Hans Magnus Enzensberger

Chudák Orwell!

(Proč se my občané necháme dobrovolně sledovat)

Prozíravý muž, ten Eric Blair, známější pod pseudonymem George Orwell. Vyznal se v totalitních režimech dlouho předtím, než tento výraz zapustil kořeny v dějepisné terminologii. Antagonismus supervelmocí a studenou válku předvídal, už když se Stalin, Churchill a Roosevelt v roce 1943 sešli v Teheránu.

Několik let po druhé světové válce uveřejnil dnes proslulý román 1984. Budoucnost, kterou cítil ve vzduchu, Orwella zneklidňovala. Ve zmíněné literární fresce varoval před hrůzovládou, jež by mohla vbrzku ve středu Evropy završit stalinské a hitlerovské ideologie a metody: nastolit jedinou stranu, vedenou "Velkým Bratrem"; prosadit jazykovou normu "newspeak", překrucující význam všech slov; odstranit soukromí; zahájit neprodyšné sledování, převýchovu a vymývání mozků všech obyvatel a dát neomezenou moc tajné policii, jejímž úkolem by bylo cestou mučení, věznění a vražd v zárodku zadusit jakékoli opoziční hnutí.

George Orwell, alespoň co se naší části zeměkoule týče, se ve své předpovědi podstatně spletl a uvedl v omyl i nás. Ani ve snu by jej nenapadlo, že mnohé ze zmíněných cílů, především sledování všech občanů, lze naplnit i bez použití násilí; že k tomu není zapotřebí diktatury; že je dokáže zcela civilním, neřkuli pacifistickým způsobem prosadit i demokracie.

Jak je něco takového možné, nad tím se už před více než čtyřmi staletími zamýšlel jeden mladý Francouz v pojednání o dobrovolné porobě. Étienne de la Boétie, tak se jmenoval, se nespokojil s pranýřováním absolutistických vládců své doby. Apeloval především na svědomí těch, kterým tyranie nevadí: "Jsou to národy samy," tvrdil, "kdo se nechává týrat, případně kdo týrá sám sebe, pokud by totiž s přisluhovačstvím skoncovaly, osvobodily by se. Národ se sám podvoluje, sžívá se s utrpením, ba dokonce mu nadbíhá. [...] Tak jako nalákáte národ na porobu, když mu mažete med kolem huby, neulovíte ani rybu na červa."

Dávno však nemáme co do činění jen s jediným, viditelným a obvinitelným monarchou, proti jakému Étienne de la Boétie brojil. Neovládá nás orwellovský Velký Bratr, ale spíše systém, jak ho ve dvacátých letech minulého století popsal Max Weber:

"Byrokratické uspořádání, založené na specializaci školené odborné práce, na vymezení kompetencí, na předpisech a hierarchicky členěné podřízenosti, směřuje spolu s neživým strojem k budoucímu nastolení řádu poroby, jemuž se nejspíš lidé, podobně jako kdysi Feláhové ve staroegyptském státě, budou nuceni bezmocně podvolit tehdy, až se jim nejvyšší a jedinou hodnotou, rozhodující o způsobu řízení jejich záležitostí, stane čistě technicky hodnotná, a to znamená: racionální úřednická správa a kontrola. Tu totiž umožňuje byrokracie nesrovnatelně lépe než kterákoli jiná struktura vládnutí."

Weber se domníval, že poroba, v níž jsme uvězněni, je "jako z oceli", ale v tom se i tento předvídavý myslitel mýlil. Kobka se totiž zatím změnila v poměrně komfortní příbytek, který spíše připomíná prostornou, pružnou vypolštářovanou celu. Naši dozorci chodí po špičkách. Své prvotní strategické cíle - naprostou kontrolu a odstranění soukromí - sledují pokud možno nenápadně. Pouze je-li to opravdu nevyhnutelně nutné, sáhnou po obušku. Dávají přednost anonymitě, nenosí uniformu, ale oblek, říkají si manažeři či komisaři a nepracují ve věznicích, ale v klimatizovaných kancelářích. Při práci se tváří veskrze lidsky. Vězňům nabízejí jistotu, péči, komfort a konzum. Přitom se mohou spolehnout na tichý souhlas obyvatelstva i na to, že jejich chráněnci bez rozmyslu kliknou na pomyslné "to se mi líbí".

Ještě v jednom bodě dnes působí Weberova analýza anachronicky. S naivní vírou ve schopnosti a moc státu jsme dávno skoncovali. Nejen z toho důvodu, že stát pohánějí finanční trhy. Berlín, Brusel ani Washington by, odkázány samy na sebe, by nebyly schopny zaručit úplnou kontrolu obyvatelstva. Na tento úkol jsou úředníci zkrátka příliš bezmocní a příliš neobratní. Nejsou také dostatečně obeznámeni se stavem techniky. Proto zůstanou úřady závislé na "ekonomice", a tudíž na koncernech IT průmyslu, operujících po celém světě. Jen dokud obě strany, vláda a firmy jako Google, Microsoft, Apple, Amazon či Facebook, pracují ruku v ruce, mohou si slibovat zásadní úspěchy ve věci okleštění svobody. Je nasnadě, že v této křehké alianci hrají politické instance jen roli hospodářského juniora; pouze koncerny totiž disponují potřebnou expertizou, potřebným kapitálem a potřebnými přisluhovači: informatiky, inženýry, vývojáři softwaru, hackery, matematiky a kryptografy.

