Nurmuhemmet Jasin

Divoký holub

Letím po modromodré obloze. Nevím, zda je to skutečnost nebo sen, anebo ani jedno z toho. Vichr mi profukuje perutěmi, má mysl stoupá do výšin a tělem mi proudí pocit síly. Ach, nezměrný svět bez hranic zaplavený zářícími paprsky slunce na blankytné obloze! Není to překrásný pohled? Radostně jsem se vznesl o něco výš. Lány jahodníků mi zmizely z očí a celý svět se pode mnou rozprostřel do širých dálav jako obrovský zelený koberec. Ještě nikdy předtím jsem nic takového nespatřil. Ale měl jsem pocit, jako bych se díval na svůj rodný kraj, protože ta místa byla stejně tak krásná.

Náhle se pode mnou objevily uličky a domky, kolem nichž se hemžila drobná stvoření. Domyslel jsem si, že to jsou nejspíš lidé, o nichž mi vypravovala maminka. Ale mně se nezdáli nijak zvlášť nebezpeční. Pomyslel jsem si, že maminka už asi stárne. Vůbec se mi nechtělo věřit, že by tihle tvorečkové uboze se ploužící po zemi mohli být mocnější než my, co létáme po obloze. Anebo možná jen nejsem dost chytrý, abych to pochopil. Ale buď jak buď, lidé se mi nezdáli nijak nebezpeční.

Maminka říkávala: "Lidé jsou ve skutečnosti velmi dovední. Měj se před nimi na pozoru, jinak tě chytí a uvězní." Mne však ihned popadla chuť spatřit na vlastní oči tu jejich dovednost, nechápal jsem, proč jen by ji skrývali. Opatrně jsem klesal a kroužil kolem domů, a začal jsem rozeznávat svět dole. Kromě lidí tam byly ještě krávy, ovce, kuřata a vůbec spousta dalších věcí, které jsem ještě nikdy neviděl. Ve vzduchu poletovalo i hejno holubů. Několik z nich sedělo na něčem, čemu se říká bidýlko a co tam bylo postaveno, aby si měli přistávající holubi na co sednout. Snesl jsem se vedle nich, abych si s nimi mohl popovídat. Bylo to vlastně kvůli povídání, anebo abych si odpočinul? To už si jasně nepamatuji, byl jsem trochu zmatený. Každopádně mě ale zajímalo, jak žijí.

"Odkud jsi?" povídá jeden z nich. Byl už starší, ale jestli byl vůdcem hejna, to jsem si jistý nebyl. Ale bylo to celkem jedno, do toho hejna jsem nepatřil, a tak mi na tom zas tak moc nezáleželo.

"Z Jahodového údolí," řekl jsem.

"O tom jsem slyšel od svého děda, naši předkové prý pocházeli právě odtamtud. Ale vždycky jsem slýchával, že je několik měsíců letu odsud. My obvykle nedokážeme letět ani několik dní. I ty jsi možná zabloudil, což?"

Překvapilo mě, když jsem uslyšel, že nedokáže uletět ani pár dní cesty. Už asi stárne, napadlo mě. A nedokázal jsem ani určit, jestli Jahodové údolí, o kterém mluví, je skutečně to stejné Jahodové údolí, ze kterého pocházím já. Protože pokud jeho děd přišel ze stejného údolí jako já, pak jsme tedy stejného rodu.

"Nezabloudil jsem. Trochu jsem se cvičil v létání a doletěl jsem až sem. Dokážu letět několik dní, aniž bych cokoli snědl," opáčil jsem. On na mě překvapeně pohlédl.

"Pak tedy asi nejspíš budeš divoký holub, ti takhle vždycky mluvívají. Ale my nejsme tak odvážní jako ty, myslíme jenom na náš holubník a naše bidýlka. Já sám jsem nikdy nebyl jinde než tady v sousedství. Proč taky? Mám tu své bidýlko k sezení i svou klec na spaní, všechno je tu pro mě pořád nachystáno. Tak proč bych se někam plahočil? A taky mám ženu a děti, tak kam bych létal? Dobré bydlo nám tu náš pán zařídil," řekl ten postarší holub a načechral si zobákem peří.

"Slyšel jsem, že lidí je třeba se bát. Pokud nás chytí, tak si podmaní naše duše. Je to pravda?"

"Duše?" zeptal se udiveně jeden mladý holub vedle mě, "dědečku, co je to duše?"

