Jonáš Hájek

Místo medailonu i ediční poznámky

Když Filip Sklenář (1978-2009) zemřel, rozhostilo se ticho. Místo neúnavných provokací, jimiž enfant terrible českého internetu vířil diskuzní fóra, objevily se náhle sbírka na kytici, dotazy, kdo jede na pohřeb, pátrání po textech. Bylo to možná naposledy, co amatérský literární server Totem pociťoval sebe sama jako komunitu. Komunitu lidí, kteří se osobně neznají, přesto k sobě mají nějak blízko.

Sklenář pro mne reprezentoval odvrácenou tvář této komunity. Na jedné straně my konvenční debutanti, kteří to brali přískoky přes časopisy a první knížky, na druhé temnější ohnisko divočejších autorů, kteří jako by o vyšlapanou cestu nestáli. Zároveň se zdálo, že Sklenář hýří sebevědomím, neboť málokdy opomněl vyzdvihnout svůj vlastní talent.

Když jsem v roce 2002 přišel na Totem, měl Sklenář za sebou rozhlasový pořad (podle sdělení Vladimíry Bezdíčkové se vysílal v roce 1996, tedy když měl autor osmnáct) a zřejmě dobrodružné toulky po Evropě a Maroku. Později (2005) vyšel román Červené dlaždice, s přestřelenou, brakovou obálkou, přitom ne špatný, místy naléhavý a sugestivní. Některé Sklenářovy texty se objevily na Britských listech (hlavně v průběhu roku 2005), občas i na jiných webech; dveře oficiální literatury však zůstávaly zavřené.

Těžko říci, jak Filip Sklenář žil. Tvrdí se, že v posledním období v podstatě ne...opouštěl počítač, přikován ke svým virtuálním identitám. Své postřehy plnými hrstmi rozhazoval po síti, rozséval invektivy, starší texty mazal. Kdo z nás "pamětníků" ho opravdu znal?

Je smutným znamením doby, že z takové virtuální existence nemusí zůstat vůbec nic. Pozůstalost rozptýlenou po internetu budeme prstíčkem hrabat ze systémových záloh... Na Totemu zanechal Sklenář jediný publikovaný příspěvek: "oznámení kamarádům" z 11. ledna 2005. V inzerátu, jímž - zřejmě neúspěšně - nabízel zaslání některých textů e-mailem, vyjmenoval cyklus epigramů Midás Hovnotvůrce, několik básní "na dlouhé nadechnutí" či biblické satiry; snad podnikl tento úklid, podnícen aktuální nadějí Červených dlaždic. Byl by nám dobrým vodítkem - víme, co v daném okamžiku sám autor pokládal za vydařené -, nebýt toho, že některé ze zmíněných textů (báseň Stroboskopy, tři apokryfy Celník sodomský, Ježíš na poušti, Ježíš a nevěstka) jsou nezvěstné.1

Až později jsem si přiznával, kdo byl - vedle Ladislava Zedníka - můj první mentor. Byl to spisovatel s maniakálním talentem, proklatec mezi výšinami a propady, věčně konfliktní, upřímný až za hrob, který si bral na mušku leckteré tabu. Sklenář je mýtus mého mládí, podobně jako pro Václava Kahudu a jeho přátele je takovým mýtem Oskar Ryba. Výbušná směs Catulla, Charmse a Demla. Přibližně.

Svět náboženství patřil ke Sklenářovým obsesím. Kromě homosexuality a tělesnosti možná hlavní téma. Magnet stejnou silou přitahující i odpuzující. Rozpracoval je v Červených dlaždicích, vracel se k němu v básních, posmíval se Katolicko-českým slovníčkem a jindy stejně horlivě prohlašoval "jsem katolík". Žíznivě hltal vědění, otázku transcendence zanechal nerozřešenu, v propasti možného.

Záměrem následujících stránek je pokus představit tuto trýznivou, ale i zábavnou osobnost české literatury. Byl to Igor Indruch, který krátce po Sklenářově smrti posbíral texty a sestavil sborník Odejít z vesmíru, který je dnes základním pramenem... Svědectvím o posedlosti, o fantastických začátcích, které pravidelně končily první kapitolou. Přes Sklenářovu neukázněnost je možné najít věty s obrovskou energií, které, jak plyne čas, stále jasněji rýsují jeho originalitu. Na tuto originalitu je třeba poukázat.

Poznámky

1] Tímto prosím kohokoli, kdo by "ztracené" texty měl, aby kontaktoval redakci Souvislostí.