Eva Krásová

25 dní

00:56

Už byl pomalu čtvrtek a bylo potřeba vyřešit, co bude s kurzem.

Volala jsem na fakultu, dovolala jsem se na ústav, ale byl tam jenom Hošna a nevypadal, že chápe něco kromě závažnosti svých konzultací. Snažila jsem se dovolat do Šporku, ale číslo jsem nevěděla a na vrátnici mě nedokázali přepojit. Postupně bylo jasný, že zbývá jen jedna možnost - zavolat školiteli na mobil. Zvednul to hned, jako by to čekal, ale asi se spíš zrovna díval na telefon nebo tak, to se stává.

Podle mě jsem mluvila celou dobu já. Řekla jsem, že je se vším konec a že už nebudu moct dělat nic. Pustila jsem oba kurzy, prakticky jsem pustila i ten grant, francouzskou knihu, disertaci, všechno. Říkal jenom "jasně", "zařídim" a "tim se teďka nezatěžujte".

Když jsem to položila, podívala jsem se na displej.

Rozhovor, kterým jsem ukončila svoji vědeckou kariéru, trval pouze 00:56 sekund.

P4

Odznakem našeho stavu jsou síťované poporodní kalhotky.

Je ten nejodpornější a zároveň nejpohodlnější druh spodního prádla, co znám. Je to spodní prádlo, které si nedělá hlavu se současnými představami o těle ženy, nepodtrhuje žádné tvary ani nezvýrazňuje žádné linie. Účelem poporodních kalhotek je neškrtit a udržet na místě vložku.

Na P4 ostatně některá měřítka vnějšího světa vůbec nehrají roli. Umělý obraz ženy z časopisů tady neexistuje a nemá žádnou váhu. Místo toho se zde vyvaluje ženství ve své nereglementované podobě. Opravdu hezké holky zůstávají krásné, ale je to krása elegantního tvaru hlavy, barvy vlasů a linie lýtek. I ženy ne příliš hezké ve skutečnosti si zachovávají jistý půvab, protože tady, tady se opravdu nikdo nesnaží.

Chodíme po chodbách nejistým krokem žen po císaři, se zkroucenými zády a vykulenými poporodními břichy.

Je to přehlídka podivných nočních košilí, nevkusně odhalených stehen, samozřejmě prsů a často zadků.

Není divu, když jsme na oddělení, kde se každé ráno při vizitě ukazují jizvy a hráze.

Chtěla jsem být pohodová matka     

Chtěla jsem být pohodová, alternativní matka.

Chtěla jsem být taková ta žena, co říká "naštěstí bylo všechno v pořádku". Chtěla jsem se hádat s personálem, že nechci nastřihnout hráz, že jsem ochotná akceptovat klystýr a že si nepřeju, aby mě holili, protože je to zásah do soukromí. Měla jsem domluvenou porodní asistentku, a to hlavně proto, že jsem za žádnou cenu nechtěla rodit na porodním křesle a chtěla jsem celou dobu zůstat ve stoje. Přečetla jsem celou knihu Partner u porodu, trénovala jsem vizualizaci zvládání bolesti, hodlali jsme provozovat masáž hráze. Za žádnou cenu jsem nechtěla epidurál.

Chtěla jsem být alternativní matka, používat látkové pleny, mazat dítě jenom olivovým olejem a po porodu si pod jazyk nakapat čtyřicet kapek extraktu z kokošky pastuší tobolky, co je na srážlivost krve a zavíjení dělohy. Nechtěla jsem připíchnout syntetickej oxytocin, chtěla jsem nechat dotepat pupečník, porodit placentu, až sama vyjde, a za žádných, ale žádných okolností se nenechat oddělit od dítěte.

Hodlala jsem okamžitě přiložit, ráda kojit, kašlat na předpisy. Chtěla jsem potom říkat takové ty věci jako "já jsem ani přesně nevěděla, co se nesmí jíst, a až když se Zuzka strašně zeblila, tak jsem zjistila že wasabi asi nebude dobrej nápad". Chtěla jsem být pohodová, klidná, alternativní matka.

A když jsem pak ležela na P4 a nemohla vstát, když jsem nevěděla, co bude, a Ondřej jenom říkal, že ji viděl a že je krásná, když jsem ležela a poslouchala maminku s dvojčátky na vedlejší posteli a říkala jsem si, jak jsou roztomilý, když jsem místo zoufání si prožívala záchvaty euforie a byla si jistá, že to je všechno skvělý, když ke mně chodily sestry, mačkaly mi břicho a chválily, že děloha se hezky zavíjí... při tom všem jsem pozorovala infuzi, co mi šla do ruky, a říkala jsem si: "Zaplať Pán Bůh za syntetickej oxytocin."

Takhle jsme si to nikdo rozhodně nepředstavovali.

Baktolin a Sterillium

Opravdu je to jak něco z Rollanda Barthese. Baktolin a Sterillium jsou dvě zázračné substance, které vám umožní sáhnout do inkubátoru. Něco jako živá a mrtvá voda. Nejdřív si musíte ruce umýt Baktolinem ("namočit, namydlit, opláchnout, utřít") a pak si je namazat Sterilliem ("dezinfekci vtíráme až do úplného zaschnutí"). Na JIPce se obojí provádí až po lokty, na IMP už stačí jen po zápěstí.

