Pascal Quignard

Vyhození ze sedla

Kapitola I     Král Karel IX. umírá

Dusil se krví. Krkavci mu usedali před oknem, na špičatou střechu pavilonu louvreského hradu. Houfovali se v ohromném počtu. Francouzského krále z těch ptáků hemžících se po taškách jímal strach - jak do sebe vráželi křídly, hledali si místo, krákali, krákorali, vřeštěli a řvali. Král měl za to, že všechny ty lesklé, ostré, nablýskané hlavičky patří duším mrtvých, vyčítajícím mu masakr, k němuž dal souhlas v den, kdy celé město slavilo svátek Svatého Bartoloměje. Když zůstal ležet, začal se dusit, pak s dávením plivat krev. Musel vstát. Noc co noc, několikrát, přicházel k jednomu z oken, aby se podíval, jestli ty ptáky konečně napadlo odlétnout. Ve svých čtyřiadvaceti letech měl vzezření starce. V noci 28. května roku 1574 povolal Ruggieri na pomoc dva mnichy. V jedné z palácových komnat vystrojili oltář. Potáhli ho černým suknem. Postavili dva svícny, na každém černou voskovici. Přinesli kalich plný krve, již král o něco dříve toho večera vychrlil. Pak před oltář posadili Karla IX., na stoličku co nejblíž k oltáři. Kateřina Medicejská usedla vedle něj do křesla s opěradly, to ona dala pokyn, ať začnou. Jeden z mnichů přivedl mladého židovského katechumena. Ruggieri ho nechal před sebou pokleknout. Vybídl ho, ať otevře ústa a vyplázne jazyk, načež mu vůbec poprvé položil na jazyk bílou posvěcenou hostii, sotva však mladík zavřel tělo Páně v ústech, sťala ho stráž mečem. Mnich sebral hlavu, položil ji na černou hostii před kalich s krví, jejž mezitím postavili na oltář. Ruggieri vyzval krále Francie, aby se přiblížil, sklonil hlavu k ústům chlapce (nejmladšího z Křesťanů, nejčerstvějšího z mrtvých), přiblížil ucho těsně k jeho ústům a požádal ho, aby řekl, co stane se v době budoucí. Po chvíli ticha rty na sťaté hlavě zašeptaly. "Jsem k tomu nucen," pronesly dvakrát za sebou, velmi zřetelně, aniž by kdokoliv pochopil význam jeho slov. Přesto však, hned poté, co to dořekly, ztratil král Francie vědomí. Kateřina Medicejská podřepla ke svému synovi a dala mu přičichnout k solím. Když se Karel IX. probral, ukázal na hlavu mrtvého chlapce a zařval: "Pryč ode mě s tou věcí!" Dva dny nato, 30. května 1574, se král udusí svou krví, bude při tom sténat hrůzou a matka ho bude kolébat v náruči.

Kapitola II     Nepřítomnost

Z dopisu George Sandové Charlesovi Poncymu z 23. července 1856: "Stále prahnu po Nepřítomnosti. Jediný život podle mého gusta je nepřítomnost, život v reflexi."

O víc než deset let později (11. ledna 1867) píše George Sandová Gustavu Flaubertovi: Naprosto ztrácím zájem o vše, co neodpovídá mému malému ideálu poklidné práce. Můj mozek postupuje již jen od syntézy k analýze. Dříve tomu bylo naopak. To, co se mi zjeví před očima, když se dnes probudím, je celá planeta. A než na ní najdu ono já, které mě kdysi zajímalo, už mi to chvíli trvá."

Celý život hledat místo počátku, místo ještě před světem, jinými slovy místo, v němž může být já nepřítomno a tělo na sebe zapomenout.

Kapitola IV     Tři války francouzsko-německé

To, že je lidstvo ve všem symetrické, je způsobeno řečí, jež vše symetrizuje.

Zvířecí společenství symetrii zcela postrádají: vše je kořistnictví. Vztah mezi šelmami je definován znemožněním vzájemné agrese. Zvířecí svět vůbec neví, co je válka. Vyznačuje se krajní jednotlivostí. Totožnost, rod, všeobecnost a opozice, která ji podporuje, se rodí teprve s člověkem.

Již samotná řeč, její nabytí dítětem od předchozí skupiny, samotné uplatňování řeči, kterou si jedinec horkotěžko osvojuje, činí ze všeho jiného opačné, vzájemné, polarizované, sexuální, vášnivé, žárlivé, nevraživé, válčivé, nepřátelské.

Bůh řekl: Meliores sumus singuli. Lépe je nám v osamění. Jsme sami od počátku. Suneme hlavu do Nepřítomnosti. Zavíráme mříž na zámek, dveře na klíč, okno na petlici a čekáme, až ten pogrom venku, velmi daleko, přejde bez povšimnutí.

Sumus singuli.

