Cesare Pavese

Řemeslo života

(Deník z let 1935- 1950)

Smyslem tohoto deníku je nechat nepředvídaně vyvěrat myšlenky, koncepční stavy, které samy o sobě, mechanicky, vyznačují velké proudy tvého niterného života. Čas od času se snažíš pochopit své myšlení a teprve posléze v něm vyhledáváš souvztažnosti s dávnými dny.

(22. února 1940)

10. listopadu 1935

Proč neustále od svých básní požaduji vyčerpávající, morální, soudící obsah? Já, který nestrpím, aby člověk soudil člo... věka? Můj požadavek není nic jiného než prachsprostá vůle říci své. A to je na hony vzdáleno udělování spravedlnosti. Činím ve svém životě po právu? Záleží mi nějak na spravedlnosti v lidských záležitostech? Tak proč ji musím mít výslovně vyjádřenou v záležitostech básnických?

17. listopadu 1935

Protože jsem daleko, začínám vymýšlet (= inventare, frekventativum latinského invenire) podmiňující funkci umění přímo v Piemontu a hlavně v Turínu. Město přeludů díky své aristokratické dokonalosti tvořené novými i starými prvky; město řádu díky naprosté absenci nesouladu v oblasti hmotné i duchovní; město vášně díky své blahosklonné zálibě v kratochvílích; město ironie díky svému dobrému vkusu v životě; město příkladné díky svému poklidu plnému shonu. Město panenské v umění, jako dívka, která už viděla ostatní se milovat, ale sama zatím dovolila jen laskání, pokud ale najde toho pravého, je již přichystaná učinit onen krok. A konečně město, kam jsem přišel zvenčí a kde jsem se duchovně narodil: moje milenka a ne matka nebo sestra. A mnozí jiní jsou s ním v tomto vztahu. Nemůže mu chybět vzdělanost, a já jsem součástí jednoho houfu. Podmínky tu jsou všechny.

7. prosince 1935

Mělo by se upřesnit tvrzení, že tajemství mnohého velkého umění tkví v překážkách, které současný vkus nařizuje formou pravidel. Tato pravidla stanovují ideál, jehož se má dosáhnout, čímž dávají umělci cíl, takže duch se nemusí namáhat naprázdno. K tomu je však třeba dodat, že hodnota děl pro nás nikd... y netkví v dodržování pravidel, nýbrž, vzhledem k heterogennosti cílů, ve strukturách, které se umělci zrodily pod rukama, když hledal to, co pravidlo požaduje: vkus. Duch přehřátý racionální hrou, jíž je snaha dosáhnout určitých výsledků vyhlášených jako hodnotné, překonává abstraktní konvenční hodnotu oněch "vkusů" a uchváceně buduje novou architekturu. Aniž o tom ví; a je to logické, uvážíme-li, že tajemství umělecké struktury tvůrci uniká, dokud ji nezbaví zajímavosti tím, že si ji objasní. Takto řeším potřebu "inteligence" v umění: je tu její vědomé užití, ale jen za těmi současnými účely, které platí pro umělce a dobu, načež se roztaví v erupci poezie zrozené z přehřátého ducha. Umělec pracuje mozkem s cílem, který pro následující generace ztratí hodnotu; při tom však jeho "mozek" vytváří předkriticky nové intelektuální reality. Příklad: posedlost po conceit u alžbětinců a shakespearovský výsledek obrazu-vyprávění. Obliba konkrétního příkladu v klasickém vědeckém světě a výsledné kosmické vidění u Lucretia.

15. prosince 1935

Pokud jde o mě, k napsání básně dochází způsobem, ve který bych - nemít tu zkušenost - neuvěřil. Chodím kolem neforemné sugestivní situace dokola, mumlám si pro sebe myšlenku, vtělenou do otevřeného, stále stejného rytmu. Různá slova a různá propojení zabarví novou muzikální koncentraci a odliší ji. To hlavní je hotovo. Teď už zbývá jen vrátit se k těm dvěma, třem, čtyřem veršům, v tomto stadiu téměř vždy definitivním a úvodním, a trápit je, vyptávat se jich, přizpůsobovat jim různé cesty vývoje, až padnu na ten pravý. Báseň je třeba plně vytěžit z tohoto jádra, o němž jsem mluvil. A každý verš, který je přidán, ho pokaždé přesněji vymezí a eliminuje stále více omylů fantazie. Až do chvíle, kdy jsou všechny vnitřní možnosti východiska odlišeny a rozvedeny podle mých sil; postupně se mi tak pod perem utvářela nová rytmická jádra, identifikovatelná v různých jednotlivých "obrazech" vyprávění; a teď už znuděně, protože zájem končí, dospívám k poslednímu, závěrečnému verši, téměř vždy uvolněnému a odpočatému, spojenému se začátkem a náznakově rekapitulujícímu jednotlivá jádra. Že by to byla Stendhalova krystalizace? Mám před sebou rytmický celek - plný barev, přechodů, výbuchů a uvolnění -, kde různé momenty objevu, kroku vpřed - zkrátka jádra - se navzájem zaměňují, osvětlují, jsou trvale aktivovány rytmickou krví, která proudí všude. Zapálím si na to cigaretu a pokusím se myslet na něco jiného, ale to tajemství mi vyloudí úsměv na tváři.

