Miloš Doležal

GGG

Česká básnířka, prozaička, malířka a knižní typografka Gertruda Gruberová-Goepfertová (1924-2014) prožila většinu svého života v exilu. Ve Francii a především v Německu. Přesto se její dílo podstatnou částí vztahuje k českému prostředí, k domácím kulturním souvislostem a dějinám. Tento blok vznikl jako malá splátka na dluh a chce připomenout GGG v osobnějších a méně známých souřadnicích - v dosud nepublikovaných básních z pozůstalosti, v úryvcích z memoárů Perem a štětcem (k vydání připravuje nakladatelství Atlantis), z korespondence s Jakubem Demlem a Marií Rosou Junovou (z archivu LA PNP v Praze), pásma vzpomínek přátel či fotografií Přemysla Havlíka.

Nejněžnější z básnířek

S vyslovením jména Gertrudy Gruberové-Goepfertové se přede mnou nejdříve vynoří tlumené barvy, okry a syté rumělky. Pak domy a zákoutí, kunemilský statek na kopci, kamenný gotický chrám v Loukově, Demlova vila v Tasově nebo rosenheimský dům v zahradě. A pak drobnosti, výseče - kameny a kamínky na jejím pracovním stole, masiv alpského předhůří za domem a její postava, mírně skloněná nad skicákem a hbité prsty, črtající do listáře detail statku či kostelní báň; nebo vítr v jejích krátkých vlasech v jabloňové aleji na Vysočině, opatrný krok stoupající po žebříku do špice věže v Bohdanči, zkoumavý pohled nad rybníkem při výlovu a neobyčejně přesný popis raků chycených do kýble. A vzápětí její písmo, plynulé a plavné jako vlna. Za tím vším stojí její bytost, křehká i pevná zároveň. "Gruberová je nejněžnější ze všech našich básnířek v exilu," přiléhavě napsal v šedesátých letech esejista Petr Den.

Jak jsme se poznali? Někdy v roce 1995 jsem narazil na její vzpomínkový text, ve kterém velice plasticky evokovala Jakuba Demla a chvíle prožité u něj v Tasově. Sehnal jsem si její bavorskou adresu a napsal. Odpověděla obratem, obsáhlým dopisem. A tehdy se rozvinula písemná korespondence, rozhovor velice živý, nesený radostí a důvěrou. Propojovala nás společná Vysočina, řada živých i mrtvých básníků a malířů, otcovští přátelé Karel Vrána i Anastáz Opasek. Bylo to v době, kdy Gertrudě zemřel manžel Leon, hledala nové impulzy pro svoji práci a - mohu-li se domýšlet - brala mé tázání jako příležitost znovu se ohlédnout, rekapitulovat, k některým pozapomenutým událostem z minulosti se vrátit a nasvítit je třabas z jiné strany. Z našich setkání později vzniklo několik rozhovorů (pro Český rozhlas, Revolver Revue, Perspektivy aj.), ve kterých GGG reflektuje svoji životní cestu a tvorbu v celistvějším uchopení. Osobně jsme se setkali za rok, 28. září 1996 v Želivě, kde sdružení Opus bonum tehdy pořádalo výjezdní zasedání. Byl prohřátý den, na schodech želivské prelatury jsme si podali ruce a následně společně vyjeli do kraje - Zahrádka, Loukov s hrobem její maminky, Petrkov. Dodnes si vybavuji, jak byla GGG bezprostřední, otevřená a bez nějakých generačních zábran schopna mnohé sdílet. GGG začala pravidelně zajíždět do Čech, se svými dospělými dcerami, v Praze v Mánesově ulici žil ještě její bratr Jiří, poskytující sestře důležitý opěrný bod, a tak jsme podnikali společné několikadenní výpravy po Vysočině a Moravě. Tehdy se podařila uskutečnit její první výstava doma po roce 1990, v Havlíčkově Brodě, s Jiřím Reynkem jsme redigovali GGG knihu raných próz Choroš, která také následně vyšla, pořádali jsme řadu společných čtení s jedním vrcholem - v  červnovém podvečeru četla GGG u nás ve stodole na Pejškovně ze svých básní a snů, přijela tehdy kupa přátel, večer se protáhl do noci. GGG tehdy bydlela s dcerou Grušou v blízkých Kalištích a my jsme je s trumpetou, bubnem a harmonikou noční krajinou vyprovázeli. Nechyběly ani cesty za GGG do Rosenheimu a bavorského okolí, které malířka "dokumentovala" ve svých skicách a obrazech. Mohla žít jen tam, kde důvěrně poznala historii místa, lidi, krajinu. Kresby provázené vyprávěním autorky se měnily v cestopisné črty, které následně vyšly ve dvou obsáhlých knihách. Tehdy, na společných potulkách, jsem poznal také odvrácenou stranu exulantského údělu, ze kterých se křehká GGG vždy těžko otřepávala - ztrátu identity a psychické trýzně některých jejích potomků.

