Adéla Petruželková

U nás v Garáži

(a douška o F. T.)

Vzpomínky leadera kapely Garáž Ivo Pospíšila vyšly letos před prázdninami, s pěkným názvem Příliš pozdě zemřít mladý. Jako spoluautor textu je uveden Vladimír Jurásek, dříve bubeník tělesa The Old Teenagers, v němž v sedmdesátých letech hrál také Pospíšil. Jaký je Juráskův podíl na vzniku nebo podobě textu, ale nevíme. Kniha ve třiceti krátkých kapitolách zachycuje období od roku 1963 po současnost; nejvýznamnějším rokům (1973, 1989) je věnováno kapitol několik. Za každou kapitolou je několikastránkový blok dobových fotografií dohromady více než třiceti autorů, v grafické úpravě, která může evokovat probírání krabic s fotkami.

Pospíšilův text má spád i vtip, a přestože redaktoři prokázali základní neznalosti pravopisu, stylisticky je nezvykle vytříbený, byť ležérní. Bonmot střídá bonmot, čtenáře baví dobové detaily i lakonické hodnocení situací: "Vše probíhalo jako po másle. Z vysokého pódia Pavel [Zajíček] sázel Ten Years After za Steppenwolf, hned na to Led Zeppelin a já v džínové bundě a důchodkách [...] poskakoval pod ním. Poprvé v životě jsem si připadal jako velkej frajer z Prahy. Místním děvčatům se zapalovala lýtka a místním borcům se začínala vařit krev" (s. 14). Nebo: "Zatímco se natřásal, vzal jsem jeho španělku, v hlavě se mi vybavila jedna z pekelných hodin u pana profesora a jen tak mimochodem jsem zahrál pár obkročáků, co mi uvízly v paměti. Mejla všeho nechal a s úžasem sledoval, co to hraju. Řekl, ať zahraju ještě něco, potom ještě něco jiného a hned tam na místě, v pivnici U dvou slunců mě přijal jako třetího člena zrovna vzniklých DG 307. Hned také určil, na co budu hrát - na basu, stejně jako on! Pavel se to sice snažil nějak utlumit, jenže už bylo pozdě. Mejla už mě na muzikanta pasoval a já hned při příští vycházce spěchal do bazaru pro otlučenou kytaru BASSO IV." (s. 23) Pospíšil má cit pro elementární komiku situace a jeho podání je sdělné bez ohledu na to, zda si čtenář umí představit, jak mohl v roce 1969 na tancovačce ve Staré Huti u Dobříše vypadat osmnáctiletý diskjockey Pavel Zajíček... (mnohé ostatně přiblíží právě obrazová příloha).

Řetěz spadne až v poslední třetině. Rozpačitý dojem ze vzpomínání na devadesátá léta nevzbuzuje jen přesycení zmíněnými stylistickými postupy. Přestože nás mluvčí dále zásobuje popisy svých nejrozmanitějších angažmá (zkraje devadesátých let Pospíšil mimo jiné zakládal pražský rockový klub Radost), má vyprávění zvláštní pachuť. Čistá láska k rokenrolu, která byla mluvčímu hlavním ukazatelem směru v sedmdesátých a osmdesátých letech, jako by zjalověla a Pospíšilovo sebepojetí podnikavého obětavce ("Hoši se starali hlavně o umění, ideje a pivo, na vše ostatní byl Ivo", s. 41) dostalo v jejich světle nádech jakéhosi novodobého vekslu. Sen o životě rockového muzikanta, který se "poctivě" snažil žít před převratem, dostal ve svobodném světě zabrat; Pospíšil, u něhož účel vždy světil prostředky, se možná ukázal schopnějším, než by sám chtěl...

