Vlasta Dufková

Vo modrým ptáčku

I.

- Byla sis zamrdat, co, zasyčel nenávistně nádražák pod okýnkem rozjíždějícího se vlaku, aby desátník neslyšel. Ale ten už se na nástupišti vzdaloval, i když se nepohnul z místa, až se rozplynul v obláčku páry, kterou vysyčela lokomotiva na protější koleji. Byla-nebyla. Kolik účasti je vlastně v nenávisti a závisti. Hustě a klopýtavě pršelo. Dokud hodinová ručička nedoskákala k černé mezi černými minutami, patřil déšť pouze uším. Pak stála na stupátku na hranici, na rozhraní, na pokraji a těžké kapky jim pečetily ústa. Tak živá, tak neuvěřitelně živá a bez paměti, když je na chvíli navěky vydolovala z nánosu času a konce a smrti a zapovězeného. Anebo je leptaly, nebo je snad rozklížily, a protože jinak ty dva nespojovalo nic kromě jejích rukou v jeho kapsách a zašlého kraje divů a světa za zrcadlem, do něhož stačí se nedívat, dal se vlak do pohybu celkem snadno, i když zprvu poněkud váhavě a rozespale, jako bylo rozespalé celé nádraží té deštivé noci usilovně plačící k ránu, jako byli rozespalí oni dva, když ztěžka povstali z průzračného spánku, do kterého na sklonku předešlého dne upadli v čekárně znaveni chůzí pozpátku a jejím pláčem, jímž se zamžila řeka v předtuše falešného sebevraha, znaveni jeho podrážděnými rozpaky nad neukázněností lidských bytostí marně vzdorujících posloupnému řádu věcí, kterému on se podřídil v touze po svobodě.

Když večer v nóbl kavárně s barevnou fotografií Rudého náměstí nade dveřmi k toaletám a vedlejším stolem RESERVÉE zašívala desátníkovi paměť štupovačkou a zlatými knoflíky na vojanské sukno, zatímco postarší tělnatá servírka s jednou rukou za zády jako dokonalý sklepník cvrnkla pánovi do skleničky víno k ochutnání a čekala na ortel z úst, o nichž nevěděla, jak jsou milována, a snad jen tušila vyběravost důstojnického jazyka pod odřenou vizáží kluka, který se někde ožral a popral, nebyl-li ovšem raněn v boji, tehdy zapomněla zašít paměť i sobě. Snad že byla štupovačka hnědá a nešla jí pod nos ani k oblečení.

- Smím prosit? zeptala se, i když se netančilo.

- Prosím tebe! odpověděl galantně.

- Ty ne, já prosím.

A prosila. Za něj, za sebe, a nevěděla koho, měla však dojem, že na tom stojí svět, vzbudí-li ptáčka Modráčka, jehož jí uspali omamným vínem, až prosí nadarmo. Však taky nebyla princezna. A ptáčku Modráčku na břiše chyběl knoflík u košile, takže se rozvírala pod kravatou nevázankou na gumičce, ale dal se pod ní zahlédnout jedině nátělník a žádný váček, do něhož by ptáček omamné víno pouštěl, až ho zas královna bude chtít uspat.

- Tak už neblbni.

Byl přece skoro důstojník. A ti chodí do kasina a na promenádu a se slečnami já nevím kam. Když za mostem šedivé město ještě šedne a pod mostem oprýskává do hromad hlíny a stavebnin.

- Prosím tě, pro tohle jsi přijela?

Večeře v důstojnické jídelně, ale ne, tam dámy nebývají, tak tedy povečeříme tady a budeme dělat, že dobrovolně, ačkoli nemáme na vybranou, protože jinde je zavřeno a hvězdy nebeské se přestěhovaly na výložky.

- Tos mi přijela říct, že jsem sobec?

Dobrou chuť, dobrou chuť, ó ne, prostě jsem přijela. Chtěla jsem. Vidět tě zastřízliva, nahoře bez, bez cizích očí. Co mi neřekneš či řekneš, to je jedno. Jestli jsi. No ano, už jsi mi říkal, že i když máš úplné okno, tak všechno, co jsi říkal, jistě v tu chvíli bylo pravda, když jsi to říkal, a já ti věřím, jako jsem ti věřila v ten večer všechna navždycky a všechny jediné. Už to je bohatství, mít věčnost jednu noc, a my jich měli víc ještě i po smrti. Šla jsem se podívat, jak mi tu vyhlížíš, když s tebou umřel svět, vymodlila jsem si cestu do podsvětí, vyprosila si ji sama na sobě jako všechna naposled, za něž bych s lehkou myslí či lehkomyslně dala život. Proč vyčítat, když není co. Že jsi nám zkazil život? Té pýchy, desátníku.

