Alena Machoninová

"Hrozně se mi líbí koně, co zběhnou z dráhy"

Pavel Juráček si do Deníku, který nám Miluše Zadražilová věnovala jako svatební dar, ve středu 30. prosince 1959 zapsal: "Někde za rokem 1935 vede hraniční čára, někde v roce 1936 nebo 1938. Lidé, kteří se narodili za ní, jsou docela jiní než my. Je to neuvěřitelné, ale nicméně zřejmé na první pohled. Jsou amerikanisovaní, praktičtí, střízliví, sportovnější, neduchovní... Možná, že jsou dnešnější než my. To bude to celé." Miluše Zadražilová se narodila v roce 1937, 17. listopadu - zjevně před touto, Juráčkem tak ostře pociťovanou generační mezí: amerikanizovaná byla jen sotva, už vůbec nebyla praktická, málokdy zavčas střízlivá, zcela nesportovní, zato však bezesporu hluboce duchovní - často stála a vlastně doposud stojí mimo ten "dnešní" pragmatický čas, jakkoli se do něj snažila vplout a nevyčnívat.

Sám čas, zdá se, tomuto splynutí nepřál, i když začátky vypadaly slibně. V letech 1955-1960 Miluše Zadražilová studovala na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy rusistiku v kombinaci s bohemistikou. Původně chtěla tyto obory studovat v opačném pořadí. Na přijímacích zkouškách se však podle vlastních slov nechala až příliš unést estetickými koncepcemi Nikolaje Černyševského a komise zkoušejících jí navrhla obory prohodit. Miluše Zadražilová se tak přece jen na chvíli zařadila do onoho "dnešního" času, kterému krátce před tím dal jméno román Ilji Erenburga - Otěpel (Tání, 1954). Nečekajíc až puklé ledy ze Sovětského svazu dorazí k nám, Miluše Zadražilová se sobě vlastním nadšením pro věc zahájila pátrání po ruské kultuře, kterou tušila kdesi pod všeobecně dostupným, nebo dokonce vnucovaným povrchem. Naivní elán studentky, jíž "správný" dělnický původ neposkytl dostatečné intelektuální zázemí, ji vlastně bezděky přivedl až k prasklinám, jež naštěstí nebyly nikdy, snad z nedbalosti nebo z nezájmu, zaceleny - k autorům, dílům a významům v nich utajovaných. Místem těchto dobrodružných objevů snad nejen pro Miluši Zadražilovou byla Slovanská knihovna v pražském Klementinu, její lístkový katalog, v němž se, jak sama vzpomínala, dala nalézt díla z hlediska totalitního režimu nejen bezcenná, ale i škodlivá - ovšem o to víc pro začínající rusistku uchvacující. Od volně přístupných textů Dostojevského se postupně dostávala k literatuře přelomu 19. a 20. století, k textům a autorům schovávaným hluboko pod povrchem, daleko za hranicí toho, co měli studenti tehdejší rusistiky dovoleno vědět - k ruské moderně utvářené nejen na pozadí, ale také v součinnosti s náboženskou filozofií, k myšlenkovým konceptům Vladimira Solovjova, Nikolaje Berďajeva, Lva Šestova a dalších (Šestovovu Apoteózu vykořeněnosti mnohem později Miluše Zadražilová se svým manželem Ladislavem přeložila do češtiny, vyšla v roce 1995). Ruská moderna pak navždy zůstala ústředním tématem její vědecké práce. Věnovala jí svá skripta Ruská literatura přelomu 19. a 20. století (1995) i svou nikdy neobhájenou habilitační práci o více než tisíci stranách: Dynamika literárního vývoje v údobí moderny (Pokus o rekonstrukci dějin ruské literatury přelomu 19. a 20. století), již dávala dohromady už v novém tisíciletí ve snaze vyhovět byrokratizaci akademického světa. V obou textech své čtenáře vedla touž dobrodružnou cestou, na kterou se kdysi jako zapálená studentka sama vydala - od Dostojevského Řeči o Puškinovy (1880), od tohoto "zoufalého pokusu o zrušení tradičního ruského dilematu západnictví a slavjanofilství", k Vladimiru Solovjovovi a jeho následovníkům z řad ruských idealistických filozofů spoluutvářejících uměleckou modernu. V témže klíči, v němž ji odhalovala pro sebe, ji přednášela také svým studentům, ne vždy připraveným na podobné cesty plné nečekaných zvratů a zastavení, na cesty ke kořenům a doslova bujícím kontextům, jejichž souběžnost, která je zároveň i souvztažností, znesnadňuje vnímání. Přestože se Miluše Zadražilová nikdy nevzdala do jisté míry tradiční koncepce dějin literatury propojujících obecnější kapitoly věnované dobovému kontextu s autorskými medailonky, dokázala z nich vytvořit tak "různotvaré propletence křivolakých čar, jež se tu nápadně sbližovaly, tu náhle navzájem rozcházely", až se před jejím čtenářem či posluchačem začal pomalu zpřítomňovat onen dávno minulý časoprostor. Miluše Zadražilová v něm byla "nevtíravým průvodcem", jak Učitele psaného s velkým písmenem v rozhovoru s Ivanem Tolstým na Rádiu Svoboda charakterizoval historik a spisovatel Jakov Arkaďjevič Gordin, tj. Učitelem, který nevyučuje ani tak konkrétní věci, ale postrkuje své žáky v určitém směru, pomáhá jim tento směr nalézt a zorientovat se v něm.