Není rozumné následovat přání rodičů. Je neblahé následovat vůli skupiny. Nechť se nic nepřenáší na tvou hlavu. Vyklouzni z přenosu. Přestaň sloužit. "Nenávist je všude prvotní," to znamená: "Samota má ve všem přednost."

Seneca napsal: Budiž exauctoratus. Doslova: "Staň se gladiátorem propuštěným na svobodu." "Exauctoro" je performativní sloveso znamenající: "Propouštím vojáka ze služby." Vysloveno císařem během her pak znamená: "Osvobozuji gladiátora z otroctví arény." "Osvobozuji gladiátora ze služby v aréně" ve skutečnosti znamená "osvobozuji tohoto člověka od smrti na konci zápasu".

Staň se od-autorizovaným.

Verba exauctorata jsou slova, jež nemají další použití.

Staň se slovem bez použití.

Dovol si vystoupit ze svého příjmení, aby ses na vlastních rtech stal slovem bez dalšího použití.

Většina lidí je rozpolcena mezi chaosem a obranou proti němu.

Všichni, nebo téměř všichni jsme rozekláni v půli. Z jedné strany demence, z druhé kód.

Rabi Löw je mnohem radikálnější: neboť cesta umožňující přechod lidským životem je jak ostří břitvy. Peklo z jedné strany, peklo z druhé.

Zpočátku jsou cesty dvě. Soulož je spojí. Od té chvíle jsou tři. Porodem se cesty štěpí. Král Láios stál na voze taženém dvěma klisnami. Byl zabit ve Fókidě na rozcestí tří cest, na místě, kde ta, jež přicházela z Daulidy, protínala cestu do Delf. Oidipus hnal spřežení deseti divokých koní. Cesta do Delf je příliš úzká na to, aby se vyhnuli jeden druhému.

Kapitola V     Hanba soumarského sedla

Na hlavě si nesli stříkance semene, jež jim na místě zkameněly.

Neolitičtí jeleni - prchající před člověkem, uprchlíci ze zásady, neochočitelní, prchliví až do morku kostí - v hierarchii divé zvěře stáli o stupínek výš než koně, tak neodolatelně působila jejich krása. Toto postavení nemohl domýšlivý kůň snést, a tak se s nimi pustil do boje, až do morku noci, bylo-li třeba. Bojoval s nimi až do morku mýtin, pravidelně, listopad co listopad.

Nerozhodný souboj.

Kůň v noci, na mýtině, v měsíčním světle, hodinu co hodinu ržál a vrhal se k nebi.

Jelen říjel v stínu a stříkal semeno do prázdna.

Útok za útokem parohy hřívu vytlačily.

Říje vyháněla ržání mimo temný les, do plání.

Když nastal den, přicházel jelen k prameni ukrytému v samém srdci lesa, pod těžkým větvovím těch nejtemnějších odstínů.

Zatímco v tutéž chvíli se na okraji, v slunečním rozbřesku, pásl kůň, překrásný, srst skropenou vodou.

Tehdy se od údolí přiblížil člověk. V levé ruce karabáč z kůže. Nastavil pravou ruku. Prsty ho zlehka pohladil po boku a říká, šeptá koni do ucha:

- Dám ti vítězství, za podmínky, že mi dovolíš vylézt ti na hřbet.

Kůň souhlasil v naději, že mu to přinese vítězství nad jelenem.

Kentaur měl navrch.

Jelen přišel o hlavu.

Uříznutá jelení hlava se francouzsky řekne massacre.

Ovšem koni se po tom triumfu již nepodařilo zbavit ani jezdce, ani udidla, kterému obětoval chrup, ani bičíku, jenž ho trýznil na břiše. Otočil se k člověku - zářícímu, pyšnému, nadutému -, který mu podával kus cukru. Ve tváři - jako všichni koně - smutek, jenž vyslovit se nedá. Tak se kůň vzdává tisíce let. Cukr sežere: ač podroben, hloupý není. Sám pro sebe si myslí: "Jsou i špatná vítězství."

Horatius přidává: i sebekrásnější kůň je stižen hanbou soumarského sedla. Však podívej se na jeleny! Nad jejich hrdou tváří tyčí se mužnost mnohem vyšší, jak dřevo tvrdá, okouzlující koruna krále, tajemně vycizelovaná iniciála, hebká jako samet. Nyní slyš koně! Všechno, co řehtá, je plné nosatého studu. Zřejmě od té prohry jelen prchá před člověkem stejně rychle jako před koněm. Snad lze o něm říct, že je útěk vtěleným do zvířete, že ten útěk je, zpoza oné prohry, něčím velmi odlišným od vítězství kentaurova: zvláštním triumfem. Nepodrobeností. Neochočením vystaveným na odiv, vyhozením ze sedla tvorem učiněným. Svůj život tráví v lese světa, vrháním semene do zimy, čas naplňuje, jak uzná za vhodné, když stahuje se do nejtajnějších míst a skrývá se skrčen u pramene.