Ivo Pospíšil je ročník 1950 a rodák z Klukovic na západním okraji Prahy, maminka vedla tamní hospodu Na Zavadilce, kde v letech 1973'2d1975 našli útočiště The Plastic People of the Universe. Klučina, kterému se navzdory minimálnímu hudebnímu talentu a špatnému zázemí podařilo infiltrovat do "vysněného světa rock and rollu, holek a lechtivé energie" (s. 11), to neměl lehké (motiv smečky či party, též nové rodiny či exkluzivního klubu, je pro jeho vzpomínání na toto období klíčový). Bytostně apolitický, anti-intelektuál (Kafku prý dokázal číst naposledy na vojně), abstinent a ateista, byť záhy "infikován bacilem undergroundu" (s. 22), jako by stále narážel na to, že hrát rokenrol tehdy mělo přesah. Pěkná je vzpomínka na to, jak vezl Danu Němcovou za Magorem do kriminálu: "My ostatní jsme museli zůstat na zmoklém omšelém plácku před věznicí. Ani jsme nevylezli z auta. Klepal jsem se zimou a v duchu jsem si říkal, že tohle není nic pro mě. Život v undergroundu jsem si představoval úplně jinak. Po dvou hodinách, už za tmy, se Dana vrátila až nepatřičně šťastná. [...] Tudor se studenou nocí prodíral ku Praze a Dana nadšeně vyprávěla, jak Magor zmužněl, jak někde v Lounech kope příkopy a jak díky tvrdému vězeňskému režimu už ani nevypadá jako hospodský intelektuál. Pro mne to byl dotek s něčím, co až příliš připomínalo nedávnou vojnu a co už opravdu nikdy nechci zažít. To jsem jí ale neřekl." (s. 43'2d44) Pozdější konflikty mezi ním a Pavlem Zajíčkem, případně Mejlou Hlavsou, nakonec podle Pospíšila vedly až k jeho "vyloučení z undergroundu". Jistě se na tom podepsala i vládnoucí moc, která tyto hudebníky nutila neustále se pokoušet různými způsoby obcházet zákazy hraní, z čehož mezi zastánci různých strategií povstávalo pnutí - kulantně řečeno.

Leitmotivem vzpomínek na sedmdesátá léta je skepse k jakékoli formě intelektualismu, respektive k jeho prolnutí s bigbítem, který je pro Pospíšila věcí zábavy (například v pojetí The Classic Rock`n`Roll Bandu). Není nad mladé a roztančené fanoušky a kapelu, které to šlape; rokenrol je primitivní, ale lidem se líbí: "Večer už nás nebrzdil, spíš hlídal, abychom se moc neopili. Na pódiu se střídal jazzrock s artrockem, my jsme seděli v šatně nebo bloumali po sále ve zlatých šňůrách a užívali jsme si to. Byli jsme za hvězdy, a když nadešel čas, celí nabuzení jsme na to vlítli. Publikum uspané uměním jsme zvedli ze židlí, lidi tančili v uličkách a Karel Srp s nimi. Dvakrát jsme přidávali a Viklického s Andrštem tam nikdo nepostrádal." (s. 94'2d95) Pospíšil se ale nakonec jako by našel až se založením Garáže v roce 1980, kde si to mohl dělat po svém: zapracovat na image kapely a "začít psát dějiny české rockové hudby". Pak už je Pospíšilova kniha především kronikou výroby vlastního úspěchu a přes popisy obměn sestavy a hodnocení různých období se pomalu prokousáváme ke konci.

Devadesátá léta v Pospíšilově podání znamenají mimo jiné transformaci undergroundu do šoubyznysu, a pro kapely starosti s dělením honorářů za nahrávky, cesty do zahraničí apod. Jeho nešťastná asistence u rozpadu PPU, cesta Půlnoci do Ameriky, události jako návštěva Franka Zappy nebo Lou Reeda v Praze a jiné, podružnější příhody mají často hořký konec; už je prostě příliš pozdě zemřít mladý.

Na podzim měl premiéru film Václava Kučery o Filipu Topolovi, nazvaný Takovej barevnej vocas letící komety. Psí vojáci byli v devadesátých letech podobně jako Pospíšilova Garáž rockovou ikonou vzešlou z undergroundu, přestože kořeny těchto kapel či povaha a sebepojetí jejich frontmanů jsou značně odlišné.

