Petr Borkovec

Ženský rod

Teď v dubnu 2003, po smrti matky mé matky, matky mého vlastního nepřítomného otce a matky otčíma, který se mihnul mým životem v době, z níž si pamatuji málo, nabývá viditelný svět těch tří žen, jednotný v čase i místě, skoro mytických podob.

Ale nezačalo to až jejich smrtí, která také ctila jednotu místa a málem i času. Zachytil jsem ten nenápadný a nezvratný pohyb, postupnou ztrátu jedinečnosti jejich postav a prostorů, už dřív - stačilo málo, potřetí zrušená návštěva a zavedený telefon - a bláhově ho brzdil. Aniž bych přesně věděl proč (byl to lék na pocit provinění?), zkoušel jsem zadržet detaily. Chodil jsem venkovskými domy a popisoval kuchyně, parádní pokoje, předsíně a chodby. Dělal si poznámky o rozestavění nábytku v místnostech, o barvě dřeva, z něhož byly vyrobeny skříně, pelesti, noční stolky, kredence. Pozoroval loveckou chodbu, kde na stěnách visela vycpaná hlava dvanácteráka, jestřáb a bažant s vypelichaným měděným peřím, zarámované fotografie památných výřadů, a všímal si, co je odtud vidět dveřmi pootevřenými na zápraží. Pozoroval barvy a odstíny na prknech půdy. Pátral na jejich dvorech, v předzahradách a zahradách, dělal si poznámky o hromadách, kupách a roztodivných skrumážích věcí. Kreslil jsem si mapky stromů a keřů i zeleniny na záhonech. Vznikaly studené básně-seznamy, přecpané podstatnými a přídavnými jmény. Předměty bez příběhů, bez metafor, jeden za druhým. Jako by přirovnáním jedné věci mohla být pouze jiná, visící nad ní na skobě. Ano, občas jsem se svých babiček ptal, jak té nebo jiné věci říkají, a použil jejich slovo, ale dal jsem je do kurzívy a nesledoval jeho směr. Snažil jsem se podvádět i svůj vlastní jazyk a mezi jmény věcí nacházel rýmové dvojice, které by uzavřely prostor v sobě samém. Postupoval jsem jako exekutor nebo - správce pozůstalosti. Nezaujatý správce pozůstalosti těch, které dosud žijí. Věřil jsem, že jen tak zachovám, řekněme, pravou tvář jejich světa, nezměněnou ničí pamětí? Proměněnou jinou zkušeností? Myslím, že ano. Věřím tomu ještě? Nevím. Vím ale, že když jsem po smrti poslední z těch tří žen otevřel truhličku - střeženou jako oko v hlavě - s namalovanou vlaštovkou a nápisem St. Moritz, prohlédl ji a zapsal její obsah (brož do kostela, rozepsaná plná moc, návod ke klubkám, snubní prstýnky, stvrzenky na vklad... ), žádnou báseň podobnou těm, o nichž mluvím, jsem nebyl schopen napsat. Předměty jako by ztratily obrysy a začaly se nezadržitelně prolínat s jinými.

Jako by každá věc v jejich místnostech zabírala pouze svůj prostor, jako by se úzkostlivě držela ve svých hranicích. A bylo možné pozorovat, že i tři ženy, kterým věci patří, pečlivě dbají své míry. Je obtížné vyjádřit, jakým způsobem jim padly šaty! Verš záhony propleté mávnutím hole jsem napsal o všech třech a měl jsem jím na mysli právě to, jak věci v jejich okolí, po léta užívané v přesný čas k přesným úkonům, vsakují neměnný rytmus a samy plní svěřené úlohy. Pozorovateli se zdálo, že se dějí kouzlem, mávnutím čarovného proutku, ale byla to jen hra proporcí. Nic nepřečnívalo, nic se s ničím nepřekrývalo. Proto tu panovalo ticho. Když zemřely, ozval se šum.

