Jan Linka

Nebývá žel častým zvykem...

Nebývá žel častým zvykem polemizovat tiskem o vydáních raněnověké literatury, proto by bylo možné uvítat, že se editoři Jesliček Fridricha Bridelia k tomuto kroku odhodlali. Nedozvěděl jsem se sice, proč absentuje možnost ověřit text originálu, ani proč je užito termínu "potridentská zbožnost", o ostatních bodech nechť si případný čtenář udělá závěr vlastní, ostatně na všech svých poznámkách trvám. Dozvěděl jsem se však také, nakolik jsou autoři schopni manipulovat s vyzněním recenze, která je až na zmíněné výtky v zásadě pochvalná (pro méně chápavé tuto svou chválu opakuji v závěru recenze). Ano, celek edice je redakčně špatně ošetřen (tato moje vyargumentovaná premisa je zamlčena), proto jsem knihu označil za "luxusně vydané materiály pro nějaký seminář". Ano, ediční pravidla, která zesložiťují základní recepci textu, zatímco vysvětlivkový aparát se naopak snaží o jeho co největší porozumění, jsou "prazvláštní", ať už si je racionálně zdůvodníme jakkoli. Ano, pokud by přínos Michaela Pospíšila byl úmyslně zamlčen (kondicionál), bylo by jeho zamlčení "obzvlášť obskurní". Jsem rád, že tomu tak nebylo.

Mají-li autoři polemiky problém s expresivitou mých výtek, proč sami užívají slov jako "osočení", "přitažené za vlasy", "autor je vydán recenzentovi všanc" či "zatínání drápku do kůže"? Je ještě dovoleno psát v recenzích kritické výtky nebo užívat expresivních přirovnání? Anebo jen někomu?