Pedagogické činnosti se Miluše Zadražilová začala věnovat po studiích - v šedesátých letech, na jejichž počátku absolvovala ještě nástavbové studium estetiky, působila jako asistentka a později jako odborná asistentka na katedře ruské literatury, kde v roce 1969 stačila obhájit rigorózní práci věnovanou srovnání prvních dvou verzí dramatu Zlatý kočár (1946 a 1955) Leonida Leonova; záhy nato její odborná kariéra na dlouhých dvacet let skončila. Ještě před tím ovšem klamné tání dorazilo i k nám a Miluše Zadražilová se jako nadějná mladá vědkyně postupně dostávala k autorům, kteří se během tohoto krátkého jara začali zpod sněhových závějí vynořovat. Našla mezi nimi také Andreje Platonova, toho "bezmála jurodivého autora, který (podobně jako sama pisatelka těchto slov o něm, Miluše Zadražilová) hledá své hrdiny a příběhy kdesi na okraji dějin, na sociální periférii". Bez ohledu na požadovanou vědeckou objektivitu Miluše Zadražilová po celý život zůstávala zanícenou čtenářkou, pro niž bezesporu platila slova z Marmoru Josifa Brodského: "Druhé děsí nejasnost. Kdežto mě - jasnost." Doslova po hlavě se vrhala do všeho zdánlivě nesrozumitelného a ze všech sil se snažila o obnovu vnitřního řádu, jako by vlastně ani nikdy neusilovala o nezaujatost - pro svou badatelskou práci si vždy vybírala autory, s nimiž emočně souzněla, jež mohla mít obyčejně lidsky ráda. Ten, slovy Miluše Zadražilové, zvláštní Andrej Platonov, jehož tvorba odporovala všem představám o tom, jak má vypadat (nejen sovětská) literatura, k nim bezesporu patřil. Patřil k těm koňům zběhlým z dráhy, co Miluši Zadražilovou fascinovali nejen na dostizích (tímto poetickým doznáním uzavřela v červnu roku 2010 rozhovor s Hanou Šůrovou, který vyšel až posmrtně v 46. čísle časopisu Svět literatury za rok 2012). Požitek, který jí četba poskytovala - v případě Platonova spíše sžíravý než slastný (Miluše Zadražilová nepřestávala opakovat, že to rozhodně není čtení na dobrou noc, že po Platonovovi jí nezbývá než se ponořit do nějaké detektivky s její odzbrojující logičností) -, jí však nikdy nebránil v jasném vidění, přesné a detailní analýze, o čemž svědčí i její monografie o Andreji Platonovovi napsaná ve spolupráci s Kamilou Chlupáčovou - Texty a kontexty Andreje Platonova (2005). Monografie napsaná po té dlouhé nucené pauze v profesní dráze, z níž ovšem Miluše Zadražilová ani po zákazu pedagogické a publikační činnosti nikdy tak docela z vlastní vůle nezběhla.