Baktolin je - pokud vím - normální antibakteriální mýdlo, a Sterillium je nějaká lihová sračka, která především strašně štípe do rukou. Do tří dnů mi na to vyjela příšerná alergie, hřbety rukou mi zrudly, začaly se mi zaněcovat nehty a nebyla jsem si jistá, jestli nebudu muset do inkubátoru sahat v rukavicích. Po pěti dnech si kůže zvykla, jak mi ostatně slibovala jedna hodná sestřička na JIPce. Prý to mají na začátku všichni.

Stejně jako misky se svěcenou vodou v kostelích vroubí Baktolin a Sterillium vchody do všech oddělení a jednotlivých pokojů, a další a další Sterillia jsou strategicky umístěna u každého dítěte.

Rituál Baktolinu a Sterillia zbavuje člověka hlavního zla, bakterií. Požívá se nejen u inkubátorů, ale taky při odstřikování mlíka. Viděla jsem matky obsedantně si dezinfikovat ruce pořád dokola a dokola. Je to totiž začarovaný kruh. Umyjete si ruce, vybalíte odsávačku, motor dáte do zásuvky. Na set se smí sahat jen s vydezinfikovanýma rukama, tak si je pro jistotu znovu umyjete (na zásuvce byl prach) a vydezinfikujete. Vyndáte set ze sáčku, sestavíte, připojíte k motoru. Jenže tím se vám ruce zase infikovaly (motorem, sáčkem...), a tak znovu raději umýt a pak pečlivě vydezinfikovat. Už chcete začít odsávat, ale dostanete žízeň, sáhnete pro vodu, napijete se. Tím se kouzlo opět ruší a je třeba ruce znovu přejet Sterilliem... Dezinfekce rukou je naše neuróza.

Sterillium se v UPMD nosí po galonech a je to něco jako živá míza všech oddělení. Nepřekvapilo mě tudíž, že stejně jako mozek bizonů je nejlepším prostředkem k vydělání jejich kůží, dají se popisky na skleničkách umýt nejlépe Sterilliem.

RES, JIP a IMP

Neonatologické oddělení má tři části. RES, JIP a IMP neboli Intermediár.

Tyhle tři oddělení jsou sestupně hierarchizována. Přijde-li dítě na RES, musí dál projít JIPkou a Intermediárem, přijde-li na JIP, má před sebou jen Intermediár. Domů se chodí pouze z Intermediáru.

Ale o Intermediáru později.

Oproti zbytku nemocnice jsou RES a JIP úplně jiný svět. Počínaje značkou papírových utěrek a přístupem personálu konče. Když poprvé přijdete na JIPku, staniční se vám představí. Dítě má vlastní sestřičku, která vám pokaždé po příchodu dá podrobnou informaci o tom, jak se mělo - jestli a kolik vypilo, jestli kakalo, jak spinká, jak prospívá, co s ním je nového. Podlahy na RESu a JIPce jsou z marmolea, příjemných barev a vzorů, a zdi jsou vymalované na bílo. Na sesternu se smí volně chodit, sestřičky žertují a bez odmlouvání plní jakékoliv vaše přání.

Vzduch na JIPce je prosycen podivnou vůní, o níž jsem později zjistila, že je to vůně ohřívaného mateřského mléka, a naplněn nekonečným cinkáním inkubátorů, které zní, jako když se spouštějí šraňky.

K RESu a JIPce patří také Místnost pro rodiče, kumbál vybavený pohodlným gaučem a skříňkami na klíč, kde rodiče odpočívají, sdílejí své příběhy, odstříkávají mlíko a čtou si propagační materiály sdružení Nedoklubko.

Klokánkování

Klokánkování prý vymyslel moudrý lékař v chudinské nemocnici v Bogotě, když mu jednou vypnula elektrika a neměl místo v inkubátorech.

Ve skutečnosti klokánkování existovalo už dávno, ale ten lékař ho musel vynalézt, aby mohlo dostat jméno a stát se léčebným postupem. Nikdo na JIPce by vám totiž nepůjčil dítě, kdybyste řekli, že si ho prostě chcete pochovat. Ale když klokánkujete, to je jiná. Dá se to indikovat, pan doktor to může napsat do karty a lze to povolit v určitém rozsahu a frekvenci. Sestra tudíž neznervózní, protože na otázku, co se právě s dítětem děje, může odpovědět, že "si ho maminka klokánkuje". Říct, že ho drží v náručí, by bylo neprofesionální a nevědecké.

Ale zaplať pánbůh za klokánkování.

Při klokánkování si maminka sedne do takového toho houpacího křesla z IKEY (ve kterém mimochodem strašně bolí jizva) a svlékne se do půl těla (resp. rozepne si noční košili). Sestra vyndá dítě z inkubátoru (přitom provede rituál nadávání na hadičky) a "na žabičku" ho mamince položí na hrudník. Dítě je dál připojeno na čidle, takže jde celkem objektivně sledovat, jak se mu zlepšila saturace. Miminko se přikryje dečkou (maminka ne...) a sestřička odejde. A to je ono.

