Jitka Bednářová

Píši stručně, jinak již to neumím

(Bohuslav Reynek v dopisech)

Dopisy Bohuslava Reynka představují fascinující svědectví o básníkově vnitřním světě, literárních kontaktech i o povaze jeho umělecké práce. Básníka zastihujeme, jak se rozhlíží po zahraničních literaturách, vybírá si autory svého srdce, překládá je, doporučuje a komentuje, dotýká se ryzích, hlubokých hodnot a sám je vytváří. V aktu hledání a nalézání upoutává jeho intuice i vkus, je činorodý a přitom podivuhodně výkonný. Vášeň pro literaturu a umění se však v jeho případě nestává jednostrannou mánií, nýbrž cestou tříbeného myšlení i cítění, cestou, která "posiluje vnitřního člověka". V jednání s přáteli vystupuje Bohuslav Reynek nenuceně, samozřejmě, jako kdyby mezilidské vztahy (a koneckonců i pochopení uměleckého díla) bylo čímsi jednoduchým; v jeho myšlení naopak hraje velkou roli ukotvení a tíže, připomínající např. zemitost na freskách Giottových.

Dopisy Bohuslava Reynka nám zpřístupňují časy, o nichž lze dnes jen snít. Literární časopisy, vydavatelství i sama umělecká tvorba kvetou a orientace v evropském umění je pro básníky denním chlebem. Samo přátelství se zdá být jedním z největších potěšení života - navzdory tomu, že mnohdy se rozvíjí právě jen formou listovní. Oslovení "drahý příteli" a závěr "Váš upřímně oddaný" si u Reynka ponechávají plnost svého významu. K dopisování patří také výměna knih mezi přáteli; a když básník na jednom místě tvrdí (o knihovnících Francouzského institutu) "půjčují rádi a posílají také poštou", je to zároveň věrný popis jeho počínání.

Potřeba sytit se uměleckými hodnotami je pro Reynka i jeho přátele bytostná, jaksi živelná; v tomto světle se i existenční problémy často řeší s podivuhodnou lehkostí: "nepotřebuji zatím, aby mi umění něco vynášelo," píše Reynkovi Josef Čapek (asi listopad 1921), "a nemiluji nijak kšefty, protože vždycky spíše vynese méněcenná a méně důstojná práce víc než práce vážná. Tak se vždycky trochu stydím, dělám-li pro výnos, a je mi nejlépe, mohu-li něco dělati z čisté radosti a volně jako u Vás." (s. 301) V dalším dopise (důvod změny datace oproti edici Glivického mi není jasný) pak píše: "a jinak nepotřebuji peněz, když je to živobytí uhrazeno" (asi 14. 10. 1921).

Reynek své dopisy píše velmi spontánně, suverénně, pokud by se k němu toto slovo hodilo: jednotlivé epistulární soubory tak nabízejí rozrůzněný styl, od přátelské věcnosti a vstřícné spolupráce (v listech spřízněným nakladatelům Vokolkovi či Pojerovi), lidské starostlivosti a něhy (vůči Tereze Tiché-Sumové), až po stylovou zaumnost plynoucí ze souznění a veliké vnitřní svobody, jež zaznamenáváme nejvíce v dopisech synovi Jiřímu na vojnu. Svébytný je také odstíněný tón respektu, vřelosti a duševní spřízněnosti vůči osobnostem, které pokládá za své přátele, byť nedošlo k příliš blízkým osobním kontaktům. Často v nich vyslovuje nádherná poznání, reflektuje pokoru, bolest, hloubku. Např. v dopise Jiřímu Kolářovi (29. 6. 1954): "Mnoho čerpáte ze studní bolesti. Čím jsou hlubší, tím temnější, ale také čistší." Reynkovy dopisy stylově spojuje střídmost, lakoničnost, strohost, postupy velmi nečeské, které při tom umožňují, aby náznak, odstín nebo projev vášně v dopise - podobně jako v básni - náhle vyšlehl jako divoký barevný květ. "[...] každé Vaše slovo potěší tím, co bez velkých gest naznačuje," vystihuje tento jev v dopise Reynkovi Jan Franz (29. 10. 1933).