Byla to snad ta čtenářská vášeň, okouzlení ruskou modernou a náboženskou filozofií, jimž Miluše Zadražilová zasvěcovala semináře a diplomové práce svých prvních svěřenců, nebo neporozumění pro věci praktické a znovu ta neschopnost splynout s "dnešní" dobou, co ji s nastupující normalizací vyhnaly z akademického života? Mezi oficiálními argumenty jejího propuštění se uváděla skripta (později zakázaná k distribuci) Ruská literatura klasická a sovětská 19. a 20. století určená pro střední knihovnickou školu, pro která Miluše Zadražilová napsala kapitolu o ruské literatuře od 90. let 19. století. Mezi argumenty neoficiálními pak stála její spolupráce s Literárními novinami (v šedesátých letech v nich publikovala mimo jiné rozhovory se spisovateli Daniilem Graninem a Valentinem Kaverinem) a setkání s Alexandrem Solženicynem. Ten ji, jak vzpomínala v rozhovoru s Janem Machoninem (Babylon 4/1999; v rozšířené podobě otištěno též v Souvislostech 3-4/2000), stihl ještě varovat, že ona patří ke generaci "která jede na zelenou a kterou nikdy nenapadlo, že kromě zelené zbývají ještě barvy oranžová, varující, a červená - kdy se naráží".

A Miluše Zadražilová - důvěřivá, ale zároveň i nepoddajná, ba dokonce zpupná, tj. jak sama ve výše zmíněném rozhovoru poznamenala, zcela nevhodná k normalizaci - narazila. V letech 1971-1972 pracovala v dokumentaci Československo-sovětského institutu a od roku 1978 byla zaměstnána jako dokumentátorka a překladatelka odborné literatury v Ústavu pro využití paliv v Praze-Běchovicích. Nehledě na to, že přišla nejen o místo, ale i o jméno, svému oboru se věnovat nepřestala. Během let 1970-1990 napsala a pod různými kryptonymy (L. Zadražil, J. Hulák, J. Zábrana, M. Jehlička, M. Čížková, J. Fromková) uveřejnila nejméně čtyři desítky předmluv a doslovů k českým překladům próz Fjodora Sologuba, Valentina Kaverina, Alexeje Tolstého, Konstantina Fedina, Michaila Bulgakova, Andreje Platonova a řady dalších autorů, jimiž by se pravděpodobně zabývala i na své akademické dráze, z níž byla donucena zběhnout. Přestože adresátem těchto doprovodných textů, často považovaných za čistě služebné, bylo mnohem méně zasvěcené publikum než úzce profilovaná akademická obec, Miluše Zadražilová k nim vždy přistupovala s nesmírnou zodpovědností, ale také s láskou. Snažila se do nich vnést svůj ryze osobní čtenářský zážitek (nemusela se nechávat svazovat onou efemérní vědeckou objektivitou), ale také co nejširší dobový kontext s jeho přesahy do bezprostředně prožívané současnosti - jako v doslovu k Bulgakovově Mistru a Markétce psaném v srpnových dnech roku 1968, který uzavřela nekompromisními slovy: "Doba a autor jdou vždy spolu, jako spolu šli v Bulgakovově dramatu Poslední dni (A. S. Puškin) básník a d`Anthčs. Básník a jeho vrah. Básník a jeho stíny."

