Alžběta Strachotová

Smazat hranice

(České otisky v díle Clary Janésové)

Clara Janésová se narodila roku 1940 v Barceloně, dnes žije v Madridu. Československo prvně navštívila v sedmdesátých letech a od té doby jako spisovatelka a překladatelka propojuje český a španělský literární svět. Českým literátům věnuje pozornost ve svých básních i prózách a svými překlady pomáhá šířit povědomí o nich ve španělsky mluvících částech světa. A přestože se v roce 2000 stala nositelkou "Medaile Za zásluhy prvního stupně", zůstává v našem prostředí víceméně neznámá a do češtiny byla zatím přeložena jediná její kniha.

Jak Claru Janésovou české prostředí inspirovalo a čím naopak obohatila ona nás? Nechceme tu vyjmenovat všechny české zmínky v její tvorbě ani vypočíst autory, jimž se věnovala. Zaměřme se jen na dva literáty, ke kterým měla a má nejblíže. Vladimíra Holana poznala osobně, řadu jeho textů přeložila i o něm psala, a tvorbu Jiřího Ortena převedla do španělštiny ve dvou knihách.

Seznámení - Holan

Co přivedlo španělskou autorku k zájmu o českou literaturu? Bez nadsázky je možné říct, že kdyby nepoznala poezii Vladimíra Holana, o českou literaturu by se patrně vůbec nezajímala. Hloubku jejich vztahu určily především okolnosti seznámení.

Clara Janésová přišla v necelých dvaceti letech o otce. Slavný spisovatel Josep Janés v roce 1959 tragicky zahynul při autonehodě. Poté se Janésová upnula ke studiu, vystudovala filologii na univerzitě v Barceloně a v Pamploně a rovněž komparatistiku na Sorbonně v Paříži. Zkrátka šedesátá léta jsou pro ni obdobím bolesti, hledání a nezakotvenosti.

A právě tehdy se jí dostává do rukou poezie Vladimíra Holana. V roce 1970 Carlos Barral vydal v překladu Josefa Forbelského Noc s Hamletem a další básně. Janésová v té době již šest let nepíše, Holanovu knihu však čte znovu a znovu, po celý rok. Zapůsobí na ni tak silně, že se k vlastnímu psaní nakonec vrátí. Svěří se Carlosu Barralovi, že by autora ráda poznala; ten ji ale od záměru odrazuje, protože Holan tehdy žije v "dobrovolném vězení" na Kampě, a stejnou odpověď se jí dostane i od Josefa Forbelského. Až po třech letech se sama odváží Holanovi napsat: zasílá Forbelskému báseň Bolest (Dolor) věnovanou Holanovi a ten ji pro něj skutečně přeloží. Rovněž v reakci na Holanovu knihu Janésová vydává sbírku Hledání Cordelie a rumunské básně (En busca de Cordelia y poemas rumanas). Jeden výtisk zašle do Prahy a Holan jí v odpověď posílá třetí svazek svého sebraného díla Lamento i s věnováním. Literární sblížení španělské básnířky a českého básníka směřuje k osobnímu setkání...

Za Holanova života zavítala Clara Janésová do Prahy čtyřikrát. První návštěvě předchází Holanem ručně psaný dopis z dvacátého května 1975. V něm Holan odpovídá na prosbu o setkání: "Jak jste mi blízká, vážená, drahá. Ze srdce Vám děkuji za dopis a vidoucí báseň! Píšu Vám česky, protože neovládám žádný cizí jazyk. Jsem také vážně nemocen. Ale až přijedete do Prahy, rád, rád Vás uvidím. Jen prosím: nebude to možné v červenci a srpnu! Jindy kdykoli Vás rád, rád přivítám. Musím končit, špatně se mi píše. Ale líbám Vám nejprve jednu, pak druhou a potom obě ruce!"1 Janésová jeho pozvání přijímá a ještě téhož roku přijíždí do Prahy. Přiváží láhev vína, první básně sbírky Kampa a kytici, za kterou se nesměle skrývá. Kvůli jazykové bariéře spolu nemohou mluvit přímo, přítomni jsou Vladimír Justl a Josef Forbelský. "Přemožena nenadálým ovzduším prázdnoty se obrátila k tlumočníkovi: 'Řekněte mu, že tady nechávám pár svých básní, jsou to mé první milostné verše.' Tehdy se básník zachvěl a takřka v slzách ji uchopil za ruce, políbil je a poprosil: 'Vraťte se.'"2

