Mariana Housková

V šerosvitu starých slov

Koncem loňského roku vydalo nakladatelství Torst třístou knihu. Pokud chtělo důstojně oslavit toto kulaté číslo, nemohlo volit vhodnější titul. Jubilejní publikace je v mnoha směrech ojedinělá a pozoruhodná - Béowulf, největší básnická skladba anglického raného středověku, v překladu a s komentáři Jana Čermáka. Titul, který se českému čtenáři dostává do rukou poprvé, figuroval v edičním plánu nakladatelství a právem vzbuzoval očekávání. Kniha je zřetelně výsledkem mnohaleté pečlivé práce a splňuje představy i těch nejnáročnějších, a to z řad laiků i odborníků. Lze říci, že v jediném svazku se skrývá knih několik; vzájemně se osvětlují, doplňují a dohromady tvoří harmonický celek.

1.

Základním textem je tu samozřejmě sám Béowulf, báseň stojící na úsvitu jedné z největších světových literatur, skladba, jejíchž 3182 veršů trápí i fascinuje generace čtenářů, studentů, badatelů a překladatelů, text, který klade nepřeberné množství otázek a překážek a nenabízí téměř žádné odpovědi. Nevíme, kým, kdy, kde, proč a pro koho byl složen, stěží rozumíme jeho jazyku i jeho obraznosti, obtížně pronikáme do jeho formy. Vypráví o činech dávného germánského hrdiny, o němž jsme zpraveni pouze z této básně, odkazuje k příběhům, které nám zřejmě zůstanou navždy skryty. Je dílem kultury, nejasně se rýsující v příšeří raného středověku, a odkazuje ke kultuře ještě starší a temnější. Pro většinu studentů i znalců anglické literatury představuje Béowulf dílo natolik neproniknutelné či odtažité, že si raději po vzoru Hegela obují sedmimílové boty, aby co nejrychleji byli alespoň u Chaucera nebo ještě raději u Shakespeara. Jistě není málo těch, kteří se plně ztotožní s mottem českého vydání Béowulfa, jímž je odpověď Woodyho Allena na otázku, jak by chtěl prožít život, kdyby měl ještě jednu příležitost: "Stejně, ale bez Béowulfa."

Příběh geátského válečníka, který se postupně bije se třemi nestvůrami (nejprve s obludným Grendelem, potom s jeho matkou a nakonec s drakem strážícím poklad), přičemž v posledním souboji zaplatí vítězství vlastním životem, může být zklamáním dokonce i pro toho, kdo očekává strhující epické líčení bojů a oslavu heroických činů. Obojí je sice v básni přítomno, avšak tón hrdinské epiky překvapivě často ustupuje melancholickému tónu úvah nad pomíjivostí, zánikem a neštěstím, jež byly osudem germánských pohanských bojovníků, vzdor jejich odvaze, moudrosti či štědrosti.

Moderní čtenář se v souvislosti s Béowulfem může ptát obecně po smyslu četby raně středověké poezie. Jak a proč vůbec máme na začátku jednadvacátého století číst texty promlouvající k nám ze vzdálených časů, míst a kultur, texty zapsané v zaniklém jazyce, jemuž dnes nikdo plně neporozumí, pojednávající o dějích, které jsou nám cizí a těžko pochopitelné? Je vůbec možné, aby současný čtenář vnímal strohé a temné verše jako poezii?

Jedním z problémů, na něž dnešní čtenář při četbě Béowulfa naráží, je nejasnost, neporozumění. Ač má situaci svým způsobem usnadněnu, čte-li český překlad, a nikoli staroanglický originál, i zde se neustále potýká s nejasnými obrazy, odkazy, kontexty. Sám básnický styl staroanglické poezie tuto nejasnost podtrhuje: důraz na jméno oproti slovesu a časté užití prosté juxtapozice potlačuje významové vztahy, obrazy se volně vynořují, aniž by se skládaly do zjevných logických souvislostí. Příběh Béo... wulfa se nerozvíjí v plynulém vyprávění, nýbrž vyvstává jako stavba z mohutných kamenů - obrazů, úvah, naučení, úryvků příběhů -, místy jakoby mizí a znovu se objevuje, vrací se zpět a naopak vyhlíží kupředu, prolíná se do jiných příběhů, jejichž spojitost s hlavním dějem je mnohdy velmi nezřetelná.

