Denis Molčanov

Letenka se slevou

(Dopis z Pekingu)

Martine,

tahle země rozhodně není pro nepřipraveného. Třeba pro turistu. To je ti jasné i po těch letech. Zvláště po těch letech. Návrat do Pekingu, pod žlutou kupoli smogu, písečného prachu skřípajícího v zubech, vrzajícího na parádních fasádách, limuzínách, značkových hadrech a pod nimi vykukující mizérii. Přes dvacet miliónů lidí v jediném koutě světa, uvnitř pěti obchvatů, jejichž jedinou rolí je, zdá se, ucpávat se s pravidelnou nevysvětlitelností, do nedohledna. Tohle není město k cestování: pár paláců ze starých dob roztroušených mezi ohavnostmi, které po sobě ve všech zeměpisných šířkách zanechává socialismus, zde navíc notně řízlý brutálním stylem maoistického fundamentalismu. Pár paláců, chrámů, svatyň coby dávno vytěsněná vzpomínka na doby, o nichž se tím pádem už jen bájí jako v pověstech o dávné slávě, velkých císařích, jimiž jsme hrdými potomky, nástupci určenými převzít opratě světa - čínský sen - mizerný folklór ke zkrácení dlouhé chvíle mezi nákupy. Podivný postmoderní skanzen zalitý do betonů současnosti, z kterých vyčuhuje cosi tak tupě nelidského (nebo snad právě lidského?): kdo by se plahočil za dalším palácem z mramoru, mrakodrapem o něco vyšším, lesklejším a nudnějším, než je ten, který máš právě před očima?! Takzvaná prosperita jako by měla zakrýt vše, co tu bylo kdysi nebo ještě včera, hromadný úprk do neznáma slíbeného blahobytu a na ulicích pro našince návody ke štěstí, staré dobré slogany zas a znovu vyvedené zlatým písmem na rudém podkladu, dlouhá leporela prostopravd zajišťujících soužití nejideálnější ze všech, pro případ, že by se snad někdo zapomněl: buď způsobný, kulturní, neplivej na chodník, dej přednost v jízdě, moč ve vybraných lokalitách, pusť sednout starší, zasloužilejší, vyhledávej harmonii, případnou disharmonii oznam na patřičných úřadech, nemrhej státním majetkem, miluj svou vlast, vzácné přátele ze zahraničí (hlavně z Ruska), bližního svého (ne, to tam vlastně nebylo). Co s tím? Copak člověk není i tady zásadně v nouzi, v nejistotě? Kam utéct před davem toužícím po tom, co je mu s takovou vervou prodáváno? Myslíš, že lze z té běžící masy vystrčit hlavu, ohlédnout se, zauvažovat o smyslu? Myslíš, že budou mít jednou po krk akcí, slev, výprodejů, reklamních kampaní, posledních verzí iPhonu?

