Marta Ljubková

Ženy 2004

Zmapovat současnou prozaickou produkci českých spisovatelek by bylo - vzhledem k jejímu a k jejich množství - nad lidské síly. Neznamená to však, že bychom měli na takovýto úkol zcela rezignovat. Tento text nemá ambice vynášet na základě přečtení několika titulů obecné soudy, jde spíše o sondu do toho, co literární historie možná někdy zařadí do kapitoly "ženská literatura počátku jedenadvacátého století". Předmětem pozornosti se staly knihy autorek mladší či střední generace: v jednom případě jde o autorku knižně debutující (Alena Svozilová), v jednom o autorku zavedenou (Irena Dousková), čtyři se představují druhým titulem (Petra Hůlová, Natálie Kocábová, Magdaléna Platzová, Anna Zonová). [1]

Snaha uchopit zmíněných šest titulů jako celek se ukázala hned zkraje jako marná. Fungovala by snad jenom vnější kritéria: pět ze šesti titulů má téměř stejný rozsah; nebo banálněji, všechny knihy pojednávají o životě či se s ním nějakým způsobem "vyrovnávají"; a ani žánrově netvoří vybrané tituly homogenní celek (Dousková napsala knihu povídek, ostatní tituly jsou spíše novelami, což je explicitně uvedeno u Platzové, skutečný román napsala jen Zonová). Opusťme tedy marné pokusy o zobecnění a vydejme se spíše cestou individuálních odlišností či jednotlivostí.

Jediným pojítkem knih tedy zůstává, že se ke čtenářům dostaly v průběhu roku 2004. Nejvýraznějším titulem našeho souboru je sága Anny Zonové Za trest a za odměnu. Představuje, stručně řečeno, pečlivě propracovaný pokus se střídajícími se vypravěčskými perspektivami a širokým časoprostorovým rozmachem. Zonová si vybírá téma, které není v současné literatuře nijak výjimečné: způsob, jakým se velké dějiny promítají do malých, lidských osudů. Zmnožená vypravěčská perspektiva napomáhá vytvořit širší úhel pohledu na rodinné prožívání historického období od druhé světové války do současnosti, přičemž jednotlivá pásma se spíš doplňují, než překrývají. Jsou ovšem od sebe důsledně oddělena, fakticky tvoří kapitoly, označené jménem té které postavy. Vypravěčskou perspektivu Zonová navíc ještě rozhojňuje střídáním ich a er formy: zatímco u některých postav důsledně drží první osobu, Tereza, nejsoučasnější a řekněme "nejsympatičtější" postava, je v mnoha případech zachycena očima dalšího, vševědoucího vypravěče. Tím se Zonové daří udržovat dynamiku příběhu, aniž by sklouzla do bezduchého opakování, což se za použití stejných postupů děje v knize Přes matný sklo. Petra Hůlová si princip více vypravěčů už vyzkoušela, v tomto případě nejde ani tak o vyprávění příběhu jako spíše o jakousi reflexi života, zprostředkovanou postavami matky a jejího syna. Dva pohledy na dva zpackané životy však působí poněkud nevěrohodně - postavy planě filozofují a dumají, aniž by své "vývody" opíraly o konkrétní životní příběhy. Stočtyřicetistránková úvaha při absenci ústředního tématu a při neschopnosti vytvořit "z ničeho" konzistentní a hlavně působivý a přesvědčivý celek tak vyznívá poněkud ploše, chtěně a schematicky. Jisté schematičnosti se sice nevyhnula ani Zonová, a to zejména ve výstavbě a konstrukci postav - oproti nejplastičtější Tereze, která je jakoby "odkrývána", stojí prázdné postavy jejího bratra, zkrachovalého alkoholika Jozefa, a zejména její tchyně, někdejší zapálené komunistky Lise. Přitom především Jozef v sobě nese určité tajemství, které se nikdy nedostane napovrch. Leckdy se zdá, že je autorka využívá jenom jako protějšek, doplnění ústředního - Terezina - příběhu; přitom jejich osudy načrtává tak, že v sobě skrývají velký potenciál. Nedostane se jim však prostoru a ztrácejí se v ilustrační mlze, což je (zejména v případě Jozefa) velká škoda.

Ambici vyprávět příběh má v sobě všech šest knih. Příběh je to především rodinný, a to ať už se hrdinky či hrdinové s rodinou vyrovnávají, snaží se z ní nějakým způsobem vymanit, či ji naopak chtějí vytvořit. Zatímco Zonová čtenáři předkládá rozsáhlou několikagenerační zpověď, v níž se snaží akcentovat pozitivní stránku rodinných vazeb, Hůlová pracuje s principem naprostého popření kladného vlivu rodiny (podobný motiv zpracovala i Kateřina Rudčenková v jedné ze svých povídek knihy Noci, noci, jež vyšla loni). Rodina tu představuje trauma, jehož se nedá jen tak snadno zbavit.

