Jiří Zizler

Bagately o pamětech moralisty a rozkoši z Demla

"Kdyby nebylo literatury, nevěděli bychom, co se v lidech děje,"říká v deníku Jan Hanč. Paměti Milana Uhdeho Rozpomínky. Co na sebe vím (Torst 2013) jsou obsáhlým pokusem podat zprávu o tom, co se v příslušníku jedné generace (1936) odehrávalo od války až do závěru první demokratické dekády (1998). Uhde tak postupně vzpomíná na protektorát, i s odstupem na odkrytou epizodu choulostivého rodinného tajemství, revokuje poúnorovou éru a padesátá léta a svoje dočasné osvojení režimního obrazu světa, zasvěceně provází uvolněnější a plodnou atmosférou legendárního desetiletí následujícího, bilancuje ztráty a zisky normalizačního období, kdy se zařadil k nepřátelům státu a stal se uměleckou non-personou, ale dařilo se mu uplatňovat divadelní tvorbu prostřednictvím pokrývačů, a nakonec se dostává k líčení svého politického angažmá ve vrcholných funkcích po listopadovém převratu.

Uhde není mužem obsáhlých reflexí či hloubavých spekulací - v knize dominují fakta, konkrétnost a názorová věcnost. Nikde nezapírá a nezjednodušuje složitost doby a lidských postojů, ale nevyhýbá se pevným stanoviskům, i když mohou být méně srozumitelná. Příkladem budiž kritika chování Jaroslava Seiferta po udělení Nobelovy ceny v roce 1984. Širší veřejnost přijala tuto událost s tak nadšenou satisfakcí, že jisté laureátovy kroky - rozhovor s Pilařem a Florianem, rezignace na protirežimní gesta, obsah a původ nobelovské řeči - pro ni zmizely za obzorem rozlišovacích schopností a byly přijaty s plnou shovívavostí (Uhde tu navíc nezohledňuje ani Seifertův velmi už kmetský věk).

Jedno z klíčových témat přirozeně spočívá v kresbě brněnského kulturního prostředí a v portrétech řady osobností, s nimiž se zde setkával či spolupracoval (Mikulášek, Skácel, Sus, Šabata). Projevuje zde cit pro jemně odstíněné a pozoruhodné detaily; předestírá otevřeně i osobní konflikty, rozmíšky a nedorozumění, např. právě s básníkem a šéfredaktorem Hosta do domu Janem Skácelem, který o Uhdem nemilosrdně prohlásil: "kdo si staví dům, nemůže být básník, a už vůbec ne dramatický". Ale hlavní síla memoárů spočívá v plastickém zachycení dobových typů bezohledných arivistů, často bezostyšně propojujících antikomunismus a cynický konformismus, či chameleónů janusovsky rozpolcených mezi dvě verze světa. Dnes už je obtížné rozlišit, co bylo v chování některých osob pozičním ústupkem, co zbabělostí, co přizpůsobivým prospěchářstvím a co výrazem občanského a politického přesvědčení; s velkou pravděpodobností se mnohdy jednalo o synergii všeho jmenovaného. Dogmatik se z jistého úhlu jevil jako uvážlivý stratég, reformistický liberál se v zákulisí snažil nikoho si proti sobě nepopudit, podvratný živel se někdy musel rafinovaně opřít o nejtužší partajní newspeak a všichni se nakonec sešli ve straně vyloučených či na palubě disentu. Za normalizace byl také Uhde předmětem odborné péče Státní bezpečnosti. Ačkoli nepatřil do první linie chartistů, ztěžovali mu po dvě desetiletí život s větší či menší zlovůlí a vynalézavostí.