To, že ten mladý holub nevěděl, co je to duše, mě ještě více zarazilo. Jak jen tihle holubi vychovávají své děti? K čemu vůbec je takový život bez duše a jak jen hluboko už ve své bezduchosti asi klesli? Copak si to vůbec neuvědomují? Silně jsem pocítil, že i když ani duši, ani svobodu nelze dát nikomu darem nebo vyprosit, tak tihle ubozí holubi zoufale potřebují nějaké místo, kde by vládla duševní svoboda. Dokonce to vypadalo, že slovo duše ani nikdy neslyšeli. Starší holub pohladil toho mladšího po hlavě a začal mluvit:

"Ani já nevím, co je to duše. Jen jsem o ní slyšel od svého děda, teď o ní slyším teprve podruhé. Mému dědovi o ní řekl zase jeho děd, a jeho dědovi o ní asi povídal zas jeho děd. Můj děd říkával: 'My jsme přišli o duši už před dlouhými věky.' Duše, o které tu mluví tenhle divoký holub, je asi právě ta duše, o niž jsme my přišli už tak dávno. Dnes už nám nezbyl ani stín něčeho, čemu by se dalo říkat duše."

Starší holub se obrátil ke mně: "Řekni mi, chlapče, copak ty víš, co je to duše?"

Ztuhl jsem. Začal jsem se bát, že nebudu umět vysvětlit slova, která jsem předtím sám řekl.

"Ne, zatím to ještě nevím. Ale moje maminka říká, že po tatínkovi mám duši statečného hrdiny, a že ta duše je každým dnem dospělejší. A až dospěje úplně, tak pochopím, co to duše je."

"Aha, tak v tobě tedy duše tvého otce už dospívá. Ale nám se už vytratily nejen duše našich otců, ale i celého našeho rodu. Naše matky nám o ničem takovém nikdy nevyprávěly, a ani od našich otců jsme nikdy ani v náznaku neslyšeli nic o duši. I já sám zapomínám říkat toto slovo svým dětem, už jsme vlastně vstoupili do věku bezduchosti. Ach, kéž bychom tak zase mohli najít svou ztracenou duši!" zatetelil se při tom pomyšlení stařec.

"Bez duše budete pokolení za pokolením jenom otročit lidem, kteří si z vás budou moci uvařit jídlo, kdykoli se jim zachce. Podmaní si vás tak, že i když vás pustí na svobodu, tak nedokážete nikam odletět a budete pořád létat jen kolem jejich domu. Tím, že vy sami se nechcete vzdát trochy jídla, tak z vlastních dětí děláte otroky. Potřebovali byste takového vůdce, jako má naše hejno holubů. Ale na to vy za těchto okolností nemůžete ani pomýšlet. Napřed se totiž musíte zbavit duševního otroctví a poznat, co to duše je. Proč neletíte se mnou a nezeptáte se mojí maminky?" řekl jsem starému holubovi účastně. A přitom jsem si nebyl vlastně jistý, jestli mi šlo o starce, nebo jsem se chtěl sám dozvědět něco o duši. Obojí mne naplňovalo vzrušením.

"Jednou nohou už stojím v hrobě a moje klec je bezpečná, tak co bych kam létal hledat nějakou duši? A vůbec, když nevím, co to duše je, tak co z toho vlastně budu mít, když ji najdu? No řekni, co se stane, pokud nebudu mít duši? Pořád budu moct klidně žít svůj život v téhle kleci. Tak proč bych se měl soužit kvůli něčemu, na co už si stejně vůbec nepamatuji?"

Zamyslel jsem se nad slovy toho starého holuba. To, co říkal, se zdálo správné, ale zároveň i nesprávné. Ale najednou jsem se zastyděl, že si povídám o duši s holubem, který nežije podle žádných zásad a žádnou duši vlastně ani nemá. Řekl jsem si, že poletím a zeptám se na to své maminky.

Tu se k nám snesli v hejnu další holubi a začali mezi sebou vrkat. Některým jejich slovům jsem vůbec nerozuměl, asi mluvili svým vlastním jazykem. K nám někdy také takoví holubi zalétávali odněkud z daleka. Co jen mohli být zač? Byli to přátelé toho starého holuba, nebo snad jeho příbuzní? Chtějí mluvit se mnou, nebo si jen povídají mezi sebou? Nerozuměl jsem vůbec ničemu.

"Jak se máš, mé dítě?" řekl starý holub jednomu mladému vedle a přitom ho polaskal zobákem po peří.