Chápeme-li tedy porozumění jako podmínku či součást estetického zážitku, jen těžko v Béowulfovi nalezneme potěšení. Pro vnímání poezie (staré či moderní) však není dokonalé porozumění nutné. Působí tu naopak víceznačnost, tušené významy a náznaky, které neukazují jedním směrem, ale otevírají prostor pro imaginaci. Nejasnost a nedořečenost pak nejsou principem omezujícím, nýbrž stimulujícím a obohacujícím. Když pěvec v Hrórově síni Heorotu zpívá o boji na Finnově hradě, vyvstane nám před očima v hrubých obrysech dávný příběh o zkáze a žalu, příběh, jehož přesné kontury nám zůstanou utajeny, který však dává tušit nesmírné bohatství dějů navždy ztracených v hlubinách času.

Scény líčené v Béowulfovi jsou často temné a nezřetelné, jen občas náhle zasvitne detail - část zbroje, šperk. Vztah současného čtenáře k básni lze vnímat podobně: před očima nám nejasně vyvstává dávná cizí kultura, před níž snad žasneme, jíž ale sotva rozumíme. Avšak najednou z veršů zazní blízký a známý tón. Může to být povědomý obraz či pocit, ale někdy pouhý dotyk krásy, který nás rázem přenese přes staletí a jehož prostřednictvím k nám báseň mluví důvěrně a osobně. V takových záblescích si uvědomíme, že kultura, jež báseň stvořila, snad není tak vzdálená a cizí, jak se nám zdálo na první pohled, že přece jen existují jemná vlákna, spojující nás s ní napříč věky.

Nemůžeme se vymanit z pout naší vlastní kultury. Nikdy nebudeme Béowulfa vnímat tak, jak ho vnímalo anglosaské publikum, o němž toho víme málo. Těžko přijmeme za svou onu ponurou strohou imaginaci, obtížně nalézáme cestu k drsným nemelodickým veršům podléhajícím podivným pravidlům. Ale přestože zůstaneme pevně zakotveni v našem vnímání, můžeme si v konfrontaci s dávným anglosaským viděním uvědomit jeho omezenost, a tím se paradoxně obohatit. Jako příklad může posloužit jeden ze základních stavebních principů staroanglického básnického stylu, apozice, tedy volné paralelní kladení slov, významů, obrazů, myšlenek i celých příběhů bez explicitního vyjádření jejich vzájemných vztahů. Zde moderní čtenář zřetelně pociťuje, jak je jeho pohled zvyklý lineárním řetězcům kauzálních vztahů, jak hluboko je v něm zakořeněn sklon k hierarchizaci a k racionalizaci. Naše touha po jasnosti a jednoznačnosti, po jediné správné odpovědi naráží. Volně položené významy nabízejí zneklidňující množství výkladů a nám se zdá, že nemáme klíč, který by otevřel cestu k správnému pochopení. Oním klíčem však může být poznání, že nemusí existovat jediný správný výklad, ale že jsou zde přítomny všechny, všechny stejně platné. Od logického racionálního uvažování se plně neoprostíme, ale uvědomíme si, že není univerzální, že existují i jiné cesty, jiná vidění světa. A toto vědomí může být osvobozující.

Poezie staroanglických básní spočívá do značné míry v tajemství, záhadnosti a jakési sveřeposti, s níž se vzpírají interpretaci. Podobně jako jejich hrdinové, ani tyto texty se čtenáři nevzdávají snadno a nikdy se nevzdají úplně. Pokud se nevzdá ani čtenář, budou ho tušením skryté krásy stále vyzývat k boji. K boji, v němž nemůže dosáhnout vítězství, přesto se ho může zhostit se ctí jako starý král Béowulf svého předem prohraného boje s drakem.

2.

