Petr Mano

Maxime delectabilis

3. 11. 2005

O dušičkách jsem se dostal na Lesní hřbitov až za šera. Vítr, který celý den trhal ze stromů seschlé zbytky listoví, se s příchodem soumraku otočil a díky tomu mohly všude kolem ligotat tisíce zapálených svící, vynořujících se zpoza starých smrků jako bludičky. Když jsem odsud za tmy odcházel, bylo město dole v údolí téměř zrcadlovým obrazem toho, co jsem opouštěl. Jako když se za jasné mrazivé noci odráží nekonečné množství hvězd na ztichlé vodní hladině. Svět mrtvých od světa živých nešlo rozlišit. U neosvětlené brány jsem měl dokonce pocit, že jsem se konečně ocitl na jejich pomyslné hranici, v místech, kam už od dětství utíkám, protože tady mám své hájemství. Skočit na tu nebo onu stranu oběma nohama jsem se celý život bál - mamánek bekavý, který v každém komárovi uvidí hned velblouda.

16. 3. 2006

Franta s Milanem mě odtáhli na "resuscitovanou" Hvězdu. Všechny tři nás při vstupu do výčepu zabolelo u srdce. Už to ani zdaleka nebylo jako dřív, kdy měl člověk pokaždé pocit, jako kdyby vlezl do tmavé rozvrzané almary mezi staré zatuchlé hubertusy po dědovi, a kde i menší šatní mol vylétl občas někomu z hlavy - aby se vzápětí zabil o sto let nevyprané záclony. Zažloutlé světlo věčnosti ustoupilo tvrdému světlu zářivek. Krása cisterciácké prostoty je asi navždy pryč. Na čerstvě obílenou zeď někdo dokonce pověsil jako ozdobu asi deset postříbřených věnců z automobilových závodů. Dva jsou velké jako koňské chomouty. Po osmém pivu jsem prohlásil, že nejspíš sedíme v přijímací místnosti pohřebního ústavu. Franta chtěl, ať mu v případě potřeby dáme jeden z věnců na rakev. Zlobí ho pankreas. Stěžoval si, že kromě nemaštěných kolínek nemohl přes týden nic jiného žrát. Všechno vysral v nezměněné podobě. V obličeji je černý jako od uhlí - a metráky koksu má i na duši. Nedávno přišel o kvartýr a musí přespávat v kumbálu hospody U Ceprů, kde nemá ani stůl, na kterém by mohl malovat.

10. 5. 2006

Navštívil mě Milan. Celé dopoledne jsme spolu proseděli u dvou lahváčů a já jsem ho potom doprovázel až k Městskému ostrovu. Dívali jsme se přes řeku na staré domy za hradbami, v jejichž potemnělých oknech se odrážel nach podvečerní oblohy, a já jsem Milanovi ukazoval, kde kdysi bydlil, těsně nad splavem, náš kamarád Jirka S. V jedné místnosti měl ateliér plný obrazů a načichlý chcankami siamského kocoura, hrozné, na každého útočící bestie, a v druhé se zamykal před dvěma starými sestrami, u kterých byl v podnájmu a které, byť ještě jako robátka, zažily první světovou. Vrhaly se na něj jako strygy a nedalo se jim ubránit. Svým způsobem byly totiž tři - mladší trpěla rozdvojením osobnosti a Jirka občas nevěděl, s kterou právě hovoří. Starší pro změnu chtěla, aby se s ní zasnoubil, a pronásledovala ho, i když se za námi vydal do Čechovy ulice, z čehož jsme dostávali pravidelně osypky, protože její pleť mívala v šeru večera stejnou barvu jako výpary nad slatí. Nabízeli jsme Jirkovi, aby se přestěhoval ke starému Kvašňákovi na Drlíčov, ale on se jenom zubil a vrtěl palicí. Až do zámrazu totiž do jeho bytu nad řekou přilétali noc co noc krásní šedí netopýři Masorád s Barbiturátem a tiše, neslyšně plachtili nad jeho starou postelí.