23. února 1936

Čím víc o tom uvažuji, tím mi homérský způsob tvorby knihy-jednoty připadá pozoruhodnější. Ve stadiu, kdy vše by mělo nasvědčovat tomu, že je tu sklon k jednotvárnosti, se naopak objeví záliba v gobelínu, ohraničeném a pestrobarevném, hledání diferencované jednoty. Je vlastně spisovatelem povídek pojednaných nejrůznějším způsobem (láska, hrdinská vášeň, dobrodružství, válka, idyla, návrat, požitkářský svět, potěšení ze společnosti, pomsta, hněv atd.). V tom je jako jeho druhové Dante a Shakespeare: ti mocní, báječní stavitelé se zálibou v detailu, procítěném až po ozdobnou kudrlinku, kteří vdechují celý život svým pravidelným, dokonalým každodenním dechem. Především to nejsou mužové nenadálého a jednotvárného výkřiku, který vytryskne ze zkušenosti a naznačí ji a sjednotí v pocit; nýbrž výřeční jasnovidci, všichni konkrétní, pokojní a neteční strůjci rozmanitosti, potměšilci zkušenosti, kteří ji opracovávají do figur, jako by to byla hra, a nakonec ji nesmírně prohnaně nahrazují. V první řadě jim chybí naivita.

Z tohoto pohledu se zdá, že tvůrci jsou dobře vybaveni pro tuto práci velkolepé a velejemné zručnosti, vychytralosti, potřebné k tomu, aby bylo učiněno zadost překlenovací hře mezi vyprávěním a poezií. Jsou obdivuhodní v kompromisu, v umění plně společenském a co do zkušenosti obezřetném. Místo aby velikost těžili z prudkosti citu, čerpají ji z umění žít. Tento biografický základ je jediná věc, kterou mají lyrici a tvůrci společnou. Ale zatímco pro lyriky v tomto násilí vše vyhasne, pro ně, pro mistry, je umění žít uměním, které prostě pomáhá vycizelovat lidský materiál, osvobozený pro sebe, očištěný, dokončený: daný k dispozici všem. Takto se v díle ztrácejí, kdežto lyrici se v něm špatně vyjímají.

24. dubna 1936

Člověk si musí prožít sebezničující mánii. Nemluvím o sebevraždě: lidé jako my, milující život, nepředvídatelnosti, potěšení z toho jej "vyprávět", mohou k sebevraždě dospět jedině neopatrností. A pak, sebevražda se nyní jeví jako jedno z oněch mytických hrdinství, z oněch bájných potvrzení důstojnosti člověka tváří v tvář osudu, které jsou zajímavé sochařsky, ale zanechávají nás samotné.

Sebeničitel je člověk strašně zoufalý a zároveň prospěchářský. Sebeničitel se v sobě snaží nalézt každičkou chybu, každičkou podlost a podporovat tyto dispozice k sebezničení, hledat je v sobě, opájet se jimi, užívat si jich. Sebeničitel si je celkem vzato jistější sám sebou než kterýkoli přemožitel z minula; on ví, že nit spojující ho se zítřkem, s možnou, zázračnou budoucností, je silnější lano - když jde o poslední pořádné zacloumání - než kdoví jaká víra nebo bezúhonnost.

Sebeničitel je především komediant a umí se ovládat. Nikdy si nenechá ujít příležitost, kdy může cítit a zažívat sám sebe. Je to optimista. Od života čeká všechno a nalaďuje se na to, aby pod rukama budoucí události vyluzoval ty nejpronikavější nebo nejpříznačnější zvuky.

Sebeničitel nesnese samotu.

Ale žije v trvalém nebezpečí; nebezpečí, že ho zaskočí náruživost stavět, usadit se, nějaký morální imperativ. A tak trpí bez oddechu a mohl by se i zabít.

Dobře si povšimněme tohoto: v našich dobách představuje sebevražda způsob, jak zmizet, provádí se ostýchavě, v tichosti, uťápnutě. Neznamená jednat, nýbrž strpět.

5. května 1936

Hřích není nějaký určitý skutek v porovnání s jiným, nýbrž špatně uspořádaný život jako celek. Jsou lidé, kteří hřeší, a jiní, kteří nehřeší. Tytéž věci (nenávidět, doběhnout někoho, zahálet, špatně s někým zacházet, ponižovat se, vyvyšovat se) jsou u jedněch hřích a u jiných ne.

Hřešit znamená být trvale přesvědčený, že onen skutek je jakýmsi tajemným způsobem strůjcem vašeho neštěstí do budoucna, že porušil jistý tajemný zákon harmonie a je jen článkem v řetězu předešlých a budoucích disharmonií. Žít je jako dělat dlouhatánský součet, a stačí udělat chybu v součtu prvních dvou sčítanců, a už se z toho člověk nevybabrá. Znamená to dostat se mezi ozubená kola atd.

13. září 1936

Ze známek upozorňujících mě, že je mládí pryč, je nejdůležitější ta, že jsem si uvědomil, že mě literatura už doopravdy nezajímá. Chci tím říct, že už neotevírám knihy s oním živým, úzkostným očekáváním věcí duchovních, které jsem přese všechno kdysi pociťoval. Čtu a rád bych četl stále víc, ale už nepřijímám jako kdysi různé zážitky s nadšením, už mi nesplývají v projasněný předpoetický vzruch. Totéž se mi děje, když se procházím po Turínu; už město nevnímám jako citový a symbolický podnět k tvorbě. Pokaždé mě jako odpověď napadá: hotovo.