První setkání zapůsobilo na oba velmi silně. Český básník v dopise sedmého října téhož roku píše: "Rád vzpomínám na Vaši návštěvu a často pomyslím, co asi děláte. Kéž Apollón je stále při Vás! Líbám Vám ruce, ale už musím přestat, neboť je líbám příliš dlouho."3 Pro Janésovou bylo setkání tak intenzivním zážitkem, že se rozhodla naučit česky, aby si mohla při příští návštěvě promluvit s Holanem bez tlumočníků. Do Prahy se vrací v roce 1977. Tentokrát přiváží svou sbírku Kampa II, kterou svázala bavlněnou nití a obohatila partiturou vlastních melodií. Po setkání přichází Janésové dopis, který už nemohl napsat sám Holan, postižen druhým výronem krve do mozku. Krátký dopis psaný na stroji jeho ženou Věrou končí slovy: "Přeji Vám vše nejlepší a líbám Vám ruku. Váš Vladimír Holan."4 Ač odpadla jazyková bariéra, nemoc mezi ně postavila další překážku.

Dopisy mezi nimi putují čím dál řidčeji, nutnou prostřednicí je Holanova žena. V dopise z března roku 1978 tak zazní pouhé: "Drahá a vážená přítelkyně, můj manžel Vám děkuje za přání k Vánocům. Jak víte, nemůže psát, a proto píšu já. Se srdečným pozdravem od nás obou Věra Holanová."5 Janésová na třetí cestu vyráží s knihou Kampa III v deskách rudé barvy, barvy ohně, krve i lásky, a s několika mušlemi, dary ze země moře. Čeká dlouho přede dveřmi, dárek si od ní Holan převezme až za soumraku. A poslední návštěva, v roce 1979, má ještě tesknější kontury: Janésová jej ani nezahlédne. Těžce nemocný muž upoutaný k lůžku se s ní nechce setkat osobně, prý z ješitnosti. Mluví na něj přes dveře a přivezené básně podává jeho ženě. Uslyší básníkův vzlykot nad předanými texty a marně čeká na otevření dveří.

O Holanově smrti se Clara Janésová dozvídá z telegramu. Vzájemná setkání, která obklopuje tajemný nádech, končí několika málo slovy. Celý vztah byl vymezen nepřekročitelnými hranicemi, nejprve jazyka, poté nemoci. Přitom literární srozumění působí i s odstupem neobyčejně silně. V roce 1972 Holan v Noci s Ofélií napsal: "'To je od plynu, / už tu byl několikrát, chce peníze...' / 'A máte?' zeptala se, a aniž / čekala na odpověď, sáhla do kabelky / a kladla na stůl mušle, lastury a škeble... "6 A několik let poté nabyde scéna mystických rozměrů, neboť za autorem těchto veršů přichází barcelonská básnířka s mušlemi v rukou.

Poznání Holanova literárního i duchovního světa Janésovou inspirovalo k napsání mnoha děl, především sbírek Kampa I, II, III, IV (1986) a prózy Oféliin hlas (La voz de Ofelia, 2005). Věnovala se mu v esejích, například v Zrcadlu noci (El espejo de la noche, 2005) a přeložila jeho knihy Na postupu (Avanzado, 1982), Antologie (Antología, 1983), Bolest (Dolor, 1986) a Ale je hudba (Pero existe la música, 1996).

Souznění - Oféliin hlas

V Oféliině hlasu Clara Janésová líčí své seznámení s Vladimírem Holanem a jeho vlastí. V hlavní linii se prolínají vzpomínky na dětství, dospívání a období zoufalého hledání sebe sama. Příběh přerušují citace z dalších jejích děl a úryvky Holanových textů. Různorodé útržky na sebe stále odkazují a vytvářejí spletitou síť, ve které je vše propojeno jemnými vlákny jako v pavučině. Jedná se o jakousi báseň v próze, žánrově připomíná deníkové zápisky. Vlastní niterné prožitky, vzpomínky na zásadní okamžiky svého života, stručná Holanova biografie či úryvky z jeho díla - to vše propůjčuje deníku charakter eseje o poezii a básnické tvorbě.