Úspěšnost Uhdeho v úloze ministra kultury si komplexně netroufnu posuzovat, jen málokdo by asi po Listopadu nepodlehl dravému proudu doby, která pochyby a váhavost nepřipouštěla. Uhde jistě něco dobrého prosadil, v zásadních věcech se však dobovým tendencím nebránil. Zastavme se u dvou položek. První je urychlená privatizace Barrandova proti vůli většiny českých filmařů - "takřka vše, čeho se mí kritici obávali, se stalo skutkem", přiznává exministr. České filmy se prý ovšem natáčely a natáčejí. To je sice pravda, nicméně právě devadesátá léta představovala z hlediska české kinematografie žalostné fiasko a slušné filmy možno sečíst na prstech jedné ruky. Navíc jistou morální povinností státu měla být rehabilitace tvůrců typu Ladislava Helgeho, který jako filmař skončil v roce 1968. Za druhou (především mravní a politickou) katastrofu můžeme označit předání Knižního velkoobchodu do rukou Miroslava Macka, takto místopředsedy strany a vlády. Zubař tehdy slíbil, že ho "zachrání", ve skutečnosti však jen obratně zhodnotil aktiva firmy tvořené cennými nemovitostmi. Velmi dobře si vzpomínám na klima tehdejší kampaně: v tisku vycházely články oslavující Macka jako nezištného a vášnivého milovníka knih, jenž se s obdivuhodnou obětavostí uvolil k záchraně knižního trhu. Jeden jeho známý v rozhovoru fabuloval, že největší Mackovou touhou je v prostém srubu na břehu jezera překládat anglické básníky a živit se fazolemi z pánve, neboť luxusem onen romantický dobrodinec pohrdá. V příštích letech se doktor Macek vybarvil v poněkud jiných odstínech, jež s jeho PR obrazem měly pramálo společného. (A vůbec, kdyby byl Uhde co k čemu, napsal by o Mackovi hru. Loňské rozhovory v Reflexu a Lidovkách o něm přinesly materiál, jenž nepostrádá zajímavosti. "Bibliofil" Macek zde vysvětlil záhadu svojí lásky ke knihám. Už od mladých let se věnoval obchodu se vzácnými tisky, levně si je obstarával v našich antikvariátech a za marky je s pohádkovým ziskem prodával na Západ. Kdysi požádal svého otce, aby mu věnoval jednu knížku. Ten jej však, jak se píše ve slavném dílku, "ponořil do ledové vody" a zboží mu nabídl pouze k odprodeji. Syn si dodnes nemůže vynachválit pedagogickou prozíravost rodiče, který jej naučil, že vše je kšeft. Stárnoucí kulturista úspěchu nyní žije s velmi mladou ženou - bude-li od ní v budoucnu potřebovat podat sklenku vody, čeká ho licitace o cenu služby. Nezáviděníhodná, leč bezesporu dramatotvorná perspektiva. Něco skoro satanského tu ovšem hraničí s banalitou až kýčovitě průzračnou.)

Nejzajímavějším a ústředním rysem díla zůstává Uhdeho sebepopis a demonstrace životního zápasu o sebepojetí. Uhde tu vykazuje až úzkostlivé odhodlání k upřímnosti, o níž hovoří i podtitul pamětí. Autor si libuje v záběrech svojí sociální neobratnosti a neoblíbenosti, jež z něj dokonce udělala námět několika slohových prací spolužáků. Svoje slabiny a slabůstky vystavuje téměř s jistou okázalostí, předestírá kritické postoje svojí první ženy, nalézající v něm "lidský chlad a omezenou možnost lidského vztahu"; sám se cítí jako "měšťák marně toužící své měšťáctví překonat"či "zdvořilý a korektní partner chovající se neosobně". Někdy se dokonce přiznává k selháním zcela pomyslným, když mluví o neuskutečněném setkání s Donátem Šajnerem, při němž by prý možná udělal ústupek. (Některé motivy ale přechází jen náznakem - například očividný komplex z žen a ženského světa.) Nad vším tím důkladným průzkumem a zpytováním charakteru se vznáší otázky: jsem statečný nebo se bojím? Jsem schopen žít v pravdě? Neselhával jsem příliš často? Uhde se (nejspíš i sám sobě) jeví jako usedlý, vcelku pohodlný a klidný konzervativec, jenž dovede ocenit nohy v teple. Není dobrodruh a nemiluje riziko, ale dovede se vzmužit, ozvat se a postavit na správnou stranu. Zhusta podléhá zaslepenému idealismu a sklonu k suverénní, patetické a sebezhlíživé dikci.