Miminko většinou spinká. Hlouběji a klidněji než v inkubátoru. Maminka většinou usíná a snaží se nevytuhnout úplně, aby jí dítě nesjelo.

Dítě mívá tak kolem jeden a půl kila, a na dotek je to něco jako teplý pavouk. Je červené a svraštělé a ve zvláštně dospělé hlavičce svítí černé oči. Většinou vřeští, ale když ho dají na matku, okamžitě přestane.

V odpoledních hodinách člověk na JIPce vídá maminky v křeslech s malinkými hlavičkami vykukujícími zpod různobarevných deček, všechny šťastné a spokojené.

Na RES a JIPce se klokánkuje jednou denně na jednu až tři hodiny.

Okamžik, kdy mi dceru poprvé dali na tělo, patří k nejšťastnějším v mém životě.

Paní Pokorná     

A pak jsou rodiče, jejichž děti z JIPky hned tak nepřeloží.

Když jsem se s paní Pokornou seznámila, jezdila na JIPku už dva měsíce. Její syn se narodil v 26. týdnu těhotenství. Původní termín porodu měla později než já.

Paní Pokorná byla ta maminka, která si neuroticky dezinfikovala ruce pořád dokola. Ptala jsem se jí, jaké to bylo. "No ty první týdny byly příšerné," říkala klidným tónem, ze kterého mrazilo, "ale za dva měsíce si člověk zvykne na všechno."

Paní Pokornou celá JIPka znala, a když došly skříňky, sestřičky mi poradily, ať si dám věci k ní. Říkala, že rodiče jsou dvojího druhu: jsou jednak lidé, kteří do místnosti pro rodiče chodí třeba týden, a pak je přeloží dál, a pak jsou ti, kteří tam jsou dlouho jako ona.

Paní Pokorná si se mnou jako jediná nezačala tykat. Byla jsem ten první druh rodičů. Asi to na mně poznala, hned jak jsem jí řekla váhu a týden narození. I když jsem si myslela, že jsem vážný případ, paní Pokorná věděla své.

Matky tohoto typu lze snadno poznat podle postavy: nemají poporodní břicho. Jsou to ženy štíhlé jako proutek, oblečené do běžného, padnoucího oblečení. Kdybyste je potkali v tramvaji, nepoznáte, že nežijí běžný život, neviděli byste tu podivnou nervozitu provázející je každou vteřinu mimo porodnici. Mysleli byste si, že jedou do kanceláře s krabičkovým obědem v kabelce. I proto by sdružení Nedoklubko mělo začít vyrábět placky s nápisem "Mám dítě na JIP v ÚPMD". Jenže těm zkratkám stejně nikdo nerozumí.

Sestřičky

To, jaký bude den, záleží zcela a naprosto na sestřičce. Pokud si sestra myslí, že to bude dobré, bude to dobré. Pokud chcete přiložit a sestra řekne, že na to ještě dítě není dost silné, můžete si být jisti, že se nepřisaje. Pokud chcete přiložit a sestra řekne "no jasně", bude dítě sát jako zjednané.

Proto je životně důležité mít dobrou sestřičku.

Univerzálně dobrá sestřička neexistuje, každému sedne někdo jiný.

Postupně jsem se naučila, že zdání klame. Nejlepší nebyly ty sestry, které byly hodné a sympatické. Sestra, kterou jsem nakonec měla nejradši, působila jako nasraná prodavačka z nádražního bufetu. Včetně sametové gumičky v odbarvených vlasech a rukou smrdících po cigaretách (jak ráda bych si zapálila!).

Byla ale rázná a s ničím se nemazala. Oproti těm hodným sestřičkám, které kolem dětí šeptaly a měly přístup "hlavně ať se nevyčerpává", pro ni nebylo nic nemožné a aktivně mě tlačila k přikládání.

Později jsem zjistila, že tohle byl typický přístup sestřiček z IMP. S ničím se nesraly.

Poprvé jsem ale přiložila se sestřičkou Andreou. Byla taky z IMP, ale na JIPce byla snad pět dní za sebou. Zuzanka ji měla skoro celou dobu.

Já jsem jí říkala "asociál", Ondřej říkal, že nenávidí chlapy. Rozhodně se s ní nedalo moc povídat. Jako robot se pohybovala v příšeří JIPky a zdálo se, že úkony provádí neosobními a trochu odtažitými pohyby. Strašně ji otravovalo, že nevím, jak s dítětem manipulovat, a když mi musela Zuzku potřetí posouvat nahoru, řekla "ale odteďka už sama!".

Už si ani nevzpomínám, v jaké to bylo situaci, ale patří k daru sestřičky poznat, že je správný čas. Jednou jsme tam tak nějak stáli a ona řekla: "Ale tak ji zkusíme přiložit". Začla jsem koktat, že mě to ještě nikdo nenaučil. Moc jí to nedojalo, a než jsem se rozkoukala, seděla jsem v křesle a ona říkala "levou rukou držíte prso, pravou dítě". Zuzanka se chytla a začala sát, my jsme nad ní s Ondřejem jásali a sestřička odešla. Asi to viděla už ikskrát. Než jsem se vzpamatovala, byla zpátky, řekla, že ji už bude lepší odtrhnout, vzala mi ji a zvážila. Zuzanka vypila "patnáctku", tedy 15 ml, a to bylo vážně hodně - holky na P4 napoprvé chválili, když dítě vypilo pětku, a to byly normální donošené děti. Napsala jsem to esemeskou snad všem příbuzným, co mám.