[Měl to tam útulné. Ale podsvětí nezná radosti, třebaže tam cosi žene živé Gilgameše. Měl tam židličky a stoly s posmutnělými ubrusy a kamna a dvě vkusné reprodukce na stěně, všecko podle inventáře s rázným podpisem. Tam přijímali světské lidi. Nejdřív k ní přišel jeho hlas v telefonu.

- To nemyslíš vážně, řekl. Kde jsi?

- Tady. A byla u pekelné brány či na prahu nebes, kde člověk přestává za sebe odpovídat. Pak přišel rázný krok v kanadách, podoben podpisu. Velitel ve službě tváří v tvář svému druhému já, svému vlasatému pólu. Šiml zařehtal, vzepjal se, za oknem zaskřípělo pero úřednosti. A už ji hlásili, už ji měli. Jeden kus za desátníkem, pěšky. Za sychravého dne.

(- Vy máte chlapce na vojně? ptali se ve vlaku. - Já nevím, říkala, asi ne.)

Teď však stála u brány a branná moc jí brala míru podle občanky, kolik železných bot prošlapala, kolik kapesníčků proplakala, kolik kamenných chlebů snědla. Boty já jsem nešlapala, kapesníčky neplakala, chlebem zuby nelámala, nelomila rukama. Jenom cestou potkala babičku a pomohla jí s kufříkem. (- Tak vy tam máte vojáka, říkala babička. A ví on, že přijedete? Neví. No, ono neškodí udělat občas přepadovku. Ale já vám řeknu, když to bude chtít udělat, tak to udělá. A věřte mi, muskejch je dost. Když docházely ke kravínu na kraji vsi, dalo se do deště. Zato vítr už teď tolik nefoukal, jak sešly do dolíku. - Jejej děvenko, to se ještě našlapete. Jen když mám kam. Spíš to tušila, nežli věděla. A cesta končila branou u lesa. Zelení mužíčci, skřítci prtajzlíčci, stůjte při mně. Dva postávali v lesíku a prakem se strefovali do kmenů borovic, jeden seděl za okýnkem a jeden se o okýnko opíral zvenčí, zamyšleně jedl z ešusu a četl detektivku. A už tam byla a už ho volali. To nemyslíš vážně.)

Nemyslela to nijak, vůbec nemyslela.

A tohle mu nepsala v dlouhém čekání:

Já píšu vám, co mohu méně. Mlčet je víc. Slova jsou zrádná. Dáš do nich všechno, neváží nic.

No ano, Evžene, miluji vás a mlčeti jsem nechtěla ani zprvu. Ostatně znáte všechny zátočiny mého těla a ve všech jste uhlídal lásku. Znám vaši odpověď plnou rozumné uvážlivosti. Jistě, kdybyste se chtěl ženit, pak jenom s jinou. Můj milý, vzpomínáš? Že vynesls mě na rukou pod samu střechu liduprázdného zámku a celí jsme byli bosí. Že udržels mě v povětří jediným prstem svého těla, že jsi mě stvořil očima a ústy. Já vím, Evžene, máte pravdu a zachoval jste se ke mně nadmíru přátelsky. Jistě, provdám se a budu čekat. Přijdete milující a odejdete nezhojitelný navždy. Že slova, můj princi? Ano, Bůh nám dal jeden obličej a my si přiděláváme jiný. Ale proč nám nedal aspoň dva, jeden můj a jeden váš, co je mi do pravdy, můj princi, přidělám si třeba sto tváří, ba po jedné každý den, bude-li se to líbit vám. Jste mi nekřesťansky drahý. Co je mi do pravdy, copak je po jméně. Ne, do kláštera nepůjdu, to ne, můj milý, ale provdám se, ano, tak to bude nejlepší - miláčku Tristane, budeme žít v lese, než nás najdou? Víš, nemám strach z divé zvěře, když budeš se mnou, ani z trní a hloží, jen trochu z chladu, až budeme spávat na mechu u borůvčí. Než nás najdou. A taky hmyzu se bojím. Ale všechno bude v pořádku, provdám se a vy odejdete nezhojitelný a milován.

Tvá utonulá ]

Hej, hospodo, víno sem, švarný voják chce pít. A vlastně ani tak moc nechce.

- Pane, pane, co to s ní děláte, volali něžní opilci na odchodu. Vždyť pořád pláče.

- To máte tak, milí vojáčci. Pro jedno kvítí slunce nesvítí. Tak už je to na světě zařízeno. A teď jde o to, pro které. Postrkujou si to jako černého Petra, přenechávají jako převoznickou loďku. A teď právě nesvítí pro tohle kvítko. Tak je to, dobří lidé, co já s tím zmůžu, nehaňte moje milování, které je jako třesoucí se zem, přestože odeznělo.