Podobně jako další vyhnanci z dráhy byla i Miluše Zadražilová, řečeno slovy Jana Zábrany, donucena sklonit se nad slovníky. Spolu se svým manželem - nejen životní, ale i tvůrčí polovičkou - Ladislavem Zadražilem (nejprve pod značkou L. a M. Zadražilovi, později jen pod jménem Ladislava Zadražila) přeložili a vydali řadu rozsáhlých odborných prací, za všechny uveďme Psychologii umění (česky 1981) Lva Vygotského a Literární fakt (česky 1988) Jurije Tyňanova, pořízený ve spolupráci s Karlem Štindlem. Posledním dílem z této oblasti byla Kultura a exploze Jurije Lotmana, která nyní vyšla v nakladatelství Host. Z krásné literatury do roku 1989 Miluše Zadražilová (pochopitelně spolu s manželem a nejčastěji také pod jeho jménem) přeložila více než desítku děl publikovaných knižně i časopisecky; některá z nich, a často právě ta s osobnějšími vazbami, mohla vyjít až po revoluci. Jako například novela Marka Charitonova Ďeň v fevrale, kterou v českém překladu manželů Zadražilových s názvem Karneval v Paříži otiskl časopis Světová literatura v prvním čísle roku 1990. Přátelství české rusistky "v exilu" a ruského spisovatele stojícího stranou veřejného literárního dění začalo právě tímto textem o dvou výrazných protipólech ruské literatury - A. S. Puškinovi a N. V. Gogolovi -, o katastrofálním rozpadu jimi udržované rovnováhy po letmé zvěsti o Puškinově smrti. Text se do rukou Miluše Zadražilové dostal vytržený z časopisu Novyj mir, v němž v roce 1976 vyšel - bez jakýchkoli podrobností o jeho autorovi. Toho Miluše Zadražilová vypátrala až v polovině osmdesátých let, přes jiného "svého" autora - historika a spisovatele Natana Ejdelmana, jehož dokumentární romány Třináctý apoštol (česky 1980) a Smrt tyrana (česky 1986) se svým manželem přeložila. Mark Charitonov celé to bezmála třicetileté přátelství, počínaje prvním telefonátem 15. května 1985, zaznamenal ve svých denících (pasáže věnované Miluši Zadražilové laskavě nabídl k vydání v tomto památečním bloku). Na počátku devadesátých let vyšlo v českém literárním tisku několik Charitonovových esejů v překladu Miluše Zadražilové, mimo jiné i esej o sochaři a básníku Vadimu Sidurovi a nehybném, doslova mrtvolném přelomu sedmdesátých a osmdesátých let, jehož entropii lze čelit jen uměním - esej s názvem Rukojmí věčnosti (Volné sdružení českých rusistů 1991/7), který zde i s medailonkem, jenž o autorovi napsala Miluše Zadražilová, přetiskujeme - snad v jakési naději na pokračování jejich dialogu. V roce 1996 se nakonec v Nakladatelství Lidové noviny podařilo vydat také Charitonovův román Dva Ivana pod českým názvem Car a blázen. Jeho dřívější publikaci patrně bránilo to, nad čím Miluše Zadražilová upřímně žasla, když u příležitosti prezentace knihy pořizovala rozhovor s Markem Charitonovem a ptala se jej: "Když jsme překládali Cara a blázna, nikdy nás nenapadlo, že by se mohl číst jako průhledná analogie se stalinskými časy nebo dokonce paskvil na ruský národ a ruskou historii. Očekával jste podobné reakce?" A Charitonov odpověděl: "Ne, s takovým rozruchem kolem románu, který před vydáním koloval už osm let v rukopisu, jsem rozhodně nepočítal. [...] Při psaní románu, který bych ostatně označil spíše za román básnický než historický, jsem na tyhle paralely vůbec nemyslel. Všechna ta nedorozumění si vysvětluji tím, že jsme dosud nedokázali strávit svou vlastní historii. Proto se její nedořešené otázky přelévají z jednoho století do druhého." Charitonovův román tak "bohužel" zůstává aktuální dodnes a český čtenář má to štěstí, že tuto básnickou fragmentární prózu do češtiny mistrně převedli právě manželé Zadražilovi, pro něž ona vynucená překladatelská činnost byla logickým pokračováním jejich literárněvědného a literárněhistorického zájmu, jejich neutuchající potřeby porozumět, dostat se hloub pod povrch textu.