"Špatně, mám hlad. Proč mi maminka nedá zrní?" Zdálo se mi, že řekl zrní nebo kukuřice. Možná taky proso nebo konopné semínko. Každopádně to slovo mně bylo neznámé. Ti holubi, které chovají lidé, jsou opravdu zvláštní. I pro jídlo používají různá divná slova, pomyslel jsem si.

"Maminka teď potřebuje všechnu sílu pro tvoje malé bratříčky a sestřičky, kteří se už brzo narodí. Počkej, až přijde člověk a nasype ti zrní, ano?"

"Ne, nepočkám. Poletím ven a nevrátím se, dokud si nenajdu nějaké svoje zrní a nenajím se."

"Poslouchej mě, mé nejhodnější dítě. Venku je to velmi nebezpečné. Chytí tě zlí lidé a snědí tě. Nikam nelétej!"

Mladý holub protáhl obličej a zmlkl. Vypadalo to, že v tom hejnu toho starého holuba všichni poslouchali. Můj rozum ale naprosto nemohl pochopit, jak tihle holubi mohou žít pohromadě s lidmi, kteří je mohou kdykoli pochytat a sníst. Nebo jsem jen možná špatně rozuměl slovu "sníst", které ve skutečnosti znamenalo něco jako "dobře se postarat". Anebo se to slovo v cizím jazyce možná nějak jinak používalo. Ale podle mě je to tak důležité slovo, že mu přece musí rozumět každý. Maminka mě taky vždycky varovala, abych se měl na pozoru, jinak že mě lidé chytí a snědí. Ale teď to vypadá, že tady se význam toho slova úplně změnil. Protože pokud by se tihle holubi měli před lidmi opravdu na pozoru, tak by s nimi přece nemohli společně žít. Vždyť mají křídla, mohou si letět, kam chtějí. Ale oni snad úplně zapomněli, že nějaká křídla mají. Možná si zvykli na život v kleci a nechce se jim ji opouštět.

"A náš pán je dobrý?" začal se mladý holub vyptávat starého.

"Ovšemže je dobrý."

"Ale když bude chtít, může nás i on chytit a sníst tak jako ostatní lidé?"

"To je něco jiného. On nás v téhle kleci chová, takže na to, aby nás chytil a snědl, má plné právo. S tím nemáme co nesouhlasit."

Konečně jsem pochopil, že slovo "sníst" opravdu znamená to samé i se stejně používá, a že jsem před chvílí zbytečně pochyboval.

"Ale jídlo od našeho pána vždycky snědí starší holubi a na mě pak nezbývá nic. Co mám dělat? Takhle budu hubnout a hubnout a nepřežiju."

"I ty postupně vyrosteš. Od starších holubů se naučíš, co máš při jídle dělat. Nic z toho, co se dá sníst, pak už nikdy nikomu jinému nedáš. Takhle my žijeme, chlapče."

"Ale dědečku... "

"Stačí, chlapče. Moc mluvíš. Holub má být spokojený s tím, co má, a nemá se handrkovat o nic dalšího. Rozumíš?"

"Dusíte jeho svobodu," řekl jsem, "dejte mu přece trochu prostor. Ať si žije podle svého."

Nechtělo se mi sice starého holuba přerušovat, ale zticha už jsem také nemohl zůstat. Taková nerovnost může mezi holuby přece úplně zničit veškerou vzájemnou lásku.

"Ale vždyť ty naší situaci vůbec nerozumíš. Nesmíme přece rozčilovat našeho pána. Pokud někdo z nás odletí dál, než kam nám pán povolil, tak nás zavře do klece všechny. A to se pak nedostaneme ven několik měsíců, a nebudeme mít ani to bidýlko, na kterém teď zrovna sedíme."

Nemohl jsem přijít na to, co to vlastně ta klec je. Ti holubi se hrozně báli, že v ní budou zavření, ale zároveň se báli i toho, že by o ni mohli přijít. Napadlo mě, že ze všech možných holubů je nejméně rozumět právě těmto, kteří žijí s lidmi. Zachtělo se mi povědět to mému dědečkovi. Ale ať už bych to býval udělal nebo ne, on by mi možná stejně neodpověděl tak, ani tak.