Překlad staroanglického literárního díla vychází u nás knižně vůbec poprvé. Přestože staroanglická literatura je v kontextu raně středověké evropské literatury výjimečná svou bohatostí, žánrovou pestrostí i estetickou působivostí, českému publiku byla dosud prakticky utajena. Zabýval se jí sice již Vilém Mathesius (Dějiny literatury anglické v hlavních jejích proudech a představitelích. Část první: doba anglosaská. Praha 1910), později se však staré angličtině věnovali spíše lingvisté a literární památky stály poněkud stranou. Teprve v poslední době se situace mění, a to především zásluhou Jana Čermáka. Jeho převod Béowulfa do češtiny je dílem hodným obdivu. Pokud překlad poezie představuje úkol vždy obtížný, u poezie staroanglické to platí dvojnásob. Základní problémy jsou jak rázu formálního (přiblížení germánského tónického aliteračního verše českému publiku zvyklému na zcela odlišné poetické principy), tak jazykového (překladatel naráží na nesnáze na různých rovinách, od sémantiky slov až po syntaktickou stavbu verše). Překladatel chce zprostředkovat báseň, která v české literatuře nemá obdoby po stránce obsahové, jazykové ani formální. Jako ilustrace překladatelovy práce může posloužit ukázka z úvodní části básně:

A tak družinaí,

žila požehnaně,čal

pekelný protivníkTa strašná stvůram příbytku oblud,

které proklelKainovo plémě,ý ten psanec

(v. 99- 107a).

Překladatel Béowulfa se nesnaží vytvářet umělý jazyk, který by navozoval dojem starobylosti nucenou archaizací či násilnou rétoričností a poetizací. Jeho čeština je bohatá a básnická, ale přitom ryzí a zcela přirozená. Dodržuje základní principy staroanglického verše (aliteraci, čtyři hlavní přízvuky ve verši rozděleném přerývkou), nejde mu však o mechanické naplňování schématu, nýbrž o zachování rysů přispívajících k celkovému dojmu sevřenosti a určité monotónnosti. Formální přesnost nepotlačuje plynulost a srozumitelnost veršů a překladatel se jí někde vzdává a nahrazuje ji jinými zvukovými prostředky. Podobně i další básnické a jazykové prostředky odpovídají originálu - překladatel se například nevyhýbá kenningům, ustáleným opisným pojmenováním typu pochodeň války pro meč či cesta labutí pro moře (zpravidla jsou komentovány pod čarou), používá variaci (několikeré paralelní označení téže osoby či věci). Ani ty však nepůsobí násilně či nepatřičně, čtenář si na ně záhy zvykne a vnímá je jako organickou součást básnického stylu. Jazyk a styl českého Béowulfa je velebný a krásný, důvěrně známý a přitom čímsi nový. Plyne v drsné monumentální stereo... typnosti, a přestože nemůže dokonale nahradit tajemné kouzlo staré angličtiny, v každém případě je jeho důstojnou ozvěnou.

Bylo řečeno, že staroanglická poezie se vyznačuje nejasností a nesrozumitelností, jež mohou být dokonce nazírány jako součást její estetické působivosti. Zde stojí překladatel před zásadním problémem - před nutností interpretace. Na nesrozumitelných či mnohoznačných místech originálu musí překladatel často volit jednoznačné řešení, zrušit nejasnost, zahladit víceznačnost, vyložit obtížně pochopitelné místo. Český překlad Béowulfa se snaží mnohoznačnost pokud možno zachovávat - například u těch výrazů, kde anglosaský básník zřejmě pracoval jak s křesťanským, tak s původním pohanským významem -, což však není vždy možné. V těchto četných případech má důležitou roli obsáhlý poznámkový aparát, který často upozorňuje na fakt, že překlad zároveň interpretuje.

Překlad tří tisícovek veršů Béowulfa je výsledkem spojení jazykového talentu a citu s dlouhou a poctivou prací, hledáním každého slova a cizelováním každé řádky. Kromě toho, že svědčí o překladatelově umu, vypovídá o obrovských možnostech českého jazyka. Jan Čermák vzdal svým dílem hold češtině, která díky jeho práci dobyla nové území.

3.

Další rovinu českého vydání Béowulfa představují obsáhlé doprovodné texty, které pořídil překladatel básně. Tyto poznámky a komentáře se na první pohled zdají až příliš mnohovrstevnaté a složité: úvodní představení básně, shrnutí děje, literárně-kulturní úvod, nadpisy vložené do textu básně, marginální glosy, poznámky pod čarou, poznámky za textem, závěrečná studie... Když se však čtenář do textu ponoří a začne poznámkový aparát používat, záhy ocení nejen jeho obsah, ale i strukturu, která umožňuje zájemcům o doplňující informace snadnou orientaci a zároveň nevnucuje poznámky těm, kdo se chtějí nechat nerušeně unášet verši. Cílem všech doprovodných komentářů je zjevně především pomoci čtenáři nalézt cestu k obtížné básni a usnadnit mu porozumění, nikoli ohromit ho demonstrací autorovy erudice a zavalit přemírou informací.