Příběh osobní cesty přináší Magdalena Platzová v Návratu přítelkyně. Soustředí se na hrdinku, která v průběhu několika let dospívá. V tomto hledání smyslu a sebe samé je její příběh také "nejženštější" - působí přirozeně a v dobrém slova smyslu skromně, je dostatečně iracionální, ale přitom uvěřitelný. A zopakujme, hlavně je velmi osobní: to, oč se Natálie Kocábová ve Schole alternativě pokouší s naprostou zoufalostí a marností, vychází Magdaleně Platzové mnohem snáze a za použití jednodušších prostředků. Platzová i Kocábová jsou ve svém psaní jakoby nejvíce zaangažovány. Zatímco Zonová a Hůlová vyprávějí příběhy "jiných lidí", do značné míry se distancujíce od jednotlivých postav, Platzová a Kocábová píší knihy osobního hledání a intimního prožitku. Platzové stačí relativně prosté kulisy - dívka ve dvojím časovém pásmu (tehdy, když ještě hledala; teď, když zjišťuje, že už vlastně ví). Kocábová potřebuje "atraktivní" prostředí školy sebevrahů. Metafora, která by snad mohla fungovat (byť je takto přímočará), však potřebuje naplnění a důvod.

Kocábová se jako jediná evidentně - a přespříliš apriorně - snaží své čtenáře šokovat. V tom nejpokleslejším slova smyslu má takového efektu docílit použité lexikum. Ze snahy ukázat, jak že ti mladí dneska myslí a mluví, se stává nesnesitelný proud vulgarismů navěšený na chabé myšlenkové kostře. Vlastně ani Hůlová, stejně jako Kocábová, nemá "o čem" psát, přesto je na jejím jazyce občas rozpoznatelné, že svůj text přinejmenším promýšlí a konstruuje, že chápe význam metafory a rozumí slovu přirovnání. Kniha Hůlové se vyznačuje jistým stylem, který potřebuje silný myšlenkový impuls, aby se mu dostalo naplnění, a také ho občas dostává - v případě Kocábové je z každé věty znatelné, že nemá o čem psát, ale ani neví jak. Četba Scholy alternativy v každém případě představuje úkol těžší, než by se na první pohled mohlo zdát. Protože už se o ní asi nezmíníme, uveďme alespoň ukázku: "Tahle naše škola je prokletá neutuchajícím smradem. To je víc než samozřejmý. V hale bylo žáků jak nasráno. Měli v ksichtech paniku, hysterii a měli teplotu. A tak se brzo ze slibnejch začínajících revolucionářů stala ta stará dobrá, poctivě terorizovaná štvaná zvěř. A bylo mi jasný, že drtivá většina přítomných hořce litovala, že sem kdy na tuhle školu přišla. Kdybychom byli ještě živí, tak aspoň třeba stačíme zajít do McDonalds, což by triumfálně zakončilo naši globalizační epochu." (s. 110- 111, zvýraznila N. K.)

V tomto smyslu je Platzová mnohem cudnější co do vnějších prostředků, nepřirovnává a nevytváří velké obrazy, ale popisuje detaily, které dokreslují situace. Zastavuje se u drobností, působících spíše náladově než realisticky (způsob, jakým si postava češe pěšinku, barevnost okolní přírody). Jak už bylo řečeno, Návrat přítelkyně je kniha více než ostatní založena na principu hledání cesty: přesto v sobě obsahuje, ve srovnání například s knihou Hůlové, mnohem méně sebereflexivních pasáží. Úvahovost tu vyplývá spíše z konstrukce příběhu, čtenáři se předkládá jaksi mimochodem, v druhém plánu, je skryta, aby mohla být hledána. Asi bychom v literární kritice potřebovali slovo "křehkost": její kniha působí mezi všemi "nejkřehčím", řekli jsme už "nejženštějším" dojmem. Je prosta snahy strhnout čtenáře či literární vzory na svou stranu - nebo proti sobě - za každou cenu a falešně efektními prostředky.