Pohlížíme-li správně na různé boule a vzteky a únavy a úhory, je jasné, že už život neberu jako objev - a tím méně tedy poezii -, ale spíš jako chladný materiál spekulací a analýz a povinností. Tudy se tedy nyní ubírá můj život: politika, praxe, všechno, co se učíme z knih, ale knihy nemilují, jak to naopak dělá naděje na tvorbu.

Ovšem už zamlada jsem se zařadil eticky: jakmile jsem si našel pozici neúčastného hledače, žil jsem jí a využíval jí v tvorbě. Teď, když jsem jí v tvorbě nadobro přestal využívat, zjišťuji, že mi nestačí ani k životu.

Je to závažné dilema: ztrácel jsem až doposud čas, když jsem se zaměřoval na poezii, nebo je současný stav premisou hlubší a zásadnější tvorby?

15. září 1936

Když se pokouším o bilanci svého básnického díla, nenacházím v tom všechny ty výhody. Nechám stranou slávu či hanbu - zkoumám se, jako kdybych nic nevydal - a zjišťuji, že svět teď pro mě ztratil svou podmanivou stránku, protože mnohé věci, které si mi líbily a které mě uspokojovaly, nyní vyhasly v napsané stránce, která je obrátila v popel. Díky realizaci jsem sám sobě odhalil zcela imaginativní charakter svých zápalů a vznětů a lásek a náklonností, a tím, právě tou završenou realizací, jsem je učinil prázdnými a zbytečnými. Objasním to: láska k novosti mě netrápí ze ctižádosti; je mi naprosto jasné, že ona odhalení měla pouze předpoetický význam, a tudíž - jakmile byla zbásněna - splnila svůj úkol.

To byl důvod, proč jsem tvrdil, že poetické nadání musí být nesmírně plodné a musí trvat celý život. Jeho duch nesmí nikdy přestat ze sebe vydávat objevy, které lze využít v poezii, protože kdyby se zastavil, ukázalo by se, že těch pár uskutečněných objevů nebylo dílem temperamentu zrozeného k objevování, nýbrž že to byly sentimentální choutky po činu považované za předpoetické objevy.

Zatím ještě nevím, zda jsem básník nebo sentimentální člověk, ale je jisté, že tyto strašlivé měsíce znamenají rozhodující zkoušku. Pokud, jak doufám, i ti největší objevitelé prožili podobné měsíce, pak radost z tvoření není laciná. Život se dovede mstít, a pořádně, když mu někdo ukradne řemeslo. Starost s tvorbou - ona slavná muka - není nic v porovnání se starostí, že už je vytvořeno, a co dál.

13. října 1936

Balzac objevil velkoměsto jako líheň tajemství a smysl, který měl vždy bdělý, je zvědavost. Je to jeho Múza. Není nikdy ani komický, ani tragický, je zvědavý. Do spleti věcí proniká pokaždé s výrazem člověka, který větří a slibuje tajemství a který před vámi rozmontuje celý stroj kus po kusu s trpkou a živou a triumfální radostí. Vidět, jak se přibližuje ke svým novým postavám: pozorně si je měří ze všech stran jako raritu, popisuje je, sochá, definuje, komentuje, nechá probleskovat jejich výjimečnost a slibuje zázraky. Jeho výroky, postřehy, tirády, průpovědi nejsou psychologické pravdy, nýbrž podezření a úskoky vyšetřujícího soudce, rány pěstí do záhady, kterou je hrome třeba objasnit. A tak když se hledání, hon za tajemstvím uklidní a - na začátku knihy nebo v jejím průběhu (nikdy ne na konci, protože to už je z tajemství vše odhaleno) - Balzac o svém tajuplném celku učeně rozpráví se sociologickým, psychologickým a lyrickým zápalem, je obdivuhodný. Viz začátek Ferraguse nebo začátek druhé části Lesku a bídy kurtizán. Je úchvatný. Je to ohlašující se Baudelaire.

17. listopadu 1937

Velcí básníci jsou vzácní jako velcí milenci. Nestačí choutky, běsy a sny; je zapotřebí víc: mít pořádného ptáka. Také se tomu říká bohorovný pohled.

26. listopadu 1937

Proč zapomínáme na mrtvé? Protože nám už k ničemu nejsou.

Na někoho smutného nebo na někoho nemocného zapomeneme - vytěsníme ho -, protože je nám psychicky nebo fyzicky neužitečný.

Nikdo se ti nikdy nepoddá, pokud v tom neuvidí svůj prospěch.

A ty? Myslím, že jsem se jednou poddal nezištně. Nemám si tedy co naříkat, že jsem ztratil předmět, jemuž jsem se poddal. Už by to totiž nebylo z nezištnosti.

Když ale člověk vidí všechno to utrpení, obětovat se je proti přírodě. Nebo nad mé síly. Nemůžu neplakat. A plakat znamená ustoupit světu, znamená uznat, že člověk hledal svůj prospěch.