Když jsme se později setkaly na IMP, ukázalo se, že si to dost dobře pamatuje. Vypít napoprvé patnáctku asi přece jen nebylo tak obvyklé.

Druhá směna

Snad z nostalgie, anebo v touze ukázat pacientkám, čemu unikly, drží si ÚPMD na oddělení P4 takzvanou Druhou směnu.

Správně by se měla jmenovat První směna, protože byla definována přítomností staniční sestry, ale já jsem je zažila až jako druhé, a tak pro mě vždycky budou Druhou směnou.

Druhá směna byla skupina poctivých reliktů českého zdravotnictví osmdesátých let. Vyznačovaly se zlým pohledem, rozkazovačným hlasem a přesvědčením, že matky je třeba poučit.

A pravda, taky zásadou "šestinedělka, která nepláče, je divná".

Ráda bych paní staniční upozornila, že když sloužila první směna, nikdo nebrečel. Stačil ale tak půlden v péči Druhé směny a pacientky začaly propadat "iracionálním" záchvatům pláče, které zlovolně vydávaly za reakci na chování personálu.

Protože nemá smysl se obírat negativními zkušenostmi, odbudeme to výčtem.

Mezi oblíbené praktiky Druhé směny patřilo:

- mluvit o dítěti jako o "tom",

- radit pacientkám, ať dítě příliš nechovají, protože si na to zvykne a "pak byste nic neudělala",

- vyčítat pacientkám, že se chtějí starat o dítě, ačkoliv jsou "po velké břišní operaci",

- konkrétně mně vyčítat, že jsem byla celé odpoledne na RES, ačkoliv jsem "po velké břišní operaci",

- ukecávat pacientky, aby si vzaly analgetika, protože jsou "po velké břišní operaci",

- v přímém rozporu s instrukcemi laktačních poradkyň vybízet pacientky, aby v noci nekojily, protože... však vy už víte,

- skákat pacientkám do řeči,

- důležitě podávat doktorce karty při vizitě,

- žádat pacientky, aby se ještě před příchodem vizity nachystaly do postelí a pak v nich poslušně ležely "abysme viděli tu jizvičku", dokud vizita nepřijde,

- předstírat, že nevědí, co to znamená "vysterilizovat odsávačku", ačkoliv to prokazatelně byla náplň jejich práce,

- ponechávat na vlastním uvážení, jestli zatelefonují na JIP, že jsem v ledničce nechala mlíko (to jim zejména nikdy neodpustím),

- být obecně hnusné, nepříjemné, arogantní a nevstřícné.

Hned několik sester z Druhé směny vypadalo jako chlap. Vážně, vypadaly jako okresní pan rada, který se za účelem maškarního navlékl do sestřičkovského úboru. To je taky záhada, že právě tyhle sestry si tak libovaly v bílých minišatech, které se asi nosily, když zahajovaly kariéru. Zjevně strávily celý život s odhalenými koleny, a ani zima či fakt, že je jim padesát, je od toho nedokázaly odradit.

O to raději a víc vzpomínám na vrchní sestru z První směny, která byla profesionální, milá a setkání zahajovala větou "můžu pro vás ještě něco udělat?". Někdy ji možná ta práce taky nebavila, ale nikdy to nedala žádné pacientce sežrat.

Lucka

Lucka porodila přirozeně a na oddělení pooperačního šestinedělí se dostala kvůli nedostatku lůžek.

Bylo to její třetí dítě a rodila ho tři a půl hodiny. Sama říkala, že tenhle třetí porod měla za odměnu. Když jsem ji poprvé uviděla, byla dvě hodiny po porodu. Seděla v tureckém sedu na posteli a výhružným tónem do telefonu dávala instrukce typu: "Bobane, jestli to rozpatláte po gauči, tak si mě nepřej."

Lucka byla super. Potřebovaly jsme ji. S naší pocísařovou chůzí, opatrným vstáváním a sebepečovacím sprchováním jsme ji potřebovaly jako sůl. Odmítla síťované kalhotky, vysvětlila Kamile, že nemusí kojit po třech hodinách, a když nám sestra z Druhé směny dala proslov o tom, že "vy jste po tom těhotenství takové přehnaně vyodpočívané", srovnala ji tak rychle, že jsem ji měla chuť obejmout.

Ukazovala nám fotky svých dětí, přidala si nás na Facebook a vyprávěla, co bylo minulý týden v práci. Ještě celý zbytek dne lítala po pokoji jako čamrda, někdy v noci sklapla a druhý den celý prospala.

Mluvila strašně sprostě a tvrdila, že se jí mlíko dělá až pátý den. Bylo to ale třetí dítě a moc se tím netrápila. "Prostě tu kozu nechce," odvětila dětské sestře a jejím káravým pohledům se jen smála. Dokud s námi byla Lucka, byly jsme před Druhou směnou v bezpečí.