Míval jsem polosen: doprovázím GGG k vlaku v Praze na hlavní nádraží. Do bavorského domova má odcestovat. A než výpravčí zapíská a vlak vyjede z pouzdra nádraží, sedíme v kupé a povídáme. A najednou zjišťujeme, že výpravčí nepíská, že vlak nikam nepojede, že ona nikam nemusí a že je právě tam, kde chtěla být. Vše zůstalo stát na svém místě, odehrává se cosi na způsob prvotního srozumění.

Věčné zastavení

Po Gertině smrti vznikl tento krátký text: Bylo to v polovině června 2014. S GGG, se kterou mě spojovalo věrné přátelství a mnohaletá spolupráce, jsme se sešli v Kutné Hoře, před její odpolední vernisáží. Přijela na otočku z německého Rosenheimu, kde žila v ulici "Na Vidrholci 18". Chvilku jsme se procházeli (Jana, naši kluci, Drdovi) prosvětleným městem. Nikam se nespěchalo, bylo před námi léto. Elegantně upravená, krátce střižené vlasy, s tmavě zeleným šátkem kolem krku, mírně našlapovala po kočičích hlavách. Byla stejná jako dříve, jen vrásek v její devadesátileté tváři přibylo. Ale nezdolná energie, ostrost vidění i radost, zájem o svět i druhé, ty podivuhodně nevyprchaly a byly stále součástí její bytosti, až nás to udivovalo. Těšila se nesmírně z tohoto svého výtvarného návratu do vlasti. Vzpomínali jsme na přátele, především na ty mrtvé - vždyť Gertička, jak jsem ji v posledních letech oslovoval, byla patrně jedním z posledních tvůrců oné generace, která vyrůstala pod "radiačním dohledem" autorů, jako byl Jan Zahradníček, Jakub Deml a Jan Čep. Ostatně byl to Čep, který autorku nejen platonicky miloval, redigoval její rané texty a spolupřizval do okruhu autorů revue Akord, ale také ji seznámil s jejím pozdějším mužem, olomouckým právníkem a překladatelem Leo Gruberem. Ten Čep, který se pak s Gruberovými důvěrně přátelil ve francouzském exilu.

Po vernisáži se pak sedělo v jedné kutnohorské zahradní restauraci pod stromy. Přátelé se postupně loučili a odjížděli. Gertičku jsme pak v letním soumraku vyprovodili k jezuitské koleji, kde bydlela. Cestou mi říkala, jak jí chybí "podpírající a chápavá paže otcovského monsignora Karla Vrány". Popisovala své nové pracovní záměry, kterých nebylo málo. Vyprávěla o večerních mších v rosenheimském kostelíku, při kterých se může plně soustředit a procítit Boží pokoj. Ještě před rozloučením jsem ji poprosil, zdali by mi neposlala nějaké své nové básně nebo sny. Kývla. Pak objetí. A její mávající ruka ve vzduchu. Poté výměna dopisů. A náhle krátký lístek GGG s prosbou o modlitbu. Lékař zjistil srdeční arytmii, nařídil klid.

Začátek srpna. Telefonát z Německa. Třesoucí se hlas její dcery Hedviky mi oznamuje smrt GGG. Pak srpnová cesta na hrob a návštěva jejího domova, který jsem znal z řady dřívějších setkání. Ale tentokrát mě udivilo to zvláštní ticho opuštěných, a přesto jakýmsi klidem a řádem naplněných místností a sotva vychladlého úmrtního lože. Na jejím malém pracovním stole stála hnědá lampa, vedle ní položený malý křížek, kamínky, tužky, grafický záznam roztěkaného srdečního tepu, rukopis posledních básní, které byly připraveny k odeslání; deník s  nedopsanou stránkou a větou, štůsek dopisů. A hned vedle postel, ve které jí ve středu 30. července pomalinku, postupně, dotlouklo srdce. Ten den vyřídila několik telefonátů, především s Janou Uhdeovou z brněnského Atlantisu, který chystá vydat knihu jejích vzpomínek, a s dcerou Hedvikou, žijící v Mexiku. A ještě před tím stačila nakreslit svoji úplně poslední kresbu - maminčin hrob v Loukově jako ilustraci pro onu knihu vzpomínek. Snad to bylo podvědomé propojování se s rodnou vysočinskou krajinou a se svými předky. Díval jsem se velkými okny do její zahrady, patřil na rozmalované a nedokončené obrazy v jejím ateliéru. A pak si všiml, že za psacím stolem je zapadlý malý pomačkaný lístek s jejím rukopisem (který do posledních dní nebyl - na rozdíl od srdce - ani roztřesený, ani kostrbatý). Zvedl jsem ho a nahlas četl její poslední báseň, kterou Gertička nazvala docela obyčejně Život. "od narození / mě objal čas / žene se se mnou / kupředu / bez přestání / až do smrti / bezčasí nastane / věčné zastavení"