Ondřej Hojda

Básníkova cesta čaje

Piju čaj. Zdánlivě banální informaci se dozvídáme z titulu poslední knihy Ludvíka Kundery. K čemu všemu může být tento fakt záminkou, zjistíme při bližším ohledání. Jedná se o jedenáctý svazek autorových spisů, ale je zřejmé, že se něčím vymyká: autor v této knížce provází čtenáře na cestě říší své velké záliby, pití čaje. Tato záležitost má v zásadě dosti intimní charakter a vyžaduje jakési před-porozumění, sdílení zájmu s autorem, náklonnost, ztotožnění se s tím, že smyslový prožitek se nemusí omezit na pouhé požitkářství, že může být prostředkem, který směřuje hlouběji, dále - k imaginaci, inspiraci. Ostatně podobně je tomu s jakýmkoli uměním.

Kniha Piju čaj je potrojná - nalezneme v ní tři oddíly: I. O čaji vůbec a zvláště - stručné pojednání o dějinách čaje, jeho zpracování a dalším, II. Padesát čajových portrétů, III. Antologie různých více nebo méně "čajových" básní. Ostatně i Ludvík Kundera je autor minimálně trojaký: literární historik (sebrané spisy a monografie Františka Halase, německá literatura 20. století), překladatel (převážně z německé literatury), básník a dramatik. Zdálo by se, že Piju čaj nepatří ani do jedné z těchto kategorií. Nebo naopak - jako by se tu všechny tři autorovy stránky propojovaly.

První část seznamuje ve stručné a čtivé podobě s historií a historkami souvisejícími s čajem a tradicí jeho pití a taktéž s příslušnou technikou (zpracování lístků, výroba), fyziologickými účinky nápoje, japonským čajovým obřadem apod. Kundera zde tlumočí znalosti, které nabyl studiem osmaosmdesáti čajových knih, jež má - jak neopomene sdělit - ve své knihovně. Výkladové pasáže střídají dialogy, kterými se snažil výklad oživit. Sám autor se však "usadí" v roli učitele, který zodpovídá otázky zvídavých žáků, což působí přes občasné humorné odlehčení poněkud neskromně: "Paní Y.: 'Můžete nám říct, co to je japonský čajový rituál? [... ] Čado, [... ] čanoju?' L. K.: 'Můžu, ale až někdy příště. To je na přednášku.' První oddíl se zdá být nejproblematičtější, a to právě pro místy až zbytnělý osvětově-vyučovací charakter. Ba co víc, v kontextu celé knihy vyvstane pochybnost o smyslu celé první části, jak uvidíme níže.

Druhou část, Padesát čajových portrétů, sám autor vyzdvihuje jako těžiště celé knihy. Jeden každý z padesáti vybraných druhů čaje tu představuje vlastním trojverším. Následuje pasáž o vybraném čaji, kde se "věcnost základních informací střídá s návody". Návody, jak který čaj připravit, se někdy drží standardu, jindy jako by si trochu nevěděly rady. V poslední sekci "specialit" se dočkáme i několika originálních kreací (Čaj dr. Wittnera). Výběr padesáti čajových druhů nám umožňuje nahlédnout do autorovy čajové kuchyně. Je zřejmé, že Ludvík Kundera preferuje čaje černé - zdaleka nejdelší je pojednání o milovaném Darjeelingu, ale čteme tu i krátká zamyšlení o spíše podprůměrném čaji sumaterském či o čínském "Black Leaf". Naopak zelené čaje, mezi nimiž je největší rozmanitost, jsou poněkud stranou a tvoří menšinu; například některé čínské skvosty, které se ovšem už v českých čajovnách zabydlely (namátkou proslulé a vynikající Huangshan Maofeng nebo Tianmu longzhu - "Dračí oči"), do svého výběru nepojal. Ono navýsost osobní "piju čaj" z titulu knihy je na tomto místě rozváděno - Kundera nám prozrazuje své dlouholeté čajové návyky a prověřené recepty. Dozvíme se například, který čaj sladí a který ne (sladí překvapivě často), který čaj preferuje ráno, odpoledne a večer...

Nejoriginálnějším vkladem celé této části jsou ona trojverší inspirovaná každým jednotlivým čajem. Někde slova zůstanou u chuťových vjemů a jejich asociací: "Med, broskve; ne-li orchideje. / Laskavost pozdních odpolední. / Posléze cítit ořeší." (Keemun) Na miniaturním tříveršovém prostoru se však většinou imaginace stačí odpoutat dál, často zejména vizuálním směrem: "Silice šumí. / Po odvratu mraků pak / chvála půnebí." (Earl Grey) Souvislost se "soudobou módou japonských haiku" je prý jen nahodilá, ale mnohde na ně i obsah silně upomene, a to zvláště v poetickém komentáři k japonským čajům: "Na patru dlouho přetrvává nádech / jiného světa: sedmero kapek rosy. / Horizont je jako ranní břitva." (Gyokuro) Mnohá trojverší by stačila sama o sobě, komentujícího a často rozvláčného výkladového odstavce netřeba.

