Jiří Zizler

Bagately o Flashkách Evy Zábranové a Umění jako terapii

Jan Zábrana ve svých denících Celý život sarkasticky poznamenává, že přeložil více knih, než jich většina lidí stačí za život přečíst. Jeho překladatelské dílo je mimořádné rozsahem i úrovní, zcela rovnocennou hodnotu však představuje i Zábranova tvorba esejistická, básnická a prozaická, jež se ve svém úhrnu mohla objevit až po roce 1989. K Zábranovu životu se nyní vrací jeho dcera Eva Zábranová (1964) ve vzpomínkovém textu Flashky (Torst 2014).

Autorka dala knize podobu krátkých, hutných a volně navazujících vzpomínkových črt, "záblesků paměti", ve skutečnosti však citových tvrzí, pevně vzdorujících přívalu času a nových událostí. Její vyprávění používá většinou přítomný čas: "táta" je stále tady, nikomu a ničemu se nepodařilo a nepodaří ho z vědomí vymazat a odstavit na vedlejší kolej, zůstává věčně a nevykořenitelně živý a současný a bude až do konce. Nynější realita je nazírána s až přízračnou optikou - je to sice jistým způsobem protipól tátovy doby, ale vůbec to neznamená, že by se s tímto časem autorka mohla ztotožnit. Koneckonců táta v něm chybí, a navíc tato doba v mnoha ohledech vykazuje výsměšně karikaturní a zvrácené rysy.

Terezie Pokorná v asi nejpřesnějším zhodnocení prózy (Bubínek RR) píše o autorčině přístupu k životu a minulosti, zbaveném "snad veškerých iluzí, nadějí a světel". Hluboký smutek, hořkost, skepse a deziluze se tu stávají až jakousi umanutě výlučnou metodou, s níž jsou všechny věci a vztahy světa nasvěcovány a interpretovány. Ve světě nebylo a není nic v pořádku, všechno selhalo, stejně tak lidé jako Bůh. Všechno řídí logika zla a lhostejnosti, vždy triumfuje vypočítavost, maloměšťácká krutost a zbabělost, sobectví a necitelnost. Autorčin zásadový pesimismus se ostatně projevil i v roce 1989, kdy se během léta rozhodla (neúspěšně) emigrovat při své první cestě na Západ, tedy v období tak flagrantní krize komunistického režimu, že elementární soudnost musela očekávat jeho konec v nejbližších týdnech. Ale i ten Zábranová zpochybňuje: "[...] kolika fízly byla prolezlá Charta a Jazzová sekce a kdo byli otcové hlavních studentských vůdců revoluce. 'Revoluce'? - nejsem naivní." (s. 112)

Není pochyb o tom, že takovou perspektivu (do značné míry často fungující jako tzv. sebenaplňující proroctví) autorka převzala od podobného nastavení otce. Životní zkušenosti (věznění rodičů v padesátých letech, následně i vlastní "kádrové" problémy) vyvolaly u Zábrany hlubokou nedůvěru ke světu, v němž se mohou podobné věci stávat, a nevíru v dobré konce nahrazenou neúprosnou "jistotou nejhoršího". Negace otevřenosti potom ovšem komplikuje či maří mnohé vztahové možnosti, v konkrétní i ideální sféře. U Zábrany byl jistě dominantním důvodem politický kontext - ze vzpomínek vyplývá, že jeho strach před možnou perzekucí režimu byl abnormální. To u něj muselo vést i ke krutým vnitřním dilematům - Zábrana se evidentně obával slabosti a jejích lidských, až příliš lidských projevů. Na jednom místě deníků se vyjadřuje k jakési schůzi spolku invalidů, jíž se náhodou stal v restauraci svědkem. Nechápal jejich vůli shromažďovat se a předvádět, na jejich místě by se svou bolestí zalezl domů a nikde by se neukazoval. Jeho bezútěšný, strašlivý konec byl nakonec jistým stvrzením a závěrem jeho východisek.

