Martin Nodl

Glosy historické LXI

Ladislav Pohrobek (1440-1457). Uherský král a český král

Napsat biografii Ladislava Pohrobka vyžaduje odvahu. Jak však ukazuje kniha Davida Papajíka, jen odvaha rozhodně nestačí. Jeho na první pohled rozsáhlá práce totiž ve svém důsledku přináší nejen rozčarování, ale i velké zklamání. Autor Pohrobkovu biografii vystavěl striktně chronologicky. Ostatně nebylo nic snadnějšího, protože jeho hlavní "pramen", první tři svazky čtvrtého dílu Českých dějin z pera Rudolfa Urbánka, jsou mu bezpečným průvodcem, s nímž prostě není možně sejít z cesty. Maně se však nabízí otázka, proč Papajík svoji knihu vůbec psal, když oproti Urbánkovi nepřináší nic podstatně nového, a to ani pramenně a už vůbec ne interpretačně. Úsměvně, avšak kysele působí autorova douška, že se dosavadní přístupy pokusil obohatit o nové metody. Těmito metodami má být grafologický rozbor Ludvíkova písma a vykreslení Ladislavova psychologického portrétu. Papajík k tomu vtipně poznamenává, že olomoucký psycholog Martin Dolejš vytvořil psychologický portrét mladého krále "na základě konzultací se mnou a na základě materiálů, které jsem mu k životu krále předal". Třetí "objevná" metoda má spočívat v novém zhodnocení kosterních pozůstatků, respektive lékařských příčin smrti, tedy v revizi závěrů, k nimž dospěl v osmdesátých letech antropolog Emanuel Vlček. Pravda však je, že ani jedna "nová" metoda vcelku očekávaně nepřinesla nic nového, takže se můžeme pouze ironicky ptát, proč Papajík neobohatil své "bádání" ještě o další metodu, například o užití média, jež by s Ladislavem Pohrobkem komunikovalo v záhrobním světě. Přínos by byl stejný jako v případě grafologie či psychologizování "na základě konzultací se mnou". Pro případného čtenáře tohoto nezdařeného pokusu o Pohrobkovu biografii bude vskutku zarážející, pokud si pročte poznámkový aparát. Vedle odkazů na prameny zde totiž často najde odvolávky na ryze popularizační práce, česky psané nebo do češtiny přeložené, jejichž referenční hodnota je nulová. Knihy typu Čeští králové, Ve stínu tvých křídel, mudrování Miloslava Ivanova, jednosvazkové Dějiny Rakouska a mnohé podobné svazky do odborné biografie opravdu nepatří. Avšak, jak se zdá, Papajík fundovanou biografii Ladislava Pohrobka snad ani napsat nechtěl. Vystačil si s pramenně vyčerpávajícím objevitelským Rudolfem Urbánkem a s jeho velkou pomocí (bez něho by byl ztracen) vystavěl jednoduchou kostru příběhu, jenž má k moderně pojatým biografiím na hony daleko. Deskriptivnost svého přístupu ještě podtrhl přebujelým boldováním textu, bez jakéhokoli klíče: občas jsou ztučněna jména aktérů, jindy jména kronikářů, občas termíny typu královská rada, Ladislavův sňatek, konflikt krále s císařem, občas celé věty, jindy údaje typu do Budína, pondělí ráno 21. listopadu 1457, prostě vše bez ladu a skladu. Pokud se někdo z čtenářů dostane až k závěru knihy, jistě ho i překvapí, v čem autor vidí přínos své práce: podařilo se mu prý prokázat, že vztahy mezi Ladislavem Pohrobkem a Jiřím z Poděbrad nebyly vůbec idylické a že vykonávat úřad panovníka bylo nesmírně složité. Objevy vskutku banální. Sečteno a podrženo, zavřeme Papíka a vraťme se k Rudolfu Urbánkovi. A začněme znovu. Nic jiného nám nezbývá.

David Papajík, Ladislav Pohrobek (1440-1457). Uherský král a český král. České Budějovice, Veduta 2016.