Existuje někdo, kdo se vzdá něčeho, co může mít? Takové milosrdenství není ničím jiným než ideálem nemohoucnosti.

Tak to by stačilo s tím ctnostným rozhořčením. Kdybych byl měl pořádné zuby a byl dost prohnaný, chytil bych kořist sám.

To však nic neubírá na tom, že je hrozné nést kříž zklamaného, zkrachovalého, poraženého - ten svůj. Když se to tak vezme, nejslavnějším ukřižovaným byl bůh: nebyl ani zklamaný, ani zkrachovalý, ani poražený. A přece ze všech svých sil zvolal: "Eli!" Ale potom se vzpamatoval a slavil triumf a věděl to předem. Kdo by nechtěl za takových podmínek ukřižovat?

Spousta lidí zemřela v zoufalství. A trpěli víc než Kristus.

Ale velká, strašlivá pravda je, že trpět není k ničemu.

Každý má nějakého raka, který ho užírá, každodenní špínu, termínovanou bolest: svou nespokojenost; bod, v němž se střetává jeho reálné, vyzáblé bytí a nekonečná složitost života. A každý si toho dříve nebo později všimne. U každého je třeba pátrat, domýšlet si jeho pomalé uvědomování nebo bleskurychlou intuici. Zdá se, že kdekdo nalézá v dětství znamení dospělých hrůz. Prozkoumat tuto líheň objevených retrospektiv, děsů, toto znepokojivé zjištění, že jejich předobraz je již v neodčinitelných skutcích a slovech dětství. Ďáblovy Kvítky. Bez oddychu rozjímat nad touto hrůzou: co bylo, bude.

30. listopadu 1937

Muž spáchal zločin. Odmysleme si strach, že někdo vzápětí přijde, hrůzu z toho, ukázat svou tvář před světem, děs ze světa vyzbrojeného proti němu. Odmysleme si starosti o svou záchranu, o odchod, jako by se nic nestalo; řekněme, že má jistotu, že unikne. Nezbývá však propastná hrůza: jistota, že oběť - milovaná nebo nenáviděná - už neexistuje, že už nebude ničím ani pro naši nenávist, ani pro naši lásku? Děs z nového života, který je potřeba znovu začít, protože s obětí jsme umřeli i my; náhlé selhání veškeré naší podstaty, která - jestliže to byl skutečně zločin z vášně - tvořila s životem oběti jeden celek?

A přesto nedokážu ani jednou pomyslet na smrt bez rozechvění: nutně přijde smrt, z běžných příčin, chystaná celým životem, naprosto spolehlivě, neboť ona opravdu přijde. Bude to přirozená událost, asi jako déšť. A právě s tím se nemohu smířit: proč se nevyhledává dobrovolná smrt, která by byla prosazením svobodné volby, která by cosi vyjadřovala? Místo aby člověk smrt dopustil? Proč?

Pro tohle. Rozhodnutí se neustále odkládá s vědomím - s nadějí -, že některý jiný den, jinou hodinu života by se mohla prosazovat, vyjadřovat ještě pozdější vůle, kterou bychom volbou smrti vyloučili. Zkrátka - mluvím za sebe - člověk si myslí, že na to je vždycky čas. A nadejde den přirozené smrti. A my jsme z nějakého určitého důvodu promrhali velkou příležitost vykonat ten nejvýznamnější čin celého života.

Láskyplná myšlenka: miluji tě tolik, že toužím po tom, abych se byl narodil jako tvůj bratr nebo tě sám přivedl na svět.

5. prosince 1937

Budiž jednou provždy jasno, že být zamilovaný je osobní záležitost, která se milovaného objektu netýká - ani když miluje rovněž. I v takovém případě dochází k výměně symbolických slov a gest, z nichž si každý přečte, co má uvnitř v sobě, a analogicky předpokládá, že to platí i u toho druhého. Ale není důvod, není potřeba, aby se oba obsahy shodovaly. Chce to kus osobitého umění, aby člověk dokázal ony symboly přijmout a náležitě je interpretovat a podle toho uspokojivým způsobem zařídit svůj život. Nikdo nemůže pro toho druhého nic udělat, leda mu poskytnout tyto symboly a namlouvat si, že shoda je reálná. Ale je třeba mít v zásobě at the back of one praktickou lest: je třeba se rozhodnout, že tohoto daru (učiněného pro individuální potřebu milovaného objektu) využijeme, abychom uspokojili vlastní potřeby. Kdo bude při vytváření vztahu dostatečně prohnaný, nebude událostmi trpět, ale zařídí, aby se každá věc dála v jeho prospěch, vytvoří skleněný svět, v němž si bude svého objektu užívat. Ale nikdy nezapomene, že skleněná koule je prázdno, kam vzduch nepronikne, a dá si pozor, aby ji nerozbil naivní snahou ji provzdušnit. Rozchody, opojení, děti, oddanost, důvěra: to jsou individuální symboly, ze kterých je vzduch - mystické proniknutí toho druhého - vždy vyloučen. Zkrátka mezi těmito symboly a realitou je týž vztah jako mezi slovy a věcmi. Musíme být dost chytří na to, abychom jim propůjčili význam, ale nezaměňovali je za pravou podstatu. Tou je samota každého, studená a nehybná.