Naděje a přesah se v textu odmítají až spektakulárním způsobem ("Boží spravedlnost? nenechte se vysmát... Víra je na tomto světě pro slabé, stateční umírají ve sračkách", s. 26; "A kdo se stihne a nestydí se (!) chytit víry, když má na kahánku [...]", s. 60), kde se někdy soud převrací až v předsudek. Zábrana sám patrně jistým způsobem v Boha věřil - ale pouze v Boha negativního, zlého, Boha, jenž se nám vysmívá a s naším štěstím nepočítá, snad v Boha chladné evoluce, jehož je třeba pouze ignorovat nebo nenávidět; neměl v tom možná daleko k Divišovi, i když bez jeho okázalého a naléhavého povyku a bubnování. Nebude to asi bez souvislosti s jeho dvouletým studiem na katolické teologické fakultě na počátku padesátých let, které ovšem v denících nijak výrazně nereflektuje.

Dílo Evy Zábranové také neméně silně klade otázku - co je to blízkost? Známe člověka, který je nám fyzicky i duševně blízko? Co když právě blízkost mnohé zastírá? A je třeba vždy to zastřené odhalovat, nebo je lépe je ponechat nevyvlastnitelné intimitě člověka? Autorka koneckonců i onu sdílenou blízkost popisuje zcela bez příkras, její líčení zachycuje rodinnou atmosféru, která se ne vždy vyznačovala pohodou a velkorysostí, byla dějištěm i mnoha zdánlivě zbytečných a nicotných rozmíšek a hádek, často jistě zástupných a odkazujících k skrytějším a závažnějším rozporům, kontroverzím a nenaplněným ambicím. Tak daleko ale Zábranová nejde, součástí jejích "nejtvrdších podob lásky" zůstává i ryzí a neochvějná věrnost. Ztráta otce pro ni byla obrovskou a nezacelitelnou ztrátou. Jedním z erbovních výrazů autorky by mohlo být ono nechápu, bytostná nevůle přijmout to, co přijímat nechce. Jsou věci, skutky a činy nenapravitelné, neodpustitelné a nezapomenutelné. Jsme povinni oddělovat černé od bílého. Tím ale také vytváří svou osobní verzi spravedlnosti, která je jednostranná. "Škvorecký byl podle mne přezíravý a povýšený člověk, který neuměl mít nikoho rád, tak byl sebestředný. Jaké on měl démony?" (s. 108) Nevíme, jestli je zásluha nebo vada mít, či nemít démony, ale Škvorecký především z jejího hlediska nebyl Zábranově celoživotní lásce práv, nezasloužil si ji, nesplnil ani slib postarat se o jeho dceru, když byla na odchodu z vlasti - a cítíme v tom i stopu žárlivosti, jež si vyrovnává účty. Možná Škvorecký také zastupuje všechny, kteří zklamali a z důležité morální povinnosti se už nějak vylhali a vyvlékli. Úplným opakem je Allan Ginsberg, až pohádková postava, příklad životaběhu naplněného úspěchem a štěstím, až po tu klidnou a pokojnou smrt. Útěšná kapitola o Ginsbergovi přece jen deklaruje, že v některých výjimečných případech se "to" nějakým zázrakem přece jen povede.

Eva Zábranová napsala knihu, která vtahuje dovnitř a fascinuje svou intenzitou a tvrdostí, nelítostnou otevřeností, silou emocí a prožívání. Jan Zábrana byl člověk hluboce nešťastný, dílo jeho dcery však také dokazuje, že jeho poranění, která se nikdy nezajizvila, nevyvěrala pouze z doby. Jeho život poukazuje k bytostné tragičnosti lidského údělu, z jehož zákonů není úniku a mohou být jen obnaženy v krystalicky čisté podobě. Rubem osamělosti však v životě zůstává tvorba. "Jak osamělý život s osamělými slovy pro osamělé čtenáře - píšeme a čteme sami, sami s písmeny, sami se slovy a myšlenkami - spřízněni a smířeni." (s. 91)

Alain de Botton a John Armstrong, autoři popularizační publikace Umění jako terapie (Kniha Zlín 2014), vycházejí ze zkušenosti, že umění se sice bytostně dotýká smyslu života, ale nám se často nedaří dosáhnout očekávané transcendence. Od počátku dvacátého století "je náš vztah k umění oslabován neochotou uměleckých institucí reagovat na otázku, k čemu umění slouží [...], navzdory prestiži, jíž se umění těší, je jeho význam prostě předpokládán, namísto toho, aby byl vysvětlen a definován." (s. 4) Jde tedy především o to, nechat se uměním oslovit a porozumět mu. Otevírá to komplex velice složitých otázek, které se týkají školství, edukace dospělých, kritiky, uměnověd, sociologie umění, organizace kultury atd. atd. Armstrong a de Botton chápou umění jako terapeutický prostředek, který kompenzuje naše psychické slabiny a nedostatky.