Jedním z ústředních témat knihy je Praha. Není jasně a celistvě zobrazena, vyjevuje se jen v náznacích a detailech. Janésová přichází jako cizinka, nezná zdejší jazyk ani obyvatele, přesto vnímá, jako by se s Prahou už setkala. "Jdeme s Forbelským a Justlem Kampou. Ve tmě, osvětlené slabými plynovými lampami, procházím místy, která ke svému překvapení už znám. Stalo se to skrze básně, anebo se básně shodují s něčím uvnitř mne?"7 Reálný obraz města se jí vtiskuje do toho podvědomého, stvořeného literaturou. "Brzy se Praha stala mým městem."8 Noří se do jeho hlubin, protože tuší, že tak nalezne cestu k básníkovi. Tlukot srdce celé Prahy proto cítí na Kampě, už při prvním setkání jí místo vyjevilo svého genia loci. "Obraz ostrova a jeho budov jako by vystupoval z rudých a zlatavých barev soumraku a vznášel se mezi mraky. A setrvával ve mně jako Polárka mé cesty... "9 Uvědomuje si, že se ocitla na místě, které ji bude nadále orientovat či okolo kterého se její následující život bude otáčet.

Praha pro ni musela být do určité míry zjevením. Šedivé a poloprázdné ulice se nijak nepodobaly jejímu rodnému městu plnému turistů. Přesto nově poznaný prostor srovnává se "svými" místy. Kampa a celá Praha tak v Oféliině hlasu stojí vedle Paříže, rodné Barcelony a především Pedralbes, místa jejího dětství a dospívání. Proč si ho při vzpomínkách na Prahu tolikrát vybaví? Holanova izolace na pražském ostrově v ní totiž probouzí pocity "vězně" v Pedralbes. Řekou ohraničený prostor Kampy jí připomíná osamocenou zahradu odříznutou od světa. A Kampu spojuje s Pedralbes i dům: v době, kdy poznala Holana, nebyla jako on ukotvena na jediném místě, naopak se toulala různými městy ve snaze utéct z domu plného bolesti ze ztráty otce. Při setkání s Holanovým domem náhle objevuje propojenost člověka s jeho domovem, které v tu chvíli k žádnému místu nepociťuje.

Holanův první dům zná Janésová jen "z textů", neboť básníka poprvé navštívila, až když se z Dobrovského vily kvůli sporům se sousedem Janem Werichem odstěhoval. Jen ví, že Holan psával ukrytý ve tmě noci u velkého okna, a jeho fotografii proto umísťuje v holanovské knize Zrcadlo noci jako symbol uvěznění na Kampě i tvorby. Do Holanova druhého domu zavítala při první návštěvě a ihned pocítila výjimečnost místa. Takže když do Prahy přijela po Holanově smrti, přepadne ji pocit, že dům ztratil kus sebe sama: "Vystupuji po úzkém schodišti domu v ulici U Lužického semináře, který je už pět let obývaný básníkovou nepřítomností... "10 S básníkem mizí i příroda, která ho obklopovala, a růže, které pokrývaly zdi domu, jsou strženy. Příroda - z rostlinných motivů platany, břečťany, černý bez - prorůstá Prahou. Ostatně růže jsou i květinou dětství v pedralbeské zahradě, takže při první návštěvě u Holana přináší jejich kytici. Ve zdánlivě netknutém prostoru města demonstruje příroda svou mohutnost i v podobě prudkých bouřek a lijáků - Vltava město roztíná na dvě části a její hladina je zrcadlem nebe i města. Za soumraku se rodí druhé město, temná noční Praha, kterou na vlastní kůži každodenně prožíval Holan, a díky němu jej až fyzicky vnímá i Janésová: "A později se ve vrstvách stínů na mne pomalu snáší celé město."11