V době tohoto rozhovoru již Miluše Zadražilová znovu působila na pražské filozofické fakultě, kam se v únoru roku 1990 vrátila na přání studentů, z nichž někteří se později stali také jejími kolegy. Vrhla se do přerušené práce, zpět k tématům, pro něž musela akademický svět na počátku sedmdesátých let opustit. Právě v této době vznikla její již zmiňovaná skripta věnovaná kořenům ruské moderny a výhonkům, které moderna zapouštěla do následujícího literárního vývoje, výhonkům, které nikdy tak docela nezmrzly. Miluše Zadražilová se v této studijní pomůcce vydala daleko za hranice "učebnicovosti". V pevně strukturovaných kapitolách usouvztažňuje nejen paralelní, ale i zdánlivě odlehlé jevy, vtahuje čtenáře do tohoto propletence podobně, jako do něj byla kdysi vtažena sama, klopýtajíc "o knihy, které neleží na cestě k životu, ale k jiným knihám", jak si ve svých denících vytyčil Jan Zábrana.

Na počátku devadesátých let se vrátila také k druhé příčině svého vyhazovu, k Alexandru Solženicynovi a dalším autorům třetí vlny ruské emigrace. Z tohoto zájmu pak vznikl druhý díl knihy Rusko mimo Rusko (1994) napsaný spolu s Martinem C. Putnou. Knížka čtenářům přesyceným vnucovanou jim sovětskou literaturou ukazovala, že je tu ještě jiná, zamlčovaná literatura - ruská. Nebo jak Miluše Zadražilová řekla v rozhovoru s Petruškou Šustrovou: "Je strašně důležité, aby se literatura neexkomunikovala za viny, které je třeba připsat někomu jinému. Jsme povinni sledovat kulturu a vidět přes umění trochu pod povrch dění." Exilovou literaturu, konkrétně meziválečnou pařížskou emigrační poezii s Martinem C. Putnou Miluše Zadražilová představila také v antologii U řek babylonských (1996). Básně do ní překládal mimo jiné i Petr Borkovec, s nímž Miluše Zadražilová pak ještě nejednou pracovala nad plněním svých dávných snů. Vznikl tak například rozsáhlý výbor z poezie, esejistiky a statí Vladislava Chodaseviče Těžká lyra (2003). Doslovem Miluše Zadražilová doprovodila také útlou knížku básní Jurije Odarčenka Verše do alba (2005), kterou sestavil a přeložil Petr Borkovec. A kromě toho přispívala také překlady a články do Souvislostí, které jí byly osobně velice blízké nejen pro svou v počátcích jasně deklarovanou křesťanskou orientaci, ale také proto, že vždy stály mimo ten pomíjivý "dnešní čas", že se nebály (a nebojí) zveřejňovat zdánlivě neatraktivní, marginální a okrajová témata - právě ty koně zběhlé z dráhy, jimž Miluše Zadražilová tolik fandila - snad proto, že k nim sama patřila. "Mám pocit, že ztratím vždycky jezdce a že běžím úplně někam jinam. Že jsem stejně na okraji, nebo tak trošku mimo tu cestu, a že je mně tam dobře," takto melancholicky uzavřela rozhovor s Hanou Šůrovou.

Své druhé působení na fakultě však Miluše Zadražilová věnovala především studentům, o čemž svědčí také těch několik drobných vzpomínek publikovaných v tomto památečním bloku, jež stvrzují i to, že tato snaha přece jen nebyla marná. Svým neobyčejným projevem, k prasknutí nabitým za léta nasbíranými vědomostmi i ryze osobní čtenářskou zkušeností, Miluše Zadražilová na přednáškách a seminářích možná některé odrazovala, jiné naopak strhávala na tuto nekonečnou a nesmírně poutavou cestu ruskou kulturou. Ačkoli sama nebyla s to se zařadit na onu (kariérní) dráhu, snažila se na ni vést alespoň své studenty, jež vyvážela na jejich první konference do provinčních měst, pro něž editovala sborníky jejich prvních vědeckých prací. Na začátku nového tisíciletí se Miluše Zadražilová pustila do genderových studií, z jejichž perspektivy začala zkoumat modernistickou ženskou literaturu na seminářích vedených s Kamilou Chlupáčovou. Výsledkem byly dva studentské sborníky Žena v moderní ruské literatuře (2003 a 2007), jejichž pragmatičnost ovšem Miluše Zadražilová okamžitě shodila, když je prohlásila za záminku, "abychom si napsaly něco o prima básnířkách".