O technických prostředcích, s nimiž by mohly volně nakládat, si ještě ve 20. století mohly gestapo, KGB či státní policie nechat jen zdát: všudypřítomné sledovací kamery, automatizovaná kontrola telefonu a elektronické pošty, satelitní snímky s vysokým rozlišením, detailní profily pohybu, biometrická identifikace obličeje, ovládání všech programů řízené zázračnými algoritmy a jejich zabezpečení v databázích s neomezenou pamětí.

Poslední hnutí odporu proti horlivosti německých úřadů a koncernů se odehrálo před mnoha lety a je téměř zapomenuto. V roce 1983, tedy rok před Orwellovým letopočtem, roznítilo bouřlivé emoce poměrně neškodné sčítání lidu. Mnozí občané se tehdy obrátili na ústavní soud a jejich stížnosti bylo vyhověno. Soud v Karlsruhe rozhodl proti záměru vlády, a za účelem ochrany osobnosti dokonce ustanovil nové ústavní právo na "informační sebeurčení", což byl rozsudek, který se nám dnes jeví jako naivní. Nikdo se jím nikdy neřídil. V kyberválce proti obyvatelstvu se bezradní ochránci osobních údajů dávno vzdali.

V otázce státem prosazované regulace jazyka musíme dnes dát Orwellovi za pravdu. "Newspeak" se stal oficiálním sociolektem. Takzvaným "veřejným službám" je ústava na obtíž. Jen stěží je odlišíme od počítačových kriminálních živlů. Nová "zdravotní karta" je ve skutečnosti elektronická složka, do níž by nejspíš dokázal bez problémů nahlédnout každý hacker, a "sociální sítě" zneužívají exhibicionismu příznivců k nemilosrdnému vykořisťování.

Poslední útočiště soukromí, jež je mnohým trnem v oku, představuje finanční hotovost. Je jen logické, že se stát, v souhlase s koncerny, cíleně snaží o její odstranění. K tomu slouží přebujelé kreditní a zákaznické karty. Další platební systémy, řízené čipově či radiově, budou v dohledné době zavedeny. Čeho se tím má dosáhnout, je očividné: co možná úplného sledování veškerých transakcí. Na něm mají stejný zájem jak státní pokladna, tak i asociální sítě, internetový obchod, úvěrová ekonomika, reklama i policie. Jakoby mimochodem má být vymýcena i každá připomínka hmatatelnosti peněz, které se mají scvrknout na libovolně manipulovatelný datový soubor.

Jen pro úplnost se nabízí pohled na mediální periferii, totiž na pokus o zrušení autorského práva. Přitom se jedná o pozdní výdobytek 19. století. Až do té doby zůstalo čtení knih privilegiem malé menšiny. Pak se román naráz stal masovým artiklem. Spisovatelé pochopili, že se literaturou mohou dokonce dobře uživit, neboť tehdy získali podíl na nákladech i překladech. Jejich radost měla bohužel krátkého trvání. Čelní koncerny dnes považují knihtisk, jemuž přezdívají "print", za výběhový model. A tak za nadšeného přitakávání digitálních avantgard cejchují copyright jako přežitek. Lehkomyslným pirátům stejně připadá absurdní platit za něco, co IT průmysl označuje jako "content", webový obsah. Dřívější takzvaní autoři mají v budoucnu pracovat zdarma; zato však budou moci dle libosti twittovat, chatovat a blogovat.

Zdá se, že nikomu nevadí, že se, v souladu s obchodním cyklem IT koncernů, pohybuje poločas rozpadu dostupné techniky v rozpětí tří až pěti let. Text na pergamenu či na papíře s dlouhou životností se bez problémů uchová 500 až 1000 let. Elektronická média však vyžadují častou aktualizaci, pokud nemá po jedné či dvou dekádách dojít u datových souborů ke ztrátě čitelnosti. Ze strany jejich tvůrců se samozřejmě jedná o záměr.

Myšlenka, že by mohlo dojít ke zrušení tištěné knihy, není "výdobytkem" naší doby. Popsal a do krajních důsledků ji domyslel už Ray Bradbury v roce 1953 v bestselleru (!) 451 stupňů Fahrenheita. V tomto utopickém příběhu platí vlastnictví knihy dokonce za těžký zločin. Vize budoucnosti velkých pesimistů tendují k přehánění. To, že je lze vyvrátit, však nemluví proti nim, ale pro ně. To platí jak pro Orwella, tak pro Maxe Webera. Být chytřejší až po bitvě vskutku není umění.

Jako při každé temné prognóze nemůžeme obejít otázku, kde že zůstalo to pozitivní. Odpověď je snadná. Můžeme s velkým potěšením konstatovat, že vše, co vede k naší dobrovolné porobě, bylo dosud prosazeno nekrvavou cestou. Důvodem však není to, že by se nám podařilo vyrvat ze sebe krvavé dědictví minulosti, jak nasvědčují události v leninském Rusku. Je nasnadě, že tolerantní postoj našich dozorců vychází z prosté rozvahy nákladů a výnosů. Výdaje na vypátrání posledních vzdorovitých totiž narůstají geometrickou řadou, čím více se blížíme ideálnímu stavu. Dozorci se proto spokojí s 95procentním sledováním. Odstranit malou, ale houževnatou menšinu, která se z čisté svéhlavosti brání příslibům digitálního věku, by bylo příliš nákladné. Přesto těch pět procent představuje více než čtyři miliony lidí. Tudíž: Jen žádnou paniku! I v budoucnu bude moci každý, kdo si to nemůže odepřít, skoro stejně jako dřív poměrně nesledovaně a bezstarostně nedigitálně jíst a pít, milovat a nesnášet, spát a číst.

Z německého originálu Enzensbergers Panoptikum. Zwanzig Zehn-Minuten-Essays

(Berlin, Suhrkamp Verlag 2012) přeložila Nikola Mizerová.