Je třeba utéct. Je třeba utéct před člověkem. Je třeba utéct před strážníkem na koni s bílým obuškem, jímž mlátí hlava nehlava do zad dělníků, studentů, mladých žen, dětí, srocujících se mužů.

Je třeba utéct před všemi koňmi armádního vozatajstva.

Nikdy se nepovažovat za nejsilnějšího ve chvíli, kdy je člověk sám.

Ve chvíli, kdy dole na ulici začne vyřvávat nějaká skupinka lidí, je třeba vylézt na střechu, opatrně našlapovat po taškách a nalézt útočiště mezi sloupy komínů. Je třeba utéct nejen před jakoukoliv zbraní, ale i před právem. Je-li totiž pravda, že útok určuje podmínky obrany, pak vše, co by mělo bránit, pracuje v tomto podmínění. Je třeba utéct před soudci, advokáty, neboť to je druhé sedlo hanby. Žádný člověk nemůže přijít se skutečně vítěznou obhajobou. Taková obhajoba v okamžiku, kdy se už už zdá, že bude mít nad protistranou navrch, současně přijímá možnost prohry.

V okamžiku přijetí takové možnosti je již prohráno.

Na školním dvoře jsme říkávali: "Kdo omlouvá se, vinen."

A byla to pravda.

Před člověkem, který vás mučí, se nepřiznávejte k ničemu, protože v okamžiku, kdy z vás přiznání dostane, odstraní vás jako svědka způsobu, jakým ho z vás dostal.

Před člověkem, který vás obviňuje, se nikdy nebraňte, protože ospravedlňování vás okamžitě činí subjektem uznávajícím vinu, jíž mu hrozí, a tím pádem podřizujícím se právu, které se na něm chystají uplatnit.

Thesis. Kořist nesmí nikdy vložit svůj osud do rukou svých predátorů.

Scholia. Jelikož útok řídí obranu, jelikož útok rozhoduje o čase, vnucuje terén, jelikož je poslušný okamžitému rozpoložení sil, je třeba vymanit se potřebě strkat hlavu přímo do ohlávky nevýhody, tj. předání vlastních otěží ve prospěch moci a svého těla předčasné smrti.

"Bódhisattva odpovídal vždy mimo, do prázdna."

Je třeba umět proniknout do srdce lesa, dostat se k prameni, jenž se kdysi ve starém jazyce nazýval jednoduše "font".

Je třeba umět odpovídat do prázdna. Takové jsou knihy. Je třeba umět se v tom prázdnu ztratit. Takové je světlo, v němž je čteme. Je třeba odpovídat výhradně jen tvorbou. Upustit od dalších forem repliky. Generál Carl von Clausewitz v Mohuči napsal: "Nikdy nesouhlasit se statusem protivníka." Nikdy se nepodřídit nevraživosti, proti níž už není léku, ani zmatku z pozornosti, kterou jí musí člověk věnovat.

Tvořit znamená útočit na frontu bez rivala, na níž neexistuje žádné společenství.

Tvořit, to je jediné kladné teritorium na světě.

Neboť "země" povstávající znenadání před očima toho, kdo ji tvoří, před stvořením nebyla.

Prostor, v kterém kniha počíná sebe sama, v realitě nenajdete. Není symboliky, v níž by bylo možné si ho představit. Je prázdný. Takovou okolnost nejsou ani s to předjímat, kdo závidí štěstí, kterého se jim nedostává, ti, kdo prahnou po krvi druhých, ti, kdo se bez ustání snaží sežrat kořist, jež jim uniká před očima. Neboť si nevytvářejí prostor v prostoru a nenacházejí v něm krev, kterou milují.

Kapitola XXIV     Meaumus, když objevil se v Remeši

Jednoho dne zeptal se Abraham Oesterera:

- Co je rychlejší než jezdec na koni?

Jenže Oesterer byl příliš zaměstnán svým růžencem. Ani oči nezvedal. Šeptal si své modlitby. (Nevěřil ani v Boha, ani v Ďábla, avšak modlitby si šuškal neustále.)

- Vzpomínka, zašeptal v tu chvíli Meaumus, který právě ryl do měděné destičky na stole, obklopen mísou na ovoce, knihou, benátským zrcadlem a třemi svíčkami.

Vrchní ret se mu třásl, víc už neřekl, tak znavilo ho vyslovení jediného slova vzpomínka. Bylo vzácné, že rytec vůbec otevřel ústa. Hovorem se mu vždy rozbušilo srdce.

Abraham se otočil k rytci Meaumusovi. Spatřil zohavenou tvář umělce sehnutého nad třemi plamínky.

- Proč pláčete, pane Meaumusi? zeptal se tiše Abraham.

