoři jsou v této jazykové oblasti uznávaní?

S překlady polské literatury do španělštiny je to taky trochu složitější. Kdysi jsem na tohle téma napsal příspěvek pro jednu překladatelskou konferenci, během níž se zkoumalo, co se překládá, kdy, proč, kteří autoři a zdali je přeložený kánon nebo i něco jiného. Velice pečlivě jsem to tehdy musel studovat. Samozřejmě kdysi vyšla nějaká klasika - Mickiewicz, Sienkiewicz, Reymont. Avšak pokud jde o moderní poezii, dlouho tam panovalo naprosté vakuum. Například z Miłosze vyšel ve Španělsku v roce 1980 - a to už bylo po Nobelově ceně - jeden nepříliš rozsáhlý výbor. Teprve před dvěma nebo třemi lety vyšla pořádná kniha Miłoszovy poezie ve španělštině i katalánštině. S Herbertem to dlouho nebylo lepší. Samozřejmě, různí autoři či znalci poezie věděli, že existuje nějaký Herbert, že ho lidi čtou a že je to důležitý autor pro polskou literaturu, že je dokonce známý i jinde ve světě, ale žádné překlady do španělštiny neexistovaly. Teprve před pár lety vyšel výbor jeho poezie. A stejné to bylo i s Różewiczem, kterého ve Španělsku taky absolutně nikdo neznal, dokud tam před osmi lety něco nevyšlo. Szymborska se tam objevila taky až po Nobelově ceně. První její verše, které vyšly ve španělštině, jsem dokonce překládal já se svojí ženou, což byla docela absurdní situace.

Jak k tomu došlo?

Po studiích jsme byli na stipendiu v Madridu a skamarádili se tam s jedním místním novinářem z deníku El Mundo. Vyměnili jsme si adresy, internet tehdy ještě neexistoval, mobily taky nebyly běžné, komunikace byla náročnější, psala se polovina devadesátých let. Bydleli jsme tehdy se ženou u jejích rodičů, kteří naštěstí měli doma telefon. Když jsme se jednou vrátili z přednášek, matka ženy nám říkala: "Někdo vám už asi šestkrát volal z Madridu. Nerozuměla jsem ani slovo. Něco od vás asi chce, za chvíli bude zase zvonit." Za chvíli skutečně volal ten náš známý španělský novinář. Bylo to v den, kdy Szymborska dostala Nobelovu cenu za literaturu. Na druhém konci se ozvalo: "Poslyš, Szymborska dostala cenu, my tu o ní nic nevíme, pozítří bych potřeboval tak tři nebo čtyři přeložené básně a nějaký její krátký text. Něco si tu o ní najdeme, ale potřebujeme ty její básně, můžete něco vybrat, přeložit a poslat?" Takže jsme si vzali pár sbírek, které jsme měli zrovna po ruce, vybrali tři básně, už si ani nevzpomínám, které to byly, a celou noc a následující den nad nimi seděli a překládali. Pak jsme s překlady utíkali na poštu a odfaxovali je do Madridu. V těch novinách to pak vyšlo na první stránce kulturní přílohy. Dnes už je Szymborska ve Španělsku známá a čtená, vyšlo tam několik jejích knížek. Když tuhle historku vypravuju studentům, vždycky jim kladu na srdce, že takhle se poezie překládat nemá.

Čím si vysvětlujete ten opožděný zájem Španělů o polskou literaturu?

Pro ně byla vždycky důležitým filtrem Paříž. Musíme si uvědomit, že na španělském knižním trhu se dlouho objevovali hlavně autoři, kteří nejdříve prošli jakýmsi "očistcem Paříže". Teprve potom španělští agenti věděli, že se jedná o kvalitní tituly a stojí za to je vydávat. Španělsko je vůbec zvláštní země. Je to jeden z největších knižních trhů v Evropě. Vychází tam neuvěřitelné množství literatury. Když jdete po ulici nebo sedíte v metru, téměř každý tam drží v ruce knížku. Taky systém státní podpory byl ve Španělsku vždycky nesmírně štědrý. V poslední době se to trochu zhoršilo, ale spoustu let to skvěle fungovalo. Také se tam pečlivě sleduje, co a jak se prodává. Na vlastní oči jsem viděl dokonce přehled nejprodávanějších básnických knih. Když tam například vyšla nová knížka Zagajewského, dost dlouho se držela na prvním místě.

Adam Zagajewski je ve Španělsku skutečně tak populární?

Ano, dost. A k tomu bych ještě rád dodal, že jsem tam na tu jeho knížku dokonce v jednom madridském knihkupectví dostal slevu. Kupoval jsem pár exemplářů, byla dost drahá, tak se ptám prodavačky, jestli by mi nemohla dát nějakou dobrou cenu. Snažil jsem se jí vysvětlit, že jsem jen chudý učitel. Moc to na ni nezabíralo, ale zeptala se mě, odkud jsem. Řekl jsem, že z Polska. Ona na to: "Tak dobře, dostaneš slevu. Ale ne proto, že jsi chudý učitel, nýbrž proto, že jsi ze stejné země jako Zagajewski."

A co Gombrowicz?

No samozřejmě Gombrowicz... Celé jeho dílo bylo do španělštiny přeloženo už v devadesátých letech - jeho Deníky i ty ostatní věci.

Například jeho deníkové záznamy z Argentiny musí být pro hispánskou jazykovou oblast asi dost zajímavé...

Nepochybně, i když je tam velká míra autostylizace. Nedávno totiž vyšel v Polsku jeho známý deník nazvaný Kronos, autentický deník, kam si zapisoval takové ty běžné, každodenní informace o tom, s kým se setkal, od koho si půjčoval peníze nebo jaká ho zrovna trápila nemoc. A porovnáte-li například data z tohoto deníku s jeho známými Deníky, vidíte, že se vyznačují velkou mírou fabulace. Nic to však nemění na tom, že Gombrowiczovy Deníky jsou jedním z nejgeniálnějších literárních děl dvacátého století.

Máte doma oleandr?

Myslíte rostlinu?

Ano.

Ne, nemám, žena mi to nedovolila. Když jsem Oleandr dopsal, chtěl jsem si ho doma pěstovat. Všichni věděli, že je to silně jedovatá rostlina, takže jsem měl smůlu. Potom jsem dostal nějakou knížku o jedovatých rostlinách a ukázalo se, že je to trochu zavádějící, že oleandr je skutečně jedovatý, ale že je spousta ještě jedovatějších rostlin, které lidi doma pěstují a vůbec o tom nevědí. Skoro každá druhá květina pěstovaná v našem klimatickém pásmu je jedovatá.

Připravili Jaroslav Šubrt a Miloš Doležal.

Marcin Kurek (1970) je polský iberista, básník a překladatel. Debutoval sbírkou Večerní monolog (1997). Překládal díla Francise Pongea, Arthura Rimbauda, Abdelkebira Khatibiho, Luise Buńuela, Davida Huerty, Joana Brossy, Juana Gelmana a dalších. Je rovněž autorem odborné studie Totální román. Kolem narativních teorií Ernesta Sábata a Maria Vargase Llosy (Wrocław 2006). Za básnickou poému Oleandr obdržel v roce 2010 literární cenu KoPIcielských.