"Vy starší tady berete jídlo slabším a potom jim zakazujete s tím nesouhlasit. A nakonec je ještě ze všech sil přesvědčujete, že je to tak správně. Jací jen holubi to můžou v takových podmínkách vychovávat a nechat žít své děti? Vám už je úplně lhostejné, v jakých poměrech tu žijete. Živoříte v tomhle úpadku, a začínáte se podobat lidem," řekl jsem.

"Lidem se nesmí spílat. Bez nich bychom neměli žádnou budoucnost. Leť si vést tu svoji štvavou propagandu někam jinam," odsekl stařec zlobně. Mínil jsem svá slova v dobrém, a nechápal jsem, proč se na mě tak zlobí. Možná mě jenom nepochopil, pomyslel jsem si, a chtěl jsem mu to tedy vysvětlit znova.

"Nemáte ani trochu smyslu pro odpovědnost. Když se takhle staráte o své potomky, tak jim vlastně škodíte." Chtěl jsem ještě pokračovat, aby moje slova byla působivější, ale v tu chvíli se ozvala rána a já ucítil strašnou bolest v obou nohách. Chtěl jsem zamávat křídly a uletět, ale křídla mi jen bezmocně visela ve vzduchu. Holubi se vznesli jako oblak a začali mne obletovat.

"Chacha, ty volně si žijící holube, konečně půjdeš do klece. Teď se podíváme, jestli si budeš dál otvírat zobák."

Došlo mi, že jsem padl do léčky, a že ten starý holub se mě od začátku jenom lstí snažil přimět k rozhovoru, abych mohl být chycen pro jeho pána. Moje srdce se naplnilo nezměrnou bolestí. Uvědomil jsem si, že mě neohrozili lidé, nýbrž mí vlastní bratři obmanutí nicotnými výhodičkami. Aby se zalíbili lidem, pomohli jim mě chytit. Nemohl jsem to pochopit a nesmírně mě to ranilo. Najednou se mi jako blesk v hlavě rozsvítila myšlenka, že se nikdy nesmím dostat do lidského zajetí. Když si osvobodím nohy, budu zase volný! Začal jsem sebou tedy vší silou házet sem a tam.

"Chlapče, probuď se, co je to s tebou?" Otevřu oči a vidím maminku, jak stojí u mé hlavy a dívá se na mě. Díky Bohu mi nic není, pomyslím si. Dotýkám se svých nohou a ujišťuji se, že jsou v pořádku.

"To byla jen noční můra," uklidnila mne maminka.

"Měl jsem příšerný sen," objal jsem ji a vypověděl jí všechno, o čem se mi zdálo.

"To se ti zdálo o budoucím osudu tvých potomků, synu. Lidstvo se čím dál víc tlačí do míst, kde žijeme. Lidé nás chtějí vypudit ze země, která je naše odnepaměti. Chtějí si přivlastnit naši půdu a změnit rodokmen našich potomků. Chtějí, aby naši potomci úplně zapomněli svůj původ a stali se z nich bastardi. Možná nebude trvat dlouho, a postaví v těchhle místech vysoké budovy a továrny. A kouř a dým z výroby všech těch nepotřebných průmyslových věcí pak zničí tuhle naši krásnou zem. V řekách plynoucích mezi městy už nepoteče tak lahodná voda jako dnes, ale odporná břečka. Z jejich vpádu jde opravdu strach, chlapče. Ani se nenaděješ, a tvoje děti už nezažijí všechnu tu čistotu a krásu, jakou znáš ty. Narodí se, a svět pro ně už bude navždycky takový. Neubrání se drtivému sevření lidstva. Lidé se sem tlačí čím dál usilovněji, postupují pořád blíž a blíž. Musíme odejít někam pryč. Pokud nezachráníme sami sebe, nikdo jiný nám už nepomůže. Pojď, půjdeme ven. Nastal čas, abych ti pověděla o osudu tvého otce."

Maminka mi pokynula, abych ji následoval ven. Venku byla samá zelenající se tráva a další bujně rostoucí rostliny. Nebyla tam žádná cesta ani stopy, jen široširá otevřená krajina. Rozkládala se na převisu nad řekou, v němž byly tisíce hnízd divokých holubů, které tam postavili a zanechali naši předkové. Křišťálově čistá voda v řece pod námi tekla tak konejšivě, jako by nám zpívala líbeznou ukolébavku. V mých očích to bylo nejnádhernější a nejbezpečnější místo na světě. Pokud by nebylo na světě lidí, mohli bychom dál šťastně žít na tomto krásném místě. Ach, lidé, proč vlastně...