30. 9. 2006

Hned po rozednění, při venčení Cecilky jsem se na chvíli zastavil pod Novým mostem, kde z vysoké zdi chytají ryby hlavně cikáni a kde to někdy smrdí chcankami jako na veřejných záchodech. Slunce už pěkně hřálo, jitřilo se nad ranním městem a prosvítalo až nad vodu zakalenou tady od přepadového kanálu. Sunulo se po hladině rychlostí hlemýždě a potom ve zlomku vteřiny, jako kdyby nebe otevřelo stavidla, zaplavilo celou tu špinavou stoku přívalem takového množství světla, maxime delectabilis, že v něm na jednu chvíli všechno zmizelo, i černá hlava nejbližšího mižigára, a já si vzpomněl na to, co kdysi napsal svatý Basil - že světlo je látka inteligibilního světa obývaného pouze anděly a představuje ve své podstatě obecnější přirozenost nežli čas, neboť právě stvoření světla bylo první fyzickou manifestací Boží vůle a až po něm přišlo vše ostatní.

28. 10. 2006

Jsem trochu hin. Pořád bych jen spal. Dřímota na mě přišla i na vrátnici, ale chvíli po půlnoci jsem se probudil. Z dvaceti centimetrů se proti mně zaleskly upřené oči Cecilky. To malé myšky vylézající z hrobů vojáků na hřbitově jí naředily stolici. Potřebovala vyvenčit - a my už to tak spolu máme, že mě probudí pohledem. Nemusí ani zakňučet. Vyšli jsme z fortny do studené kalné noci, a zatímco Cecilka srandila, ozval se pod zataženou oblohou skřípavý zvuk zrezivělé pumpy, rozvrzaného soukolí. Nejspíš šlo o shluk táhnoucích husí, ale protože jsem nedávno četl Váchalův spis Živant a umrlanti, tak mě mimoděk napadlo, že by docela dobře mohlo jít o astrální těla chovanek kláštera v Horažďovicích, které zahubily souchotě. Bývalo je prý sice nejčastěji vidět na nebi nedaleko Modrosuk, ale vůbec bych se nedivil, kdyby, chuděry, zbloudily.

4. 11. 2006

O dušičkách jsem se zapomněl v Plátnu. Na Lesní hřbitov se mi podařilo dostat až s dvoudenním zpožděním. Každému jsem na kamenný taras položil drobnou mušli a několik kaštanů. Počasí je arktické. K autu jsem se vrátil na kost promrzlý. Stejně jako když jsem tudy před téměř třiceti lety chodíval zkratkou za Láďou k Honzíčkovi, veliké budově plicního sanatoria, vkusně umístěné do Píseckých hor. Od řeky až k bráně hřbitova stále jenom do kopce a potom do ještě většího krpálu mezi hroby, kde na samotném vrcholu čekávali v bučině za pobořeným plotem do županů zamuchlaní pacienti a vyhlíželi odsud své příbuzné, lezoucí za nimi přes krchov téměř po čtyřech. Pokud se v zimních měsících pokazilo počasí a všude ležely závěje sněhu, tak řady pacientů za plotem silně prořídly, většinou po nich na bílé krustě zůstaly jen zbytky vykašlaných plic, které člověka bezpečně dovedly lesním porostem až ke žlutému dvoupatrovému stavení bývalého hostince. Tady se v té největší sibérii před zubatou všichni schovávali, ale jak mi Láďa potvrdil, víceméně zbytečně. Sedávali jsme spolu pravidelně v šerosvitem zatopené chodbě a on mi jednou vyprávěl, jak se za ta léta strávená po nemocnicích naučil ležet celou noc s otevřenýma očima a poslouchat umírající pacienty, zadržující dech na stejně dlouhou dobu jako velryby. Kolikrát prý vylézá za tmy z postele, aby se u nich pokusil nahmatat tep - a nezůstal až do rozbřesku jediným živoucím mezi opuštěnými tělesnými schránkami. Odcházel jsem od něj tehdy pozdě navečer, a když jsem se sněhem dohrabal na okraj bučiny, tak mě bůhví proč napadlo, abych se ještě otočil. A v tu chvíli jsem si já vůl, hlava zabedněná, palice dubová, uvědomil, jak mu asi chudákovi je, jak se musí cítit omrdaný životem. Spatřil jsem ho totiž za jedním z oken v podkroví, jak tam ve svých dvaceti letech dávno odepsaný sedí mezi těmi oživlými mumiemi a dívá se za mne do ztemnělé krajiny, velice spoře osvětlené asi pěti hvězdami. Zemřel o rok později, právě v době, kdy mě den co den honil po buzeráku jeden degenerát poddůstojnické přípravky - na rozdíl od Ládi docela jistě dlouhověký, jako všichni kreténi.