Avšak Meaumus nechal své slzy kanout.

Když si jednoho večera sedla Esther ke stolu, na němž leptař právě ryl, obklopen svými svíčkami, svou mísou na ovoce, svým zrcadlem, svou lupou, svým achátovým hladítkem, svěřil se jí, že v noci často vídá tvář dívky, kterou kdysi dávno poznal v Bruggách. V noci ho to budilo ze sna. Byla tmavá noc a on celý vzrušený v podbřišku, tvář potem zbrocenou z nenadálého obrazu, jejž sen obsahoval.

Tyto návraty tváří daleko přes čas, přes místa, přes žití živých, přes smrt zemřelých mu zdaleka nezpůsobovaly jenom potěšení.

Stávalo se, že v něm ony znovu se zjevující tváře vyvolávaly záchvaty skutečného strachu, záchvaty skutečně panického, tísnivého strachu.

Obraz, který zahlédl ve světě vzpomínek, občas svěřil kresbě, aby ho vytáhl ven ze sebe a mohl se vzdálit. Aby ho zachytil na papír a zbavil se ho. A někdy, aby ten papír rovnou spálil. Aby ho vystrnadil ze svých dní.

- Je pravda, že z těch obrazů jde zpočátku hrůza. Je pravda, co říkáš, svěřila mu Esther. Já zas často vídám obličej svého otce, jako by tu byl. Křičí na mě jako o život. A já se v tu chvíli též dávám do křiku, ze všech sil, abych ho zahnala pryč. Po probuzení je mé přirození celé rozvláčné a mokré. Prsy mám vzrušené, zalité vodou. I můj zadek je plný vody. Otec je přitom již dávno po smrti. A stejně jsem mokrá, jako bych se právě na svět zrodila. Ony tváře předků, když vyrazí z nicoty a času, nás vždy zaskočí. Jejich rysy se zdají jako nové. Ty obrazy nás zalévají vodou, močí, křikem, ale ve své podstatě jsou úžasné. Je to čistá touha, která je vidí.

Kapitola XXXI     Apellés

Jednoho dne Apellés upustil od malby koňské hlavy. Mrštil houbou o desku. A znenadání (exaifnés) se mu malba podařila.

Sextus píše: stejně nenadále a bez viditelné spojitosti ne-otřesenost (ataraxia) jakoby náhodou následuje vzdání se úsudku.

Freud: stejným způsobem odpadá symptom poté, co se znenadání stane předmětem lásky.

I já jsem stejný způsobem, když jsem jednoho únorového dne chrlil krev v nemocnici Svatého Antonína, mrštil svou houbou a našel podobu tohoto posledního království, kde nyní žiji v překročení času, sedím s nohama ve žlabu a prohlížím si tu starou, rozpadající se práci, na níž pláče kůň.

Člověk by se měl vrátit do nenadálého jako do své vlasti.

Nenadálé, nic než to.

Nenadálé, to znamená čas, temnotu, výstřik semene, postavení v prvopočátku, sluneční svit, nepředpověditelnou krásu přírody, vybuchující dno nebe.

Vše, co je bez pokusu.

Předmětem jeho lačného hledání se v tu chvíli stávají věci Nenadálé (spíše než Zásadní).

Andělé.

Vzpínající se koně, tygr ve výskoku,

delfíni létající nad nablýskanou plochou moře,

lapající žraloci,

supové vrhající se znenadání z výšek nebeských,

blesky, lásky, vlny, víry větrné,

jaro pronikající sněhem,

to je nepředvídatelnost bez člověka (či alespoň před člověkem, nepředpověditelnost života v přírodě, přírody v hmotě, hmoty tryskající do prázdna nebes).

Blesky, jež zčistajasna dopadnou na duby a zapálí je, jako když děti vyskakují při porodu a řvou a zpívají, aby se nadechly zčistajasna.

Kapitola XXXIII     Nietzscheův kůň 1621, 1877, 1889

Kořistnické pnutí je stále plné nejistoty. Úhel pohledu predátora a úhel pohledu kořisti se točí, střídá, převrací bez konce. Čelo na čelo, tělo na tělo, paroh proti parohu, trofej proti trofeji, nikdo v tomhle tváří v tvář, tlama proti tlamě neví, kdo se nažere a kdo bude sežrán.

Kdo uhrane pohledem, kdo nechá se uhranout.

Kdo bude tezí, kdo antitezí.

Kdo skočí a zhltne, kdo zůstane přitisknut k zemi a bude pohlcen.

Ona tragická aporie, tato maso-pustní úzkost není vlastní jen lidstvu. Dokonce není vlastní pouze masožravcům. Tento základ existoval dávno před člověkem.

Jen pohleďte na pohled jelena, zčistajasna nehybného na vrcholu kopce, když ušima stříhne po záhadném zvuku a zraky se mu zmlží strachem či tísní.