"Tohle je tvůj domov, místo, kde žili tvoji předkové. Tvůj děd i otec o toto místo pečovali a byli vůdci tohoto holubího hejna. Proto se mezi nimi těšíme velké úctě. Proto však také na našich bedrech leží velká odpovědnost. Chtěla jsem, abys byl statečným hrdinou jako tvůj otec. Proto jsem tě každé ráno budila za rozbřesku a létala s tebou na místa vzdálená stovky honů, aby ses naučil dobře létat a měl pevná křídla a silné svaly. Dbala jsem, aby sis bystřil rozum a ducha a abys byl vždy ostražitý. Tvé tělo už dospělo, a teď tedy musí dospět i tvoje duše. Před lidmi se měj vždycky na pozoru. Nemysli si, že na nás nemůžou, když jen tak chodí po zemi. Mají věc, které se říká puška, a tou tě lehce sestřelí i z výšky tisíce metrů. Víš, jak zahynul tvůj otec?"

"Ne. Říkávala jsi, že ještě není pravý čas, abych se to dozvěděl."

"Ten pravý čas právě nastal. Před několika dny jsem viděla několik lidí, jak tady slídí. To znamená, že už jsme jim padli do oka. Musíme si tedy najít bezpečnější domov dřív, než sem přijdou. Tvůj otec přišel o život právě kvůli lidem."

"Pověz mi, maminko, co se stalo, že jim tatínek padl do rukou?"

Maminka svěsila hlavu a na chvíli ztichla. Pomyslel jsem si, že ji to stále ještě musí nesmírně bolet.

"Jednoho dne letěl tvůj tatínek v čele menšího hejna holubů pro jídlo. Obvykle si my holubi hledáme bezpečná místa, kde se dá sehnat dostatek potravy. Tvůj tatínek byl vůdcem holubů, a tak tuhle těžkou povinnost jako vždy vzal na svá bedra. Tentokrát se však nevracel několik dní. Měla jsem o něj velikou starost. Obvykle když najdeme jídlo, které je dál než půl dne letu, letíme k němu všichni. Tvůj tatínek tedy nemohl být pryč takhle dlouho. Tušila jsem, že mu hrozí nějaké nebezpečí. Tehdy jste se ty a tví bratříčci zrovna vyklubali z vajíček, takže jsem vás nemohla nechat doma a letět tatínka hledat. Uplynulo několik měsíců, než se vrátil jeden holub, který letěl s tvým tatínkem. Tehdy se mé obavy potvrdily. Tvůj tatínek padl do léčky, kterou nastražili lidé. Potom se jeden za druhým v pořádku vrátili jeho přátelé, kteří jej tehdy doprovázeli. Jen tvůj otec se nevrátil."

Myslel jsem si, že maminka teskní a oplakává tatínka, když tu jsem v jejích očích zahlédl záblesk odvahy.

"Proč se tatínek nevrátil?" zeptal jsem se dychtivě.

"Tvůj otec byl králem holubů, a proto měl také královského ducha. Pokud nedokázal ochránit sám sebe, jak by mohl chránit celé hejno holubů? Jak by se mohl porobený král vrátit a chtít být opět králem? Pro tvého otce bylo vždy nejdůležitější nenechat se nikdy nikým pokořit. Proto když ho lidé chytili a zavřeli do klece, tvůj tatínek si podle obyčeje našeho rodu králů divokých holubů zobákem uštípl svůj vlastní jazyk. Ani na chvilku se nesmířil s tím, že by mohl žít v zajetí. Klec se celá zbrotila jeho rudou krví. Tvůj otec nejedl ani nepil nic, co mu lidé dávali, a přesně po týdnu pak v zajetí zemřel jako hrdina. A právě tohle je ta naše svobodomyslná duše, synu. Musíš vždy bojovat za svobodu jako tvůj otec."

"Maminko, copak tatínek nemohl počkat na vhodnou chvíli a uprchnout jako ostatní holubi?"

"Tvůj otec nechtěl, aby jeho děti byly otroky. Lidé ho chytili a chtěli ho spářit s  jinou holubicí, aby spolu měli potomky. Ale svědomí tatínkovi nedovolilo, aby přivedl děti do takhle potupných životních podmínek. Ti holubi, které jsi viděl ve snu, byli potomci právě takových holubů, co si chtěli zachránit život, a proto přivedli potomstvo do otroctví, synu. Od té doby žijí jejich podmaněné duše v zajetí lidí. Je lepší tisíckrát zemřít než takhle žít. Jsi synem opravdu statečného holuba. Nikdy nezapomeň, jakou duši v sobě nosíš."