Dějištěm Oféliina hlasu však není jen Praha. Janésová se rozhodla poznat i Holanův rodný kraj. Zatímco Prahu pociťuje jako nový domov, vesnickou krajinou v okolí Bělé pod Bezdězem se jen toulá. Když do tohoto kraje s Vladimírem Justlem přijíždí, vybavuje se jí předsevzetí přeložit Holanovo dílo. Zároveň si však při pohledu na nekonečnost krajiny uvědomí nezměrnost Holanovy poezie. "'Zapomeňte na Holana, opusťte myšlenku, že přeložíte jeho básně, budete trpět. Vystupte na horu a pozorujte stromy,' řekl mi tentokrát. Tváří v tvář této krajině jsem jeho výzvu pochopila."12 Tytéž obrazy kraje ji ale nakonec v jejím poslání utvrdí. Přijímá výzvu, kterou před ni příroda klade. "[...]spatřuji cestu, kterou musím následovat: tento jazyk, odlišnou hudbu, odlišné krajiny, ty, ve kterých Holan žil během svých prvních let, pohoří jeho veršů a dějiny a kulturu země, ležící pod nimi."13 Krajina Čech tak bezděky přispěla k jejímu rozhodnutí překládat dílo Holanovo i dalších českých básníků.

Vladimíru Holanovi připadla v Oféliině hlase role průvodce. Janésová opakovaně cituje z jeho díla, útržky přitom skládá podle svých představ a vkládá jen fragmenty společných setkání. Mezi ní a básníkem totiž vždy zůstávala určitá hranice. Uzamkl se před ní stejně jako před zbytkem světa ve svém ostrovním a nočním vězení. Janésovou ten dům od počátku fascinuje, dokonce se odhodlá onu pomyslnou zeď zbourat a k básníkovi proniknout. Přichází za Holanem s básněmi i dalšími dary a vyjádřením jejích citů se stává také její oblečení. Jednou přichází v bílé: "Ve dveřích jeho bytu mě uvítá Justl. 'Přicházíte jak nevěsta.'"14 Jindy přichází v barvě modré, barvě moře, které zamýšlí do tohoto vnitrozemí přinést. A při poslední návštěvě přichází v barvách, které nalézá v literatuře - v olivové a červené jako Beatrice v Božské komedii.

I když se však s básníkem opakovaně setká, zůstane mezi nimi nepřekročitelná mez. Holan na tuto bariéru naráží v básni, v níž jí nabízí posezení v neexistující zahradě za hlohovým plotem, který nemá. Holanova báseň z roku 1977 končí slovy: "A píšu Vám to jako nikdo, neboť už také nejsem, protože jsem Vás miloval."15 Propast, která mezi nimi zela, se ještě prohloubila při poslední návštěvě, kdy - připomeňme - Janésová zůstává jen na prahu. Pak už přichází Holanova smrt, která básnířku vrací k předchozí životní ráně - ke ztrátě otce. Holan se stává druhým mužem, kterého ztratila.

S Vladimírem Holanem souvisí i mytologie Oféliina hlasu. Svým názvem kniha odkazuje k postavě, kterou Janésová nalézá v Noci s Ofélií. Propojuje mýtus s příběhem Eurydiky a Orfea, na které také naráží u Holana. Vidí se jako Eurydika zavlečená do podsvětí. Holan ji svými verši jako bájný pěvec Orfeus vyvede a zachrání. Ona v sobě zároveň rozpoznává Ofélii, která utonula v řece kvůli nešťastné a nenaplněné lásce. Trápilo ji básníkovo odcizení, vnitřní prázdnota a chaos. Při pohledu na Vltavu si představuje Ofélii vcházet do vln. Její cesta do Prahy, cesta zpátky k poezii ji však od Oféliina osudu zachránila. "Pozorovala jsem řeku až do setmění. Ofélie nevstupovala do jejích vod. Eurydika, vykoupená z podsvětí, pozorovala první večerní hvězdu."16

Ostatně i Pannu Marii, další výrazný symbol, nalézá Clara Janésová u Holana. Všimne si té hlavy už při první návštěvě: "Na skříni, jakoby zapomenutá, krásná klasická hlava. Jak se později dozvím, patřila Panně Marii, která stála na sloupu na Staroměstském náměstí. Cítím, že existuje něco společného mezi touto hlavou a tou mojí..."17 Sdílí se sochou úděl bloudění a usilovného hledání. A protože spletitá cesta je nakonec obě přivádí do jediného místa, do Holanova domu, fotografie hlavy zdobí i obal španělského vydání Oféliina hlasu.