Edice Jiřího Šerých a Jaroslava Meda vyrostla z dlouholetého přátelství editorů s rodinou Reynkovou a básníkovy dopisy oběma editorům jsou ve svazku také obsaženy. Vznikala již od konce osmdesátých let pro nakladatelství Odeon a zachovala si původní koncepci, doplněnou o nejnovější objevy. Mezi dvaatřiceti epistulárními soubory editoři logicky řadí na první místo dopisy s Josefem Florianem, které jsou nejpočetnější a mezi Reynkovými korespondencemi se těší výsadnímu postavení. Navíc se z nich stal jedinečný pramen, neboť originály dopisů byly z knihovny Florianovy rodiny odcizeny. Dále jsou ve svazku zastoupeny listy mnoha literárním přátelům i rodinným příslušníkům (otci, manželce Suzanne, včetně některých nejnovějších objevů, synovi Jiřímu), a to i takové, které již byly publikovány knižně. Některé výměny se omezují na pár listů (ojedinělé dopisy Jana Čepa, Jana Strakoše, Josefa Kostohryze, stručné výměny s Jiřím Kolářem, Otou Janečkem či Jarmilou Mařanovou), jiné tvoří tak obsáhlé konvoluty, že se editoři uchýlili k výboru (Vlastimil Vokolek, Jan V. Pojer, Zdeněk Řezníček), třebaže není jasné, podle jakých kritérií vlastně postupovali. V podstatě se tedy jedná o kvasi-soubornou edici, v níž, nemýlím-li se, má každý dostupný epistulární soubor svého reprezentanta.

Prvotní vjem z rozumně členěné edice připravované dlouhá léta však při bližším ohledání připomíná stavbu s nepevnými základy. Osobně mám za to, že v knize o osmi stech šedesáti stranách nelze kvalitně komentovat tak velké množství dopisů velmi odlišným adresátům - a editoři se k tomu v podstatě ani neodhodlali a cestu složitého hledání významů z větší části nepodnikli. Pokud by tak učinili, rozsah knihy by se po mém soudu ukázal jako neúnosný a nynější koncepce edice by vzala za své. Nabízí se tedy otázka, zdali nebylo smysluplnější vydat v prvé řadě v kvalitní edici Reynkovy dopisy s Josefem Florianem, které dokumentují jeho lidské i umělecké zrání, a k nim případně přidružit další epistulární soubor.

Komentář k dopisům je psán nenuceným, osobně zabarveným stylem se spoustou zkratek ("pí Veronika"), což je postup ospravedlnitelný jak generačně, tak osobním vztahem editorů k tématu. Tento "lehkonohý výklad" pokládám za velmi sympatický, přinejmenším jako zábavnou protiváhu obligátně těžkého jazyka české literární vědy: trochu editorům tuto svobodu závidím, protože vydavatelské standardy se dnes všeobecně hodně posunuly; pro řadu nakladatelství by tento způsob už nebyl přijatelný. Perlami se stávají například pasáže se svérázným rytmem akcentování a point - dohaduji se, že jejich autorem je Jiří Šerých: "Petrkovské kočky byly a jsou rodinou Reynkovou individuálně pojmenovávány. Už po desítky generací." "Temná roura petrkovského záchodu, která tak fascinovala básníka Ivana Diviše, už dávno zmizela a nahradil ji, bohužel, porcelánový WC." (s. 759)

Při konfrontování textu dopisů s kvalitou komentáře vytane myšlenka o "nesouladu v míře složitosti", použijeme-li terminologii z teorie vědy: komentář J. Šerých a J. Meda se vůči Reynkově textu ocitá na rovině, která rafinovanost Reynkovy tvorby do hloubky nepostihuje. Jako by editoři vnitřně rezignovali na možnost nabízet četbu dopisů jako objevování hlubších významů a souvislostí: komentují ponejvíce to, co je známé a snadno dohledatelné, zatímco skutečnosti, které opravdu stojí za rozkrytí, zpravidla zůstávají bez komentáře. Flagrantní je to zejména u korespondence s Florianem, která celá je jednou bohatou čtenářskou a překladatelskou dílnou a v níž se to hemží jmény autorů a názvy děl na každé stránce.

Jak provázanost (či chybějící provázanost) textu s komentářem konkrétně vypadá? Uvedeme několik příkladů, ilustrujících mnoho situací obdobných. Reynek kupříkladu v jednom dopise konstatuje: "Patrně si Bůh též přeje, bych překládal Volské kůže: myšlenka na tuto knihu mne často pronásledovala" (s. 27), zároveň ji zmiňuje ještě o pár stránek dál. U tohoto titulu editoři vůbec neobjasňují, že autorem oněch Volských či Býčích kůží je Georges Polti, přispěvatel do revue La Plume a autor známé typologie 36 dramatických situací; o vydání knihy zmiňované Reynkem Josef Florian dosti usiloval, ale nepodařilo se mu to. Potíž je v tom, že editoři představují autory často jen v sumárním Přehledu osobností, zde však čteme obecné, až formální charakteristiky typu "francouzský básník a dramatik", čímž editoři nehodnotí jejich skutečný význam pro naše pisatele, ani nedodávají příliš chuti k dalšímu objevování.