V roce 2009 Miluše Zadražilová nakonec fakultu definitivně opustila, rezignovala na ryze byrokratické požadavky dnešního akademického světa, v němž pro fascinaci zkoumaným předmětem nebo obyčejnou lásku k němu není místo. V dopise z 29. dubna 2009 psala: "Já jsem odmítla další práci na fakultě stejně jako Láďa, chci dělat spíše užitečné věci - knihy, co zůstanou, a přemýšlet o tom, co mě zajímá. [...] Přála bych si jediné - aby nám dal náš Bůh milosrdný (mně ten s tím palcátem, Láďovi ten na Petrově stolci) dost dní, týdnů, měsíců (stydím se ho prosit o roky) k té práci na zpětné humanizaci lidského rodu připomínkami toho, co by se už znovu nemělo opakovat..."

Zbyly tři roky - Ladislav Zadražil zemřel 2. června 2012, Miluše Zadražilová necelý měsíc poté, 30. června. Po odchodu z rusistiky, kde bez docentské hodnosti najednou její zkušenost a erudice pozbyly jakékoli ceny, se skutečně vrhla na slibované věci užitečné, konkrétně do překladu knihy o dětech a učitelích v terezínském ghettu. Autorkou této obsáhlé montáže textů, ilustrací, fotografií a komentářů k nim byla rodinná známá Jelena Makarovová, dcera básnířky Inny Lisňanské, dávné přítelkyně Miluše Zadražilové. A tak ani v tomto případě nebyla práce prosta velice osobního nasazení, té milé přátelské povinnosti. Nicméně paralelně s tím, jak se pouhý překlad postupně stále více měnil ve vlastní, tíživou, ale velmi pečlivou badatelskou práci na zcela novém poli, Miluše Zadražilová začínala mluvit už spíše o dluhu, který cítí před samotnými terezínskými dětmi. Tento dluh jim splatila a kniha, v českém vydání Miluší Zadražilovou nejen přeložená, ale i upřesněná a doplněná o řadu nových archivních materiálů a komentářů, vyšla na sklonku roku 2009. Přestože je vzdálena ruské tematice, je přirozeným vyústěním celoživotního snažení Miluše Zadražilové o ono polidštění lidského rodu.

Miluše Zadražilová mě fascinovala od našeho prvního setkání, k němuž došlo na podzim roku 1999 na bulgakovském semináři. Vymykala se jakýmkoli představám o tom, jak by měl vypadat vysokoškolský pedagog, bylo zjevné, že běží mimo všeobecně uznávanou dráhu a že se tam cítí zatraceně dobře. Přesto se nemohu zbavit smutného a nepříjemného pocitu, že nyní nezbývá než "vzpomínat na přítele, který musel zemřít, aby ho začali brát vážně", jak si nikoli bez hořkosti poznamenal Jan Zábrana. Po Miluši Zadražilové zůstala spousta neutříděných textů (přestože jak sama říkala: "Ale to víte, ráda plánuju, nerada píšu."), které teprve čekají na své vydání, na onu posmrtnou slávu, nad níž by Miluše Zadražilová jen mávla rukou. Česká rusistika tak nepřišla o vynikajícího vykladače literárních děl a jejich kontextů, neboť je už nyní jisté, že myšlenkový svět Miluše Zadražilové na papíře přežije a bude provázet nové generace studentů nebo jen náruživých čtenářů zamilovaných do ruské literatury. Česká rusistika však přišla o člověka - a daleko dříve než zemřel -, který celou svou bytostí dokázal ostatní nadchnout pro věc, strhnout je z oné přímé dráhy na daleko zajímavější, i když možná trnitou, cestu.

Alena Machoninová (1980), rusistka, komparatistka, působí na Moskevské státní univerzitě.