Mnozí memoáristé vlastní účast v dění trochu upravují ve svůj prospěch, aby se ukázali v příznivějším nasvícení. Jak už řečeno, Uhde to rozhodně nečiní, a dokonce výpověď o sobě překlápí na druhou stranu, kde máme chuť zahrát si na zkušeného skupinového psychoterapeuta, zastavit jeho povídání a říci mu - Milane, nechte si také něco pro sebe. Nemusíte říkat všechno. Ale už vidím Uhdeho, jak proti tomu plamenně protestuje a snáší jeden argument za druhým. - Jednou z osobností, s níž se Uhde konfrontuje, je brněnský politik složitých osudů Jaroslav Šabata. Proti jeho důrazu na konečné cíle dává Uhde přednost ohledu na prostředky, proti jakkoli motivovanému pragmatismu klade moralismus jako jediný možný a spolehlivý základ lidského jednání. Očividnou nedokonalost člověka v tomto rozpoložení zkoumá především na sobě; vždyť dobře chápe, že všechny souvislosti a kontexty této nedokonalosti zakládají smysl a potřebu umělecké tvorby.

Nastala doba demlovská. Jakub Deml začíná konečně vycházet v odpovídající a důstojné podobě, uváděn na scénu kompetentními odborníky, kteří ho dokonale znají a velmi dobře mu rozumějí. Tři svazky demlian z posledního období (Číslo jednací: láska. Vzájemnákorespondence Jakuba Demla a Františka Bílka I-II, Dauphin 2012; Jakub Deml: Prvotiny, Academia 2013; Jakub Deml: Pozdrav Tasova, Host 2013) to přesvědčivě stvrzují. Impozantní edici epistolografickou skvěle připravila Iva Mrázková (pro poděkování dalším podílníkům vyhradila celou stránku), jde o třetí položku ediční řady, v níž se dále připravují Demlovy dopisy V. E. Balcárkovi a Vzpomínky Jakuba Demla na Josefa Floriana); první díl Demlových Sebraných spisů přichystali M. C. Putna a Záviš Šuman; hostovský svazek, vycházející v České knižnici, editoval zkušený demlolog Vladimír Binar. Úhrnem téměř dva a půl tisíce stran, v nichž se dá listovat, číst od začátku do konce, nebo si jen s rozkoší vychutnávat vysvětlivky, poznámky a komentáře.