Svět mužů jsem nikdy neviděl, občas jsem o něm slyšel. Nořil se z ženské paměti. Málokdy, neochotně. A já příliš nenaléhal, nesebral sílu k výpravě do světa různě nepřítomných dědů. Ostatně ani otců. Jistě, několikrát jsem se pokusil prorazit zeď "věčného dobra, blaha a klidu" tří Iokast, ale jejich mlčení prostě muselo být pevnější nežli má krátkodechá pátrání. Moje chyba. Mužský svět mého rodu ke mně dodnes doléhá jako zlý sen, příliš vzdálený, aby mohl skutečně děsit. Přináší obrazy malého hrbatého cestáře, který se v předsmrtných křečích pokouší v noci přelézt zahradní branku a ani jeho silná žena, ani přivolaní sousedé nemají sílu vykroutit jeho prsty sevřené křečí z drátoví plotu. Slyším patetický hlas jiného starce, který mi, čtyřletému pětiletému, z magnetofonového pásku vzkazuje, že se mám jistě dobře, že se musím mít dobře, protože v únoru osmačtyřicátého roku v naší krásné zemi převzali vládu dělníci a rolníci v čele s Klementem Gottwaldem. Do třetice si představuji obtloustlého holohlavého muže v obleku unikajícího od jedné milenky ke druhé, nad nímž se vznáší podezření ze znásilnění školačky. A to je vlastně všechno, sen končí. Tyhle přízraky, které si dobře vychovaný vnouček nikdy nepustil k tělu, byly otištěny v prostoru. Když spočítám všechny místnosti tří stavení, v nichž matky mých rodičů žily, včetně půd a sklepů, vychází mi, že vstup do dobré třetiny z nich jsem měl v dětství zakázaný. Ani později se to vlastně nezměnilo. Netvrdím, že to bylo pouze kvůli věcem po mužích (také třeba kvůli věcem po vdaných ženách: příčesky, paruky, rtěnky, šperky... ), ale rozhodně jsem tam, a nikde jinde, mohl objevit pánské obleky, dosud uvázanou kravatu, dopisy psané neznámým písmem a svatební fotografie s cizími oholenými tvářemi. Samozřejmě, že jsem do zapovězených přístěnků a komor občas pronikl, ale vzpomínám si, že ve mně, krom obyčejné zvědavosti, neprobouzely nic z toho, co třinácté komnaty obvykle probouzejí - ani obavy, ani fantazii, ani něco jako archeologický zájem. Cítil jsem nejspíš zmatek a také - to později - vinu, která neměla moc společného s porušením zákazu. Jako bych zde stanul před úkolem, od kterého jsem zrazován a na nějž v každém případě nemám dost znalostí a vážnosti. Řekl bych, že odsunutý mužský svět na jedné straně a tajemství, imaginace a pátrání v neznámém území na straně druhé v mém případě poněkud splývají. V hájemství obojího zakouším silný pocit provinění, který se vzápětí proměňuje v nejistotu a podezírání sebe sama. Ale nejistota provází i tyto věty. Nevím, možná že moje psaní jako takové je vstoupením do ženami zapovězené místnosti. Ale všechno, co za prahem vidím, vidím jejich očima a očima jejich výčitek.

Stojím ve dveřích studeného přístěnku, jehož okno je zavřené a téměř zatažené dvojdílným žlutým závěsem.V pravém koutě přede mnou se zdvíhá postel, nastlaná peřinami skoro ke stropu. Obludnou kupu peří a sypku zakrývá pestrý květovaný přehoz a na něm ještě jeden, bílý, háčkovaný, s prověšenými oky a dlouhými třásněmi, přečnívajícími přes mahagonovou spodní pelest až k zemi. Krajkové polštáře na temeni toho kopce se cípy dotýkají rámů zavěšených fotografií. Na jedné z nich pózuje mladá žena v kostýmu s krátkou sukní. Poloprofil, nohy v punčochách, levá v koleni pokrčená, nejistý úsměv. Pozadí malované barevnými křídami představuje asi lesní palouk. Nebo partii lesoparku. Oválná značka solidního fotografického ateliéru. Vedle postele tlustá skříň nacpaná ženským i mužským šatstvem. Její obsah už znám, saka mám vyzkoušená. V zrcadle toaletního stolku se odráží obraz Panny Marie, z jedné třetiny zacloněný skříní. Pozlacený rám, z něhož se na lino sype sádra. Žehnající hladká ruka v modrých záhybech. Za mými zády se ve světle topí uklizený pokoj se třemi okny otevřenými do záclon, plný zářících věcí. Tady je šero. Rozsvěcím a zpod postele, zpoza třásní vytahuji krabici. I dnes cítím odér žluklé kosmetiky a zvlhlého kartonu. Dodnes mám v prstech pocit podivného skupenství, tvořeného fotografiemi, pohlednicemi, dopisy, vkladními knížkami, papírovými pouzdry na kdeco a svatými obrázky, mezi nimiž se, jak stonky v herbáři, krčily korále, brože, posvěcené medailonky, zapalovače, pouzdro na cigarety, přezka pásku, vlásenky... Vzápětí mě shánějí. Odpovídám, lžu. Beru z krabice prsten, navlékám si ho kamenem do dlaně. Zhasínám, zavírám dveře. Jsem na světle. Někdo přichází, opakuji lež. Jsem na světle.