V terapeutickém smyslu autoři vyčleňují sedm funkcí umění - zapamatování, nalezení naděje, prožitek utrpení, kompenzace, sebepoznání, růst a docenění. Kladou si řadu otázek po sociálních dimenzích a úkolech, tj. jaké umění vytvářet, jak s ním obchodovat a jak jej vystavovat, jakým způsobem jej studovat. Soustřeďují se výlučně na výtvarnictví a architekturu, stranou jejich zájmu zůstávají ostatní druhy umění. Věnují se pouze problémům a tématům obecným, nikoli roli umění v individuálním vývoji a růstu či v individuální a skupinové psychoterapii.V pohledu na společenské procesy se upínají na dalekosáhlý horizont ("Nejvyšší ambicí milovníka umění by mělo být budovat takový svět, kde budou umělecká díla o něco méně nezbytná," s. 232). K tomuto cíli vedou pouze absolutní nároky na umění i jeho recipienty, smyslem umění není nic jiného než proměňovat lidský život. Umění tak určuje a vymezuje charakter společnosti, identitu národa, obecnou mravnost. Dílo pracuje s povšechnou kritikou kapitalismu, jenž dle autorů vyžaduje reformy a transformaci.

V takovém rámci se nyní o umění příliš nediskutuje, kulturní politika je v podstatě tabu. Pokud by u nás dnes někdo vyhlásil, že umění má zušlechťovat národ, byl by s despektem odeslán někam do obrození. Autoři však směřují ještě dál otevřenou obhajobou cenzury. V jejich pojetí se jedná o "upřímně míněnou snahu vnášet do zmatku světa řád - v zájmu nás všech" (s. 221). Svoboda už není ve všech oblastech života nejvyšší hodnotou a netřeba ji rozšiřovat. Namístě je kultivace veřejného prostoru a přemáhání chaosu. Představu o vhodných cenzorech autoři odvozují z politiky - měli by to být volení zastupitelé. Kritika je zde ovšem nasnadě - kdo bude garantovat jejich osvícenost? A nestane se případná konsenzuálnost synonymem průměrnosti? Jistěže konfúznost a redundance západní společnost úspěšně rozvracejí a devastují. Jenže stejně tak platí, že bez tohoto rozvratu a rozpadu by zmizela možnost uvědomit si znovu pravé hodnoty a hledat k nim cestu. Možná teprve kulturní kolaps (jenž může mít ovšem tvář pozvolného totálního vyprázdnění) bude znamenat počátek radikální změny a obratu. Mnohdy se při detailním pohledu jistoty mění v nejistoty, vkus nás zavazuje i zrazuje. Můžeme se cítit pevní v jedné oblasti umění, v jiné už méně, v další vyloženě tápeme. Terapie uměním a terapie životem nechť se doplňují. V prožívání umění musí zůstat prostor i respekt k diametrální různosti východisek i závěrů. Umění je mnohdy sugestivnější než život a život je mnohdy sugestivnější než umění. V životě nevstupujeme dvakrát do téže řeky, ale ani v umění se poprvé víckrát nevrací. Na život i na umění nám zbývá zoufale málo času. Když se zaměříme na život, nikdo se za nás nevěnuje umění a naopak.

Didaktičnost je užitečná, zejména když iniciuje navýsost cenné sdílení, avšak setkání s uměním je vždy jedinečné a nezastupitelně osobní. Nelze převádět umění na racionální schémata, spíše je třeba pečovat o odhalení nevyčerpatelnosti podnětů, inspirací a sdělení.

Ale základní myšlenka autorů je správná. Možná jsme v naší dovednosti zacházet s uměním toliko na počátku a bude na odbornících i ctitelích umění, aby řadu přístupů úplně přehodnotili. Otevře to ovšem i otázku, do jaké míry potom takové změny půjdou proti zájmům jednotlivých aktérů kulturního provozu, včetně umělců samotných. Ale podstata umění byla vždy zajedno s odvahou k nejsmělejším činům.