26. 11. 2006

Odpolední procházka lesem od hájovny směrem k Topělci. V sametové zeleni mechu tisíce skleněných drobných houbiček, jaké jsem zatím viděl jen na skurografiích jednoho z členů BKS. Kromě nich ve starém jehličí už jen samé penízovky máslové a na malém úseku mezi stromy, který někdo vypálil, rostly přímo z černého popela mladé václavky a penízovky sametonohé, považované v posledních letech za zcela mimořádnou léčivku... Večer přijel Sam a chvíli jsme si povídali u sladkého zeleného čaje se snítkou máty, jak ho pijí v Arábii. Někdy kolem desáté jsme se oblékli a šli spolu ven, aby mi Sam ukázal své nové Audi 6. Sedli jsme si do měkké tmy uvnitř, a když Sam odblokoval všechny pojistné systémy, tak zřejmě nastartoval, nebylo slyšet vůbec nic, jen Magdalenu Koženou zpívající na CD kantáty J. S. Bacha. Tiše jsme spolu s ní začali vyjíždět po naváděcím okruhu na cestu směrem k Čížové a k lesům kolem Nové Vsi. Auto vyrovnávalo každou nerovnost, jako kdybychom pluli po vodě, a jak bylo pod černou kulisou staré smrčiny málo světla, pršivě se tetelilo v té hlubině noci jenom v naší blízkosti, oživlé vesmírným planktonem, který kmital nad kapotou vozu a před reflektory, dokud jsme tak trochu zajížďkou nevyjeli zpátky na hlavní. Tady to Sam rozpálil a my se hroznou rychlostí hnali k několik kilometrů vzdálenému městu, které za mokrým předním sklem vypadalo z nového obchvatu překvapivě vzdálené a cizí. Najednou jsem nebyl schopen poznat, kudy k němu přijíždíme, tolik se za posledních pět let změnilo kvůli severní průmyslové zóně a celému tomu předpeklí nadjezdů a podjezdů. Vzpomněl jsem si na slova Erazima Koháka, že jsme všichni vyhnanci, že šanci nemají v podstatě ani ti, co zůstanou a zasnoubí se jako já s nějakým místem na dlouhých třicet let. Nakonec se i oni stanou exulanty, jenom s tím rozdílem, že ve své vlastní krajině. A hrozná pravdivost těch slov mě po zbytek noci naplnila lítostí. Melancholie, myslím, říkal takovému smutku svatý Augustin.

20. 2. 2007

Ráno do nemocnice na sono. Před vyšetřením jsem četl na dlouhé chodbě interny Nietzscheho Ecce homo, kapitolu Proč jsem tak chytrý, kde píše: "Ještě v tomto okamžiku se dívám na svou budoucnost - jako bych zíral na nepohnutou mořskou pláň: není žádosti, kterou by se čeřila. Sebeméně nechci, aby se něco změnilo, sám se nechci měnit." Do ordinace jsem vstoupil těmi větami posílen... Sonografie sama o sobě příjemná, doktorka sice jako duchem vzdálená, ovšem dotýkala se mě ležícího téměř milostně. Jen v jednu chvíli jsem se vyděsil - to když přišla její kolegyně z druhé ordinace a společně se nade mnou o čemsi radily, evidentně obě zaskočené a nejisté, jako kdyby nemohly rozeznat, o co vůbec jde. Ta, co mě předtím vyšetřovala, dokonce prohlásila, že zavolá raději primáře, aby rozhodl, ona prý si netroufá. To už jsem se vážně bál a ulevilo se mi až o něco později, kdy jsem pochopil, že nemluví o mně, ale o staré kopírce, která se jim rozbila.

1. 3. 2007

Prší. Vítr silnější než všechny předchozí téhle zimy. Večer jsem četl ukázky z Opus tripartium Mistra Eckharta a potom znovu všech pět vět vedoucích k důkazu Boží existence od Tomáše Akvinského. Před sedmou hodinou jsem pustil večerníček od výtvarníka Zdeňka Smetany. Zvláštní věc. Spojením těch dvou středověkých textů s pohádkou O Rákosníčkovi jsem si konečně uvědomil, kolik krásy v sobě ukrývají.