Tři staré ženy - Anežka, Antonie a Alžběta - mi téměř beze zbytku zastiňují mužský svět. Ale nejen to. Společnou silou také zatlačují do pozadí svět rodičů, který se rovná světu mé matky. Pohledy všech tří míří rovnou na mě. První se na mě dívá očima své osamělé dcery, které se tolik podobají jejím vlastním. Druhá průsvitnou tváří svého syna, který odešel ještě před mým narozením. A třetí zavřenými víčky svého syna, jenž příliš brzy zemřel.

Vždyť je to banální. Matka a otec. On i ona z jedné ani malé, ani velké vsi. Zamilovali se do sebe, uzavřeli sňatek před Bohem i výborem, čekali rodinu. V nedalekém velkém městě našli práci a postavili družstevní byt. Ona porodila, on odešel. Město pro ni ztratilo nabývající kontury, vesnice znovu nabyla ztrácející se obrysy. Městský byt a městskou práci ve svízelné situaci neopustila, ale všechno ostatní zůstalo tam. Doma u matky. Mé dětství i dospívání se dělo ve znamení nikdy nekončícího přesunu z města na vesnici a z vesnice do města. Autobusem. Nosím v sobě velice přesné obrazy tohoto pohybu. Silniční můstek, betonový překlad, pilíře a racek v bočním větru nad polem. Párové věci, situace, zvuky na rovnoměrně vynořené plošině. Lesy, nad nimiž se šeří, se zmítají na skle a vzápětí sedají na římsu horizontu. Světla z bytovek, která se podobají reflektorům protijedoucích aut a neobejdou se bez kmenů borovic.Vjezd do posledního lesa před vsí a sklo s nočním vstupem mezi první stavení. Přibližující se první sídlištní okna, rozsvícená do světla:

Dráp větve proti perleťovému nebi.

Dozpíval, spustil se s tmavou samozřejmostí.

Jeho rameno a ruka v modré košili,

zahlédnuté za zahradním domkem plným prostěradel,

vracely se s námi krajinou - rozestupy topolů a řeka,

jižní okna města rozsvícená do světla -,

navlečenou v toaletě předního skla.

Řekl jsem, že jsme se přesouvali z města na venkov a odtud zas do města. I tenkrát jsme to tak říkali. Ale ve skutečnosti to bylo naopak. Matka a já jsme se vždycky vraceli z bytu, práce a školy k tomu ostatnímu.