Lucka se rozhodla, že odejde v neděli, a jak pravila, tak udělala. Sestřičky z První směny (která tehdy zrovna sloužila) se smály, když ji v neděli ráno uviděly oblečenou a namalovanou ještě před vizitou. Nebyla jsem u toho, když její dcerku vážili, ale předpokládám, že opravdu nebylo síly, která by ji v porodnici udržela déle, než ona sama chtěla.

Propuštění

Jedinou věc mám ÚPMD za zlé. Propouštění.

Právo dítěte je nebýt odděleno od matky.

V ÚPMD je ale - pochopitelný - tlak na lůžka. Celé davy se snaží zde porodit a já oceňuju, že se porodnice snaží na lůžko přijmout ženu po porodu, která přece jen vyžaduje víc práce než matka nedonošeného dítěte.

Ale je to proti právům dítěte. A je to prostě nelidský.

Oddělení většinou počká o pár dní déle, než je obligátních pět, kdy se po císaři obvykle propouští. Okolo šestého sedmého dne začnou sestřičky mluvit o tom, že "už půjdete brzo domů", a laktační pacientce vysvětlí, že by si měla sehnat odsávačku. Pak jí dá instruktáž pro domácí odstříkávání a nechá ji podepsat patřičný protokol.

Následuje "the tricky part". Mně osobně nikdy nikdo neřekl, že mám jít domů. Doktorka řekla pouze "pokud byste chtěla jít domů, tak z mého hlediska můžete". O to jednoznačnější byly sestry (pochopitelně z Druhé směny). Nevybíravým způsobem dávaly najevo, že "už tu nemám být", a nakonec mi odmítly zapůjčit odsávačku, ačkoliv bylo šest hodin večer. Paní staniční mi zcela chladnokrevně doporučila, abych odsávačku zakoupila v nemocniční lékárně (stojí to 5000 Kč) a domů se odebrala patrně po svých.

Domluvily jsme se tedy na další den a osmého dne od narození Zuzanky mě Ondřej z porodnice odvezl.

O tom, jak se člověk cítí, nebudu mluvit. Je to přesně tak strašné, jak si představujete.

Od ostatních vím, že na ostatních odděleních to nebylo jiné. Jen někde sestry používaly ještě brutálnější metody, vyčítaly pacientkám, že jim zabírají postel, a přesouvaly je na pokoj s nepříjemnými pacientkami. Je to takový souboj mozků, zvláště ze strany mimopražských maminek (a těch je v Podolí - porodnici pro problematické případy - docela dost...). Porodnice vyhraje asi v padesáti procentech případů, ta druhá polovina matek tam má asi nějaké známé, nebo to uplatí, nebo co já vím. Každopádně existují maminky, které v porodnici žijí třeba měsíc, není to nic moc, ale když jsou hodně zdaleka, je to jediné rozumné řešení.

Praxi propouštění matek považuji za naprosto zvěrskou, protože každý vidí, že navštěvované a klokánkované dítě prospívá mnohem lépe, nemluvě o možnosti dostat ho dřív na plné kojení.

Doktorka Černá

Doktorka Černá byla dětská lékařka na běžných odděleních. Moje dítě nikdy neošetřovala.

Přesto na mě měla zásadní vliv a budu jí navždy vděčná.

Doktorka Černá vedla největší masakr oddělení šestinedělí, apokalypsu zvanou dětská vizita.

Jako soudný den se dětská vizita blíží po chodbě a zanechává za sebou řev, slzy a leckdy nasrané matky. Dětské sestry vizitu předcházejí o jeden až dva pokoje a jak čtyři jezdci roznášejí zlou zprávu: "Blíží se vizita, začněte připravovat miminka." Právě přiložené děti jsou odtrženy, právě ukolíbané probuzeny, právě přebalené svlečeny. Pak se čeká, déle, než by se chtělo, načež se ve dveřích opět zjevují sestry s rozechvělým "už, už".

Ale samotná paní doktorka je super. V totálním chaosu tří řvoucích dětí a tří nezkušených matek usedá ke stolu a pevným hlasem třídí děti na ty, které můžou jít domů, a na ty, které mají zůstat. Neviděla jsem ji udělat žádnou zásadní blbost. Na gramech nebazírovala, matkám se dívala do očí a přátelsky žertovala stylem "Já věděla, že se mu tak váha zvedne, i kdybyste to do něj měla napumpovat silou".

Obligátní historku, kterou z porodnice nosí všichni, totiž jak se v den propuštění báli, že miminko nepřibere, a ono se těsně před vizitou pokakalo, takže na váze ještě ubylo atd., s paní doktorkou nemám, protože jsem na oddělení žádné miminko neměla.

Nic nezabolí tak, jako když musíte někomu říct, že tady nemáte dítě. Večer přijde dětská sestra zkontrolovat děti, každé maminky se postupně vyptá, jak miminko spinká a pije, pochválí ji a pak se obrátí k vám. Dvě vteřiny rozpačitého ticha, a pak řekne: "Jo vy nic."

Některé osvícené sestry se mě ale ptaly, jak se má moje miminko na JIPce, a paní doktorka to dělala zásadně. V tom příšerném bordelu, kdy ostatní oblékaly řvoucí děti a doktorka už určitě měla pospíchat dál, se mě od stolečku vždycky zeptala, jak na tom Zuzka je, a nechala si podrobně říct, co s ní dělají. Pak mi to okomentovala, vysvětlila mi, co jsem potřebovala, rozloučila se a šla dál. Bylo to tak skvělé, že bych jí ráda dala nějakou speciální medaili.