19. ledna 1938

Pokud v téhle džungli zájmů, jíž je Země, prohlásíte, že existuje jediná správná věc, a tou je nadšení pro ideál - ptám se, jaký ideál? Vy totiž budete první, kdo bude otravovat a považovat za zločince každého, kdo váš ideál nectí. Připusťme tedy, že se ve vymezení ideálu lze zmýlit: jakmile připustíme možnost omylu, čím jiným bude vaše vlastní hledání než otázkou vychytralosti? Jenomže - jeden se narodí vychytralý, druhý ne - a kde je potom odpovědnost?

8. listopadu 1938

Není možné znát vlastní styl a užívat ho. Každý vždycky využívá stylu už daného, ale instinktivním způsobem, jímž se z něho utváří jiný, aktuální styl. Přítomný styl se pozná, teprve když se stane minulým a definitivním, a člověk se k němu vrátí, aby si ho prošel a vysvětlil, to znamená, aby si ujasnil, jak je udělán.

Píšeme vždycky naslepo. Jestli se nám to podaří (tedy jestli to budeme považovat za dobré, až se k tomu vrátíme), nemůžeme v tu chvíli ještě vědět. Prostě tím žijeme a je samozřejmé, že vychytralost, důvtip, který do toho vkládáme, představují jiný, předem vytvořený styl, zcela jiný, než je podstata tohoto aktuálního stylu.

Psát znamená používáním opotřebovávat špatné styly. Vracet se k již napsanému a chtít to opravovat je nebezpečné: znamenalo by to klást vedle sebe rozdílné věci.

Takže žádná technika není? Je, ale důležitý je nový plod, který představuje vždy krok vpřed oproti technice, již jsme znali, a jeho dužina je to, co se nám bez našeho vědomí postupně rodí pod tahy perem.

Že známe nějaký styl, znamená, že jsme si ozřejmili část svého tajemství. A že jsme si zakázali nadále tímto stylem psát. Přijde den, kdy celé své tajemství vyneseme na světlo, a pak už nebudeme umět psát, neboli vymýšlet styl.

17. listopadu 1938

Třída se učiteli vzpouzí nepoznatelnými krůčky, které učitel velkomyslně toleruje, protože ví, že si ticho musí vynutit svou přítomností a ne napomínáním. Ale pomaloučku polehoučku se hluk začne rozléhat ze všech stran a učitel musí zakročit a někoho určitého napomenout. Třída pochopí, že učitel není nezranitelný, někdo vyrušoval a tím někým může být každý z nich. Následuje další napomínání, čímž si třída na napomínání zvykne. Jelikož se postih nemůže vztahovat na všechny, vzniká stav trpěného hluku, který je každému žákovi výmluvou. Učitel nyní napomíná důrazněji, a tudíž - jak jinak - hluk se stává zlomyslnějším, záměrným, učitel je razantně nepotrestá, buď že se to příčí jeho velkorysosti, nebo to prostě nedokáže. Hluk se tedy stává do sebe uzavřeným stavem, povyražením, rozptýlením, válkou, neboť nyní jsou známy meze učitelových reakcí. Jeho pouhá přítomnost už nestačí třídu umlčet, musí napomínat a napomínáním odhaluje svou nejistotu.

24. listopadu 1938

Říká se, že mládí je věk nadějí právě proto, že se nejasně v cosi doufá od druhých stejně jako od sebe - ještě se neví, že ti druzí jsou právě druzí. Člověk přestane být mladý, když začne rozlišovat mezi sebou a druhými, když totiž přestane potřebovat jejich společnost. A stárne se dvojím způsobem: buď že už v nic nedoufá ani sám od sebe (zfosilnění, zhloupnutí atd.), nebo že doufá jenom sám v sebe (činorodost).

V dospělosti existují dva způsoby, jak jednat s ostatními: jako kdybychom byli všichni mladí, ale nevázat se, a být si vědomi toho, že to tak děláme; jako kdybychom byli všichni staří a dávat tedy na srozuměnou, že víme o osamělosti každého z nás.

Proč oženit se znamená přechod z mládí do dospělosti? Protože tímto činem si ze všech společností volíme jednu, která nás ode všech oddělí, která se s námi ztotožní, která se stane ohraničenou arénou našeho společenského života, takže už není zapotřebí hledat společnost vně nás samých. Je to zpečetění egoismu, které je nutné k zdrženlivému životu, egoismu, omluvitelného jen skutečností, že člověku vznikají povinnosti.

Z obou výše zmíněných způsobů, jak být dospělý, je ten první strašlivě těžký, neboť se snadno přemění v hloupou iluzi, že jsme dosud mladí, a v očekávání a hledání upachtěného kontaktu, který už sám v sebe nevěří. A tak vznikají skeptické trosky. Druhý způsob je instinktivněji snazší, ale brnká na nervy a uvádí do nepříjemných situací a časem ustoupí nějaké až za hrob nezničitelné naději na kontakt, na společnost, a člověk se do něho vrhne, jako by v reakci, a o to slepěji. Tak vznikají naivní trosky. Nemusím snad říkat, že i tyto trosky a také dospělí, kteří ve své dospělosti vytrvají, představují egoismus.

Milosrdenství nevidět. U mladých se tomu ještě milosrdenství říkat nedá, protože nejpozději kolem třicítky z toho bude právě jeden z těchto egoismů.