Most do budoucnosti

Ve starém Mostu jsem nikdy nebyl. A nebudu, to je už jasné. Člověk může jen litovat, ale nic jiného mu nezbývá, neboť vše, co bylo, až na kostel, pár architektonických fragmentů a tisíce archeologických vykopávek, nenávratně zaniklo. Popravdě řečeno, v Evropě 20. století to není nic tak výjimečného. V mnoha polských městech zanikly celé ulice, náměstí či dokonce čtvrti. Asanace každého velkoměsta odsoudila k zániku desetitisíce domů, včetně jejich paměti. Severočeské město je však přece jen v jistém ohledu jedinečné. Město zde zaniklo v důsledku ekonomického tlaku. Mělo to neštěstí, že se pod středověkými domy a ulicemi nacházely bohaté vrstvy hnědého uhlí, o čemž jeho lokátoři a první kolonisté patrně neměli tušení. Snahy získat z kdysi bohatého a vlivného královského města co nejvíc spadají již do konce 19. století. V meziválečném období se dokonce již tušilo, že budoucnost Mostu je otevřená, avšak teprve po druhé světové válce začala být hledána řešení, jež by vyhovovala novým společensko-politickým poměrům.

A právě době po roce 1945 je věnována monografie Matěje Spurného Most do budoucnosti. V úvodu autor tvrdí, že příběh starého Mostu mohl mít řadu alternativ, avšak v praxi se prosadila alternativa jediná: zbourání starého města a vznik nového, racionálně organizovaného města. V samotné knize se však o oněch alternativách příliš nemluví a autor spíše sleduje linii genetického vývoje názorů (samozřejmě s mnoha odbočkami a zádrhely), jež směřovaly právě jen k onomu radikálnímu řešení, jehož jsme dnes svědky. Relativně detailně si všímá střetů mezi reprezentanty místní správy, vedením důlního podniku a krajských, respektive centrálních ministerských institucí, kteří měli na dílčí řešení různé názory. Stejně tak klade důraz na skutečnost, že realizace "závazných rozhodnutí" se v praxi neustále protahovala, oddalovala. To ale byla každodenní praxe reálného socialismu, jež měla velmi daleko k racionální modernitě. Jak ukazuje příklad Mostu, socialistické instituce byly na všech úrovních "silné" v onom navenek vědecky podloženém plánování, avšak ve skutečnosti "slabé" v jejich realizaci. Autor si je této praxe myslím dobře vědom, avšak jen málo toto vědomí přenáší do svých úvah o modernitě. Ostatně ono napětí mezi až přepjatým teoretizováním a samotnou pramennou analýzou je v celé knize více než patrné. Nejvíce se to odráží v kapitolách Utopie a Kritika. Především Kritika, v níž autor srovnává ekologické aktivity v západní Evropě s aktivitami v socialistickém Československu, je v knize zcela nadbytečná, nemluvě o tom, že si autor není vědom zcela odlišných východisek. Každopádně je ale celá kapitola bez jakéhokoli vztahu k samotnému Mostu, což ukazuje i jeho podkapitola Na obranu starého Mostu. Diskurz na obranu starého Mostu totiž nebyl v československém prostředí ekologický, ale naopak památkářský a historický. V tomto ohledu je velká škoda, že autor nechal zcela stranou, vyjma drobných zmínek, velkolepý archeologický výzkum starého Mostu. Právě v tomto ohledu, v onom "záchranném" archeologickém výzkumu je případ Mostu unikátní a do jisté míry souvisí jak s modernistickými úvahami o tom, jak zlikvidovat město, tak zároveň s pokusem zachránit alespoň část jeho paměti. Stejně problematická jako kapitola Kritika je i kapitola Utopie. Autor zde totiž na mnoha stranách popisuje utopické představy o výstavbě nových měst, jež ale ve skutečnosti nemají žádnou vazbu k úvahám o novém Mostu. Namísto jen ilustrativních pasáží o Coventry, Magnitogorsku, Le Corbusierovi a Gropiovi se autor mohl zaměřit na vskutku srovnatelné případy, v nichž se po roce 1945 řešily obdobné problémy jako v Mostě. Mám zde na mysli polskou Varšavu a především Gdaňsk, jenž byl podobnou laboratoří jako Most. Mostecká situace, podmíněná odsunem německého obyvatelstva a příchodem nových hornických "kolonistů", se podobala situaci gdaňské. Zde si místní i centrální instituce kladly otázky, zda zbudovat nové město, či naopak rekonstruovat do základů zničené město staré, kde ještě ponechat starý Gdaňsk a kde cíleně vystavět moderní město nové, přičemž i oni se museli potýkat s názory památkářů a architektonické veřejnosti, kteří obdobně jako v Mostu tlačili na spíše konzervativní řešení. Paradoxní je, že v posledních letech vznikly dvě zásadní práce o obnově Gdaňsku, jež by pro Spurného mohly představovat vskutku komparativní materiál. Jeho podkapitola věnovaná Československým variacím sice koresponduje s jeho Praxí utopie, ale opět je vzdálena samotnému Mostu. Samotné jeho pojednání o Městu růží pak po mém soudu zcela jednoznačně ukazuje, že hledání mosteckých řešení nebylo utopií, nýbrž ryzím ekonomickým pragmatismem. Spurný do jisté míry podlehl i dobovému diskurzu, jenž v rétorické rovině o modernistické utopii mluvil, avšak v praxi, jak autor sám doložil, byl Most městem bez růží, v němž nebyla realizována ani ona sociální rovnost. Právě ony utopicky, ve skutečnosti však ryze propagandisticky nastolované teze o sociální rovnosti v novém Mostu, jichž se autor povšiml, by mohly být velmi zajímavým tématem, autor ho však bohužel přešel a věnoval se mu jen okrajově, i když právě zde by mohl detailně ilustrovat vztah utopie a žité reality. Mnohem lépe a podrobněji naopak autor vysledoval praktickou realizaci úvah o přesídlení romského obyvatelstva. Zde velmi průkazně odhalil animozitu obyvatel Mostu vůči místním Romům, jež nakonec vedla k vybudování chánovského ghetta. Jestliže některá část výstavby nového Mostu byla vskutku laboratoří socialistického Československa, tak to byl právě sociální - a zcela nezdařený - experiment s Romy. Ani v případě Romů, ani v jiných případech však Spurný neobohatil své prameny o orálně pojatý výzkum. Osobně ho postrádám především v případě zkoumání vztahu obyvatel starého města k jeho destrukci, respektive ke vzniku města nového. A protože k faktické realizaci v mnoha ohledech došlo až v sedmdesátých a osmdesátých letech, myslím, že se přece jen určité možnosti autorovi nabízely. Mnohem lépe by pak mohl odpovědět na své velmi zásadní otázky, do jaké míry ono nakonec tak snadné zbourání starého Mostu podmínil odsun Němců, respektive příchod obyvatelstva, které nemělo ve městě žádné kořeny či se s ním nijak nesžilo. Podíváme-li se na kapitolu věnovanou této problematice, emotivně nazvanou Odcizení, je vcelku jasné, že Spurný bere v potaz pouze pohledy shora: zdrojem mu je výstavní katalog či fotografické knihy. Ty jistě odrážejí konstrukt těch, kdo je vytvořili, ani nic neříkají o industriální identitě lidí, kteří ve městě žili, o jejich vztahu k okolní krajině apod. Podobně pouze shora autor nahlíží na dobovou kritiku: všímá si rostoucího nesouhlasu s likvidací starého Mostu v prostředí pražských intelektuálů v šedesátých letech 20. století, což je ale opět jen jedno kritérium. V tomto případě onu kritiku sice kombinuje s postoji mosteckých úředníků a politických činovníků, avšak o názorech obyčejných obyvatel města se z knihy nedozvídáme téměř nic. A přitom právě jejich identita a jejich postoje by nás měly zajímat stejně jako postoje rozhodovacích orgánů a institucí, jež jsou ve Spurného hledáčku. Autor si v knize klade celou řadu pozoruhodných otázek. Na řadu z nich však odpovídá pouze příliš obecně, či dokonce tezovitě, někdy veden apriorní představou o socialistické modernitě. Likvidace starého Mostu a vznik Mostu nového je velké téma a je dobře, že se ho Spurný chopil a otevřel ho. Možností, jak ho posunout dál, zůstává i po Mostu do budoucnosti celá řada, a to nejen z komparativního, ale i z analyticko-badatelského hlediska.

Matěj Spurný, Most do budoucnosti. Laboratoř socialistické modernity na severu Čech. Praha, Karolinum 2016.