Byla to právě ona, kdo mi - když jsem se bála, že na JIPku chodím moc často - úplně v klidu řekl: "Ne, naopak, klidně se tam nastěhujte. Vůbec se nestyďte. Ten kontakt je samozřejmě důležitej."

Jméno paní doktorky Černé je také spojeno s Mléčnou bankou, což jenom dotváří můj názor, že paní doktorka je žena na svém místě.

Muži

Mohlo by se zdát, že ÚPMD je město žen. Kdo namítne, že k pacientkám chodí manželé a příbuzní, ten zapomíná, že návštěva je bytost z hlediska personálu neviditelná. Kromě několika údržbářů a ukrajinského sanitáře je to však svět žen. Žen na řídících pozicích. Nikdy předtím jsem si neuvědomila, že staniční sestra je dost zodpovědná a náročná manažerská funkce s asi dvaceti podřízenými.

Popisovat specifické mechanismy, kterými se ovládání v takových pracovních kolektivech odehrává, bude úkol pro někoho, kdo to zažil zevnitř. Já bych jenom chtěla upozornit, že dobře uspořádané ženské týmy dokážou vykonávat tak spolehlivou a náročnou práci, že soustružníci ze Škodovky se můžou jít bodnout. Oddělení jedou jako namydlená, časy se dodržují a vždycky zbyde čas si zajít na cigáro a mrknout na facebook.

Přesto v ÚPMD muži jsou.

Všechny záchody v ÚPMD jsou unisex. To znamená: defaultově dámské. S označováním se nikdo neobtěžuje, náhodný návštěvník mužského pohlaví si tam prostě zajde a nikdo to neřeší.

Ale v prvním patře, vpravo od gynekologické ambulance, se na jedněch dveřích skvěje veliký nápis: WC - PERSONÁL - MUŽI.     

Doktoři.

Ve zdravotnickém zařízení s desítkami personálu jsou všichni hlavní lékaři muži. Předpokládám, že to tak je všude, ale tady to nějak vyniká. Ono jich fakticky je asi osm, takže si je člověk snadno zapamatuje jménem.

Heřman, Krofta, David, Hašlík, Pock. Potom pochopitelně Straňák (primář perinatologie), Čunát. Na RESce byl také jeden bratr, jehož jméno jsem nikdy nezjistila, kterého si sestřičky volaly na hodně obtížné úkony. Toť vše, a mes connaissances.

Vedou vizity, konzultují s nezkušenými doktorkami, provádějí husté operace a na obědě sedí u prvního stolu.

Francouzskou teorií posedlá nána by z toho vyvodila úvahu o falokratické biomoci, pozorující a manipulující, reglementující ženství a zrození. Ale já to neudělám. Zachránili mi dítě.

Intermediár

Na oddělení Intermediární péče, neboli Intermediár, neboli IMP, neboli "káčko", přesunou dítě, když už je na JIPku moc zdravé, ale ještě není dost zdravé na propuštění. Maminky zdrchané dojížděním na JIPku a faktem, že mají dítě, ale nemají dítě, se tady učí o miminka pečovat, přebalovat je, nosit je, a tak.

Když nám dítě přeložili na Intermediár, oslavili jsme to obědem v restauraci Podolka.

Když jsem ale poprvé na Intermediár přišla, polila mě hrůza.

Pod čtyřmi naplno rozsvícenými zářivkami leželo v postýlkách snad deset dětí v půlmetrových rozestupech. V prostoru před nimi rázovaly dětské sestry a přenášely malinkatá miminka tu na přebalovací pult, tu do umyvadla ke koupeli. Vzduchem drnčel nekonečný řev, jedno miminko budilo druhé a kaskádovitě se rozeřvávaly. V rohu se krčilo jedno křeslo, a já si nedovedla představit, jak tady budeme klokánkovat, přikládat nebo vůbec mít s dítětem nějaký kontakt. Rodiče se navzájem rušili, šlapali si po hlavách a natahovali se nad postýlkami zapomenutých, cizích dětí, ke kterým nikdo nechodil a které rezignovaně spaly.

První den na Intermediáru jsem chtěla Zuzanku popadnout a odnést ji zpátky do bezpečného přítmí JIPky, k laskavé tiše se pohybující sestřičce, do klaustrofobní vůně mléka a tlumeného cinkání přístrojů.

Postupně se ale ukázalo, že Intermediár je velmi šťastné místo.

Matka s dítětem na JIPce může dělat přesně tři věci: 1. přebalit ho v inkubátoru (s rukama prostrčenýma manipulačními otvory), 2. klokánkovat, 3. položit na dítě ruce skrze zmíněné otvory. A pravda, ještě 4. stát nad inkubátorem a dívat se na dítě přes plexisklo, případně fandit, když sestra dítě krmí.

Nic jiného nemůže. Nemůže ho pochovat, když brečí, nemůže mu dát najíst, nemůže mu zkusit dát nějakou medicínu, když má pocit, že je nemocné. Člověk bezmocně civí, jak jeho dítěti napichují a přepichují kanyly, zavádějí sondy a polohují ho. Černé oči svítí ze tmy a to je všechno.

