Sylvie Richterová

Jak se dělají dějiny

V roce 2007 vydalo nakladatelství Akropolis knihu Korespondence Václav Havel - František Janouch, 1978-2001. Kniha se mi dostala do ruky až o několik let později a ohromilo mě vše, co v ní pan Janouch napsal o mně a o věcech, které se mne v ní týkají.

Objektivní dokumentární hodnota vydané korespondence je mizivá, protože mnoho věcí si autoři dopisů sdělovali po telefonu. Čtenář se dozvídá o subjektivních postojích Františka Janoucha mnohem víc než o faktických otázkách. Pokud jde konkrétně o mou osobu, Janouch zveřejňuje v roce 2007 dopisy z let 1987-89, přičemž předmět "sporu" není v korespondenci zřejmý. Obviňuje mne, že jsem cosi překazila, ale co to bylo a co jsem konkrétně provedla, v jeho dopisech nestojí. Kdyby Janouch nezařadil jako dodatek svůj dopis Timothymu Gartonu Ashovi a Elisabeth Winterové, nedozvěděl by se čtenář, že šlo o jednání, které se konalo v říjnu 1988 v Oxfordu. Týkalo se způsobu rozdělování finančních příspěvků, kterými chtěla Oxfordská nadace podpořit vydávání knih českých autorů v zahraničí. Do roku 1990 jsem netušila, že, jak píše František Janouch Václavu Havlovi 20. listopadu 1987: "Nadace Charty 77 má formálně s hnutím Charty 77 společné pouze jméno (stejně jako Palach Press nepatří rodině Palachově). Je to švédská zapsaná kulturně-humanitární instituce, která je kontrolována švédskými úřady a řízena správní radou." Bylo to pro mne překvapení: jestlipak to věděli i sponzoři Charty, že Charta a Nadace Charty 77 jsou dvě různé věci? Dnes vím, že věci byly mnohem složitější a že mnoho lidí vědělo, co já naivně netušila. Přesto je zajímavé číst Janoucha dál: "Nesmírně si cením a vážím vzájemných vztahů a důvěry, které mezi námi existují, musí být však naprosto jasné, že formálně nemohu ani já zasahovat do činnosti Charty 77, ani vy do činnosti Nadace." (s. 351-352) Václav Havel mu na to v odpovědi z 15. prosince téhož roku píše. "Bylo trochu zbytečné nám připomínat samostatnost Nadace, víme o ní dobře a tu a tam to musíme některým lidem znovu vysvětlovat. Vysvětlovat to ovšem musíme citlivě, snadno se stává, že někdo žbrblá, proč má tedy v názvu jméno CH, když je samostatná." (s. 356) Z dalšího vyplývá, že Charta měla vůči Nadaci pouze "poradenskou roli".

Do Oxfordu mne tenkrát pozval k poradě František Janouch (osobně, po telefonu); šlo o významnou, finančně nákladnou iniciativu týkající se podpory vydávání knih a časopisů střední a východní Evropy, Central and East European Publishing Projekt. Oxfordské nadaci předsedal lord Ralf Dahrendorf. Schůzka se konala ve dnech 23. a 24. říj...na 1988, zúčastnili se jí z české strany A. J. Liehm, Jiří Gruša, Jan Vladislav, František Janouch, Miloslava Slavíčková a já. Otázka, kterou politolog prof. Ralf Dahrendorf položil každému z přizvaných, se týkala způsobu financování. V dopise posílaném Václavu Havlovi v listopadu roku 1987 k tomu František Janouch sám napsal: "Úloha poradců je však pouze a výhradně literární - mají posoudit kvalitu a hodnotu děl a pomoci stanovit priority." (dopis 155) Logicky jsem vyjádřila ochotu seznámit se s knihami, které se o podporu ucházely, a ve spolupráci s ostatními sestavit pořadí podle kvality a významu děl, tedy udělat přesně to, co se podle Janouchových slov ode mne očekávalo. Jiří Gruša a A. J. Liehm odpověděli stejně. František Janouch však o naší ochotě v tomto směru nic neříká, místo toho naše jednání popisuje jako zlovolný pokus podporu knih překazit nesmyslným byrokratizováním. A to jen proto, že jsme knihy navrhované na podporu chtěli opravdu číst a ne jen bez diskuse schvalovat dle návrhů pana Janoucha. Jako představitel Nadace Charty 77 totiž tvrdil, že celou věc lze uskutečnit, jen pokud bude o podporách rozhodovat sám. Očekával, ba vyžadoval, abychom mu před lordem Dahrendorfem a dalšími představiteli Oxfordské nadace potvrdili, že to jinak nelze provést.

Janouchovy námitky se týkaly praktické proveditelnosti výběru. Tvrdil, že by výdaje na přečtení a zhodnocení knih určených k překladům a publikaci byly neúnosné. Nepíše nic o tom, že jsme mu s Liehmem a Grušou spontánně a přede všemi nabídli, že o xeroxování a zasílání knih se postaráme sami, že to pro nás nebude ani příliš náročně, protože univerzity, na kterých jsme všichni tři v té době pracovali, dovolují provést celou věc bez obtíží (a vlastně by tím získávaly i kopie nedostupných rukopisů, což by je kulturně obohacovalo výměnou za použití xeroxů).