5. 3. 2007

Přijel Sam koupit si dva obrázky. Cestou se zastavil u svých rodičů v Stroupežnického ulici. Později mi vyprávěl, jak ho táta během návštěvy přesvědčoval, že stál za mnou minulý týden v nějaké frontě na zlevněné rychlovarné konvice. Docela jsem se tomu musel smát. A protože na něj už prý žádná nezbyla, chtěl jsem po Samovi, aby mu řekl, že jsem schválně koupil tři... Pobavilo nás to, ale když se na to člověk podívá z druhé strany, jsou to věci, z kterých lehce zamrazí. Ostatně z něčeho podobného měli strach i staří jogíni. Člověk si myslí, že je doma, čte si nebo spí, a přitom ve skutečnosti stojí jen ve frontě na nějakou konvici... A nakonec proč ne. Oč je Samův táta vůči mně méně seriózním svědkem, než si mohu být já sám. Duše neklidná.

15. 3. 2007

Procházka za městem. Nebe průsvitné jako umaštěný pauzírák. Nebylo za ním vidět téměř nic, jen jakési pohybující se neurčité stíny, realitě příliš vzdálené. Jak jen to muselo být krásné, když Dionysios Areopagita za tím samým nebem jako za okenním sklem viděl ještě v šestém století vrstvit se devět chórů nebeských duchů, všechny ty anděly, serafíny a nad nimi cherubíny s křídly ze zlata.

13. 5. 2007

Stále mě zlobí pravé ucho. Evka říkala, že to zná, abych si ho nechal prohlédnout, tak jsem šel. Vyšetření bezbolestné, moderními přístroji, nahnali mě dokonce i do zvukotěsné kabiny. Ucho v pořádku, závada v Eustachově trubici. Posazen na jakousi trojnožku a vyzván, abych napodobil kukačku. Myslil jsem, že jde o nějakou legraci, ale když na tom trvali, dal jsem se do vytrvalého kukání a oni mi přitom něco foukali do nosu. Z vedlejší místnosti se na nás dívala hrůzou zkoprnělá malá holčička, která po chvíli propukla v usedavý pláč.

17. 9. 2007

V podvečer jsem zašel k Městskému ostrovu nadýchat se trochu vzduchu od řeky. Tady jsem byl s Cecilkou naposledy u vody. Chtěl jsem tehdy, aby si ještě poležela v trávě, ale myslím, že už z toho neměla téměř nic. Brzy vedle mě usnula, čtyři dny před smrtí, a jak jsem se na ni díval, vylezla ze země jen kousek od nás malá myška, jedna z těch, kterých Cecilka během života ulovila na stovky. Pomalu, opatrně se k ní přiblížila, a když byla na centimetr od jejího čumáku, tak se natáhla a ten svůj k němu zlehka, letmo přitiskla, jako kdyby ji snad chtěla políbit. Cecilka se díky tomu probudila, otevřela své jediné oko a smířlivě, dlouze se na tu myšku dívala. Nepodnikla vůbec nic. Nechala ji dokonce přelézt přes obě natažené nohy a vrátit se zpátky do bezpečí pod drny. Jen si zlehka povzdychla. Vypadalo to, že se jí od té myšky dostalo rozhřešení. Jako kdyby jí právě tahle za všechny ostatní dokázala odpustit... Jsou to věci. To až budu vyprávět Honzovi Z. nebo Míšovi, budu do nich muset předtím nalít lahev žitné... Jen Milanovi o tom řeknu doma v kuchyni. Ten mi uvěří.

2. 10. 2007

Na zahradě mezi zahnívajícími jablky se Zdeňkem V. a jeho chotí. Fyzicky jsou oba tak trochu podobní manželskému páru, který v jednom z dílů Majora Zemana okrádal uprchlíky a zaváděl je do bažin. Ostatně Zdeněk V. mi něco podobného provedl před lety na houbách. Jako staré držgrešli šlo mu především o peníze na benzin, protože chtěl až do lesů nedaleko Prachatic - a tam scénář téměř shodný s filmovým. Peníze vybral cestou a potom mě vylákal přes louku do houštin, bílé hřiby sliboval, ale jen se naskytla příležitost, zmizel někam na svá místa, a zatímco já se mrcasil od čerta k ďáblu podmáčeným pralesem, kde rostly jenom čechratky a palčivé holubinky, on o půl kilometru dál nasbíral dva košíky. Je už prostě takový. Dokonce i v bordelu byl jenom jednou a to ještě o Vánocích, protože na Štědrý den měli výrazné slevy. Jak sám přiznal - výběr sice zúžený, zbyla na něj jen postarší dvoumetrová blondýna, ale tím se příliš netrápil. Neobvykle nízká cena určité nedostatky jednoznačně smazávala. Když mi to později vyprávěl, tak jsem se na něj i za ty houby přestal zlobit. A nejen to. Stejně tak jsem mu odpustil i některé jeho lži. Například tu, že se oné noci hned osmkrát pochlapil.