To všechno vede k zvláštnímu psychickému stavu, když člověk sice je matka, ale není matka. Dál žije život, který žil předtím - jezdí tramvají, nosí kabelku, chodí s kamarádkami na kafe. Doma myje nádobí a dívá se na televizi. Mateřská touha starat se o dítě zhruba týden po porodu do jisté míry odezní a nastupuje tento zvláštní limbus, v němž člověk sice ví, že by měl dělat něco jiného, ale fakticky to nedělá a je s tím docela smířený.

Příchod na Intermediár je z tohoto hlediska šok, protože dítě je najednou tady. Lze ho vzít do ruky, lze ho chovat. Nosí dupačky, takže vypadá jako miminko, a přebaluje se na přebalovacím pultu, kde se utírá nesterilní vodou.

První den na Intermediáru má tudíž matka šok. Zlobí se na sestry, že dítě vyndaly z inkubátoru, a v souladu se svým temperamentem to dává najevo. Především se jí však nechce se o dítě starat, protože tomu odvykla (respektive nikdy s tím nezačala). Mechanismy, které ji nutily okamžitě vzít dítě do rukou, byly odstaveny, a ona tedy neprojevuje iniciativu pro matky typickou. Viděla jsem to několikrát. První den na Intermediáru matka sedí vedle dítěte v postýlce, tváří se laxně a výzvy, jestli by si ho nechtěla přebalit, odmítá. Nakonec prohlásí, že je unavená, a odejde na pokoj nebo domů.

Sestry jsou na to naštěstí zvyklé a příliš se s matkou nemažou. Sada činností, které je třeba matku naučit, není velká a má pevně danou hierarchii: 1. Manipulace s dítětem, 2. Zvedání z postýlky, 3. Přebalování, 4. Oblékání, 5. Kojení, 6. Vážení po kojení, 7. Koupání.

Ač to tak na první pohled nevypadá, Intermediár je velice šťastné místo.

Co se vlastně stalo?

Zuzanka se narodila v 33.+5 týdnu těhotenství a měla 1450 g. Narodila se císařem, protože mi začala selhávat placenta.

Odborně se to jmenuje IUGR (Intrauterine growth restriction). Odhalil to třetí screening. Někdy v 28. týdnu jsem volala svému gynekologovi, že méně cítím pohyby. Řekl, ať se seberu a jedu tam, kde jsem registrovaná, že udělají ultrazvuk. Jela jsem přívozem a byla jsem dost vyděšená, ale v Podolí mě uklidnili. Už od kartotéky všichni říkali "nebojte, určitě jenom odpočívá" (na Monthy Pythony zjevně nekoukají...). Ultrazvuk byl v pořádku, biometrie a průtoky taky. S doktorem jsme se tomu zasmáli a já jela domů.

O dva týdny později na poradně mi gynekolog říkal, že 28. týden je sice brzo, ale že by se to jako screening dalo počítat a že tam už znovu nemusím, pokud vyloženě nechci. Přece jen jsem si žádanku vzala a do Podolí jsem se objednala, i když jsem si v duchu nadávala, že jsem posedlá lékařskou péčí.

Další biometrii mi tudíž dělali na konci 31. týdne a já si byla jistá, že bude v pořádku. Nebyla. Dítě bylo o dva týdny "pozadu", a - co mě vyděsilo víc - bylo v 8. percentilu. Devadesát dva procent dětí bylo v daném gestačním týdnu větší než Zuzanka.

Byli jsme si jisti, že to bude v pořádku. Především proto, že průtoky byly dobré. Milión článků a diskusí na fórech mě ujistily, že takovýhle nález je celkem běžný. Tak je asi menší, říkali jsme si a vysmívali se doktorům. Kontrola průtoků o pět dní později byla v pořádku a my šli za deset dní sebevědomě na kontrolní biometrii.

Už když doktorka říkala čísla, bylo jasné, že to dobré není. Dítě se propadlo do 5. percentilu, a průtoky už špatné byly. Nijak výrazně, ale byly.

Přijali mě na rizikovou ambulanci a domluvili hospitalizaci od čtvrtka, aby mi mohli napíchat kortikoidy. Zpětně vím, že už v tu chvíli počítali s tím, že dítě "půjde ven". Ale pořád to brali tak, že to není definitivní, sestřička mě uklidňovala, že kortikoidy obvykle pomůžou. Jsem za to ráda.

Při hospitalizaci byly průtoky horší, pak se jeden den zlepšily (údajně v důsledku kortikoterapie). V neděli sloužila bláznivá doktorka, která neuměla číst údaje z monitorů, a tak mně ho dělala asi šestkrát denně. Na císaře to nebylo, ale doktorka, asi aby si stála za svým, mě objednala na ultrazvuk hned na pondělí ráno.

A ten ultrazvuk byl tak špatný, že už jsem i já sama viděla, že dítě musí ven.

Šla jsem na císaře v 11:00. Další dva dny byla Zuzanka na podpoře dechu, dalších pět dní na RES. Na JIPce byla celkem dva týdny, pak ji přeložili na IMP. Propustili ji po čtyřech týdnech.