Kdyby každý čajový znalec sepsal kompendium svých znalostí o čaji, měli bychom řadu knih, které by se obsahově do značné míry překrývaly. Informace o dějinách čaje, jeho zdravotních účincích, o technice sklizně a zpracování čaje, o tom, jak dlouho který čaj luhovat a jak horkou vodou jej zalít, by byly přibližně stejné. Pak by ovšem stačila publikace jediná, tresť ze všech. To, co by každé nové knize dalo smysl, by byl onen "zbytek": subjektivní zkušenost, inspirovanost, které - ač nemají tu pravou informační, objektivní hodnotu - by byly tím nejcennějším. Ludvík Kundera na záložce ohlašuje, že "chtěl přispět se svou troškou do mlýna". Zdá se však, že této možnosti zcela nevyužil: jeho poezie a subjektivní vklad až příliš často zanikají ve velkém a hlučném mlýně "povinných" výkladů z oborů značně odlehlých: chemie, medicína, mytologie a historie Dálného východu. Navíc v těchto částech občas něco zaskřípe: chyby v přepisech, mnohde zastaralé či zavádějící informace. Yunnan rozhodně neznamená "Zlatý déšť", je to název provincie (s. 76). Vietnamský čaj se dnes poměrně běžně prodává, jsou to odrůdy zeleného čaje s velmi silnou chutí i aroma (s. 103). Rádi bychom všechna nedopatření prominuli (však i sám autor se za ně čtenářům v závěru omlouvá), jen kdyby sám styl knihy jaksi netlačil svůj poněkud encyklopedický charakter do popředí.

Třetí část tvoří čajová básnická antologie. Je uspořádána zhruba chronologicky a zahajují ji většinou již publikované překlady z čínské poezie, kde se samozřejmě najde i nejvíce čistě čajových básní. Po přesunu do evropského prostoru se pojetí čajové inspirace rozšíří o nová témata a kontexty. Některé básně jsou přímo ódami na čaj (Ludwig Uhland), jinde je čaj zmíněn jen okrajově. Často z básní vyplyne i nálada, která je zcela opačná představě klidného a harmonického spočinutí nad voňavým šálkem - například báseň Ivana Binara Magorák. Ludvík Kundera mohl také z velké části využít básní, drobnějších textů a obrázků, které mu byly věnovány k jeho osmdesátinám v březnu 2002 (Antonín Přidal, Jaroslav Šerých ad.).

Je těžko knihu jednoznačně hodnotit, už proto, že se svým charakterem vymyká obvyklým žánrovým vymezením. Je rozkročena mezi naučnou literaturou a beletrií. Někdy se oboje propojí, jindy se vhodně doplní, ale často též trvá pocit jakési zvláštní rozpolcenosti, kdy obě složky nejsou uvedeny v soulad, jako by drhly o sebe. Zpočátku se zdálo, už podle titulu s ryze osobním nádechem, že půjde o něco intimního, možná trochu tajemného - že navštívíme autora v komnatách, kam nás dosud nevpustil básněmi, oceníme myšlenky, které k nám nepronikly divadelními hrami. Na to je ale knížka příliš učebnicí, výkladem, který, ač se snaží, se úplně nezbaví mentorské suchařiny. A naopak, čtenář, který by vzal knihu do ruky ze studijních důvodů, dočká se několika pochybení a nepřesností, místy opakování a mnohomluvnosti, jinde zas přílišné stručnosti. Zdá se, že představa o této knize o stupínek předčila knihu samotnou. I tak ale mezi záplavu knih s čajovou tematikou bylo vneseno cosi nového, zejména druhým a třetím oddílem. Máme tím na mysli spojení literatury a čajové vědy, "tealogie" (novotvar je snad z dílny autorovy).

Knize dost možná neprospěl čas vydání. Ještě před několika lety by byla jistě titulem průlomovým, pro mnohé čtenáře první branou na cestě do království čajů. Nyní se jí může snadno stát, že bude (ne zcela právem) zastíněna již vyšlým množstvím čajové literatury. Autor má oproti současné módní vlně čajování náskok několika desítek let vlastní praxe, a jak píše, vychoval si v této oblasti několik "žáků". Možná ještě nějací přibudou. Přejme to Ludvíku Kunderovi. A jděme na plotnu postavit vodu.

Ludvík Kundera, Piju čaj (Spisy Ludvíka Kundery XI.). Brno, Atlantis 2003.