- Pane, pane, co to tu povídáte, vždyť vaše zem se chvěje a na ni prší.

- Heleďte, starejte se o sebe. Tohle je moje ženská, i když ji nechci, a země duní jedině válkou. Padejte, padejte, sám si ji ochráním, sám si ji zabiju zevnitř.

- Víš ty co, ženskejch je jako ploštic.

A bylo to.

[Dveře v hovorně nedržely a pootevřely se při každém závanu vzduchu, když někdo vcházel do chodby nebo vycházel ven. Nekřesťansky jimi táhlo, až škvírou přitáhl desátnický hlas, klidně rázný jako podpis na inventáři za rámečkem.

- Můžeme jít, vstoupil.

Teď měli bránu za zády, vítr v zádech a ruce částečně v kapsách. Její ne, nevěděla, co s nimi, protože kapsy neměla. (Cestou sem jí nepřebývaly, ani když kufřík odevzdala babičce, ale teď si připadala jako bůh Višnu, který by neuměl sepnout ani jediný pár dlaní. A ruce se jí oddělily od těla, žily jako samostatné roztěkané bytosti, dlaně je svrběly, jak mířily, kam neměly, protože od známé krajiny s nízkým, teď částečně vymýceným porostem je dělil příkop vyplněný mrazivým časem a průseky bránící rozšíření požáru, jímž by mohla vzplanout proschlá mez nad tratí při průjezdu neopatrného vlaku. Sama je vyhloubila a vyrubala - byla krajina, anebo mez? - a ruce nepřivyklé motyce a sekyře se pokryly krvavými mozoly, když mu zpívala:

Nebuď mě, milý, nech mě spát,

to, co jsme bděli, usnout nech.

Uschlo nám kvítí na cestách,

vyrostl na nich hebký mech.

Neříkej už, že máš mě rád,

aspoň mlč se mnou, zataj dech,

vím já, co je to milovat,

když prázdno cítím ve všech zdech?

Že škoda, škoda nastokrát,

že něco je, a pak jen vzdech,

zapomeň, milý, pojď si hrát,

povím ti o svých bledých snech.

A kdybych měla umírat,

bludičkou bloudit v slunných dnech,

nebuď mě, milý, nech mě spát,

to, co jsme bděli, usnout nech.

Zda přijde jiný, chci se ptát,

sen vkrádá se do údů všech,

vím já, co je to milovat,

když prázdno cítím ve všech zdech?

Neříkej už, že máš mě rád,

aspoň mlč se mnou. Spát mě nech.

Ach škoda, škoda nastokrát,

že obrostl nás hebký mech.

A nepřestanu milovat

se závějemi na křídlech.

Nadešla zima, padl chlad.

Pod sněhem zurčí potůček.)

- Za chvíli jede autobus do města, ale ten už nestihneme, řekl.

Jak bychom nestihli, vždycky jsme všecko stihli bez ohledu na jízdní řád, jen jedinkrát nám autobus ujel, ne ten, co čekal, až se dotočíme na kolotoči, takový počká, neboť jeho cesta je jenom tečnou cyklického pohybu, ale jednou jsme přišli pozdě. Tenkrát jsme ho už nemohli zastavit očima a pak nám hodina uplynula v sladkém poledním nicnedělání na lavičce v prosluněném parku, mimo čas, protože tehdy jsme tam měli už nebýt, a tam, kde jsme být měli, jsme zase ještě nebyli, takže náš opožděný příjezd do uražené krajiny se marně snažil nahradit zmeškaný čas obrazem, tedy okamžikem v prostoru. Naše tvrdošíjné bytí nadarmo toužilo strnout ve sdělitelném, fotoaparát vydal svědectví nedotčeného filmu, po němž jsme zbytečně šlapali výletními botami na vinici i v blízké aleji plné kolmých cest v rozpraskané kůře. Jenže teď se něco stalo, s lidmi, s námi, stalo se, že jsem spěchala nocí k autobusu a on se rozjel, když jsem stanula u jeho dveří. Byl prázdný. Nestihnou malověrní. Anebo malověrní ujedou? Kdysi si myslívala, že káva je neprůhledně černohnědá na rozdíl od průzračného čaje, a dodnes ji nerada pije ve skle, ale ke staré víře už se vrátit nemůže, káva jaksi zřidla a zvodovatěla, ačkoli ji pívá čím dál silnější, škoda té víry, jež by dříve v hutné celistvé tekutině udržela stojící lžičku.