Kapitola XL     La Boétie

Rodíme se znenadání do vzduchu atmosféry, oslepeni světlem slunce a podřízeni těm nejhanebnějším závislostem.

Svoboda není součástí lidské podstaty.

Stav prvopočáteční nouze si přežití malého, jenž právě vykřikl, vynucuje péčí, hygienou, podporou, krmením, ochranou. Jinými slovy: stav prvopočáteční nouze nutí tvora ve vlastním početí naprosto nesamosprávného, aby přijal druhé. Vnucuje mu rodinu, poslušnost, strach, společný jazyk, náboženství, vychovávání, zvyklosti v ošacení, svévolnost výchovy, kulturní tradici, národní příslušnost. Tato podivná "pomoc" noří dítě do směsi lásky a nenávisti vůči otci, jenž je něčím zcela novým, i vůči matce-prameni, která ho vytlačila na světlo a přestala za něj dýchat. Jedná se o směs obdivu a ran, tužeb po někom a potřeby jeho touhy, složitý způsob, jak získávat a nevzít, pronásledovat a nezabít, toužit po touze ostatních, zabít, aniž by to bylo vidět, vše odcizit.

Lidé jsou provázáni prapůvodním poutem: vinou připomínající sen o zločinu spáchaném na bližním. Láska k Otci se nazývá politikou. Jeho usmrcení historií. Duše jednotlivce spočívá výhradně ve vině (z lásky k matce, ze zavraždění otce, z požírání veškeré zvířeny, z požírání přírody v její zvířeně, rybách, ptácích, plodech, kořenech, z krádeže dědictví). Nesmlouvavý osud každého jedince spočívá v nekonečném střetu všech se všemi. V rodinách, párech, skupinách se všechno trhá a čím více je roztrženo, v tím silnějším je rozporu. Válka bez příměří mezi národy v těsném sousedství, válka bez konce mezi dvěma pohlavími, která se vylučují, občanská válka konečně uvnitř, uzavřená v sebe až po úzkost.

Etienne de la Boétie napsal ve svém Pojednání o dobrovolném podrobení: Nechápu, proč nemá člověk dost síly na skutečnou touhu po svobodě.

Proč nemá člověk dost síly na skutečnou touhu po svobodě? Protože neustálé vyhlížení smrti pronásleduje člověka od narození: od okamžiku, kdy by jinak sám a ponechán sám sobě zemřel.

Kapitola XLII     Ovidius

Proměna není dokončena.

Není možno definovat člověka, aniž bychom z něj učinili kořist pro člověka.

Tázání humanistů: "Co je člověk?" znamená nebezpečí smrti.

Pokud zůstaneme věrni přání nevybíjet takové jedince, kteří neodpovídají jejich definici - nábožensky, biologicky, sociálně, filozoficky, vědecky, jazykově, sexuálně -, pak musí být člověk jako takový prohlášen za nepochopitelného.

Ovidius: člověk má zůstat ne-konečným, to znamená součástí nekonečně proměnlivého druhu v rámci přírody, jež je sama jednou nekonečnou proměnou.

Kapitola XLIII     Obecná teorie politické angažovanosti

Literáti, jelikož se tím slovem označují lidé, kteří každou věc rozebírají literu po liteře a každý vztah zlomek po zlomku, jsou lidmi, kteří vystupují z řady.

Nařezávají všechny nitky. Šplhají po starých hradbách parku, do kterých je zavírají, ať už se dělá cokoliv, aby je v něm udrželi. Vyhupují se přes zdi kasáren. Znovudivočí. Jsou jako kočky, které dávají přednost okapům před salóny, toulaví, plaší, jemní, schouleni do klubíčka při sebemenším zvuku, vyvedeni z míry - ze sedla - sebemenší bolestí, poskakující při sebemenším pohnutí babího léta, prolétávajícího mraku, přelétávající včely, nedbající železnic, letišť, placených dálnic, pohybující se po hladkých, příkrých taškách na střeše, rozblácenými výmoly na polích, po mokrých, mlžinatých březích řek.

Kapitola XLIV     Číst

Když se kůň Slunce ve védách

na okamžik zastaví,

aby se napil

v poledne,

otěže z něj spadnou.     

Nastává odpřažení chvíle na nebi.

Čas občas odpřáhne.

Četba odpřahuje.

Čas vybuchl na dně nebes dávno před tím, než zazářilo slunce.

A pokračuje dál.

I slunce zazářilo dávno před tím, než zjevily se oči.

A pokračuje dál.

Námět téhle scény nemá anekdotu.

Stále stejný střeh znenadání,

nehybný,

tichý,

ve světle,

dvou těl,

z nichž jedno odpadá.

Kapitola LXXIII

Není v naší moci učinit přítrž válkám, tj. společenským slavnostem par excellence. Jediné, co nám zbývá, je připojit se k protityranskému frontu v nás volajících mrtvých.

