Rudolf Matys

Jalenka je dítě slunce

Violu Fischerovou jsem určitě poznal už někdy na počátku šedesátých let, ale to se mi vždycky jen tak mihla před očima, ostatně připadlo mi tenkrát, jako by vůbec byla nějak nezachytitelná, málem ničím "nefixovatelná". Bylo jí ovšem v těch kavárenských partách vždycky plno, téhle neobyčejně dynamické mladé ženy, tehdy asi pětadvacetileté, se zlatistými vlasy, dívky, z níž do všech světových stran přímo sálal nakažlivý élan vital a jejíž pružná, až jaksi panteří chůze i gesta podivuhodně ladily i s tím, jak mluvila a debatovala - byla neustále ponořená do rychlého vypravěčského proudu, nad jehož vlnivou hladinu se co chvíli vymršťoval pstruh bystrého postřehu či třeba jiskra chytře sžíravého sarkasmu, a to všechno bylo spjato pečetí naprosto nekompromisní svobodomyslnosti. To byly tedy ty první, iniciální dojmy z ní.

Poprvé úplně "neanonymně", tedy ve dvou, jsme se ale setkali až někdy na jaře 1965, kdy jsem projevil zájem o spolupráci s rozhlasovou literární redakcí, v níž Viola tenkrát už druhý rok pracovala. Okamžitě jsme se dohodli na několika tématech a záhy jsem se stal i jedním z jejích "nejvytěžovanějších", kmenových autorů. A hned mi bylo taky jasné, že modernímu rozhlasu a jeho možnostem náramně, i když víceméně instinktivně, rozumí (ostatně nepřestala rozumět, což osvědčila mimo jiné i v exilu, jak svou spoluprací se švýcarskými rozhlasovými stanicemi i Svobodnou Evropou, tak třeba také svou švýcarskou diplomkou o současné rozhlasové hře v německém jazykovém prostředí). A bylo mi rovněž naprosto zřejmé i to, jakou že dramaturgickou linii v tom rádiu sleduje. Bylo totiž až málem neuvěřitelné, co všechno se jí, a to ještě dva tři roky před protržením stavidel v měsících Pražského jara, srdnatě podařilo protlačit do vysílání - jen namátkou: díky ní zazněly v rozhlase poprvé, po mnoha letech naprostého zamlčování, verše Jana Zahradníčka (pochybuji, že ji v tom předstihlo jakékoli tištěné médium!), a taky prózy, tehdy ještě rukopisné, politického vězně padesátých let Karla Pecky, a ovšem i mnohé další dost odvážné počiny, které si však má chabá paměť už nedokáže vybavit... A to vůbec nemluvím o tom, že tenkrát ani ještě nebylo vůbec nic jednoduchého prosadit do vysílání třeba Hrabalovy texty, což Viola taky učinila (tady ovšem nepůsobil tolik blok ideologický, ale spíš zapracovala konzervativnost některých zastydlých redaktorek, které v redakci přežívaly ještě z padesátých let). A pokud jde o můj ještě "externistický zástoj", rád si dodnes připomínám mimo jiné "svůj" malý cyklus pořadů z české barokní poezie, který by se rovněž, nebýt Violy, v rozhlasovém éteru jen sotva objevil!

A bylo přímo rozkošné sledovat, jak při tom prosazování využívala nejrůznějších chytrých triků, včetně i těch ryze ženských, které účinně působily zejména na tehdejšího našeho šéfa, literárního historika dr. Josefa Štefánka, v padesátých letech dost významného sekerníka na Filozofické fakultě UK i jinde, teď však se už snažícího o jakousi všesměrnou tolerantní kajícnost; a tohle vše jí ovšem umožňoval i všeobecně už děravějící a poněkud se i změkčující ideologický monolit komunistické moci...

A byla to právě Viola, která se významně přičinila o to, abych po odchodu Antonína Brouska do Literárek nastoupil na jeho post redaktora poezie právě já.