24. 10. 2007

V televizi hodinový dokument o životě a díle Paula Klee. Překvapilo mě, že také používal techniku protlačované kresby, jak mě ji Franta kdysi naučil. Jen s jinými barvami. Jako kdyby dělal čáry do mlhy. A přitom tolik studií. Patřil přesně k těm mocným stavitelským géniům, o kterých psal Nietzsche, že se jim daří budovat nekonečně komplikovaný pojmový dóm na pohyblivém základu a jakoby na plovoucí vodě - ovšem aby se na takových základech udržel, musí to být stavba jako z pavučinových vláken, tak jemná, aby ji s sebou unášela vlna, a zároveň tak pevná, aby ji vítr neodvál... Krásné jsou i ty věci pozdější, inspirované Delaunayem, malované mnohdy na tmavý podklad jasnými barvami, jako kdyby chtěl přetřít noc... Aby toho nebylo málo, později večer jsem četl esej Emila Filly Z holandského zápisníku. Zde věta: "Chceme-li vyjádřiti slovy rozdíl, jak jednotliví malíři v Holandsku přijímají věcnost zobrazovaného předmětu, musíme říci: Claesz dělá na herinku masné šupiny, Hals popelavé stříbro pokožky, Vermeer lesky na šupinách a Rembrandt herinka v šupinatém obalu, jak září na temném stole... " Pod vlivem toho všeho a snad i vlivem klesajícího tlaku jsem špatně spal. Stále mi přicházelo na mysl, jak to jenom dokázat, jak malovat obrazy, ze kterých svítí Svatý Duch... Celou noc jsem chodil chcát.

1. 12. 2007

Dnes na houbách kolem Čertovy strouhy, jejíž název je víc než příhodný. Černé vysoké borovice s korunami plnými tmavých chuchvalců jmelí dovedou pěkně sevřít osrdí. A nejvíc když se odsud v silných mrazech stáhnou všichni drobní ptáci do smrčin a zůstanou jenom havrani, kteří tak nanejvýš koukají, kde by nějakému zajíčkovi oči vyklovali. Krkolomná cesta dolů navíc celá prolezlá žílami kluzkých kořenů. Jako kdybych pokaždé scházel do věčného zatracení... Pokud je ovšem po dešti, který namrzá, nebo pokud padá sníh, rostou tady na starých stromech dva druhy hlívy a později v bělavé krustě drobné penízovky, slizké jako šupiny čerstvě oškrabaných ryb. Na ty se ale zatím málo ochladilo, a tak jsem místo nich sbíral ucho Jidášovo z bezů na stráni. Dvě bílé labutě mě celou dobu tiše provázely - až do čtvrté hodiny, kdy se mi v přicházejícím soumraku začaly houby ztrácet, splývat se svým pozadím, jako kdyby ani nebyly. Vrátil jsem se proto zpět k autu. Nahoře nad údolím, tam, kde končil les, se jako stará polévka s mastným škraloupem stále ještě rozlévaly zbytky dne.