Silnice se líně zatáčela v nedělním odpoledni. Kde jsou časy, kdy den sváteční přesně směroval slavnostní vesničany z kostela k nedělnímu obědu, od Vánoc k půstu, od masopustu k Velikonocím, a vajíčka se malovala s rozvahou a beze spěchu, protože čas uzrál a velikost je v řádu. Teď nevěříme, že stihneme autobus, protože naše cesta není nutná a jediná. Nadešla doba volby povolání, jen povolání do zbraně zůstalo mimo nás, bůh války jako nejsilnější bůh. On jediný zbavuje odpovědnosti a dává dorůst v muže i zůstat dítětem.

(Pošmourná vesnice, kudy už jednou procházela. Copak je za tou vysokou zdí s ostnatým drátem, zeptala se babičky. Ale ani nevím, řekla babička a nesla maso, koláče a pár lahviček kompotu a vína Karkulce. Znala autem vyježděnou pěšinku silnici, a tady byl zámek, třináctá komnata a mocné božstvo. Co je jí do něho.)

V ohybu cesty se kolem nich mihl stín, až ji zamrazilo.

- Nic se neboj, to byl jen věčný plukovník. Chodí po světě bez domova, jímž mu bývaly kasárny, v létě si staví stan na letišti, a když je odtud vykázán, utáboří se u díry v plotě a chytá bláhové chasníky, kteří tudy utíkají z blažené nesvobody do chaosu světa. Když se pak zkrátí den a přijdou mrazy, obchází po cestách a spává v nádražních čekárnách plných vojenského loučení a přikázaných cest. Pojď, dítě, půjdeme. A ujede-li autobus, zbývá ještě stop.

Vzal ji za přebytečnou ruku pohybem plným unaveného smíření - co dělat s tělem, jehož prsty jsme spočítali a přepočítali a potom pustili a ruka se začala klinkat v prostoru jako hadrová, až se zmateně a křečovitě přitiskla tam, kde bývalo transplantované srdce, jež bylo šetrně odebráno, původní se však dosud nevrátilo na místo. Chatrné stehy propletených prstů narychlo stáhly roztřepanou skobu na šatu lásky, který se brzy zase roztrhne, protože spravit by jej mohlo jedině důkladné trpělivé štupování na dřevěném hříbečku, z nichž některé bývají malované a skrývají své vzory pod nevzhlednou punčochou, jejíž pata dosloužila, anebo pořádná záplata. Ale aspoň chvíli to vydrží. Když už jsme to jemné roztržené sukno uložené ve spodní zásuvce prádelníku vytáhli zase na světlo boží.]

II.