Byl jsem tedy snad pociťován i jako jakási posila pro progresivní, svobodomyslnou polovinu redakce, k níž tenkrát vedle Violy, kterou jsem považoval za její jakýsi "hrot", rozhodně patřil i Václav Daněk, romanistka Helena Helceletová, i krátce ...přede mnou nastoupivší Jindřich Pokorný. (Obsazení naší místnosti bylo ovšem i dost bizarní, vedle mne a Violy v ní totiž seděl i tenkrát už naprosto zkrotlý a dobromyslně působící Donát Šajner (!), který jako by úplně zapomněl na své dogmatické eskapády z padesátých let a působil teď jako literát na penzi, který svou oddanou péči věnuje především vesnickým a jiným realistům z 19. století, třeba takovému Prokopu Chocholouškovi apod. - kdo by si byl tenkrát pomyslel, že se tenhle "pantáta ze Soběslavi", jak mu se shovívavým pousmáním říkala Viola, za pár let stane jedním z hlavních koryfejů normalizačního Svazu spisovatelů!)

A záhy, to už jsme byli nejen kolegové, ale i skuteční kamarádi (a tohle kamarádství si nepřestanu závidět!), mi Viola nabídla i neformální průhled do svého světa, plného vzácných vztahů s jedinečnými lidmi, k nimž bych se býval, coby teprve naprostý a navíc sociálně dost plachý kandrdas, jen sotva vůbec dostal (já jí mohl nabídnout jen pár svých přátel z okruhu Sešitů pro mladou literaturu, ale většinu z nich už stejně znala!).

A tak jsem měl třeba, díky ní, unikátní možnost navštěvovat zkoušky na legendární Grossmanovo představení Kafkova Procesu v Divadle Na zábradlí (k němuž přítele Grossmana, jak mi sám řekl, inspirovala právě Viola - on sám prý vůbec nevěřil v možnost jeho scénické adaptace - ostatně mu pak při nastudovávání neformálně asistovala!). A poznal jsem s ní i další její jedinečné přátele - Jiřího Koláře, Jana Vladislava, Mikuláše Medka... Co všechno se dalo za ty tři nádherné roky stihnout - tak dlouho zamrzlý čas se najednou až hekticky rozeběhl, a během jediného měsíce se často vynořilo tolik nového a vzrušujícího, jako krátce předtím snad ani za desetiletí! A nejkrásnější bylo, že jsme to mohli prožívat jako mladí, ještě pár let s ničím nezklamanou nadějí!

I na výlety jsme spolu s Violou jezdili. Tak jsme třeba (mám zapsáno, že v srpnu 1967) navštívili v litvínovském "koldomě" Josefa Jedličku (jak mohla tušit, že za necelých dvacet let se v západním Německu stane jejím manželem!), byli jsme i v nedalekých Křížatkách na chalupě u malíře Bohdana Kopeckého (kam jezdíval často - a ledacos tam taky napsal - náš společný dobrý známý Ivan Diviš!), a opět jindy mě v Olomouci seznámila s profesorem Oldřichem Králíkem, který jí psával rozsáhlé bystré analýzy jejích veršů a s nímž jsme tenkrát dlouze a trochu melancholicky chodili po místech, kde krátce po válce působil její otec jako univerzitní rektor  - a mohl bych snadno i pokračovat... Jen na nikoho z jejích přátel z onoho neformálního uskupení Šestatřicátníků jsem tenkrát spolu s ní nenarazil - časy někdejší pevné skupinové soudržnosti už byly zřejmě pryč a přetrvávaly asi jen v podobě setkávání jednotlivců - o všech mi ovšem vyprávěla s přetrvávající, kypivou láskou!

Ale nešlo jen o setkávání se "slavnými jmény" - Viola se totiž dokázala pohybovat souběžně na moha "panelech" - a její instinktivní schopnost poznat a vybrat si jen kvalitní přátele a přijmout je za své byla přímo obdivuhodná a jen málokdy se, myslím, i přes svou značnou důvěřivost, dožila vysloveného těžkého zklamání (a mimochodem, její citlivost na fízly se málem vyrovnala senzitivitě Andersenovy princezny na hrášku, poznala je i pod devíti peřinami!). Tahle její schopnost se týkala i odhadů vývojových možností jednotlivých talentů - a přinejmenším se stejnou náruživostí, s jakou pěstovala vztahy s osobnostmi (ovšem až dnes) všeobecně proslavených jmen, se nesmírně obětavě starala taky o talentované lidi "z ulice", zejména o takové, kteří byli trýzněni obzvláštní nepřízní osudu, pečovala o ně a bila se za ně úplně bez rezerv, a to jí zůstalo i po celý zbytek života.