Podobně "skromně" působí kniha Ireny Douskové Čím se liší tato noc. Soubor devíti krátkých povídek se propojuje zejména motivicky - Dousková se ocitá v nejrůznějších situacích, v nichž vždy sleduje nějakou výjimečnou postavu, jež svým základním nastavením do daného kontextu nezapadá. Buď proto, že nechce, nebo proto, že prostě nemůže. Takovou postavu autorka obvykle zachycuje v mikrosituaci, v níž se ukazuje nejen její charakter, ale především povaha nechápavého a nechápajícího okolí. Výjimečnost a odlišnost je ústředním tématem. Postava v mimořádné situaci by se mohla ptát, "čím se liší tato noc" - a dostalo by se jí odpovědi, že ničím, protože "je stejně beznadějná a krutá a jako všechny předchozí a nejspíš i ty budoucí" (s. 21). V čem tedy spočívá ústřední problém této knihy, vyznačující se promyšleností, propojeností, funkční zkratkou a jinými kladnými rysy? Všechny příběhy jako bychom zkrátka už někde četli - příběh s biblickou tematikou, příběh s židovskou tematikou, příběh medvědáře, napůl pohádkový příběh osamělého sirotka. Ne snad že bychom autorku podezírali z opisování příběhů, jenom jsou jaksi nepůvodní a především zcela předvídatelné. Hezky upravená a dobře komponovaná knížka snad míří ke čtenáři, který toho ještě moc nepřečetl (a neviděl v kině?), mně osobně svou neoriginalitou doslova zaskočila. Přitom se jí vlastně nedá vytknout nic jiného...

Knihy Návrat přítelkyně, Za trest a za odměnu a Přes matný sklo se navrací do minulosti, jejímž logickým vyústěním je současnost. V tomto smyslu působí konzistentně a "logicky" - nešťastné dětství vede k frustracím v dospělosti, alibismus komunismu s sebou nese morální marasmus, studium filozofie otvírá v člověku nové otázky. Problém je v tom, když své hrdiny autor/ka potřebuje někam dovést, a oni se mu jaksi "vymykají z rukou". Pak je nezbytné minulost předělávat, přeinterpretovávat, dovysvětlovat, aby se postava nerozpadla na tisíc kousků - ale třeba jen na sto. Janě-Marii, hlavní hrdince románu Aleny Svozilové Plechovkový svět, se pod rukama hroutí její zdánlivě skvělý život. Autorka prokazuje dvojí křečovitou snahu: jednak ukázat, že Jana-Marie se dostane ze sebehorších obtíží, a zároveň že to všechno vlastně není tak úplně její vina, jen byla v minulosti sem tam nepozorná. A tak jí co chvíli "něco zpětně dochází" - po každém neúspěchu se zamyslí a přijde na to, kde v minulosti spočívá kořen oné komplikace. Jana-Marie se tak stává zcela neuchopitelnou - čtenář nemůže sledovat její kroky ani je konfrontovat se svým čtenářským zážitkem, protože se stále a stále vynořují nové okolnosti, jež sice vysvětlují současný stav, ale o jejichž existence dosud neměl nejmenší tušení. Takovým způsobem pojatou postavu nelze ani sledovat, ani pochopit, a ani jako postavu vnímat. Což je v románu s evidentně psychologickými ambicemi více než překvapivé.

Alena Svozilová ve srovnání s ostatními z naší šestice vychází jako milovnice "klasických hodnot" - tuto zálibu připisuje sympatické hlavní hrdince, jež bojuje s celým světem o jejich zachování či znovunastolení. V tomto smyslu také Plechovkový svět nejvíce naplňuje klasickou strukturu vyprávění pokleslé ženské literatury - hrdinka se ne vlastní vinou dostává do citových problémů, které nakonec překonává (nový muž na obzoru). Svozilová - na rozdíl od ostatních autorek - má ve všem jasno, nic nezpochybňuje, hledání je omezeno na pátrání (po novém, už definitivním milostném vzplanutí). Zatímco Platzová, Zonová, Hůlová a koneckonců i Kocábová nechávají své ústřední postavy dělat přehmaty, vracet se, litovat se i obviňovat okolí, Svozilové hrdinka je sice neuvěřitelně nevypočitatelná, ale paradoxně také nudná, klišovitá a nedramatická. Neděje-li se nic u Zonové, cítíme vnitřní napětí a očekáváme zvrat na příští řádce; neděje-li se nic u Svozilové, víme, že autorce dochází dech a směřuje k dalšímu veletoči.