O pár stránek dál se Reynek vyznává: "knihy jako Hucova, se mi těžko čtou [...], ale nutím se do toho, vida jasně, že až je strávím, budu opět jiný" (s. 30). Ani tady editoři nevysvětlují, kdo byl Évariste Huc, francouzský lazarista, který spolu se svým představeným Josephem Gabetem vydal ve své době dosti slavný cestopis po Mongolsku, Tibetu a Číně; byla to pravděpodobně úplně první kniha, kterou si Florian pořídil do své budoucí velkolepé knihovny a která ve stejné době jako Bloy iniciovala jeho vášnivý zájem o jiné kultury a jiné způsoby myšlení (viz reedici druhé, tibetské části v nakladatelství Argo, 2002).

Hned v prvním dopise Antonín Stříž Reynkovi představil básnířku Jeanne Boussac-Termier. Reynek o její sbírku Poslední útočiště ihned projevil zájem a v dopisech se k ní opakovaně vrací, se zaujetím i s pocity vlastní překladatelské nedostatečnosti. V dopise z Květné neděle 1915 vyjadřuje rozpaky nad její křehkou dikcí, u níž má pocit, "jako kdyby se bortila mi pod hrubými prsty nebo jako kdybych stíral z hroznu pel"; o třičtvrtě roku později je nadšen, že ji konečně jako autorku "objevil", také díky Verlainovi, a že "mluví tak potichu, a věci nejkrásnější šeptá nejtišeji" (27. 1. 1916). Editoři však čtenáře obeznamují s francouzskou básnířkou až u šestého dopisu, další zmínky nechávají v podstatě bez komentáře a informaci o publikování jejích devíti básní v Reynkově překladu v Nova et Vetera 29, 1918, přinášejí až u dopisu č. 74. Stranou zůstává vysvětlení pozadí, vazeb, které básnířku a jejího otce, geologa Pierra Termiera, který měl s českými zeměmi úzké kontakty, pojily se Starou Říší, a jsou stvrzeny vzájemnou korespondencí. Zde všude můžeme najít mnoho hlubších souvislostí, jen je vidět!

Další opomíjenou rovinou zůstává francouzština, jejíž pomocí Reynek často vyjadřuje pocity zvláštně zaostřené: "Bretaňsko, krásný kraj, jejž miluji a kde i lidé jsou ještě ,durs et drus'" [drsní a zemití], (s. 35). Nelze předpokládat, že těmto pasážím bude každý čtenář rozumět, editoři je však v drtivé většině případů nepřekládají (a to ani z latiny), v cizím jazyce ponechávají dokonce i názvy knih; pokud tak výjimečně činí, nevěřím, že se tak děje podle nějakého vnitřního klíče. Dále básník komentuje francouzské výroky a citáty, např. závěr Bloyovy Chudé ženy, kde náležitě poukazuje na chybu ve Florianově překladu, vedoucí ke změně smyslu: "ne, že není světců, ale že nejsme světci" (s. 42). Reynkova připomínka pak byla podnětem k rozsáhlé diskusi v Dobrém díle (ještě v letech 1928-1929) a vedla i k tomu, že Florian změnil formulaci v dalším vydání. Editoři však nekomentují ani francouzské výrazy, které Reynek výslovně rozebírá. Jeho zmínka v pozdějším dopise "podle toho přiloženého papírku se mi zdá, že jsem s poslední větou Chudé ženy měl pravdu" (s. 54), tak zůstává pro čtenáře bez odkazu prakticky neprůhlednou.

Za upozornění by také stály proměny Reynkova stylu, který zejména v dopisech Florianovi opisuje podivuhodný oblouk - od pokorného přání "snad by mi potom též pan Josef Florian dovolil některou báseň přeložiti" v druhém dopise, přes patetické inspirace Léonem Bloyem, polohy, v nichž se - často spíš introvertně, se zámlkami - vyrovnává tu s polemickými, tu s jízlivými výzvami Josefa Floriana, až po klidnou věcnost a vyrovnanost, v níž předchozí zkušenosti jako by byly zahrnuty, promíseny, prolnuty.