29. listopadu 1938

Z pocitu neviditelné cely vzniká dojem provizoria i v pohostinném lidském prostředí. Kdo by se chtěl zabydlet v cele?

3. prosince 1938

Při četbě nehledáme nové ideje, nýbrž myšlenky, které nás už napadly a vytištěné na stránce získávají stvrzující pečeť. U druhých nás zaujmou slova, která rozeznívají oblast, jež už byla naše - v níž jsme už žili -, a jak ji rozechvějí, umožní nám posbírat v sobě nové podněty.

6. prosince 1938

Stáří - nebo dospělost - se snáší i na venkovní svět. Nevlídná, průzračná zimní noc, kdy se domy rýsují proti nebi očekávajícímu sníh, kdysi zasahovala srdce a otevíral se s ní svět hrdinské bázně.

Časem už není zapotřebí pohybovat se ve venkovním světě a prožívat v něm strach: stačí, aby se letmo připomněl, abychom věděli, že existuje a že existuje v nás, a můžeme očekávat hotový svět vnitřního života, který převzal novost a plodnost z přírody. Dospělost znamená i tohle: už nehledat venku, ale nechat intimní život, ať promlouvá svým rytmem, který je jediný důležitý. Nyní už je vnější svět chudý a materiální ve srovnání s nečekanou, hlubokou zralostí vzpomínek. Dokonce i naše krev a tělo dospěly a jsou prodchnuty spiritualitou širokého rytmu.

V mládí člověk nevlastní ani své tělo, ani svět.

Jako důsledek se znovu objevuje dávná myšlenka, že geniální nadání znamená plodnost - osmdesát tragédií, dvacet románů, třicet děl atd. Neboť geniální nadání nespočívá v tom, přijít na vnější motiv a dobře ho pojednat, nýbrž konečně dospět k tomu, že člověk ovládne svou zkušenost, své tělo, své vzpomínky, svůj rytmus - a že to vyjádří, že vyjádří ten rytmus, bez ohledu na omezenost námětů, látky, věčně plodnou myšlenkou, která je už z definice bezedná.

Mládí nemá geniální nadání a není plodné.

8. prosince 1938

Závěr ze 6. prosince dokládá tvrzení z 24. listopadu o mládí. "Člověk přestane být mladý, když začne rozlišovat mezi sebou a druhými." "V mládí člověk nevlastní ani své tělo." Dospělý věk je osamělost, která si vystačí.

10. prosince 1938

Nečinnost zpomaluje hodiny a urychluje roky. Pracovitost zrychluje hodiny a zpomaluje roky. Dětství je nejvyšší možná pracovitost, protože objevuje svět a baví se jím.

Roky se stávají dlouhými ve vzpomínce, kdy v nich nacházíme mnoho skutečností, u nichž lze rozvinout fantazii. Proto se dětství jeví nesmírně dlouhé. Pravděpodobně každé údobí života se násobí v pozdějších úvahách následných údobí: nejkratším je stáří, protože se už nebude znovu probírat.

Každá věc, která se nám stala, představuje nevyčerpatelný zdroj bohatství: každý návrat k ní jí dodává na velikosti a šíři, obdařuje ji vztahy a prohlubuje. Dětství není jen to dětství, které jsme prožili, ale i představa, jakou jsme si o něm utvořili v mládí, v dospělosti atd. Proto vypadá jako nejvýznamnější údobí: protože je nejvíc obohaceno následným přemítáním.

Roky jsou jednotou vzpomínky; hodiny a dny jsou jednotou zkušenosti.

19. ledna 1939

Utrpení, které není zároveň poznáním, je zbytečné. Nezapomínat na to už proto, že je tak bolestné. Místo abychom trpěli rozsahem svého krachu, trpěme jeho zbytečností. Není hrůzy, která by se zmenšila, když ji zvířecky protrpíme; je třeba naopak na ni hledět pokojně a rozjímáním učinit její neužitečnost užitečnou.

Zbývá ještě vždycky aktuální realita smrti, která odstraněním subjektu odstraní i roz... jímání. Pak je ale ještě zbytečnější ji protrpět. Rozjímat až do posledního okamžiku bez mrknutí oka je pořád ještě ten nejpraktičtější systém.

7. února 1939

24. listopadu 1938: mladí nevědí, že ti druzí jsou druzí, dospělý je ten, kdo rozlišuje mezi sebou a druhými. Jak si tedy vysvětlit, že rodící se civilizace věří v objektivitu světa, kdežto civilizace v úpadku vynalézají idealismus?

Takto: objektivity světa se dosáhne oživením světa, vírou v jeho objektivní, mystickou, uspořádanou jednotu; idealismu se dosáhne osamocením vlastního já uprostřed prázdného formálního zdání (ti druzí u dospělého člověka).

4. května 1939

Když člověk dělá něco, co není samoúčelné (jako například trpět nebo si užívat), nýbrž co je obráceno k dílu, dodá mu to na vyrovnanosti, protože tím přeruší nudu, aniž ho to zatáhne do pasivně přijímaného řetězce vjemů a citů, naopak mu to dovolí vidět shora (vyrovnanost) organismus, který od něho přijímá zákony (jeho dílo).

