Martin Nodl

Glosy historické LIV

Adamité

Ano, adamité existovali a náboženské vytržení husitské doby v nich dosáhlo svého vrcholu. To je jediné, co chtěl Jakub Jiří Jukl knihou o adamitech říci. Nic jiného se mi nepodařilo při jejím čtení rozklíčovat. Kniha je pozoruhodná především tím, že v ní autor nepřináší absolutně nic nového. Nejnovější studie Alexandra Patschovského či s ním polemizujícího Petra Čorneje v ničem nepřekonává a ani je nijak neobohacuje. Nové prameny autor nenašel, a popravdě řečeno je ani nehledal. Nejlépe je to vidět na jeho "zpracování" tzv. Locustaria. Ačkoli by se právě v něm mohlo skrývat jisté bohatství, Jukl se prostě spokojil s výtahy, které před mnoha lety pořídil Augustin Neumann. (Ostatně Jukl se neobtěžoval ani existencí moderních edic, například Bílejovského Kroniky církevní a především Ebendorferovy Rakouské kroniky, možná proto, že by bylo "časově náročné" neopisovat od jiných, ale věnovat čas skutečnému studiu pramenů.) To samé platí pro inkvizitorskou příručku Petra z Klatov z doby kolem poloviny 15. století. I když se jedná o text téměř neznámý, Jukl ho odbyl bizarním konstatováním: "Pro nízkou věrohodnost a vypovídací hodnotu pramene a také z důvodů časových jsme se rozhodli nepodrobit zkoumání samotný rukopis, protože úsilí na to vynaložené neslibuje hodnotný výsledek." Paradoxně k tomu však dodal: "Přesto tento nedostatek pociťujeme jako dluh našemu historickému bádání, který by měl být v budoucnu napraven." Takže dluh? Ale proč dluh, když neslibuje žádný výsledek? Pokud by však autor příručku Petra z Klatov nakonec přece jen prostudoval a věnoval jí svůj čas (netuším, jaké časové důvody ho k opomenutí vedly), bylo by to s největší pravděpodobností zcela zbytečné. Jasně to vyplývá z jeho neanalytického "rozboru pramenů" o adamitech, který paradoxně v knize přichází nikoli na začátku, nýbrž až na samém konci knihy (ve skutečnosti se zde mnohdy opakuje dříve řečené). Onen rozbor má totiž podobu kusé deskripce, s mnoha naivními objevy, jež z podružností vyvozují, že jeden od druhého nemohli středověcí autoři opisovat, a že tedy museli mít své nezávislé informátory. Tento autorův závěr má pak kruhem dokládat, že právě kvůli (zdánlivé) mnohosti zpráv museli adamité reálně existovat. S Patschovského skepticismem (adamité mohli být pouhým intelektuálním konstruktem, obdobně jako jiné reálně nikdy neexistující středověké sekty) a kriticismem tudíž nemá smysl vůbec polemizovat, protože tento německý medievista "střílí mimo". Nu, Alexander Patschovsky někdy možná přestřeluje, avšak Jukl ve srovnání s ním nemá ani nabito, ani si nepostavil terče a k pažbě si nepřimontoval hlaveň. A pokud střílí, tak slepými patronami a sám proti sobě. Zkrátka, pokud bude kdo chtít přemýšlet o adamitství, o jeho reálné existenci, o možných podobách jeho vymýšlení a o chiliastických názorech učených i neučených husitů, bude se muset vrátit před tuto knihu. A pokud bude kdo chtít o adamitství něco nového vybádat a napsat, může Juklův zbytečný spisek s klidným svědomím přeskočit.

Jakub Jiří Jukl, Adamité. Historie a vyhubení husitských naháčů. Praha, Dokořán 2014.

Hrdinové

Minulost je možné nahlížet z mnoha úhlů. A protože dnes již věříme na mnohost dějin a nelísáme se k jedné jediné historické pravdě, je každý pohled, byť i románový, okénkem, které může prosvítit celou oblohu. Za takovéto okénko můžeme rozhodně považovat "humoristický" román Hrdinové historiků Petra Luňáka a Marka Pečenky. S prvotní nedůvěrou jsem se ho nakonec rozhodl číst jako pendant ke třem dílům "prověřené fakulty", věnovaných především postavení KSČ na FF UK v normalizačním dvacetiletí. Hrdinové, jejichž osudy se odehrávají v roce 1988 a na počátku roku následujícího, vyprávějí příběh všednodenního života studentů historie v posledním ročníku studia, studentů, kteří se věnují dějinám 19. a 20. století a kteří se především snaží přežít v prostředí, které usilovalo o zadušení všeho, co by jen trochu vonělo životem. Postavy románu jsou napůl smyšlené a napůl krevnaté, především v podobě docenty Bouzovské (fakticky tolik rozporuplné docentky Anny Skýbové) či proslulého podplukovníka Miroslava Brabce z motolské vojenské katedry, jenž ani nebyl skryt pseudonymem. To samé pak platí i o velkých událostech či naopak o drobných okamžicích fakultního života: vedle fikce zde figuruje tragikomický poslední komunistický sjezd historiků na jaře roku 1989 s proslulými scénami o zapomenutých brýlích. Pro čtenáře, kteří alespoň částečně zažili onu odpornou dobu fakulty konce osmdesátých let, je čtení Hrdinů dobrodružstvím hledání reálných postav v zašifrovaných jménech učitelů i aspirantských či svazáckých aktivistů, kteří dnes tak rádi o své minulosti mlčí a chtějí, aby byla navždy zapomenuta. Pro čtenáře, který je panensky neznečištěn pohybem po druhém patře oné budovy z Náměstí Krasnoarmějců 2, jsou Hrdinové přitažliví právě oním nehumoristickým náhledem na způsob studentského bytí, a to především očima těch, kteří chtěli dostudovat, nechtěli si zadat, pokoušeli se udržet si odstup od nejhorších kreatur, které na FF UK "přednášeli", kteří švejkovali ve vztahu k SSM, jež bylo koncem osmdesátých let v totálním rozkladu, odmítali "lákavé" nabídky ke vstupu do KSČ, tedy ke kariérnímu setrvání v podobě směšných asistentů na fakultě, a přitom žili své milostné životy a všednodenní pachuť zapíjeli v restauraci U Sviní či v petřinském Prasečáku. Popravdě řečeno, Hrdinové v mnoha ohledech vypovídají, i když jsou viděním ryze subjektivním, o fungování fakulty konce osmdesátých let mnohem více než tři díly "prověřené fakulty" psané prizmatem úředních dokumentů, utopených v metajazyku a často vůbec neodrážejících žitou realitu. Luňákovi s Pečenkou se tak podařilo trefně ukázat, že román není tak úplně mrtvý, jak se může na první pohled zdát, a že i román může přispět k osvícení ryze historického bádání, byť se jeho hledáček soustředí pouze na jednu katedru, či dokonce jen na její "zdravé jádro", jehož genius loci však dodnes ve druhém patře křiví mezilidské vztahy.

Petr Luňák, Marek Pečenka, Hrdinové. Humoristický román bez vtipu. Praha, Dokořán 2014.