Namísto toho Janouch vypočítává, kolik by naše rozhodování stálo a kolik by zabralo času. K ceně xeroxů a poštovného připočítává ještě "výroční schůze" a dochází k závratné částce 50-60 000 švédských korun. Pravda je taková, že Grušův, Liehmův a můj návrh, že knihy navržené k podpoře přečteme a sestavíme žebříček, nevyžadoval vůbec žádný finanční příspěvek, "výroční schůze" si Janouch přimyslel, aby mohl tvrdit, že navrhovaný postup je drahý a byrokratický. Zajímavý postup: zamlčet předmět sporu, nechat si pro sebe návrhy protistrany, obvinit ji ze sabotáže celé věci, posunout její návrh do absurdity a k tomu ke všemu si přimyslet podrobnosti, které protistranu znemožní. Jaký vklad do demokracie, kvůli které Charta v roce 1977 vznikla!

Zveřejněný dopis Ashovi a Winterové obsahuje další lživé informace, které mají zdiskreditovat všechny tři osoby, které si dovolily mít na věc jiný názor nežli on. Janouch tvrdí, že mne žádal o věci, o které mne nežádal, a že jsem řekla věci, které jsem nikdy neřekla. Vkládá mi do úst návrhy, které jsem nikdy neučinila, a vykresluje mne jako člověka, který z touhy po moci míní byrokratizovat vydávání českých knih. U rozhovorů, které se mezi mnou a jím nikdy nekonaly, logicky taky nebyli žádní svědkové. Dvacet let jsem netušila, že mě Janouch zdiskreditoval v očích adresátů, kteří zas netušili, že byli mystifikováni.

Také Havlovi dodává František Janouch informace úplně vymyšlené. Není pravda, že jsem kdy "nesouhlasila s publikací knihy Marie Rut Křížkové" (s. 406), jako není pravda, že Gruša kohokoliv urážel. Je k smíchu Janouchovo tvrzení, že jsem zamítla podporu na publikaci Medvědího románu Jiřího Kratochvila, protože jsem právě tento román navrhovala na Seifertovu cenu, a to proti návrhu, se kterým Janouch obtelefonovával všechny členy poroty. Nikdy jsem také netvrdila, že "nakladatele musíme vychovávat", aby návrhy posílali zavčas. K tvorbě negativního portrétu Sylvie Richterové pan Janouch přimyslel i podrobnosti, kterým se bystrý čtenář určitě podiví: například, že jsem si "vydupala", že poletím do Oxfordu letadlem. Z Říma, uprostřed akademického roku. Měla jsem cestovat dva dny vlakem a dva zpátky nebo snad volit cestu lodí?

"Jiřímu a Sylvii nešlo o nic jiného, než o moc." (s. 408) Z toho mě František Janouch u Havla osočuje vícekrát a vytrvale. Navíc se o mně několikrát vyjadřuje jako o "čarodějnici", což mi s odstupem doby dovoluje poděkovat osudu za to, že už se čarodějnice dnes neupalují. Pomluva je ovšem v moderní době způsob odstraňování nepohodlných osob - a většinou se netrestá. V zájmu lepší fabulace se Janouchovi podařilo zasadit do svých dopisů i další smyšlené zlovolné detaily. Netušila jsem, co se děje za mými zády, protože za dlouhá léta, kdy jsme se s Františkem Janouchem vídali při různých příležitostech, poprvé na literárním setkání ve Frankenu někdy v polovině sedmdesátých let, se ke mně choval přívětivě a přátelsky. Nemohla jsem ani tušit, že by si potřeboval něco se mnou vyřizovat, tím spíš, že jsme se setkali i v roce devadesát v Praze a choval se jako obvykle.

To, že ho naše ochota číst doporučované knihy pro oxfordskou nadaci rozezlila, jsem samozřejmě pochopila a vyměnila si na to konto i nějaké dopisy s Václavem Havlem. Napsal mi k celé záležitosti dopis, ve kterém říká, že si nemyslí, že by mi šlo o moc, totéž ostatně říká Janouchovi v dopise 157 (s. 356). Člověk by chápal, že se někdo rozčílí, ba rozlítí, když neprojde jeho návrh. Jenomže Janouchův návrh nakonec prošel. Nevím, jak by se celá věc vyvíjela, kdyby se nezměnila politická situace a kdyby knihy nezačaly vycházet volně. Žasnu však, k čemu potřebuje Janouch očerňovat Richterovou a Grušu ještě v roce 2007, kdy knihu vydává.

Pravda je, že František Janouch věnoval mnoho času a energie obstarávání finančních podpor pro činnost Charty 77, ale žádné ekonomické zásluhy nejsou dobrým důvodem poškozovat osoby, které pro českou kulturu pracují neméně intenzivně, i když jiným způsobem. Toto není recenze, nýbrž stručné podání informací nezbytných pro uchování historické paměti.

Charta 77 byla jediný československý neoficiální politický subjekt, který měl v době normalizace mezinárodní váhu; vysloužila si ji svým mravním postojem, mravním vyznáním a mravním jednáním. Co s tím mají společného pomluvy? Tak se dělají dějiny?

Korespondence Václav Havel - František Janouch, 1978-2001. Praha, Akropolis 2007.