5. 1. 2008

Jen kousek od místa, kde stával Tučkův mlýn, topil se včera veliký divočák. Hlavu a přední nohy položené na ledu, snažil se na něj nějak vyšplhat, ale ten se pod jeho velkou vahou propadal a on dvakrát s těžkým žuchnutím zmizel pod hladinou, odkud se pokaždé vynořil jen s největším úsilím. Funěl jako zápasník. Musel jsem slézt na led dva metry od něho, abych odtáhl běsnící Peginu, a on se na mě celou tu dobu díval šílenýma očima. Já ale nemohl dělat nic jiného než se vrátit zpátky na cestu a odsud s účastí sledovat, jak přes všechnu snahu sklouzává do ledového hrobu. Ze zvuků, které z něj přitom vycházely, šel až strach. Nakonec ho strhl proud o několik metrů níž, kde už z něj bylo ve vodě vidět jen kus hlavy - a najednou zázrak, jak se točil ve víru, narazil na jeden z velkých balvanů a s jeho pomocí se mu podařilo vyhoupnout na velikou kru, přes kterou víceméně po břichu doklouzal až na bezpečný břeh. Tady zůstal ležet zcela nehybný, a když se mu po dvou či třech minutách podařilo postavit, tak krokem stejně nejistým, jako když jdu z Plátna, zmizel v hustých křoviscích směrem k borečnickým chalupám... U Peginy stav zhroucení. Při zpáteční cestě samá výčitka. Náladu si spravila až nedaleko odsud, když se vyválela v krvi a peří čerstvě zabité kačeny. Jen na docela nepatrný okamžik se mi ztratila z dohledu a vzápětí se místo ní objevil v ohybu cesty rozesmátý indián.

20. 1. 2008

V záznamech Jana Zábrany z 18. 12. 81 čtu: "Popůlnoční zprávy oznámily, že v Polsku,pořádkové síly' zastřelily v Katovicích sedm lidí, že v Gdaňsku byly stovky raněných, ve Varšavě bití, rozhánění a ranění lidé - načež začali hrát břesknou dechovku. Venku je desetistupňový mráz." Na ty dny i na ten mráz si dobře vzpomínám. V klecanských kasárnách nedaleko od Prahy byl ještě silnější. V noci klesal k minus dvaceti. Spali jsme na palandách u netěsnících oken po šestnácti lidech v místnosti, hlavy obalené ručníky nebo s naraženými čepicemi - a nakonec tři noci v maskáčích a kanadách, to kdyby přišel befel a my museli na Poláky vyjet, stejně jako v roce 68 na nás přišli oni. Přibývalo nástupů, kontrol stavu a také oficírů, z nichž někteří nebývale bodří i tykání nabízeli ve chvílích pro ně nejtěžších, podělaní až za ušima, že po šesti měsících šikany a vymývání mozků dostaneme ostrou munici. Člověk se jim ani nedivil. Proč nám ale zakázali všude svítit, zůstalo mi záhadou. To nedovedu pochopit. Vedle zcela normálně osvětlených Klecan vypadala naše dobře "utajená" kasárna jako nežit v prdeli.

25. 1. 2008

Od počátku týdne nebe smrdělo jako řeka plná leklých ryb. Dva dny jsem pod ním procházel a byl tak na vlastní oči svědkem prudké oblevy. Sníh během několika hodin povolil a v polích za městem vytvořil kaluže žlutohnědé močůvky. Ať jsem sešel z cesty kdekoliv, jako kdybych vstoupil do hnoje. Dokonce i les mezi Čížovou a Topělcem (bylo-li to tam) zdál se uplácaný ze sraček. Na některých místech nebyl k poznání. Jak jsem do něj zapadal stále hlouběji, měl v sobě kupodivu i přes ten zápach cosi posvátného - jako starý opuštěný chrám, kde se už desítky let nikdo nemodlil. Nemohl jsem se zbavit pocitu, že mě ty mé deníky měly přivést právě sem, do míst, kde mě nikdo nečeká, kam za mnou nikdo ani nepřijde, a bylo mi úzko z toho poznání, z té nečekané samoty. Po marihuaně od Toma jsem na tom nebyl hůř. Jako kdybych se vydal cestou do hlubin vlastní duše. Bez Boha a dokonce i bez lidí. Vysvobození přišlo až někde nad sulkovskými poli, kde se mi z té černé smrčiny podařilo dostat ven pod tekoucí stříbro oblohy, jejíž strašný lesk mě v šeru končícího dne téměř omráčil...

Z dosud nepublikovaných Deníků vybral Antonín Petruželka.

Petr Mano (1961) je výtvarník a ilustrátor. Žije v Písku. Publikoval v Listech regionální kultury, Revue Otavín a programu Kulturní klub města Písku. V roce 2014 vydal v nakladatelství 65. pole soubor krátkých próz Šarlák. Dvanáct obrazů z periferie světa. Písek 1980-1992.