Největší pochvala, jakou lze veškeré lidské práci a tedy i umění učinit, je to, že je nám dovoleno žít vyrovnaně, tedy uniknout determinismu, a že můžeme sami vnutit zákon hmotě a pozorovat ji nezaujatě při její činnosti.

To, co říkali Řekové o filozofii, totiž že je nezaujatým rozjímáním a tedy nejvznešenější činností, říkáme my o jakékoli techné, která je nezaujatým životem a tedy vytvářením příčinných řetězců.

Je-li ale námitkou proti rozkoši vysílené neuspokojení, které po požitku zůstává, pak není jasné, jak by se dala zachránit tvorba děl, která po dokončení zanechávají pocit nespokojenosti a vysílenosti jako každá jiná rozkoš.

Zbývá dílo, to je pravda, ale stačí to? Zbývá myšlenka, že dílo - odtržená realita - žije svým životem a koná dobro mezi lidmi. Takže štěstí je přece jenom neoddělitelně spjato s odevzdáním sebe druhým. Takže jsme šťastni jedině tehdy, když vystoupíme sami ze sebe (další kritika rozkoše a bolesti), jsme šťastni pouze v tečně, když se vydáme určitým směrem, a aniž ji hledáme, najdeme nějakou podružnou radost, která se nevytratí s uspokojením našeho bezprostředního cíle. V zásadě je to vychytralý způsob, jak si zajistit - už samou neurčitelností cíle - delší trvání naší radosti. Můžeme-li prohlásit: "Nejednal jsem tak sám pro sebe, nýbrž z vyššího principu," a dbal jsem na to, abych si zvolil princip co nejtrvalejší a nejobsáhlejší, pokud možno věčný, pak si můžeme být jisti, že naše uspokojení skončí velmi pozdě nebo dokonce nikdy.

(večer)

Všimni si, že když chceš zdiskreditovat nějaký princip, řekneš, že je v tom vychytralost. Považovat takhle za přijatelnou jen bezelstnost, nezaujaté nadšení, je romantismus. Ale proč odmítat vychytralý princip, může-li poskytnout víc štěstí než jiný? Problém je, že je-li v něm kus vychytralosti, štěstí neskýtá, protože se už nedá věřit, že je absolutní.

29. října 1939

Není pravda, že se v našich dobách romány nepíšou, protože se už nevěří v trvanlivost světa; není to pravda, protože román devatenáctého století se zrodil ve chvíli, kdy se jeden svět hroutil, a byl dokonce náhražkou za onu trvanlivost, kterou svět ztrácel. Nyní si román hledá v obnovujícím se světě nový zákon a pohybovat se v novém světě podle starých dimenzí mu už nevyhovuje.

Stejně jako se myšlenka stává plodnou, je-li kombinací dvou nápadů tvořících trefný celek, tak se utváří i postava.

12. prosince 1939

Každý umělec se snaží rozmontovat mechanismus své techniky, aby viděl, jak je udělaný, a případně ho použít zastudena. Nicméně umělecké dílo se zdaří jen tehdy, má-li v sobě pro umělce něco tajemného. Pochopitelně: umělcův příběh je postupným překonáváním techniky užité v předešlém díle, tvorbou, jež předpokládá ucelenější estetický zákon. Sebekritika je prostředkem k překonání sebe sama. Umělec, který ustavičně nerozebírá a nerozbíjí svou techniku, je chudák (srv. 8. listopadu 1938).

* * *

Tak je tomu u všech činností. Je to dialektika historického života, Ale jak v umění, tak v životě, od dob, co existuje romantismus, číhá v této dialektice nikdy nepomíjející nebezpečí: totiž že si úmyslně stanovíme pole tajemna, abychom si zajistili spontánní tvorbu. V umění - hermetismus; v politice - rasismus krve. Přitom tajemno podněcující k tvorbě se musí zrodit samo ze sebe, z překážky, na niž jsme neúmyslně narazili během svého úsilí o objasnění. Není nic nestydatějšího než umělec nebo politik, který si zastudena pohrává se svým tajemným iracionalismem.

* * *

Rozmontovat tajemno a použít ho zastudena v díle (bez tvůrčí bázně), o to usilují celé dějiny ducha. Je v tom lidská důstojnost, ale i pokušení.

25. března 1940

Není pravda, že když je někdo jako ty uvyklý na málo, na prostotu, na chvat, bude trpět méně, až bude muset za války nebo při jiné podobné události snášet tvrdý život v odříkání. Důvod? Kdo je uvyklý na jemnost, složitost, vybranost, až bude vystaven tvrdé realitě, odhalí půvab jednoduchého a skrovného; kdežto ty nebudeš moci sestoupit ještě níž a nebudeš už mít co odhalovat.

21. května 1940

Je-li pravda, že se člověk nejraději dává dohromady se svým protikladem ("zákon života"), pramení to z existence instinktivní hrůzy z toho, že by se měl spojit s někým, kdo má tytéž nedostatky jako on sám, jeho idiosynkrazie atd. Důvod je evidentně v tom, že nedostatky a idiosynkrazie objevené u člověka nám blízkého nás připravují o iluzi - kterou jsme dříve chovali -, že u nás jde o zvláštnosti omluvitelné, protože originální.