Lidské světlo to tehdy bylo. Tehdy-onehdy. Společnost se sesedla pod lampou v družném hovoru okolo krmě, protože byl důvod k oslavě. Víno perlivě stékalo do hrdel, v nichž hluboko uvízla jeho předem předpokládaná nepřítomnost, aby se zábava mohla plynule odvíjet - ačkoli právě on byl jediným poutem, které je, ač neexistující, spojovalo - a ona mohla posedět spolu s ostatními bez člověka, kterého jako by nebylo, dokud nezazněl zvonek. Občanský byt v prvním patře nemívá východy z nouze, stejně tak sen, nečekaný host tedy vstoupil mezi zkoprnělé hodovníky a přirozeným pohybem muže vracejícího se z práce se k ní sklonil a políbil ji na ústa jako bezmyšlenkovitý princ, který nemá potuchy o probouzení z čarovného spánku. A do pracně vyhloubeného příkopu se svezla hlína a průsek zatarasily polomy a trhlinu neuměle stáhl rázný mužský steh, nehledící na čistotu provedení. Ach bolestivě drátem. Všichni se probudili ze zakletí, chlapče, tys nám vyrostl, a jaký máš fešný knírek, vida panáčka oficíra, vlasů má pravda míň než na svobodě, ale kdyby se odraly do polívky, pořád by bylo co vybírat, a co že jsi tak zaražený, tak nám něco pověz, chlapče. A matku ani nepozdravíš? Vskutku, byla tu matka. A jak jsi tuhle dojel, a ty zmáčené boty, a že ses ve vlaku vyzul, a chudáci noční cestující, čeho se nedočkají, onehdy dokonce v nočním vlaku došlo k vraždě - či snad teprve dojde (proč právě tato dívka nebude ona, nikdy se nedoví). Mně nohy nepáchnou, pravil dotčeně i vítězně a nastalo rozpačité ticho vyplněné kuckavým smíchem, v němž zaniklo nevyřčené Viď že ne a zamlčená vlaková příhoda z jejich minulého života, která nemohla vyplynout napovrch, když spojenectví bylo porušeno, a kratinkým tichem mrazivě zavanul vítr rozloučení. Nemohla ho podepřít, jako ho nezadržela v odcházení, protože si nikdy nemyslela, že objala celou jeho bytost, ale tito o tom nepřemýšleli a zcela samozřejmě si ho přisvojovali s rodičovskou láskou, která nediskutuje. Jejich svět byl neúměrný jeho rozměrům, židle se hroutily pod jeho vahou, zatímco ona vydržela, a přece mu bylo lépe v této sešněrovanosti než tváří v tvář zavazující úctě, s níž se před ním skláněla její láska. A bylo veselo a víno teklo proudem, ach ptáčku Modráčku, zase mi usnete, ne hned, to ne, nejdřív mi řeknete všechno, co zaspíte, než vyletíte oknem paměti, je krása v milování i v beznaději, soudruzi vojáci, vás já učím válčit ze všech stran, za vás se cítím odpovědný, protože neznáte Beatles, volové, vás je mi líto do bílého dne, že se učíte do krve nenávidět, vždyť vy jste děti, kurva, ale umíte mlátit do obličeje a já to neumím. Lásko jediná. A byli mimo čas a byli bez zítřka, však každá vteřina je dlouhá, obrátíme-li ji do sebe. A umřel-li nám svět, tím větší labyrint se přestěhuje dovnitř nás, v něm bloudit můžeme i po skonání světa. A jsme-li čistý písek, proteče vláha beze stopy. Jsme-li nečistá zem, vzklíčí z nás všemožné býlí, plevel či květy, trýzel panonský, vratič anebo rudý mák, jenž opadá tak záhy, a roztodivné kvítí vypučí na našich cestách, byť byly sebekratší, když mířily do hloubky. Nikdo však nepostřehl, že se zaběhli, tak pojďte, děti, pojďte, trochu jste přebraly, ty běž domů a ty zas s námi a od nás zpátky do vojska, tak to bude nejlepší, jenže už bylo pozdě a všechno bloudění a všechny útěky směřovaly k němu. Ach mámo, matičko, co vy zde děláte, že ho nenecháte, a žádná kola neuvezou jeho vratký krok, jímž já se nechám vést, třebaže klopýtá. A vezl by ji rád, vezl rovnou do arestu, protože neradno vojáčkovi řídit, a pil-li, a je-li, kde nemá být, kdo z nich je zakletý a koho vysvobodit, jí přece rozumu přebývá, když ho jet nenechala, teď klopýtají spolu a nechává se vést. Byl by zběh, zběh, její zběh, teď krouží kolem jiní, vprostřed se potácí podroušený syn. Byl jejich, a přece byli sami, ej krávo moje jediná, anebo má volooká, na slovech už nesešlo, bylo-li slovo na počátku, byli už za koncem, byli mimo svět.

(Vyrostla v obrozenské úctě ke slovu čistému i ke slovu danému. Slovo bylo vzdělání i smlouva, touha její pramáti, jež se nevyplnila u dcery, a u vnučky, která je ovládla, ztratila svůj původní smysl. Jako jiné matky zaslibovaly za vlastní hříchy dcery Bohu, tak její matka našla pokání i vykoupení za to, že se neoddala slovu knih, v bezbřehé lásce, kde dané slovo bylo pro ni absolutním zákonem a jejíž plod v duchu zasvětila naplnění touhy, kterou sama zklamala. Těkavá dcera dlouho netušila, proč se matka tolik chvěje o její vzdělání, které k ní přicházelo tak samozřejmě a snadno, proč akademické mety, jichž lze dosáhnout tak rozličně křivolakými cestami, jsou pro ni stejným mezníkem jako svatba pro spanilomyslné čtenářky. Dospěla k nim přímočaře a rychle, protože její od přírody lenivý duch se studiem nehodlal zabývat příliš dlouho, byla na konci, a přece ještě ne na počátku. A zatímco matka si nade vše vážila posvěceného vědění vedoucího ke svobodě, jejíž tíživost nezakusila, dcera - která nemohla naplnit její život a unikala jí, protože žádný život nemůže být naplněn zvenčí, nýbrž bohatne právě tím, co vydává, tak jako ničí přebývání na světě nevyřeší druhý člověk a happy end nemůže být šťastným počátkem, pokud nespojí dva jedince, z nichž každý nese v sobě radost - dcera se skláněla před jejím odevzdáním lásce, avšak klečet už neuměla jinak než nepokorně. Spojoval je vztah podobnosti stejně skryté a stejně přímé jako sennou rýmu a ekzém, které jsou jen dvěma podobami alergie v různých generacích, intenzita světla u jedné se přeměňovala na intenzitu elektrického proudu a přecházela v intenzitu linie u druhé. Byly tytéž, jako jsou tíž Neruda a Hrabal. Byla matčiným obrazem v době rakoviny slova, jejíž příznaky se projevily už před jejím zrozením. Pod vlivem omamné drogy osobní věrnosti dokázala matka nemoc nevidět a dětsky doufala, že nebude, jestliže zavře oči. Tam, kde byla nucena prohlédnout, neodpouštěla. V tom se nenávratně míjely, jak choroba postupovala a slovo umíralo na zhoubné bujení a nedělalo muže. Tak jeden sliboval oholit vous po vítězství revoluce a druhý neoholit jej do odchodu vojsk. A jeden jako druhý stanuli náhle před světem, v němž slovo neplatí, a jeden neoholil a druhý oholil, ale bylo by totéž, kdyby učinili naopak. Jiní neslibovali nic, protože věděli, že plnit nebudou, a budou-li, pak jenom náhodou.)