Jen jeden případ za mnohé jiné: už v šedesátých letech se setkala s talentovanou mladou mosteckou autorkou Evou Oubramovou, jejíž výborné verše sice stačila odvysílat, ale už je v předexilové době nestihla připravit k vydání. Ale nezapomněla na ni ani na její verše ani po pětadvaceti letech, nejdříve si s ní, ještě z Augsburku, psala, pak ji k sobě pozvala, pracovala s ní (spolu s Jedličkou) na definitivní podobě rukopisu - a nakonec celou záležitost, byť bohužel až po smrti autorky, dotáhla, nedlouho před vlastním odchodem na věčnost, až ke knižní edici, k níž připojila i skvělý doslov!

Ona sama, v době, kdy jsem ji poznal, ovšem už dávno vlastní poezii (téměř) nepsala, a tak na jejím "autorském účtu" zůstávala stále jen její prvotina Propadání, kterou se roku 1957, jak je snad známo, marně pokoušel vydat Jan Grossman, jenž byl tenkrát na krátký čas redaktorem nakladatelství Československý spisovatel. A Viola své pozdější zmrtvění chuti psát vlastní verše připisovala (mně i jiným) především uhrančivosti, s jakou na ni zapůsobily texty Věry Linhartové ("Někdy jsem se před ní cítila jako myš před hadem"). Jenomže důvody tohoto mnohaletého odmlčení byly očividně hlubší a podstatnější. Její někdejší rané básně, které byly dílem autorky sotva dvacetileté, byly jistě dobré a svou úrovní vysoce přečnívaly žalostný průměr tehdy vydávané produkce, ale svou odstupovou, intelektuální a v podstatě stacionární "modelovostí" jednotlivých v nich exponovaných existenciálních situací a mikropříběhů jen docela málo korespondovaly s vlastním mentálním habitem Violiny osobnosti, a tyto impulzy se proto mohly dost snadno i vyčerpat  - jakékoli srovnávání s poetikou úplně jinak vnitřně strukturované Věry Linhartové bylo tedy vůbec dost nepatřičné. A teprve až když začala v druhé polovině osmdesátých let psát z opravdové nutnosti, z nezaměnitelně vlastního, intenzivního a všepohlcujícího prožitku, byť navýsost tragického (a možná právě proto, že tragického), totiž z dobrovolné smrti jejího muže, zrodila se v ní básnířka plné síly a autentičnosti, jak jsme ji od té doby znali!

Celá šedesátá léta byla tedy pro Violu dobou, v níž především spojovala a propojovala lidi, pomáhala jim - a v prvé řadě ovšem inspirovala druhé! To poslední by se dalo, myslím, rozvést velmi doširoka, a mohla by z toho nakonec být i docela zajímavá literárněhistorická práce. A teď nemám na mysli jen vzpomínkové reflexe, jakých nacházíme mnoho zejména v Zábranových denících - ale i v jeho poezii - a taky například v Hrabalovi a jinde, ale neméně i to, že se její obrysy nepochybně skrývají i za nejednou postavou tehdy vydávaných knížek. A budeme-li chtít její portrét vidět zvlášť nápadně, nabízím k přečtení třeba sbírku povídek Čas milosti, kterou napsal vynikající překladatel moderní anglosaské poezie Stanislav Mareš. Jedna z nich nese příznačné motto z Anny Achmatovové "Já přinesla jsem požehnání všem milencům svým... " (A dost - v bulvárních hromádkách se rozhodně nechci hrabat ani klacíčkem!)