Demlova korespondence je rovnocenná jeho dílu. Vrcholné pasáže z jeho dopisů Bílkovi možná i patří k tomu nejlepšímu, co v daném čase napsal. "Potřebuji duchovního vůdce," obrací se na svého Mistra, u jehož nohou by rád seděl, "proto jsem toužil po samotě kláštera, ale na všech stranách mi řekli, i řeholníci, i kněží, že kláštery pro to dnes nejsou." Podle všeho nikoho takového v české církvi nemohl nalézt, nikdo takový v ní zřejmě také nebyl a být nemohl, nemohl být ani nikde jinde na světě. Zároveň ale bez takového vůdce, odpovídajícího určitým psychologickým potřebám, Deml v mladších letech žít nesvedl a takovou postavu postupně rozpoznal v Březinovi, Bílkovi a Florianovi. Vlastně ale nedychtil po pouhém učiteli a mentoru, ale po jakési bytosti světla, v němž by se mohl koupat, růst, více milovat a poznávat, extaticky se přesahovat. Bílek se pro něj stává pozemským zástupcem absolutna, s nímž touží splynout či se v něm rozplynout, které je zárukou vší krásy, lásky a pravdy. "Buďte mi vůdcem, otcem, Vladařem!" volá Deml, a jeho apoteóza Františka Bílka místy přechází v blouznivé třeštění, jejž se adresát poněkud zdráhá bez rozpaků přijmout. Když Deml převzal roli jeho samozvaného zástupce a jal se rozšiřovat a prosazovat Bílkovo dílo, včetně dojednávání zakázek a obchodů, obával se jeho guru nepředložeností a vyzýval k opatrnosti. "Jenom chraňte mne populárnosti, prosím! Tajte moje jméno!" Deml hodlal zmizet v Bílkově díle, odevzdat se mu a obětovat, být jeho celebrantem. (Ale stejně tak už se v listech ukazuje klasický pozdější Deml, který od emfatických popisů vytržení a vzývání nového království volně a svižně přechází k pekuniárním rozvahám, adresám lampářů a organizaci praktických úkolů.) Můžeme za tím jistě uslyšet i zoufalou touhu po sblížení a souznění s empatickou, rozumějící a niterně podobnou osobností, jež by mu byla snad i zrcadlem, důvěrníkem, prostým přítelem. Teprve až později napíše: "Rovněž naprosto jest jisto, že nevytvoříme nic velkého, nic nesmrtelného: nemajíce přitom v sobě samoty, doslova rovné poušti." Roztržce obou mužů se nedalo zabránit - naděje, které Deml do Bílka vkládal, nebyly naplnitelné. Otevřené projevy hereze v tom sehrály spíš zástupnou roli, protože Bílkovu afinitu ke gnózi a teozofii mohl Deml nahlédnout již dříve. Druhý rozchod na konci dvacátých let se týkal Bílkovy údajné žárlivosti na Demlův zájem o Jeneweina, nemůžeme ale vyloučit, že oba umělci si dál neměli co nabídnout, jejich vztah se vyčerpal. K člověku, žel, vždy patří i značná nestálost a i pevné vztahy a svazky náhle ochabnou, ochladnou a přerušují se bez zjevného důvodu.

Na místo po Bílkovi si Deml posléze postavil Josefa Floriana. Byla to pro něj doba návratu k středověké religiozitě a ortodoxii, čas expresivních stylizací, zběsilých protestů proti charakteru doby. Demlův příklon k ultramontánnímu, fundamentalistickému katolicismu se odehrává v průběhu boje Vatikánu proti takzvanému modernismu. Nebezpečí modernismu Demlovi vskutku nehrozilo. Modernisté převáděli řeč Písma do abstraktních ideových plánů, biblické děje vnímali jako alegorie, symboly a velké metafory. Znamenalo to citelný posun k protestantskému diskursu, který se již zcela odtrhl od doslovného chápání Bible, v níž nalézal existenciální, mravní a sociální drama, nikoli však pramen spirituálního a mystického života. Takové osnově byl Deml vzdálen nekonečně. Jeho víra se sytila obrazy, za jejichž pravost ručily celé dějiny církve a jež splývaly se samotným smyslem zjevení. Bibli jako dílo spisovatelů a pouhý soubor textů by z religiózního pohledu vůbec nešlo brát vážně a se zjevením by pak nemohla mít nic společného. Takové ideje by znemožnily víru, duchovnost i kněžství. "Odjakživa neběží ve světě o nic jiného, leč odstranit kněze, netoliko od umírajících, nýbrž vůbec z povrchu zemského," myslí si Deml. Jeho víra se opírá o jakousi nejhlubší bytostnost v člověku, o nejhlubší tajemství, o skryté fenomény, jež se dají nahlédnout právě jen imaginací. Věřící je vizionářem, který se dobírá pravdy přes obrazy, vstupuje dovnitř obrazů, stává se jejich součástí a nechá se jimi vést. Tvorba nesená obrazy umí zachytit lidskou bytost v její podobě ještě nezkalené, původní, ryzí a pravé, vytváří zaslíbenou krajinu a říši srdce, ráj, jenž se rozevírá do nekonečna, ráj, z něhož člověk pochází, jejž ztratil a nepřestává po něm tesknit. "Umění začíná se v tom, kde přestala tvořiti Smrt. Ale umění a sen překračují hranice času tak, jako člověk překračuje horské potůčky." V průběhu života Deml poznává, jak málo vlastně dokáže imaginace svět zasáhnout a jak nepatrné jsou možnosti jakkoli vroucího srdce svět proměnit.