Vyrostl trýzel, desátníku, štíhlá bylina s hroznem žlutých křížatých květů, květem se pokryla nečistá svlažená zem.

- Umřu, má lásko, mířila pod rychlá kola na pastvách benzínových stád.

- Pak umřu i já, zadržel ji vrávoravě na bezesné pouti nocí a slova trvala až do kuropění.

Byli si Prométhey a byli si orly, každý sám sobě i sobě navzájem. A po ránu jim znovu přebývaly vyrvané útroby, ponejvíce srdce, rodili se dětmi, když umřeli s večerem s každým novým rozloučením navždy. Mlčela za dlouhých nocí slova modlitby:

Pane, sejmi ze mne tíhu

osmdesáti kilo živé váhy,

která mi nepatří.

Jako jsi dal mému tělu

žít, doletět nad oblaky

osmdesáti kily živé váhy,

která mi patřila,

nedejž zmrtvět mému tělu

osmdesáti kily živé váhy,

která mi nepatří.

Sejmi ze mne nepřítomnost

osmdesáti kilo živé váhy,

co ti to udělá.

Nedopusť, ať svět mi vezme

osmdesát kilo živé váhy,

která mi nepatří.

A až budeš ze mne snímat

osmdesát kilo živé váhy,

která mi nepatří,

vezmi taky moji duši

v osmdesáti kilech živé váhy,

která mi nepatří.

A až vezmeš moji duši,

která mi nepatří,

nedopusť, ať moje tělo

zasteskne si po té duši,

která mi nepatří.

Pane, sejmi ze mne tíhu

a neuveď mne v pokušení

jít si hledat vlastní duši,

která mi nepatří.

Řekni, Pane, duši moji,

osmdesát kilo živé váhy,

proč mi nepřeješ?

Co znamená na věčnosti

osmdesát kilo živé váhy,

i kdyby zmrtvěla?

Pane, nalož na mne tíhu

osmdesáti kilo živé váhy,

co ti to udělá?

Vrať mi, Pane, duši moji,

která mi patřila.

Ponech na mně nepřítomnost

osmdesáti kilo živé váhy,

která mi nepatří.

Ukaž, dej to sem.

Sama vím o věčnosti.

Eva - Ewigkeit.

Pane.