Obětovaných spíše než mučedníků.

Obětí spíše než hrdinů.

Osob a-polis, tj. vy-obcovaných spíše než hord a sešikovaných armád (tj. připravených k bitvě).

V roce 1652 vytvořili Solitérové uprostřed Frondy společenství na obranu před krvelačnými, loupeživými tlupami.

La Petitičre, Arnauld, Pontis, La Rivičre, Beaumont, Berri s mečem u boku a s mušketou na rameni rozestavili stráže do ječmene a kopřiv, kde se střídali na hlídkách.

Cítili, že střeží ticho, samotu, ženy ukryté uvnitř, modlitbu, nedostupnost, staré ideály římské Republiky.

Otium et libertas, tak zněly jejich hodnoty.

Je to i můj sen: společenství samotářů.

A to je též jediná jistá věc, které hodlám věnovat svůj čas. Pouze četba ho ve světě uskutečňuje pokaždé, kdy se pootevře kniha.

Kapitola LXXVI     Regiment z Hltl

Kdysi jsme jedli bez ohledu na hlad. Pak jsme se narodili. Od té chvíle jsme začali jíst v závislosti na hladu, prázdnota postihla naše tělo, jež se postupně, v závislosti na vlastní prázdnotě, stalo osobním (či alespoň zosobnitelným).

Znovu a znovu, každých šest hodin, čas, nové vyprázdnění, prázdno, jež nemá dna, prázdno, které by se tedy mělo nazvat spíše vrozené, než původní, to vše se otvírá v nás - kočkách, lidech, ploštěnkách, humrech, tasemnicích, mouchách, štikách, vážkách, okounech - jejichž bílý otvor tlamy se dotýká hladiny a hltá prvního komára, který pluje kolem.

Touha je až druhá v porovnání s hladem. Mír, plnost, uspokojení, to vše je jen přechodnou epizodou. Jediným východiskem z dravého sadismu je naopak deprese, anorexie, odstup, kultura. Melanie Kleinová: až díky depresivní poloze je zákon talionu konečně nahrazen vinou, v níž pojídáme sami sebe namísto mlékodárného prsu, jenž přitahuje náš zrak na hrudi té, která nás stvořila a opustila.

Zranitelnost lidí mrchožravých na místech, kde si velké šelmy porcovaly kořist, zanechala v duši strach, jejž nelze utišit.

Zároveň s narozením se ona neutišitelná obava připojuje k prvopočáteční hrůze.

Kdysi, několik tisíc let od počátku, byl druh na pokraji vymření.

Homo habilis před nějakými dvěma a půl miliony let maso aktivně nevyhledával. Jedl vše, co se zdálo stravitelné v tom, co našel na průsečíku nozder a narudlé vypoukliny svých rtů. Objem mozku tehdy činil pět set kubických centimetrů.

Před třemi sty padesáti tisíci lety se Neandrtálec živil z devadesáti procent masem. Jeho způsob stravování byl srovnatelný s vlčím. Objem mozku činil tisíc šest set kubických centimetrů.

Kapitola LXXVII     Circulus vitiosus deus

Lidský druh má spontánní sklony k halucinaci (mnohem silnější než k sebe-zastírání).

Udržuje se v nevědomí nikoliv proto, že by skutečnost vytěsňoval, ale proto, že ji nikdy nevidí.

Nad hrůzostrašnou anarchií lidské kroniky se mu jen zřídkakdy otvírají oči. Z kaž...dé katastrofy se před jeho zraky, jinak řečeno na samém dně jeho nutně verbální paměti, stává smysluplná zkouška. Tento smysl přichází teprve s nasycením, jinak řečeno s mírem. Společenský vypravěč (mýtus) bude vždy brojit za obnovu společenského řádu, jejž násilím vpisuje na místo "příživníka", kterého z něj krvavě vystrnadil a jehož násilnou smrt, tvář, ba i vzpomínku požírá. Každý národ si z jazyka do jazyka, tj. z tábora do tábora, předává svá usměrněná fakta, dodatečné asociace, lži, svá "facta falsa". Budoucnost je vždy dobrá, situace pozitivní, skupina vcelku nevinná, děti úměrně hodné, mír už na sebe nedá dlouho čekat, ačkoliv se tu nikdy, ani na okamžik neohřál.

Zažeňte naturel a on se cvalem vrátí zpět.

Zapuďte zvířeckost a lidská duše vypoulí své štičí oči, rozevře tlamu tygra.

Zahalte těla látkou, suknem, hedvábím, přepychem, tetováním, šperky a nahota, ona prabába opičí, vykoukne znenadání sebemenší štěrbinou či záhybem.