Mezerovitost a nedostatečnost komentáře sama o sobě není tragická, zvláště když je srovnáme s opačným extrémem: dnešními edicemi nesenými ubíjejícím maximalismem a usilujícími o úplnost, jež neexistuje. Ze snahy o podchycení každičké zmínečky, vyplnění sebemenší skulinky pak povstávají nové a nové chyby a mezery vedoucí ke zbytečnosti výkladu jako takového. Edice Jiřího Šerých a Jaroslava Meda naopak zápasí s určitou chaotičností a vzbuzuje otázky, co svým - navzdory všemu obsáhlým a bohatým komentářem, jež představuje dlouholeté úsilí - nabízí nad rámec Reynkova skvělého textu, co poskytuje opravdu objevného, nakolik lze na tvrzení editorů spoléhat. Zdali tato práce není spíše "penzem", což je Reynkovo pojmenování pro dílo, které ukázňuje, sumarizuje, ale samo vnitřní výraz nezprostředkovává.

Problémem knihy je také (nesčetné) množství různorodých chyb, které začínají hned u copyrightů a nejsou ospravedlnitelné rozsahem knihy; často se nejedná o "tiskové chyby", nýbrž o věcné chyby z neznalosti. Bohatá je také skupina nepřesností - celá Péguyho skladba nese v českém překladu název Koberec vyšívaný sv. Jenovéfě a Johance z Arku (pozn. k dopisu č. 18 v korespondenci s Florianem), věnováním u Člověka Reynek s určitostí myslí dílo Hellovo (neboť jsou známy jiné Florianovy dedikace u tohoto titulu), František Odvalil byl vězeňským kurátem, nikoli kurátorem, "Rosou" se nemyslí dcera Léona Bloya, ale jeho vnučka. Marcel Schwob skutečně nenapsal žádnou studii o Leonardu da Vincim (pozn. k dopisu Vladimíru Holanovi č. 2), avšak je mu věnována esej Paula Valéryho Úvod k metodě Leonarda da Vinci, kterou zmiňuje i Josef Florian v dopise z 15. 3. 1924, a tak bychom mohli pokračovat dále. Nezkorigována zůstala celá francouzská vrstva této korespondence - objevuje se množství chyb ve francouzských výrazech, a to i ve slovech obecně kulturně známých (cummuns m. communs, pien pensant m. bien pensant apod.), neznalost řádné francouzské typografie (|uvres, n°) či zvyklostí v užívání majuskulí i minuskulí (Nouvelle Revue Française). Nevyřešeno zůstalo také skloňování francouzských jmen v editorských textech, zde odkazuji na knihu Dušana Šlosara a Karla Sekventa Jak užívat francouzská vlastní jména ve spisovné češtině. U jmen je náležitou ortografií Miłosz m. Milosz, Léon Deschamps m. Deschamp, Pietŕ m. Pieta; Bloyův Žebrák v názvu se skutečně jmenuje Nevděčník; pokud editoři ponechávají zdvojené souhlásky v názvech, patří do podtitulu Hofmanovy Ethiopie také Madonna.

Největší rozpaky pociťuji nad doslovem Jaroslava Meda Světlo v tmách, který sumarizuje Reynkův básnický vývoj od Žízní po Odlet vlaštovek a - bohužel - pouze reduplikuje vše, co Med o Reynkovi kdy napsal. Skutečně potřebuje ten, kdo se ponořil do takto speciální a objemné knihy, ty nejbazálnější informace o básníkově díle, je-li vlastním dopisům nakonec věnován sotva odstavec? V tomto smyslu edice nedělá nakladatelství Karolinum dobrou vizitku. Odpovědnost padá také na vrub redaktorky Milady Motlové, potažmo i lektora Jana Wiendla, pokud ovšem dostal text doslovu k dispozici.

Vydání každého klíčového pramene fixuje v dané kultuře poznání na mnohá léta, ba desetiletí, v tomto případě i do časů, kdy už nebudou moci posloužit vzpomínkami a informacemi Reynkovi pamětníci. Proto jsem přesvědčena, že v dnešní době vytrácejícího se soustavného humanitního vzdělání je sestupu k pramenům velmi třeba a že za vysvětlení stojí všechno to jednotlivé, co při čtení upozorňuje na další souvislosti, obohacuje možnosti výkladu, vše, co by se mohlo časem poztrácet: v čem byl jedinečný byl filolog Vladimír Stupka nebo kněz Grignion de Montfort, kde se v dnešní Jihlavě nachází Reynkova Feldgasse 4, bydliště z mládí, jak se to má s kostelíčkem sv. Jenovéfy blízko Pantheonu nebo co znamená titul Nejstarší dcera Církve.

Bohuslav Reynek, Korespondence. Praha, Karolinum 2012. Ed. Jiří Šerých a Jaroslav Med