Ta zvláštní situace vznikla jednoduše. Matka, otec i otčím pocházeli ze stejné vesnice. A já se někdy v sedmi letech stal nejmladším potomkem tří rodů jediné obce. Po pravdě řečeno, nebyl jsem nejmladší, ale nikdo z těch ještě mladších nepobýval ve střediskové obci - kdysi městečku - Louňovice pod Blaníkem tak často. Ani potomek není v mém případě docela přesné označení, ale nevzpomínám si, že by slova vlastní a nevlastní hrála v mém dětství nějakou důležitější roli. Hučel nade mnou úl pratet, strýců, dospělých sestřenic a bratranců ve věku mých otců, pod nímž jsem - přece jen přicházeje z města a vždy znovu překonávaje jistý odstup - zůstával stát v úžasu. Viděno tehdejšíma očima, výhoda mé situace spočívala hlavně v tom, že jsem mohl přespávat ve třech pokojích třech chalup. Trojí různé usínání, trojí probouzení. Ne, moje babičky mezi sebou nepěstovaly bůhvíjak vřelé vztahy, ale v pohybu po trojúhelníku narýsovaném mezi ploty jejich zahrad, mi nijak nebránily. Všechny byly ve vztahu ke mně velice úzkostlivé, a pokud jsem byl přítomen v jejich teritoriu, strážily mě ostřížíma očima. Ale při přestupování ze světa jedné do světa druhé - čas přechodů jsem dovedně nastavoval, jak to jen bylo možné - jsem prožíval pocit sladké svobody. Měl jsem štěstí - tři stavení stála dost daleko od sebe; dvě z nich na protilehlých krajích vsi, třetí poblíž rynku s kostelem Nanebevstoupení Panny Marie, renesančním kinozámkem a žlutočerveným cihlovým průčelím panského dvora, kde sídlili jednotní zemědělci. Ke středu obce jsem se tedy ve svém dětství přibližoval třemi důvěrně známými cestami a třemi stejně přátelskými cestami jsem mohl z kruhu vsi vystoupit. Zadní plán každého z mých domů byl docela jiný, a když si je teď postupně připomínám, vidím, jak jsou neoddělitelně propojeny se životem tří světic, za jejichž sytě nanesenými řízami se rozprostírají. Za Anežčinou chalupou na jižním okraji, obklíčenou zeleninovými zahradami, úvozem, dvorkem a loukou s několika mladými jabloněmi, se vleče polní rovina uzavřená cípem lesa. Oko spokojeně a naráz polkne skladbu posekané louky, bramborových lánů, remízu a jednotvárného smrkového lesa, který se zdvíhá ze zorného pole. Skromná, ale důstojná krajina, praví příručka zakoupená na zámku - a žena, která se tu v březnovém blátivém dni zdvihne od zahradní práce, pohledem přelétne plechovou střechu sila a bílé stěny vepřína i kravína a jako vždycky utkví na nejasném, temnějším místě v poli za zahradou, které se hýbe i nehýbe. Za Alžbětiným stavením s prosklenou verandou se tyčí hora s rozhlednou. Při jejím úpatí dřímají řídké borovice, na jejím temeni klímají valy keltského oppida a v jejím srdci sní svůj sen rytíři krále Artuše nebo boží vojsko svatého Václava, třímajícího praporec s orlicí. Za touhle chalupou se do šestisetmetrové výše zdvíhají verše jedné pozdní balady:

U nohou jim zbraně v hromadách se leskly.

Na hlavách jak hvězdy občas přílby bleskly,

velkých štítů plochy vlály stříbrostkvělé,

velké, přikrýt mohly tělo s koněm celé,

meče obrovité, mlaty okované,

houfnice a praky k střelbě uchystané,

hvězdy na řetězích, oštěpy a dýky,

palcáty a kopí...

Za domkem babičky Antonie na dolním okraji vsi je zpustlá zahrada, na jejímž konci stojí shnilé úly, jeden z nich doposud plný včel, a shluk modřínů. Pod ní sráz, padající ke kopřivami zarostlé řece, a dál nepřehledný les, poskládaný ze sta různých lesů. V tomhle domě je chodba plná paroží, v kůlně opřené rybářské pruty, krabice s vlasci, plechové kazety s olůvky, podběrák, vstupy k řece a les se srnčími lebkami. V tomhle domě je prach. A na stěně zkřížené dřevěné dunlopky mého otce.

Zdá se, že les ty tři zadní plány nespojuje, ale rozděluje. Nepamatuji si, že bych s některou z mých babiček šel do jiného nežli do jejího lesa. S Anežkou do Pařezin, s Alžbětou do Lesáků, s Antonií do Hřív. Kdo chodí na houby, vídá ve snu detaily mokrých hlav hřibů. Kdo už dlouho nechodí, tahá z paměti přeludné houbařské obrazy a skládá z nich nepřiléhavý odstavec nepřesné eseje. Anežka se drží vstupních lesních partií a nazdařbůh bloumá očima v jehličí ozářeném odpoledním sluncem. Brzy odloží brýle a naloží prázdný košík smrkovými šiškami. Jakmile se trochu vzdálím, volá mě zpátky. Je roztěkaná, necítí se tady dobře, mluví nahlas. "Nic neroste, jdeme domů," opakuje pořád dokola. Svačím u lesního vstupu, zatímco ona plní šiškami i můj košík. S Alžbětou je všechno jiné. Spěchá, vzpřímená a v bílé zástěře, po lesní cestě, sem tam se shýbne a z podrostu odkrojí houbu - obvykle takovou, kterou neznám a nesbírám. Ani se nerozhlédne a pokračuje dál. Celou dobu tiše mluví. Krom blanických bájí, roztodivných houbařských historek a receptů dává rozvláčně k dobru své podezřelé houbařské strategie. Kupříkladu tu, že zkušený houbař les nejprve proběhne, potom se vrátí na místo, odkud vyšel, a stejnou trasu přejde znovu - pomalu a se zastávkami. A pak znovu, a ještě jednou. Někdy jí její teorie vycházely, jindy ne. Vzpomínám si, jak byla potěšena, když jsem jí přinášel houby k určování. Ráda se zastavovala s jinými houbaři a udílela jim povýšené rady. Antonie chodila do lesa nejraději sama. Znala desítky tajných míst, s nimiž se nesvěřovala ani mně. Les pro ni začínal za domem, často odbočila ze silnice a vracela se s hrstí červených křemenáčů nebo žampionů. Když sbírala, mlčela a téměř si mě nevšímala. Dokonce jsem se několikrát ztratil, což se mi s Anežkou a Alžbětou nikdy nestalo. S poloprázdným košíkem se vracela jen tehdy, když usoudila, že po lese slídí příliš mnoho lidí. "Půlka Prahy," jak říkávala. Také ona ráda vyprávěla lesní příběhy - ovšem jedině doma. Oblíbeným tématem byly houby a válka. Za každým smrčím jsem pak viděl vyleštěné esesácké holínky.