Kapitola LXXXI     Natio

Občan Římské republiky by se jistě podivoval nad nechutnými významy, jimiž jsme schopni o dva tisíce let později zatížit slovo natio. Natio stejně jako natura se váží k nascire, narodit se. Nascire neznamená nic jiného než vyklouznutí malého živorodce z přirození samice, v jejíž děloze bylo o několik měsíců dříve počato spojením dvou pohlaví.

Natus označoval věk jeho příchodu do společenství.

Narození, nascentia, pak vstoupení do světla prvopočáteční nouze. A tak se v Římě v běžné řeči slovem nati označovaly děti v protikladu k rodičům. S citovým zabarvením znamenalo natus totéž co carus, dulcis, drobná epiteta, vždy tak trochu absurdní, zakrňující, jimiž voláme na ty, které milujeme, protože pochází z nás, z našeho rozkroku, jak plody ovoce.

Nationes, národy, měly tento výhradně časový význam. Slovo znamenalo vrh. Tak vesničané z Latia nazývali "mláďata zrozená v jednom vrhu". Naturalia označovala přirození obou pohlaví, jež jsou na počátku plození (nascentia) dětí (nati) přicházejících na svět (natura) v jednotlivých vrzích (nationes). Proměna nikoliv těch slov, ale jejich významů byla pozvolná. Až evropskému kolonialismu a jeho osobité ideologii (romantismu, pokroku, vědy, hygieny, eugeniky) se na konci 18. století podařilo ono prvopočáteční, primitivní, vrozené, archeo-logické přebudovat. Biologie začala postupem času sloužit ekologii, genealogie rase, až to vše nakonec vyústilo v onu neuvěřitelnou lidsko-lidskou hrůzu, jež se zabydlela v srdci 20. století.

Kapitola XCI     S vlky výt

Výt s vlky. To není pouze francouzský výraz. Přichází z prehistorie. Z paleolitu. Je starý jako samotný vynález lovu. Široký jak Sibiř a jezero Bajkal. Jediná skutečně zakázaná činnost v životě společnosti: nevytí s vlky.

Demokracie: největší počet vyjících vlků diktujících vytí ostatním.

Základ morálky: ten, kdo s nimi nevyje, je vlky sežrán.

Kapitola XCIII     Prćteritio

Řád v logice svého "ne-chaosu" nedokáže zapracovat sílu svého násilí (na nějž je reakcí). Stejně tak nedokáže v logice svého "míru" zapracovat ono naprosto náhodné, chaotické násilí svého zrození.

Kdo je omezen, mez nevidí.

Stejně jako puer nedokáže ve své sexuální latenci uvažovat o ztopoření otcova přirození a roztažení rodidel své matky, představovat si, jak na sobě obcují a jak si následně předávají símě, jež ho počne. Tato představa patří dokonce mezi ty, které adolescent vstupující do pohlavního světa nenávidí ze všeho nejvíc.

Myšlenka se ztrácí před svým zdrojem a kamufluje ho.

Násilí požírá samo sebe tím, že požírá oběť, jež zastavuje rozpoutání násilí v obci. Pohled zpět již svým obrácením proměňuje scénu, kterou měl připomenout.

Smysl coby clona pro označujícího, jenž ho vytváří.

Lidská společenství zůstávají na té nejnižší možné, samovolné oběžné dráze - zdaleka ne nevědomé - kolem společenství zvířecích, od nichž se odvíjejí.

Je to právě tato cyklická, sezónní podstata lidské obětní kultury, která jim vládne a jíž se podřizují v násilí, aniž by ho pochopila.