Probouzela se vzpurná. - Merde, řekla scestovale, protože česky ji klít neučili, a jednoho rána odjela do minula. Vystoupila v Loňsku, bájné zemi dětských lásek, zavátých životů, krotkých červených brontosaurů a kučeravých vědců kopáčů. Vzal ji za přebytečnou ruku a vstoupil do města s ní. Šedivou ulicí se lezavě smrákalo a jediným živáčkem kromě nich byl neonový nápis PŮJČOVNA PŘEDMĚTŮ. Půjčovali tam Popelčin pantoflíček a knoflík pro případ kominíka, kapesník s kytičkami za nepláč u zubaře a zelený kapesník na velké loučení, kožíšek ošpiněný na levém boku, aby nepůsobil osaměle, a rolák u krku roztržený, jak ho barbarsky svlékala zaručeně mužská ruka, protože ženy znají zkřížit paže a uchopením za dolní okraj přetáhnou svetr přes hlavu, obracejíce ho naruby, a u košile rozepínají všechny knoflíčky, jako by nevěděly, že kde projde hlava, projde i tělo. Cítila se tam mezi svými a ani se jí nestýskalo vedle plyšových medvídků a oranžových koťátek se zelenými tlapičkami, z nichž všechny byly různé, byla nejmilejší umolousaná hračka do postýlky před usnutím. - Merde, řekla. A ještě jednou. - Merde. To že se nadarmo učinila věcí zlatým kolovratem pro královnu, aby ji vpustila k ptáčku Modráčku. Nemohla odejít, dokud ji volal jménem, i když byl vínem omámen, jako neutratíme nemocného psa, dokud si hraje s kamínkem pro radost, přisedla k němu, když ji nazval jménem, a horká slza na něj ukápla, jak zpět ji zvala královna matka, bdící nad jeho spánkem. Avšak slza vzbudila ho jen potud, že oba uspala s khaki rukou kolem temně zeleného pasu. Královna matka, spící princ, a znovu probouzí se děcko s panenkou v náručí, ožral se, chlapec, co naplat, věčný plukovník obchází a udělá z něj muže nejkratší cestou, nač jiné bytosti, matka a válka, v tom je všechno, jsou proti sobě, tedy spolu, proč hledat tvora někde mezi, jenom hračka je pro vojáka, za každou nocí číhá smrt, každá je poslední, jen matka jediná. Máti, co činíte, že ho nepustíte, do dřeva zaklela jste tady dívčičku, po vodě pustila se synkem lodičku, tu loďku, lodičku na vlnách houpáte, a v stromě dívčičku na břehu necháte. Z větve mu uříznout dáte píšťaličku, aby si pískával po světě písničku. - Merde, zaplakala slzy bolesti a pokoření, ačkoli byla temně zelená a sametová. Dolehlo k ní náhlé světlo a nervózní smích a pak ruka sjela z pasu a těžké tělo se sunulo po zeleném sametu, jak je ženy táhly do války. Neměla na ně právo, a přece bylo její, přece k ní vzlínalo v polobdění beze slov, a bylo jí, jako by jí rvaly těla polovic. Té marné bolesti, spící vojáček, kolik bolesti nazmar už zakusil, koníček bílý, a denně probouzí se děcko, tolik bolesti, a žádná první i poslední, žádná obřadem, vedoucím k dospělosti.

[Když dorazila k zámku, rozkládal se před ní prostranný a bílý a dne bylo namále. Sličná paní v šatu služky vstala ze záhonu růží, jež vkleče okopávala, protáhla se v zádech a hřbetem ruky ve staré rukavičce, aby pleť neutrpěla pletím, si odhrnula vlasy z čela, hledíc na zelený pás pěstěného trávníku, který se táhl až k hudebnímu pavilonku v hloubi parku se vzrostlými stromy cizokrajných jmen. Už jenom setřít zámecké chodby a jezdecké schodiště, připravit křesla v hudebním salonku a pohoštění, převléknout se do panského, a hosté se mohou začít sjíždět. - Ukážu vám dům, řekl jeho pán s řemeslnýma rukama a vedl ji nekonečnou řadou komnat s drahocenným nábytkem a koberci, v nichž se všechno skvělo čistotou, jak rozsvěcel lustr za lustrem na pouti labyrintem, až došli k tmavé jídelně se strohými podobiznami na stěnách a dlouhým stolem, na němž bylo prostřeno pro tři osoby a talíře se ztrácely v množství židlí stůl obklopujících, z nichž jenom na tři usednou stolovníci. V tom tichém zámku nebylo služebnictva a paní usedala po boku svého pána v čele dlouhého stolu samojediná, samodruhá, protože současně neusedala a byla služkou, jež nosila na stůl hojné pokrmy na stříbrných mísách, z kterých se kouřilo, a seděla tak u stolu a nechala se obsluhovat sama sebou, jako i pán byl si lokajem, a podle nich seděl přihlížející host. A jako služebné postavení bylo rozvětveným podhoubím, z něhož tu a tam na okamžik vyrůstaly skvělé výtrusnice panského stavu, tak také nadzemní část zámecké rostliny byla živena ze skrytých kořenových zdrojů rozsáhlých sklepení, kam ji pán nyní vedl, neboť ta byla pro změnu jeho chloubou. A stanuli v prostranném sklepě, světlém a suchém jako mlýnice vedená v úzkostlivé čistotě. A bylo tu spoustu zařízení a strojů, vesměs dřevěných, jejichž účel zcela nechápala, avšak skláněla se před jejich dokonalostí, obrovská vodárna s náhonem, v němž se třpytily stříbrné rybky, a rovněž důmyslné zařízení na vykukování trpaslíků z trávy, byli připevněni na jakémsi páse nejméně v počtu apoštolů, pod zemí jich tedy byla síla, vždy jenom jednomu z nich však bylo dáno ukázat se na povrchu, jak se pás pomalu otáčel dokola a trpaslík se napřímil a zase se pomalu chýlil do země, z níž brzy vystoupí jeho bratr. Ve spodní partii trpaslíci postupovali hlavou dolů jako důsledný páternoster, toto nedůstojné postavení ale trvalo jen krátce a vzápětí na ně bylo zapomenuto v předtuše krátkého, leč slastného okamžiku na vrcholu pozemského blaha. A už se sjížděli hosté, v zámku bylo jako v úle, kramflíčky klapaly po chodbách lesknoucích se jako zrcadlo, ve vzduchu se ještě vznášela příjemná vůně čerstvě umytých schodů, ale to už přicházela spanilá paní a s kouzelným úsměvem nad klenoty zdobícími její mladistvou šíji a zlatem krumplovaný šat podávala k políbení jemnou ručku dosud nepostřehnutelně vonící pcháčím, jež vzápětí obslouží lenivé příchozí v jídelně táflované vzácným dřevem, v salonku pomůže sáhnutím do kláves udržet hladký chod večera a snad na jejich černobílých schodech zanechá zlatý pantoflíček, až Popelka poběží ztichlými sály uklízet zbylou spoušť a hlavou dolů se připravovat na další letmé vykouknutí z trávy v oslňující kráse vznosné muchomůrky.