Demlova imaginace se rodí na půdě snu. "Sen je neúplatný." Skutečný sen nepodléhá vůli a nedá se jí ovlivnit, nelze mu rozkazovat a formovat si jej k obrazu svému. Je nedokazatelný, jako je pravda nedokazatelná. Skutečný sen obsahuje víc pravdy než realita, rozpomínáme se na něj jako na pobyt v jiném světě. Do snu však také všemi póry duše prosakuje úzkost. Úzkost může kdykoli vstoupit do naděje a obrátit jí naruby a vniveč, vždy se skrývá v záloze, vždy se může udát něco hrozného, protože hrůza vyčkává v nejintimnější blízkosti člověka. Lidský život se ve stínu všudypřítomné hrůzy jeví jako cosi nesmírně křehkého, neustále ohroženého a vystavené nejen zániku, ale něčemu ještě horšímu - peklu nepředstavitelného a neskonalého utrpení, zmarnění a záhubě lidskosti a jeho jádra - duše. Je tu i šílenství, stav horší než smrt. Deml čelí temnotě psaním - píše, jako kdyby byl poslední živý tvor na Zemi a uvěřil, že teprve nyní jeho řeč získala smysl a záleží na ní spása všeho. A jestli Bůh nenaslouchá, ba i kdyby Boha vůbec nebylo, nesejde na tom, protože i teď, právě teď je oslavena velkolepá důstojnost člověka. A básník se podobá šílenci, který se modlí takto: "Prosím tě, můj Bože, abys byl a současně nebyl!"

Není divu, že takové umění - a připočtěme k němu všechny ty Durychy, Zahradníčky, Reynky i další - bylo zodpovědné za řadu konverzí a působilo sui generis jako forma misie, ač výše zmínění se rozhodně jako misionáři necítili, jen mluvili o Bohu. Není také divu, že náboženské umění zaniká, když vyhasíná spojení se znepokojivým zdrojem tajemství, a dnes se z něj vytrácejí poslední stopy duchovnosti, když se od sebe definitivně oddělují víra a tvorba.

Demlova nesouměřitelnost vždy přiváděla českou kulturu do rozpaků. Průměrnost si s ním nevěděla rady nikdy. Ale i Šalda v rozhořčení počastoval Demla invektivou, že nepřečetl dvacet knih do konce. Zlá hyperbola dokazuje, oč bližší je v dané chvíli nakonec i jasnozřivé mysli soustavnost než intuitivnost. Předhůzky Václava Černého o odvozenosti Demlova díla jsou neobhajitelné a vycházejí z neznalosti. Komunistům vadila úroveň jeho díla, vzdálená dobové normě a závratně nedostupná jejím špičkovým protagonistům, víc než jeho idealismus a reakčnost. V jeho odsunutí na okraj bylo pro literární provoz vždy i něco úlevného a uklidňujícího.

M. C. Putna však i v doslovu k Prvotinám konstatuje: "Ba, je otázka, zda by ona aura výjimečnosti Jakuba Demla, potvrzovaná onou pozorností, již mu trvale věnovala kulturní scéna jeho doby, byla dnes možná." Snadno přikývneme, že možná by nebyla, také dnes žádného Demla nemáme. Ale právě proto se projasňuje (nynější edice to potvrzují), že podstata Demlova génia netkví v "deníkovosti", autenticitě, v nevídané otevřenosti, ve vnějších, nepodstatných a bezvýznamných malérech a senzacích, ale jen a pouze v sugestivním a strhujícím literárním mistrovství. Osobnost jde svou cestou poměrům navzdory. Za vlády facebooků a blogů budou vnitřní povinnosti staronové stezky jiné a stejné: marginalita, samota, ticho, mlčení, život mimo internet, granty, publicitu a valící se mainstream. Tak se zrodí umění nového věku. Možná je to nemožné a možná je to absurdní, ale právě proto je to zcela jisté.