V doprovodných textech překladatel s úspěchem skloubil odbornou úroveň a přístupný tón. Daří se mu přiblížit hlavní rysy germánské hrdinské kultury či staroanglické poezie, aniž by se dopouštěl nemístného zjednodušení. Přestože se obrací k relativně neznalému publiku, kterému musí (zejména v úvodních kapitolách) zprostředkovat i některá základní fakta, nečiní tak suchým informativním či naučným stylem, ale volí sloh na pomezí odborné studie a eseje, který si uchovává vysokou informativní hodnotu, a přitom upoutává krásou jazyka a obrazů. Když například autor vysvětluje princip variace, říká: "Každá představa je souborem významů, které se jako hrany otáčejících se krystalů ocitají hned ve světle, hned zas ve stínu. Obraz se ani na chvíli neustálí a nescelí a čtenářův zrak nemá kde spočinout. Skutečnost zprostředkovaná variací se chvěje a mihotá v měňavém světle vypravěčského zájmu."Jazyk komentáře jako by se chvílemi blížil básni samé, doplňující texty místy přijímají obraznost a poetiku básně za svou, čímž ji zprostředkují snad ještě účinněji než skrze popis a vysvětlení.

Ve studii následující za poznámkami k textu Béowulfa se autor věnuje základním problémům, jimiž se zabývá béowulfovské bádání již dlouhá desetiletí. Patří mezi ně kompozice skladby, datace, autorství, místo původu a samozřejmě interpretace. Na malém prostoru se tu vyrovnává s rozsáhlým korpusem sekundární literatury, v níž se pohybuje s důvěrnou jistotou, která mu umožňuje i lehce ironický nadhled (ten občas probleskne i v poznámkách k textu, například když rozlišuje "sladkovodní" a "slanou" školu v interpretaci Grendelova jezera, a je přítomen také v allenovském mottu k celé knize).

V kapitole o interpretaci skladby se zaměřuje na několik hlavních přístupů, které většinou vycházejí z napětí a prolínání křesťanského a pohanského elementu, což je téma, které autora zajímá především. V komentáři k různým názorům na smysl básně se vyhýbá ostrým odsudkům, ale udržuje si kritický odstup; v celé studii je stále přítomno vědomí, že jakékoli definitivní závěry a jistoty jsou v souvislosti s Béowulfem prakticky nedosažitelné.

Vlastní překladatelův pohled na Béowulfa je nastíněn na dvou stránkách závěrečného Dovětku, který představuje nejosobnější text knihy. Snad autor mohl poskytnout větší prostor své interpretaci a nesetrvávat stále jen v roli zprostředkovatele. Na druhou stranu však Čermákovo vidění prostupuje celou knihu, tvaruje překlad, vysvítá z poznámek i komentářů a nakonec určuje i čtenářovo vnímání skladby, která je tak pro českou literaturu společným dílem anonymního Anglosasa a českého překladatele.

4.

Za zvláštní zmínku stojí grafická úprava knihy, jež činí z českého Béowulfa dílo krásné nejen na čtení, ale i na pohled. Zdánlivé drobnosti - velikost a typ písma, kvalita papíru i vazby, šířka okrajů na stránce, barevné zpracování vazby a přebalu - výrazně umocňují radost z četby. Pozoruhodný je výtvarný doprovod knihy - fotografie archeologických nálezů z germánských kultur. Netvoří však samostatnou přílohu, jak tomu v podobných případech bývá, ale jsou vloženy přímo do textu jako svého druhu ilustrace. Tak když čteme o obřím meči, jímž Béowulf zabil Grendelovu matku, skví se na protější stránce tepaný jilec starého norského meče. Pod popisem scény, kde hrdina přinese do hodovní síně Grendelovu hlavu, se šklebí vyřezávaná hlava jakési obludy. A když starý král Béowulf sám kráčí vstříc osudnému boji s drakem, stojí zde osamělá vikinská šachová figurka v podobě válečníka ve zbroji. Skutečné předměty, které byly součástí každodenního života dávných bojovníků, dodávají našemu vnímání básně další rozměr a spolu s textem vytvářejí živý obraz jedné kultury.

Béowulf. Praha, Torst 2003. Přeložil, poznámkami opatřil a doprovodné texty napsal Jan Čermák.