Zřídkakdy opouštěly své domy; žádná z nich nemívala mnoho návštěv. Svému okolí se snad zdály trochu chladné. Nejméně osaměle žila Alžběta. Vidím se po nějakém svátku, možná po pouti, v kruhu rodin jejích tří synů. Na dvoře parkují auta. Je možná srpen. Sedíme u dlouhého stolu, na kterém trůní plechová krabice, přetékající papírovými bankovkami; kolem ní několik hlubokých talířů s kovovými mincemi. Dospělí vytahují papírové peníze a třídí je podle cifer. Jednobarevné štůsky stahují gumičkami. My děti stavíme z halířů a korun šedivé sloupky, které balíme do nastříhaného papíru. Někdo z nás píše na těžké balíčky jejich hodnotu. 1 Kčs. 10 Kčs. 50 Kčs. Ten rodinný portrét by mohl být opatřen popiskem Alžběta Budilová počítá tržbu z legendárního Blaníku. Matka mého druhého otce několik let prodávala vstupenky na blanické rozhledně. Ke vstupenkám nabízela buchty, domácí nudle, mašlovačky z husích per a recitaci vlastní rukou sepsaných básní v obrozenském duchu.

To Anežka Burdová se nejspíš vrací z rozpáleného dvorku do kuchyňské výhně. Na plotně bublá alespoň pět hrnců, ve dřezu mastné nádobí. V domě se nedá dýchat, ačkoli všechny jeho vnitřní prostory, dvorek, přední i horní zahrada jsou propojeny otevřenými dveřmi a okny. Stojí nad dřezem, na sobě šatovou zástěru bez rukávů. Zpod paruky jí vlají dlouhé šediny. Někde tu jsem i já, a pokud ne, stará žena se určitě za chvíli vykloní z některého okna a zavolá mě. Je pátek, v pět hodin přijede matka.

Antonie Fliegerová sedí na židli pod schody, mezi koleny má položenou hůl, s níž občas - trochu rozverně - rýpne do betonu před sebou. Určitě tu je už několik hodin. Pod zpola suchou tújí stojí plechová káď s dešťovou vodou. Vcházíme spolu do příšerně začouzené kuchyně s oknem do dvora, věčně zakrytým flanelovou zástěrou. Na stole leží hromada novin; televize zakrytá háčkovaným ubrusem; neměnné přítmí.

Líp, vidíš, dovedu popsat

parádní pokoj, ledový i v létě,

kam jsi mě nikdy nevodila,

kam jsem vklouzl dvakrát, možná třikrát,

než kuchyň, kde jsme vždycky seděli,

kuchyňské kanape, na kterém -

jak jsem si tolikrát představoval -

tě oknem ze dvora

uvidím ležet mrtvou...

Utíkáme od sebe navzájem. Stále častěji popisuji to, co jsem neviděl. Rysy tváří, kontury postav a detaily věcí se nezadržitelně ztrácejí. Z trojího povlečení mizejí monogramy - A. B., A. B., A. F. - a jeho záhyby připomínají něco docela jiného. Jejich svět má najednou tolik verzí. Tento text je jednou z nich.

duben 2003

Petr Borkovec (1970), básník (Polní práce, 1998; A. B. A. F., 2002; Needle-Book, 2003) a překladatel (Chodasevič, Odarčenko, Nabokov, Rejn, Brodskij aj.). Redaktor Souvislostí.