Maminčina slova mi dlouho zněla v duši jako zvon. Neskonale jsem se radoval z toho, že jsem synem otce, který byl takový hrdina. Přistihl jsem se, jak pyšně zvedám hlavu, protože se mi dostalo tak ušlechtilé a požehnané duše. Celá moje bytost se naplnila pocitem síly a vznešenosti. Samou láskou jsem maminku pevně objal.

"Leť, synu! Zaslibuji tě naší zemi a holubímu rodu, ať nejsou bez vůdce. Poslední dobou lidé různými úskoky chytají víc a víc z nás. Proto nám musíš najít bezpečnější domov. Sbohem, synu."

Má křídla se smáčela maminčinými slzami. Pochopil jsem, že můj sen byl jenom předtuchou této cesty. Nikdy nepadnu lidem do pasti, pomyslel jsem si.

Letím velmi daleko. Napřed podél říčního toku a potom se ocitám nad nějakými staveními. Nejsou to ale domy, které jsem viděl ve snu, a ani nevypadají tak strašlivě. Ale i tak se mám před nimi na pozoru a letím výš. V mých křídlech je dostatek síly, a v uších už mi nezní křik lidí, ale jenom poryvy větru. Musím se však při letu hlavně soustředit na cíl. Pokud zaletím moc daleko, bude to mít vliv na naše stěhování. Abych pravdu řekl, tak s maminčiným názorem na stěhování příliš nesouhlasím. Máme domovy v dost vysokém a strmém svahu, kde se špatně přistává i létavým ptákům, natožpak lidem. Po generace si tam v bezpečí šťastně hnízdíme, a teď se máme stěhovat? Vždyť není vůbec jisté, jestli jsou lidé natolik mocní. Zrovna teď nad nimi přelétávám a necítím žádné nebezpečí. Maminka možná jen zbytečně přeháněla.

Přišel večer a vše kolem se ponořilo do soumračné tmy, a na mě po celém dni letu přišla únava. I když jsem nechtěl slétnout na místo, kde žijí lidé, musel jsem si odpočinout, abych ve tmě nezabloudil. Prohledal jsem už jih, sever a západ, ale nikde jsem nenarazil na žádné místo vhodné k bydlení. Nejspíš jsem létal příliš vysoko. Usmyslel jsem si, že zítra poletím na východ a budu se přitom držet níž. Ve tmě nade mnou zazářily hvězdy, a já jsem si pomyslel, že žít ve světě naplněném takovou krásou a přitom se pořád strachovat je také bláhovost. Začal jsem opatrně klesat a usedl jsem na strom. Vůbec jsem netušil, jaký pohled se mi příštího rána naskytne. Kvůli tomu, že jsem byl přehnaně opatrný a letěl moc vysoko, nenašel jsem náš vytoužený domov. Pomyslel jsem si, že zítra to udělám jinak a poletím níž.

Kvůli únavě jsem spal opravdu tvrdě, když tu náhle můj spánek přetrhl hluboký zvuk. Kolem mne zrovna prolétávalo hejno holubů, to jejich křídla tak temně hučela. Zaskočilo mne, že vypadali navlas stejně jako já. Chvílemi se mi zdálo, že se podobají těm, o kterých se mi zdálo, ale potom mi zase přišlo, že to nejsou oni. Po včerejším celodenním létání bez jídla jsem byl vyhládlý, a tak jsem se rozhodl, že se jich zeptám, kde by se dalo bezpečně najíst. Oni mezitím změnili směr a zamířili pryč od lidských stavení. Letěl jsem tedy za nimi.

"Kam letíte?" zeptal jsem se jednoho vzadu.

"Na mlat."

"A co tam budete dělat?"

"Hledat zrní."

"Zrní je jídlo?"

On na mne s údivem vyvalil oči, jako bych byl nějaká prapodivná bytost: "Nejsi ty divoký holub?"