Kapitola XCVI     Odmítnout pohled druhých

Těmito slovy Miss Draperová vychovávala dcerku spisovatelky Colette: "Zakazuji vám plakat před jakýmkoliv mužem či ženou, je to stejné, jako byste vykonávala potřebu a nezavřela za sebou dveře." Michel Foucault ve svém Je třeba bránit společnost napsal: "Existuje jen jeden - první a poslední - bod vzdoru vůči politické moci, a tím je vztah od sebe k sobě." Existuje jakýsi morbidní zápal k vůli být za všech okolností šťastným v očích těch, kteří nejsou šťastní o nic víc a kteří se stejně jako vy chvějí hrůzou před smrtí. Přestaňte se nutit k tomu, abyste za každou cenu vypadali jako vítězové ve hře, v níž to, co je v sázce, je předem a přímo před vašima očima odkrojováno z vašeho života! Všechno prohrává, vše je ztraceno, vše je křehké, ojedinělé a nádhernější, čím je ojedinělejší. Nádherou tím zářivější, čím vzácnější a řidší. Šamanismus, anachoresis, katarství, jansenismus, anarchismus, buddhismus, epikurejství, poustevnictví, gnóze, křesťanské mnišství, tolik dobrých věcí pod zasmušilými tvářemi tohoto světa. Vše negativní je pranýřováno. A přitom je to perla pro člověka. Amulet umění. "Ne" je nejkrásnější slovo světa. Od skončení druhé světové války, od svržení bomb na japonské ostrovy, od konce vietnamské války či khmerské republiky, od konce, nejistého, neúplného a váhavého konce komunistických diktatur, patří ve Spojených státech, Anglii, Francii, Římě, Berlíně, Tokiu, Šanghaji k hříchům největším, když jedinec není pozitivně naladěn, nejraději celý rozesmátý. Vzhledem k tomu, že každý diskurs dává ze své povahy vyniknout rozdílům, že každý soud ze své povahy prohlubuje odstup mezi oponenty, nedokáží - ani diskurs, ani soud - změřit propast ležící mezi opakem a rozdílností, čímž kopou jámu, do níž člověk padne nutně zcela nahý a svou lopatu i hrůzu předá tomu, kdo se v pláči mátoží za ním. Celá tisíciletí společnosti v mnohem větší míře než přiznávají vytlačují na okraj žebráky, rebely, galejníky, zběhy, disidenty, jinověrce, nevěřící, psance, bandity, bídníky, conversos, morisky, luterány, pašíře, comuneros, agermanados, celibátníky, nemocné, blázny. Když se Michel Foucault začal zabývat archeologií těchto neobyčejných, nehmatatelných "tišin" vytvářených ideologiemi pozvolna zaujímajícími místo mýtů před nimi, odkryl při tom bezedný, umělý, systematický, krvavý, závratný příkop hloubící se spolu s každou novou hradbou, současně a v jejích základech. Orgie, šílenství, snění, sex se řadí ke krajním experimentům Západu. Opozice mezi Apollonem a Dionýsem vyústila v zákaz bakchanálií v Římě. Opozice mezi rozumem a demencí vyústila v zavírání bláznů do ústavů v době Renesance. Rozpolcení mezi sentimentální láskou a sexuální slastí vyústilo v zákaz onanie, bordelů, pedofilie, všech zbloudilých, zvířecích, fantaskních, fantasmagorických praktik. Vězení, policie, nutnost diskursu, vůle vědět, povinnost říct, soudy, blázince, nemocnice, škola, tisk, televize, vojenská služba, Stát jsou násilné, jako je násilný dialog, v němž každý jen touží zaslechnout sám sebe v léčce druhého. Stejným způsobem, jakým lidská společnost činí z tichých lidí mluvky, přispívá řeč k ponížení nemluvňat vyspělými jedinci, kteří jim vtloukají řeč skupiny, podněcují k třídnímu boji, v němž vyšší třídy vládnou nad nižšími a nutí jim svou hierarchii mezi usedlými a kočovníky, mezi ochočenými a šelmami, mezi kleštěnci a divochy, mezi kulturou a přírodou. Dvě obce. Dvě království. Dělení vlastní všem živorodým. Mezi kdysi a historií. Mezi pudem a pamětí.

Kapitola XCVII     Epoché

Verze Ježíšova Nolite judicare (Jan 7,24) je u Lukáše (6,37) rozšířena o podmíněný výrok:

- Nolite judicare et non condemnabini. Neodsuzujte a nebudete odsouzeni. Soud se řecky řekne krisis, krize. Nevstoupíte-li do světa soudu, vyhnete se světu vyloučení, odsouzení. Dávejte. Když vám ubližují, dávejte ještě víc. Základem čistého daru je tvorba. Opravdový dar je dar bez vypočítavosti. Nevyhledávejte ničí pohledy. Nehleďte pohledů. Jděte dál. Ex-stasis znamená pohyb ven ze sebe. (Ex-stasis je ještě přesněji řečeno opuštění stasis, upuštění od občanské války.) Jenže právě ve chvíli, kdy říká: "Zdržte se soudu! Vyjděte z krize!", píše Ježíš mlčky něco na zem.

Se inclinans digito scridebat in terra.

Ježíš se sklonil a psal prstem v hlíně.

Poprvé a naposled Bůh něco psal.

Epechó v ústech Pyrrhónových: pozastavuji úsudek, zůstávám v aporii bez konce, v aoristu.

Epechó v ústech Husserlových: vypínám své přesvědčení o světě, do závorky dočasně vkládám nejen historii, ale i čas.

Epechó v ústech Ježíšových: přestávám poslouchat, vystupuji z tlupy, píšu.

Kapitola CI     De solitudine

Světlo a v něm číst.

Sigmund Freud říkával, že usebrání nad knihou je jediným pozitivem, kterým člověk dokázal přispět k onomu velmi nejistému procesu civilizace.

Lidské společenství: podobnost až na smrt.

Anachoresis literáta: živoucí odlišení.

Já sice existuji, avšak méně, než se říká, ty jen o trochu víc, on je mrtvý, my jsme lež.

Z knihy Pascala Quignarda Vyhození ze sedla (Les Désarçonnés,

Paříž, Grasset 2012) přeložil Denis Molčanov.