Zpověď - Kampa

Sbírkou Kampa, složenou ze čtyř básnických souborů, se Janésová vyznává Vladimíru Holanovi ze svých niterných pocitů a z dojmů z četby jeho textů. Sleduje tak ve sbírce stejná témata jako v Oféliině hlasu. Rozdíly v pojetí jsou však určeny dobou vzniku. První básně Kampy Janésová přivezla při své první návštěvě v červenci 1975 a od té doby kniha narůstala až do finální podoby roku 1986, takže básně jsou vždy výrazem bezprostředně prožitých dojmů. Novější Oféliin hlas naproti tomu představuje vzpomínky na minulost.

Titul Kampa: poezie, hudba a hlas (Kampa: poesía, música y voz) napovídá, že poezie je Janésové neoddělitelná od zvukové stránky. Druhou část dokonce doprovází notová partitura vlastních melodií. A vydání z roku 1986 doplňuje kazeta s nazpívanými částmi: básně jsou tak svázány s hlasem autorky nejtěsnějším možným způsobem. Svým názvem sbírka symbolizuje Holanovu Prahu. Holanovi je věnována, on se stává ústředním motivem: objevuje se téměř v každé básni, oslovován je jako "ty", kdokoli další je jen svědkem tohoto vyznání. Básně vyjadřují touhu být Holanovi nablízku, hledět mu do očí a mluvit s ním, dotýkat se jeho ruky. Jedná se však o milostnou tematiku v duchovním pojetí. Například verše "chci přijít nahá, / aby nic nebránilo našemu setkání"18 nejsou sexuální narážkou; šat představuje překážku v možném porozumění, tedy přítěž, kterou je třeba strhnout. Clara Janésová si až zoufale přeje, aby mezi ní a básníkem nic nestálo, chce přijít očištěná od svého života a vlastních pocitů, v touze přijmout jeho utrpení, samotu, nemoc. Je tu jen pro něj, bude-li on chtít. Jako by mu chtěla nabídnout útěchu. Tíží ji bolestná jistota, že jejich vztah zůstane navždy nenaplněný, a přesto má pro básníkovy trýzně pochopení. Úvodní báseň Láska byla i jednou z prvních, kterou Janésová Holanovi poslala: "Představuji si, / nevím proč, / že už nikomu nemůžeš podat ruku, / tak daleko jsi / od života."19 V dopise ze sedmého října 1975 básník reaguje slovy: "Drahá básnířko, pan Forbelský byl tak laskav a přeložil mi Vaši věru nevšední báseň, která mne někde dojala, jinde přiblížila věci a bytosti daleké. Potěšila jste mne, udělala jste mi radost, což je velmi vzácné v této kruté době."20 Následovalo Holanovo pozvání a její první cesta do Prahy.

Jaký obraz města sbírka nabízí? Přírodní živly útočí, vítr bičující město naříká a zima obklopující domy voní. Prostor je vykreslen v živých detailech, které vybízejí k tělesnému prožitku míst. V Oféliině hlase byl středobodem všeho dění Holanův dům, v Kampě se objevuje jen v náznacích. Je přítomen v dáli, jako maják, ke kterému směřují všechny cesty. V básni Světlo dům na břehu září, pozorovaný z Karlova mostu, symbolu pouta - přes něj je možné k básníkovi přijít. Nesourodé kresby, které v tu chvíli na obloze vytvářejí hejna ptáků, jí připomínají záhadnou cestu až ke dveřím básníka.