"Ano, pocházím z Jahodového údolí." Následoval jsem holuby na mlat. Byl úplně celý pokrytý slaďoučkou pšenicí. Docela to tu ujde, pomyslel jsem si. Nebylo vidět ani stín žádného člověka, a když jsem viděl, jak pokojně se chovají ostatní holubi, také jsem si klidně začal plnit břicho. Vnější svět vůbec není tak plný nebezpečí, jak říkala moje maminka, pomyslel jsem si. Bezstarostně jsem natahoval krk, abych mohl sezobnout jedno obrovské zrno přede mnou, když tu náhle mi něco prudce seškrtilo hrdlo. Střelhbitě jsem se vznesl a chtěl jsem uletět, ale nějaká neznámá síla mě strhla zase zpátky. Začal jsem se bezhlavě vrhat ze strany na stranu, zatímco ostatní holubi se s plácáním křídel vznesli a uletěli. Nakonec jsem se vyčerpal a natáhl se na zem. Ach, jak jen se to podobalo onomu výjevu, o kterém se mi zdálo. Upadl jsem do lidského zajetí, pomyslel jsem si. Ale zatím nebylo kolem mě nikoho vidět. Až za nějakou dobu se náhle objevili dva lidé. Tak teď jsem opravdu padl lidem do rukou. Ti dva však uvolnili tu obrovskou sílu, která mi mačkala hrdlo.

"To je divoký holub," řekl ten mladší z nich.

"Drž ho pevně, ať neuletí, svážeme mu křídlo." Svázali mě, chytili mě za krk a začali se mi dívat do očí.

"Skvělé plemeno, to máme ale štěstí," vzal mě do rukou ten větší a prohlédl si mě.

"K ničemu nám nebude, pustíme ho. Podívej, už teď si sám zobákem uštípl jazyk. Když narazíš na takového holuba, nedá se s ním dělat nic jiného než ho pustit. Obvykle se takhle chovají holubí předáci."

"Když nic, tak alespoň na chov si ho nechme."

"Odteď nebude jíst ani pít. Nepoddá se a bude ti vzdorovat, dokud neumře."

"To ho mám jen tak pustit?" řekl mladší člověk.

"To je na tobě. Ale brzo poznáš, že jsem měl pravdu. Také jsem jednou chytil takového holuba a nechtělo se mi ho pustit. A za týden bylo po něm."

"Mně se ho ale podaří zkrotit," řekl ten mladší.

Nikdy se nenechám zkrotit. Najdu nějaký způsob a uprchnu, myslím si v duchu. Hanbou bych se nejradši propadl, že jsem nepamatoval na maminčina slova a došlo na tento okamžik. Vší silou jsem sebou začal škubat sem a tam, abych se mu mohl vytrhnout z ruky a uletět. Ale netrvalo dlouho a padl jsem s žuchnutím k zemi jako hrouda jílu.

"Smůla. Ještě dobře, že jsem ti svázal křídlo. Jinak bys určitě někam uletěl, co?" Strčil mě do něčeho, co vypadalo jako pytel, a kamsi mě odnesl. Tam mi pevně svázal obě křídla a zavřel mě do klece spletené z drátů. Uvnitř se několik holubů s plácáním křídel natlačilo do kouta.

"Musel jsi mít asi hlad. Pro jedno zrníčko bys jinak nepadnul do mojí léčky." Pohodil do klece hrst zrní a dolil vodu. Holubi se s plácáním křídel shlukli a začali zobat. Ale se mnou lomcoval takový vztek, že kdyby to bylo možné, sám bych si v tu chvíli nejradši rozbil hlavu o stěny klece. Jenže křídla jsem měl svázaná tak pevně, že jsem se nemohl ani pohnout. Jen taktak jsem zdvihl hlavu, a teprve teď jsem se podíval do paprsků slunce vysoko na obloze. Běda, ještě neuplynul ani den od okamžiku, kdy jsem vyrazil z domu, a už mě lidé chytili. Co by si asi pomyslela maminka, kdyby mě takhle viděla? Vyčerpáním jsem se položil hrdlem na zem.

Zdálo se mi o mamince. Vznášela se po blankytné obloze a jakoby mě volala. Za chvíli se vedle ní objevil i tatínek. Viděl jsem jeho statné tělo a srdce mi zaplesalo radostí. Přišlo mi, že mě volají k sobě, nebo to tak alespoň znělo. Letěl jsem směrem k nim, ale čím blíž jsem byl, tím více se mi oni vzdalovali. Když jsem se zastavil, také oni se přestali vzdalovat. Jak jsem tak létal, vyschlo mi v krku. Maminko, vodu, zanaříkal jsem. A tím se probudil. U mé hlavy zase mluvil ten člověk:

"To je ale tvrdohlavý holub, už pět dní nic nejedl."