Ještě že tu má člověk pár neběžících přátel, osob blízkých tak přirozeně, jako byste se znali odjakživa. Jejich vůle vytrvat mimo žádostivý proud, nenápadně, je hodná obdivu, už proto, že ačkoliv jsi tu jen na skok, sám bys nejraději již dávno práskl do bot. Mluvíte o své vášni, literatuře, příběhu, světech mimo svět, o tom, co si člověk říká o životě a jak to všechno převést do jiného jazyka. Jenže, světe div se, každé souvětí tady končí politikou. Proč? Snad proto, že si příliš jasně, neustále uvědomují, že ve světě, kde je vlastně již vše rozhodnuto, nelze říci nic, a když to člověku nedá a někde něco řekne nebo nedej bože zveřejní, půjde mu o krk, zavaří sobě a svým nejbližším; v této kultuře totiž, odedávna, kam až lidská paměť sahá, číhá nebezpečí zvenčí, všude, a čelíš mu sám jen se svou rodinou, ostrovem plujícím mezi tolika jinými víceméně nevraživými ostrovy. Politika zde není nic jiného než umění přežít: osobní, nezaměnitelná zkušenost naroubovaná k věkům zdánlivě nehybného zmaru, neschopnosti jakkoli zasahovat do běhu věcí, nutností proplouvat inkognito. Všichni jsou teď nesví. Nový prezident znovu obléká Maův kostým, a když promluví na veřejnosti, obecenstvo se roztleská, ale ne kdovíjakým aplausem, tleskají jako zastara, v mnohem ostřejším tempu, jako by šlo o to, kdo zatleská rychleji a víckrát - tady já, já tleskám ze všech nejvíc, čteš jim z očí. Usmívající se, zfanatizovaný, oddaný dav. Nový vůdce otevřeně kritizuje zhýralost, ne, mnohem kulantněji, nedostatečnou stranickou uvědomělost svých bezprostředních předchůdců. Prý všichni myslí jen na zájmy svých rodin a známých, je příliš mnoho korupce mezi těmi 85 miliony členů Komunistické strany, přesněji řečeno mezi 10 miliony vyšších státních úředníků - komunistů pochopitelně - a jejich daleko rozvětvených kmenů. To se prý musí změnit, odteď to bude jinak, už nejde o moc, ale zase o lid, pro nějž je míra úřednické korupce již nestravitelná. Na ulici jsi zcela náhodou narazil na pro tebe nevídaný jev: nějaký mladík si na telefon natáčí nezákonné parkování nějaké "vládní" limuzíny. Nefotí si již zaparkované auto, točí přímo šoféra, který, jak se to vždycky dělalo, právě porušuje asi deset dopravních předpisů, jen aby se zastavil co nejblíž k restauraci, odkud za chvíli vyjde jeho pán (v doprovodu jisté velmi mladé ženy). Mladík to dá zřejmě na síť. Není divu, že mají "ti nahoře" včetně Vůdce strach, tato patricijská plutokracie, jak někdo nazval místní systém založený na náležitosti k správnému klanu a napojení k správným penězovodům, stojí a padá na jednostranném, pyramidálním využívání moci ("money flows uphill, shit flows downhill", jak to jednou lapidárně shrnul Tony Soprano a jak platí ve všech camorrách světa...), na plošné kontrole informací, policejních složek a soudního aparátu. Ve věku virtuálních sítí si strana a vláda nesmí dovolit ztrácet tak radikálně na popularitě, a tak pár činovníků zachycených při flagrantní zpronevěře bude jako vždy posláno před popravčí četu a ti ostatní, poučenější, zůstanou na pracovních cestách poslušni zákazu přebývat v pětihvězdičkových hotelích, létat za plnou cenu, ožírat se před nepovolanýma očima, vozit se v porschích, audinách, mercedesech... Už se zase zatýká, člověk se ztratí a za půl roku rodina zjistí, že sedí ve vězení. Avšak na rozdíl od minulosti informace "náhodou" prosákne do státních médií a lid se pase, komentuje to okamžitě na mikroblozích, baví se tím, kdo bude další? Vlivný bankéř napojený na podsvětí nebo superznámá herečka, co v klubech sjíždí lajnu za lajnou? Hunger Games Made In China. A hele v reklamě se již nesmí vyskytovat slova "přepych", "luxus". Už se zase prodává disciplína, morálka, služba lidu. Ano, bude líp. Jistě. Hlavně hrdě, národně, všichni dohromady. Vhodnou komercí, kontrolou veřejného prostoru, úzkostlivým filtrováním internetu. Však je pekingské metro pro jistotu už celé online. Kdyby tak bylo možné nahlédnout i pod pokličku svědomí, kdy podaří se i to? Jako bys to už někde slyšel.

Hovor teče plným proudem, další láhev pálenky, sklenice zdvižená oběma rukama na znamení úcty, gesto staré jak lidstvo samo, pocta kuráži i slabosti člověka, poklona svobodné mysli, lidské důstojnosti. Nové dojetí, spiklenecké úsměvy. Tak vidíš, i tohle lze zažít pod tlustou dekou z popílku. Teď zpátky na hotel, zítra návrat do jiných končin, pod jiná nebesa. Je to tak jisté? Uvědomuješ si, že ti, co u nás volají po aktivním, "neideologickém" zapomenutí skutečnosti (a protilehlé mocenské ideologie), v níž se dennodenně ocitá miliarda tři sta padesát miliónů lidí (minus deset dvanáct miliónů), že se sami k "těm nahoře" daleko na Východě pouze lísají, okatě tleskají, jeden křepčeji než druhý, a že i oni tak činí pouze pro moc a zisk, chtěli by též k lizu. Ne, nebesa jsou jen jedna.

Pod dveře pokoje někdo zastrčil kartičku s polonahou dívkou a telefonním číslem, horká linka, čtyřiadvacet hodin denně, úctyhodný výkon. Slečnu si už asi někdo kupuje, ty balíš kufry, uléháš ke spánku. Zítra ráno si ještě zaskřípeš zubama, zaláteříš v zácpě směrem na letiště, zatímco přítel spisovatel se doma opět skloní nad svou bílou stránku.

Některé věci snad ještě chvíli zůstanou k nezaplacení.

     Denis