Jak známo, Filip Topol (ročník 1965) patřil i v tzv. druhé undergroundové generaci k nejmladším: při prvním vystoupení na Hrádečku mu bylo třináct let a k prvnímu výslechu do Bartolomějské šel s matkou, protože ještě neměl občanský průkaz. Když o svých souputnících na začátku Kučerova filmu hovoří Viktor Karlík, zdá se, jako by chtěl poukázat na to, že z většiny těch hochů na dobových fotografiích "někdo vyrostl". Pro generaci bratří Topolů je ale příznačné především to, že východiska undergroundu přijímala jaksi s mateřským mlékem, takže se většinou vyvarovala všeho toho lavírování, jaké popisuje Pospíšil. Zatímco on si díky bigbítu udržoval věčné mládí, Filip Topol je příkladem někoho, kdo dospěl příliš brzy... Fotografie a amatérské videozáznamy z večírků Violitu nebo jednoho z prvních koncertů Psích vojáků v zahradnictví u zámku ve Veltrusech nepřinášejí mnoho k objasnění jeho uměleckých východisek, zobrazují obyčejnou pubertální hru na (intelektuální) svět dospělých. Ve filmovém portrétu Filipa Topola jsou ale klíčové.

Dokumentární materiály, především záznamů koncertů a rozhovory s F. T., se v Kučerově filmu prolínají s vizuálně-motivickým kýčem, který podkresluje výpovědi ostatních účinkujících (členů kapely a přátel, Topolových partnerek, bratra Jáchyma). K dobru Kučerovi přičtěme, že se nesnaží uvažovat o životě titulní postavy kauzálně, nevypráví legendu, jež je dnes častým autorským klíčem ke kdekteré výjimečné osobnosti. Takovej barevnej vocas letící komety je trochu naivně zpracovaný portrét, který si ale díky předloze uchovává značnou míru ambivalentnosti: záběry mladičkého Topola, chlapce jaksi silnějšího a sebevědomějšího, než bude kdykoli později, byť na křídlech slávy, reprezentují jednu polohu, v níž je Topol za hezouna, trochu floutka a narcise. Ta druhá představuje v zápase s vlastními démony spíše skřečka, s čelem zbroceným potem a očima obrácenýma v sloup, s lebkou téměř vystupující zpoza kůže, jakoby korespondující s expanzivní naléhavostí Topolovy hudby, dikce jeho klavíru a hlavně jeho zpěvu. Značnou část stopáže (101 minut) vůbec tvoří záběry Filipovy tváře, také plaché, vážné, s ironickým úsměvem...

Patos koncertů, se zakrvácenou klaviaturou nebo šlapáním do strun křídla, se ve filmu bohužel potkává se záběry typu "mračna plynoucí nad Strossmayerovým náměstím" (v nedaleké Antonínské Topol v posledním období bydlel, až do své smrti v roce 2013). Téměř jako parodie pak působí mozartovské intermezzo, nechtěná aluze na arbesovsko-máchovský motiv nočního snu v chrámu.

Kučera se naštěstí příliš nepouští do odpovědí na otázky typu "čím hudba Filipu Topolovi byla". Hodně prostoru poskytuje svým předchůdcům, tazatelům starších rozhovorů, které Filipa Topola příznačně zachycují v různé formě, ale v zásadě jsou dosti sdělné (krásný je moment z jednoho rozhovoru z kraje devadesátých let, kdy se Topola ptají, co říká na to, že bývá označován za "Michala Davida undergroundu", a on odpovídá, že to sám vymyslel...). Vystačí si s jistou zamilovaností, osudovou náklonností k hudbě Psích vojáků a fluidu F. T.

Ivo Pospíšil, Vladimír Jurásek, Příliš pozdě zemřít mladý. Praha, BiggBoss 2015.

Takovej barevnej vocas letící komety. Režie Václav Kučera. 2015