"Copak jsem neříkal, že když si ho necháme, tak to k ničemu nebude?" To byl ten starší z onoho osudného dne.

"Jestli bude takhle pokračovat, pojde. Bylo by lepší z něj dětem uvařit polévku."

"Kolik myslíš, že by té polévky bylo? A možná by ti z ní bylo i špatně. Raději ho pusť. Holuba takhle skvělého plemene přece nesmíme nechat jen tak pojít."

"Když ho ale pustíme, tak z něj nebudeme nic mít."

"Takhle z něj také nic nemáme."

"Měli jsme z něj uvařit polévku hned na začátku."

Narovnal mi povislá křídla a postavil mě na zem.

Na nebi žhnulo slunce. Sebral jsem všechny své síly a pokusil se vylétnout k obloze. Jenže v cestě mě zarazila klec z drátěného pletiva. Už několik dní jsem se proti ní vrhal a zkoušel se skrze ni prorvat ven, ale poznal jsem, že to nepůjde. Ale jakmile jsem dokázal sebrat jen trošku síly v těle, okamžitě jsem se zase vrhal proti ní. Jenže to drátěné pletivo bylo opravdu pevné. Lidé při jeho výrobě vzali do hrsti všechen svůj um a důvtip.

Svoboda byla na dosah, ale bylo zhola nemožné ji získat.

Vzduch vně klece je stejný jako vzduch v ní, ale způsob žití je jiný. Lidé, kteří tuhle klec vyrobili, měli zlé úmysly a necitelná srdce. Ani v nejmenším jimi nepohnulo, jak se takový zoufalý tvoreček jako já znova a znova pokoušel dostat na svobodu. Od začátku věděli, že jim z mého věznění nekyne ani ten nejmenší prospěch, ale přesto si chtěli podmanit alespoň mou duši. Mučili i mé nebohé tělíčko, ve kterém už nezbývalo nic než jen ta duše. Nejzlovolnější bylo, že mi bránili i dobrovolně zemřít. V duchu jsem křičel: Krutý člověče, ty vrahu svobody, buď mě nech zemřít, nebo mi dej volnost!

Náhle mě uhodí do zobáku známá vůně a v mém těle se okamžitě sbírá veškerá síla. "Maminko," říkám vzrušeně a zvedám hlavu. Maminka se na mne upřeně podívala, bolestně si prohlédla mé orvané perutě, svěšený zobák a páchnoucí křídla, která vypadala jako stará plsť.

"Odpusť mi, maminko. Zklamal jsem tvé naděje. Nejsem už hoden být tvým synem." S pocitem viny jsem svěsil hlavu a polil mne stud. Zalitoval jsem, že jsem nezemřel dřív, než se maminka objevila.

"Ale kdepak, udělal jsi, co jsi mohl. Teď už to jenom musíš dovést do konce."

"Ale maminko, je ze mě vězeň. Jsem tak slabý, že nedokážu zemřít, přestože sám chci."

"Napadlo mě to, a proto jsem přiletěla, abych ti pomohla na svobodu."

"Ale maminko, mně se už na žádnou svobodu nechce. S tím, jak teď vypadám, už si nikdy nezasloužím být tvým synem."

"Přinesla jsem ti svobodu, synu. Pořád jsi můj statečný chlapec. Nesmíš v žádném případě zemřít jako otrok, ale jako hrdina," řekla maminka a převalila v zobáku sousto jídla. "Tohle je jedovatá jahoda. Sněz ji a osvobodíš se z jejich otroctví, a zachováš i dobrou pověst našeho rodu. Pamatuj si, svobodu nelze získat žádnou lítostí, kvůli svobodě je nutné prolévat krev. Ukaž, nastav mi zobák."

Naposledy pohlížím do maminčiných očí planoucích odhodlaností. Je tak klidná a tak pevná. Natahuji k ní svůj popraskaný a ochablý zobák. Kdysi býval mou nejsilnější zbraní, padl však za oběť v boji proti zábranám na cestě ke svobodě. Teď vypadá uboze, polámaný od neúnavného klování do těch ukrutnických mříží. Jedovatá jahoda mi po celém těle rozehrává slastný pocit uvolnění. Raduji se, že se mi konečně dostalo možnosti svobodně zemřít, a pocit svobody se zmocňuje mé duše jako divoký požár. Nebe je čisté, kolkolem klid a mír, a svět je opět nádherný. Hejno holubů v rohu klece na mě jen oněměle zírá.

24. března 2004 v Maralbéši