Jestliže však sama v době, na niž tu vzpomínám, nepsala poezii, nedá se rozhodně říci, že by na vlastní literární aktivity rezignovala úplně, to by snad ani nedokázala. Myslím, že jejím zdaleka nejcennějším původním textem z té doby byla její naprosto brilantní rozhlasová hra Nesmrtelná kuřata, která byla natočena i vysílána ještě krátce před jejím odjezdem do exilu. Šlo o existenciální podobenství, rozkročené mezi odstupovou metodikou absurdního divadla a přimrazivě detailní drobnokresbou konkrétnin, jaká ve svém témbru trochu připomínala příběhy typu Kafkovy Proměny; šlo o příběh, který po mém soudu něčím těží i z okolností autorčina vztahu k Janu Zábranovi. Pátral jsem sice po osudech této nahrávky, ale zatím marně, zřejmě byla na samém začátku normalizace smazána, jako tolik jiných. A byly tu také překlady. Tak v šedesátých letech například překládala verše jednoho ze svých nejlepších polských přátel, Mirona Białoszewského, ale objevila si pro sebe i neobyčejně pozoruhodného solitéra slovenské poezie ze své generace Jána Ondruše. A hlavně ji velice zaujalo mimořádně originální dramatické dílo osamělce polské avantgardy Witkiewicze - Witkacyho, což byla tenkrát i v polském prostředí novinka, jejíž objev se vázal až k roku 1962! Už v říjnu 1967 začala tedy (pro Jana Grossmana) pracovat na překladu dvou jeho her, Ševců a Volavky. Oba bohužel zůstaly nedokončeny, ale i tak měly pro ni význam, snad se dá říci až "osudový". Neměla totiž žádnou zkušenost s překlady psanými přímo pro divadlo, a hledala tedy člověka, který by jí s tím nějak poradil. A mne náhodou napadlo, že by jí v tom třeba mohl pomoci můj dobrý známý Pavel Buksa, který krátce předtím cosi přeložil z angličtiny pro Národní divadlo. Viola mu tedy zavolala na Zbraslav, kde žil v překrásně zařízeném domku na náměstí spolu se svou matkou, v únoru 1968 přijala jeho pozvání - a vrátila se do redakce až za týden! V Pavlovi (jistě víte, že píšu o Karlu Michalovi!) totiž našla jednu ze svých největších životních lásek - a posléze, po společném odjezdu do exilu, i svého manžela.

Tomu odjezdu ovšem ještě předcházel Srpen - vzpomínám si, že první hodiny invaze jsme oba strávili v "literárním", čtvrtém patře rozhlasové budovy, a pochopitelně ve značné tenzi uvažovali i o tom, co budeme dělat, jestli tuhle dramatickou situaci vůbec přežijeme, to jest i o emigraci. A Viola řekla: "To by přece nebylo možný jen tak od toho všeho zdrhnout, to by bylo, jako když člověk jen tak odejde od lože umírajícího!" Ale pak jsme asi po dvou týdnech seděli v parku na Karláku a já jí, aniž bych o té větě příliš přemýšlel, řekl (a ona si to zapamatovala a taky to ocitovala před několika lety ve svých rozhlasových vzpomínkách): "Víš, Violo, my jsme jako ti šneci, kteří vylezli ze svých ulit, oschli, a teď už vlastně nemůžou zpátky!" Tahle věta se do ní prostě asi nějak zadřela a snad nakonec dokonce hrála i nějakou roli v jejím (a Pavlově) rozhodovávání o budoucnosti. Definitivně rozhodnuto ale neměla ani toho 14. září večer, kdy jsme se s ní spolu s Pavlem (ten za ní odjel až po několika dnech) loučili u nočního rychlíku na Vídeň. V rozhlasu si jen vzala neplacenou dovolenou a mně zatím dala klíče od svého (teprve nedávno získaného) bytu v Radčině ulici (na Ruzyni), a já tam tedy chodil vybírat kastlíky, platil nájem (a taky se trochu staral o její brněnskou maminku). Ale i toho bylo jen do času, jednou, někdy na jaře 1969, jsem nečekaně našel dveře jejího bytu oblepené papírovými pásy s razítky Ministerstva vnitra (inu, kousek odtud stála věznice a byty pro nějaké ty vyšetřovatele se tedy náramně "šikly"!). Nepřestanu ale litovat, že jsem byl tak ležérní a včas odtamtud něco neodvezl, mám tu na mysli třeba řadu vzácných knih z osobního fondu jejího tatínka, ale zejména balíky určitě pozoruhodné korespondence, soukromé i "literární" - a taky nejméně pět tlustých sloh jejích za léta nashromážděných rukopisů (a nebyly tam zdaleka jen překlady, ale věděl jsem, že i básničky, prózy, deníkové fragmenty apod. - to všechno jsem ale ani neotevřel, stále předpokládaje, že se snad ještě vrátí... Zkáza a pohroma!).

A když už jsem letmo zmínil jejího tatínka a jeho knihy, sluší se připomenout, že ho měla nesmírně ráda a byla na něj, na jeho erudici, laskavost i pevnost postojů velmi pyšná. A on jí to svrchovanou měrou oplácel. Při jediném našem setkání mi řekl: "Víte, Jalenka je prostě dítě slunce, které svítí stejně jako ona na všechny, a proto jsem jí naprosto všechno dopředu odpustil, a totéž tedy říkám a radím všem!"

Rudolf Matys (1938), rozhlasový redaktor, básník, editor.