Já ležela na P4 (pooperační šestinedělí) a byla jsem propuštěna osm dní po porodu. Až do konce jsem pak za Zuzankou dojížděla každý den autem. Naštěstí jsme to měli blízko.

Nemá to pointu. Dopadlo to dobře.

Strach

Už je to dávno, co Zuzanku propustili, a mně teprve teď došlo, že ten Strach mě už neopustí.

Dokud je dítě v nemocnici, člověk se kupodivu nebojí. Ne že by nemyslel na špatné scénáře, naopak. Jsou tak hmatatelně reálné, že ani nemá příležitost se jich bát. Jsou to jen možnosti, lidé okolo, kteří jsou na tom lépe nebo hůř, a určitá pravděpodobnost, že se k nim vy a vaše dítě přiřadíte.

Ale poté, co vás propustí, přijde Strach.

Strach, že se nakazí. Strach, že má apnoe. Strach, že přijdu o mlíko. Strach, že nebude přibývat. Strach, že nepije dost. Strach, že dost nečůrá. Strach, že se nebude vyvíjet. Strach, že to nezvládne. Strach, že to nezvládnu já.

Neustálý, permanentní, krutý Strach.

Rodiče normálních dětí mi řeknou, že takovýhle strach má každý. Ale to není pravda.

Ten můj Strach je strach člověka, který si byl zcela jist, že všechno bude v pořádku, a než se stačil rozhlédnout, ležel na stole a sestry mu natíraly břicho dezin...fekcí.

Je to Strach, že tu smůlu budu mít právě já.

Strach, že na mě Bůh zanevřel.

Bůh

Všichni rodiče nedonošených dětí se modlí.

Modlí se bez ohledu na vyznání, přesvědčení či předchozí ateismus.

Modlí se pravidelně, každý den, každý večer, v tramvaji, při jídle, na záchodě.

Všichni se modlí týmiž slovy, totiž: "Pane Bože, vem si, co chceš, ale zachraň to dítě."

Když jsem ještě ležela na P3 a přemýšlela o budoucnosti, měla jsem takovou představu, že je to boj. Na jedné straně Bůh a na druhé straně lidé. A zlobila jsem se na Boha, že na mě zanevřel, postihnul mě dysfunkční placentou, a teď musí nastoupit lidé a nějak to zachránit. Měla jsem pocit, že doktoři, západní medicína, všechna ta chirurgie, kortikoidy a inkubátory, jsou důkazem toho, že to Bůh nezvládl, náhražkou toho správného, přirozeného stavu.

Rodiče dětí, které jsou před propuštěním, už většinou při modlení o nic neprosí. Jenom děkují. Že se z toho dítě tak rychle vyhrabalo. Že nemá neurologický nález. Že už pije z flašky. Že existuje Nutrilon. Že má dítě dobrou saturaci. Že už nemá poklesy. Že je možné mít doma kyslíkový přístroj. A tak dále.

Postupně mi došlo, že mě Bůh miluje. Nejen že miluje mě, ale že miluje taky Ondřeje a co především - že miluje to dítě. Jinak by totiž nedal vzniknout inkubátorům, čidlům, sondám, kanylám a kyslíkovým přístrojům. Bude to znít směšně, ale došlo mi, že i ty posraný kortikoidy jsou od Boha.

A především, že žádná z těch sester (při těch platech...) by tam nepracovala, kdyby ji nevedla jakási touha dělat dobro. Došlo mi, že jsou to lidé, skrze něž Bůh jedná.

Takže tak: Dobrotivý Bůh zasáhl a skrze českou neonatologii, hodné sestřičky a doktory z ÚPMD mi zachránil dítě. A to je veliká, veliká věc.

Základní otázka

Ta základní otázka je: má placenta vlastní duši?

V Prokopském údolí je boční rokle, kterou téměř nikdo nezná. Jmenuje se to tam na Opatřilce, je tam pár chat, údolíčko, skály, ohniště.

Je to skutečná Jezerní kotlina.

Jeden jakýsi den jsem zrušila učení a zůstala doma. V papírnictví jsem si koupila deník a vydala se tam.

Bylo to jako koupit si cigarety a utéct s nima do lesa.

Na Opatřilce jsem si sedla k ohništi a otevřela deník.

Začalo pršet.

Schovala jsem se pod strom a rozbrečela se. Do deníku jsem si napsala: "Kdybych teď měla rodit, vybrala bych si tohle místo." Strašně jsem se tehdy bála války.

Seděla jsem tam notnou chvíli. Nevím, jestli to bylo pozitivní, nebo negativní.

Později jsem si vypočítala, že tehdy někdy to asi začalo.

Takže otázka je: má placenta vlastní duši?

Protože jestli má, může se rozhodnout ji někde nechat.

Eva Krásová (1983) vystudovala filozofii a český jazyk a literaturu na FF UK, kde je nyní doktorandkou oboru obecná a srovnávací literatura. Zabývá se literární vědou a sémiotikou. V současnosti je na mateřské dovolené. Publikovaná próza vychází z blogu 25 dní (25dni.wordpress.com), v němž reflektovala narození svého nedonošeného dítěte a následný pobyt v Ústavu pro péči o matku a dítě v Praze-Podolí.