Janésová zprvu k Praze přistupovala jako ke kulise Holanova života, zato v druhé půli sbírky touhu po setkání nahrazuje strach. Za důvod své slabosti uvádí Holanovy verše, v nichž se stále víc ztrácí. Bojí se postavit jejich autorovi čelem, bojí se překročit vymezenou hranici a se svým strachem raději od jeho domu utíká. Toulá se ulicemi, jako by věřila, že se básník může stát jejím společníkem a naslouchat jejím obavám. K dříve anonymnímu městu si vybudovala osobní vztah, který už není zcela podmíněn jen postavou básníka. Praha je tak v celé sbírce svědkem autorčina vnitřního boje. "Do těchto uliček nechodí / na návštěvu zvyk / a proto nevyvolávají stejný dojem. / Do nich se zabloudí a jsou to ony, / tak stále ještě plynové lampy / ozařují vlajku jaksi právě navlhlou, / a to buď noční rosou, / nebo močí opilců / uličky, tak stíny stínů / vzácné kopuleté zemi, / pokoušející se ne o děj, ale o výjev, / který jako by překvapil je samé. /// Vhodná chvíle, taky nevíš, / co přijde pak... / * * * VH".21 Ano, autorem veršů je Vladimír Holan: přepis básně věnoval Janésové i s třemi hvězdičkami, snad polibky poslanými do dáli.

Porozumění - Orten

Z díla Jiřího Ortena připravila Clara Janésová dvě knihy. Roku 1986 vydala pod titulem Sám u stmívání (Solo al atardecer) výběr z jeho korespondence, básní a deníkových záznamů a zakončila jej svou povídkou nazvanou Sedmá elegie. V roce 2012 vyšel výbor Bajo la tierra (Pod zemí) s překlady Elegií a dalších básní a s jejím úvodem. Ale Ortenovy básně obsahuje třeba i antologie Cinco poetas checos (Pět českých básníků), v níž jsou i texty Holanovy, Halasovy, Seifertovy a Nezvalovy.

Přestože z překladů i několika textů zřetelně vyplývá, že i k Ortenovi měla Janésová bytostně blízko, v žádné své básnické sbírce ani v žádném románu jej výslovně nepřipomíná. Jaký Ortenův obraz tedy před španělského čtenáře předkládá? Především ho vykresluje jako mladého génia, který píše už od dětství a ve svých osmnácti si začíná vést deník. Ortenovy deníky ji fascinují, jsou prý důkazem, že autor stál na pomezí dětství a dospělosti. Proto Ortena připodobňuje k Rimbaudovi: oba zasvětili mládí poezii a oba se náhle odmlčeli (Rimbaud přestal psát, Ortena umlčela tragická smrt). Oběma společná je také role proroka nové poezie, oba bourají dobové literární konvence, obsahové i formální. Janésová dokonce neváhá Ortena označit za prvního moderního básníka v české literatuře. Dále vyzdvihuje, že ani tváří v tvář jasnému nebezpečí neopustil svou vlast, přestože mnoho jeho přátel emigrovalo. (Několik faktických nesrovnalostí pramení ze skutečnosti, že Janésová neměla možnost obeznámit se se všemi ortenovskými reáliemi.)

Předčasnost Ortenovy smrti Janésová připomíná opakovaně. Sleduje jeho citlivost a láskyplný vztah k bližním, především k matce, a obdivuje, s jakou pokorou přijímal utrpení a jak se smiřoval s životem plným bolesti. Vyslovuje přání přejmout básníkovy bolesti na sebe, odlehčit mu obdobně jako Holanovi. V jedné básni ze sbírky Vidět oheň (Ver el fuego) se Orten stává pěvcem: jeho verše se linou nad ztichlým městem a jeho zpěv umlčí až náhlá smrt. Anebo v oné povídce Sedmá elegie, jejíž překlad přinášíme, Janésová vzdává tomuto básníkovi, kterého nemohla poznat osobně, hold a snaží se najít k němu cestu. Čtenáře téměř nutí k návštěvě židovského hřbitova, kde je Orten pochován: básník zemřel, ale jeho poezie zůstává.

Přetrvání - otisky

České otisky najdeme i v dalších knihách Clary Janésové. Například sbírka Kniha odcizení (Libro de alienaciones) se výrazně přibližuje Holanově poetice. Jsou to básně samoty, bolesti a smrti, je to poezie zastřených symbolů. Například v básni Svíce (Hacha), kterou uvádí citát z Holana, se obrazy ledové stepi a kamenné pouště objevují vedle motivů krvácející hlavy a rukou, které nedosáhnou, kam by chtěly. Jedná se o existenciální obrazy lidské samoty a naprostého odcizení.