- A tohle všechno bude jeho, ptáčka Modráčka. Ožral se a spí.

(Jednou spolu stanuli v prostě prostorné světnici, že se do ní vešel i den za okny, který se také tenkrát pomalu klonil k soumraku, jak rozmlouvali v rozvážné vyváženosti prostoru, sedíce vzdáleni od sebe, a přesto bez potřeby dostat se blíž, protože čas byl právě ten, který žili. Pak z domu vyšla samodruhá žena se dvěma džbery a zamířila ke studni. Teprve potom čas uzrál a oni sestoupili na svět, a než se s ní rozloučil odjížděje na červeném kole, načerpal vodu do dvou džberů a donesl je do domu. Ve sklepě voněla jablka a na půdě odpočívaly věci, ale tu i tam bylo třeba bojovat proti myším a statek v sobě nesl příznaky budoucí zkázy. Bílý jako křída plížil se podél opukových zdí neviditelný stín věčného plukovníka, číhaje na dosud nenarozené syny, aby je odvedl k mužným hrám válečníků.)

A princ? Vyjímal ze země s neskonalou péčí střípky minulosti, oprášil je a složil dohromady, zbytek pak doplnil vlastním snem, ukrajoval ze sebe, aby vyspravil svět, potom pokropil je mrtvou vodou, a rány a trhliny srostly. Muž za mužem odcházel do války a kropil rozervanou zem mrtvou vodou prolité krve a zaplňoval bílá místa dějin vybělenou kostrou svého těla: bral lebky do ruky jednu po druhé a každá pro něj byla jiná, každá z nich jeden a každá sám. Vyjímal ze země bytosti, které konečně stanuly, vdechoval jim svou duši a kropil je mrtvou vodou vědění. Tak rostl kolem něho svět poznání s novými a novými zacelovanými ranami, cosi však stále chybělo, a tak odcházel muž za mužem a kladl svou lebku na rozervanou zem, aby on věděl. Zde padl člověk Jan, člověk Tomáš, člověk Jakub. V dunění děl zanikal pláč živé vody žen, pláč nad člověkem, když vracel paměti, ne ale životu člověka Jana, člověka Tomáše, člověka Jakuba a bezmocně naslouchal volání boha války, na jehož oltáři se obětí nikdy nedopočítá, natož aby je pojmenoval a srovnal jim údy.]

Jako se had svléká z kůže, stáhli z ní těla polovic a ránu omyly slzy. Stála už v nebytí a on procházel rukama žen, jež stejně jistě omývají novorozeně i nebožtíka, nikdy se takhle nedotkne jeho těla, neboť se sklání s úctou před tajemstvím, které nahota neodkryje. Stála už mimo jako odříznutá končetina, která po probuzení z narkózy bolí. Živá bolavá věc. A tak ho vezli nocí k ránu, které ho čekalo na kolejích. Když slzavé údolí vystoupilo z břehů a slaný proud dostoupil temene kopce, najala si na liduprázdném dláždění loďku s převozníkem a plavila se až k moři zapomnění, u něhož ráno desátník procitne s veselým kapesníkem v kapse vojanského kabátu.

[... ]

únor 1980, leden 1981

Vlasta Dufková (1951) vydala soubor veršů Čistec (1998) a prózu Bílé na bílém /Supinum/ (2000). Překládá z francouzštiny a portugalštiny. Kromě kratších prozaických a esejistických textů (z nichž některé uveřejníme v příštím čísle Souvislostí) zůstávají v rukopise delší prózy Nerozmotám (1979; část jsme otiskli v minulém čísle 4/2003) a Vo modrým ptáčku (1980/81; otiskujeme přibližně první polovinu textu).