Přitom Svozilová - navzdory nepochopitelným zvratům - píše nejtradičnější příběh, navíc s dosti didaktickým vyzněním. Novela Magdaleny Platzové nenabízí univerzální cestu k pochopení sebe sama, Petra Hůlová na ni vědomě rezignuje. Alena Svozilová literaturu, zdá se, chápe jako prostředek, jak zakonzervovat nejlepší možný návod k životu - trochu na bázi pohádky (či spíše nesnesitelně přeslazené červené knihovny) -, a také prostředek výchovy čtenáře: text prokládá citáty, výrazy v cizích jazycích i s překlady či nenápadnými "doporučeními" na kvalitní umělecká díla). Dalším výrazným rysem, jímž se vyznačuje pokleslá literatura, je snaha nabídnout univerzální svět se vším všudy a zároveň dokázat, že se v takovém světě orientuji. Zazní-li například nějaká hudba, musí mít reálný základ, je třeba ji pojmenovat. Výsek, pouhý náznak jako by nebyl dost ilustrativní a přesvědčivý.

Svozilová je ovšem autorka poučená základními pravidly o motivické propojenosti a evidentně má ambice je naplnit: kdykoliv je hrdince mizerně, objeví se na scéně nepříjemně řinčící plechovky (symbolizující zároveň vyprázdněnost dnešního světa). O motivické propojenosti povídek Ireny Douskové už byla řeč. Výraznou motivickou strukturu má i kniha Přes matný sklo - Petra Hůlová pracuje s motivem skrývání a otevírání, pukání, který ve výsledku bohužel příliš překryjí nesnesitelná klišé o životě. Platzová na své motivy-detaily upozorňuje prostřednictvím komentářů hlavní hrdinky, která právě jejich prostřednictvím vnímá svět kolem sebe a na jejich základě rozvíjí vlastní asociační řetězce.

Pokud většinu z vybrané šestice knih něco spolehlivě zabíjí, tak jsou to již zmíněná klišé. Jako celek jsou na klišé postaveny hned dvě z nich - Plechovkový svět a Schola alternativa. Život hlavní hrdinky Jany-Marie je klišé od začátku do konce, autorka čtenáře zahlcuje nejhoršími stereotypy laciných románků (na závěr spolu budoucí milenci tančí a odříkávají si báseň). Velkohubý román Natálie Kocábové o sebevraždě, drogách a "ujetosti" představuje v souvislosti s mladou generací tak vyprázdněný stereotyp, že snad ani nemá smysl se ho pokoušet jakkoliv naplnit. Banality zabíjejí i text Petry Hůlové - pohřbila v nich jak své metaforické vidění světa, tak i nápad konfrontovat či snahu zcela neautobiograficky vystihnout postavu z jiné generace. Magdalena Platzová s různými stereotypy jako by pracovala záměrně - snaží se je posouvat, bezprostředně komentovat, shazovat. Ví o nich, nevzdává se jich, spíš na ně poukazuje (například souhra vnitřních stavů hlavní hrdinky a okolní přírody).

Co říci závěrem, když jsme hned v úvodu rezignovali na zobecnění a vnější porovnání? Snad uvést porovnání ještě marginálnější - nemohu se totiž ubránit srovnání toho, co se o jednotlivých knihách píše na jejich obálkách. Nakladatelství Torst své autorky pouze stručně představuje (včetně fotografie), o vlastním textu mlčí. One Woman Press uvádí na chlopni autorčin profesní životopis na dvaceti řádcích a fotografii, na zadní straně obálky přináší stručnou anotaci titulu. Petrov na přední chlopni píše (s lehkým interpretačním návodem) o vlastním textu, na zadní stručně představuje autorku a otiskuje bibliografii a fotografii. Akropolis na zadní chlopni uvádí životopis autorky a fotografii, o textu se zde nepíše. Mladá fronta nás v medailonu na zadní chlopni upozorňuje, že autorka je matka, i nadále "se však snaží zúročit svůj literární talent", přední chlopeň, představující vlastní prózu, opakuje slovo "talent" a zároveň odhaduje, že text jistě "osloví i znalce a milovníky literatury". Možná tedy lze přece jen vynést - byť značně nejistý - závěr. Čím více pochvalných a osobních informací v paratextu, tím větší zoufalství v textu samotném. Nejexaltovanější propagace prosazuje tu nejhorší knihu.

Poznámka

1] Dousková, Irena: Čím se liší tato noc. Brno, Petrov 2004, 106 s. - Hůlová, Petra: Přes matný sklo. Praha, Torst 2004, 126 s. - Kocábová, Natálie: Schola alternativa. Praha, Mladá fronta 2004, 140 s. - Platzová, Magdaléna: Návrat přítelkyně. Praha, One Woman Press 2004, 140 s. - Svozilová, Alena: Plechovkový svět. Praha, Akropolis 2004, 142 s. - Zonová, Anna: Za trest a za odměnu. Praha, Torst 2004, 257 s.