Český literární svět se promítá v již zmíněné sbírce Vidět oheň (Ver el fuego). Třetí část totiž tvoří básně pojmenované podle spisovatelů, Federica Garcíi Lorky, Georga Trakla, Rafaela Albertiho - a také Vladimíra Holana a Jiřího Ortena. Název sbírce propůjčila báseň věnovaná Holanovi. Živel ohně v ní stojí vedle motivu lásky a něhy i krve a slzí: jako by nás láska, pro kterou vášnivě hoříme, mohla i spálit. Živel vody zpodobený řekou, která odráží nebe nad sebou i niterný smutek člověka, se v závěrečné části střetává s mořem, které je básníkovi přinášeno jako dar.

Sbírka Žít (Vivir) reflektuje Janésové pobyt v severních Čechách. Texty Cesta na Kuks (Camino de Kuks), Braun, Náchod a Babiččino údolí (El valle de Babička) jsou momentkami z míst navštívených při cestách Holanovým rodným krajem. Clara Janésová si všímá zasazení míst v krajině, která pro ni musela být nevšední. Pro čtenáře sbírky je důležitý vzniklý kontext: české a španělské motivy se prolínají. Česká krajina tak opět sdílí stránky s Pedralbes či Alhambrou a společně utvářejí neobvyklý místopis. Španělská básnířka byla nadšena krásou české krajiny (a zvláště Prahy). Jako cizinka se nechávala unést prvotními silnými dojmy, ale prokazovala i zvýšený cit pro detail, který nám už zevšedněl anebo ho přímo nevidíme.

Vztah Clary Janésové k české kultuře, krajině i literatuře byl vášnivý. Z obdivu k Holanovi se naučila česky a postupně překládala Jaroslava Seiferta, Františka Halase, Vítězslava Nezvala, Jaroslava Durycha či Karla Hynka Máchu. Jako velká výzva tedy zůstává tyto překlady prozkoumat a ukázat, jaký obraz o nás španělskému čtenáři nabídla.

Poznámky

1] Camino a Kampa. Vladimír Holan - Clara Janés. Oviedo, Universidad de Oviedo 2005, s. 44-45.

2] Cureses, Marta. První cesta (1975), in: Camino a Kampa. Vladimír Holan - Clara Janés, s. 151.

3] Camino a Kampa. Vladimír Holan - Clara Janés, s. 49. 4] Cureses, Marta: Druhá cesta (1977), in: Camino a Kampa. Vladimír Holan - Clara Janés, s. 153. 5] Cureses, Marta: Třetí cesta (1978), in: Camino a Kampa. Vladimír Holan - Clara Janés, s. 154. 6] Cureses, Marta. Čtvrtá cesta (1979). Láska jako destrukce, in: Camino a Kampa. Vladimír Holan - Clara Janés, s. 155. 7] Janésová, Clara. Oféliin hlas (přel. Adriana Krásová s přispěním Josefa Forbelského). Praha, Paseka 2008, s. 53. 8] Tamtéž, s. 60. 9] Tamtéž, s. 54. 10] Tamtéž, s. 83. 11] Tamtéž s. 53. 12] Tamtéž, s. 63. 13] Tamtéž, s. 53. 14] Tamtéž, s. 59. 15] Tamtéž, s. 74. 16] Tamtéž, s. 101. 17] Tamtéž, s. 50. 18] Janés, Clara: Kampa: [poesía, música y voz]. Madrid, Ediciones Hiperion 1986, s. 28. (Přeložila Alžběta Strachotová.) 19] Tamtéž, s. 18.

20]Camino a Kampa. Vladimír Holan - Clara Janés, s. 49. 21] Tamtéž, s. 52.

Alžběta Strachotová (1991) ukončila bakalářský program filmových studií a hispanistiky na FF UK prací "Praha v díle Clary Janésové"; pokračuje v magisterském studiu hispanistiky. Překládá ze španělštiny i angličtiny a píše poezii (publikována v časopise H_aluze). Spolupracuje s dokumentárním festivalem Jeden svět - vybírá filmy pro studentskou sekci a podílí se i na dalších festivalových projektech na školách.