16. června 1940 (letecké nálety)

Skřípot, tlumené rány, třesk, při nichž se všichni v těchto dnech chvějí, před válkou nejenomže nenaháněly strach, protože byly neškodné, ale člověk je ani nevnímal. Každá vášeň - v tom případě hrůza - vytváří zvláštní citlivost na své vlastní podněty a záminky a odhaluje celou krajinu objektivního života, která předtím zůstávala nepozorována. Největší člověk je ten, který je "proměnitelný na všechny způsoby". Dokud má člověk vášně, nepřestane objevovat svět.

21. června 1940

Dokud bude existovat někdo, koho nenávidíme, koho neznáme, koho nebereme na vědomí, bude v životě co na práci: přiblížit se k němu.

28. června 1940

I v dějinách dochází k tomu, že to, co by udělalo radost, nenastane; nastane to teprve tehdy, až nám to bude lhostejné. Staré říše zanikají, když začnou být mírumilovné, občanské a dobročinné; dokud se mocnost chová neomaleně a nezákonně a násilně, nikdo ji nezastaví.

10. října 1940

Nastavit tvář bičující bolesti je umění, jemuž je třeba se naučit. Nechat, aby se každý jednotlivý nápor vysílil; bolest útočí vždycky v jednotlivých výpadech - aby se mohla rázněji a soustředěněji zakousnout. Až bude mít zuby zahryznuté do jednoho místa a bude tam vstřikovat svůj jed, nezapomeň jí ukázat jiné místo a nech se tam kousnout - ulevíš tomu prvnímu. Pravá bolest je tvořena spoustou myšlenek; ale myšlenky se promýšlejí vždy jedna po druhé; musíš umět mezi nimi proplouvat, a postupně tak ulehčíš bolavým místům.

30. října 1940

Bolest rozhodně není žádnou výsadou, znakem ušlechtilosti, vzpomínkou Boha. Bolest je surová, strašlivá věc, banální a neopodstatněná, přirozená jako vzduch. Je nepostižitelná, nelze ji uchopit, nelze s ní bojovat; žije v čase, je totéž co čas; je sice provázena záškuby a výkřiky, ale jen proto, aby ten, kdo trpí, byl ještě bezbrannější v okamžicích, které budou následovat, v těch dlouhých chvílích, kdy si vychutnává minulou trýzeň a očekává příští. Tyto záškuby nejsou bolest v pravém slova smyslu, jsou to okamžiky vitality, které si vymyslely nervy, aby člověk vnímal dobu trvání opravdové bolesti, úmorné, nesnesitelné, nekonečné trvání času-bolesti. Kdo trpí bolestmi, je neustále ve stavu očekávání - očekávání záškubu a očekávání dalšího záškubu. Nadejde chvíle, kdy by měl raději krizi výkřiku než čekání na ni. Nadejde chvíle, kdy křičí, aniž je to nutné, jen aby přerušil plynutí času, jen aby cítil, že se něco děje, že se věčné trvání té příšerné bolesti na okamžik přerušilo - i když po tom třeba zesílí.

Někdy člověka přepadne podezření, že smrt - peklo - možná spočívá v dalším plynutí bolesti bez záškubů, bez hlasu, bez okamžiků, jenom čas a věčnost, nepřetržitě, jako proudění krve v těle, které nikdy nezemře.

Síla lhostejnosti! - ta umožnila kamenům přetrvat neměnně miliony let.

26. září 1942

Tragická řecká situace je: co se má stát, nechť se stane. Proto ta úžasná moc bohů, z jejichž vůle se děje to, co chtějí; proto magické normy, tabu či osudy, které musí být dodrženy; proto závěrečná katarze, která je přijetím toho, co musí být.

(Nedochází k tomu také vždy v pátém jednání u Shakespeara? A u O`Neilla, kde to, co musí být, je dáno přírodními zákony života?) Poetické u Řeků je to, že tento osud, tato tabu, tyto normy působí svévolně, vymyšleně, magicky. Možná symbolicky.

19. února 1943

Archetypální divadlo nesmí být akcí, nýbrž deklamací. Mám na mysli neutrální, stejnoměrné deklamování bez "pravdy". Vždyť u Řeků se také vše odehrávalo mimo jeviště a z událostí se stávala slova na poslových rtech. To, co se děje na jevišti, není divadlo, nýbrž komedianství. Viz chybějící výprava ve velkých dobách (Řekové a Shakespeare). Proto se ti nelíbí realistické herectví, proto ti vždycky vysvětlivky (popis scénického děje) připadaly absurdní. Máš rád výpravu: je to malířství, podívaná, ne divadlo. Je to filmová krajina, která vypráví, nedialektizuje.

14. ledna 1944

Tíhneme k dialogu, ke konverzaci. Raději se vyhýbáme dlouhým informativním poznámkám (vyprávění), dokonce je přeměňujeme v promluvu tím, že je pronášíme v první osobě a přibarvujeme podle postavy, která je vyřkla. Zkrátka ve vyprávění se snažíme o divadlo, ale nikoli scénické. Že by to bylo chozením do kina, kde nás naučili rozlišovat vizuální od slovesného, což v divadle dříve splývalo?

Dnes se stává, že film vizuálně vypráví a román verbálně předvádí; a o divadle už nechceme slyšet a starší hry si raději přečteme.

25. března 1945

Chceme-li vyjádřit k čemusi obdiv, říkáme, že se to podobá něčemu jinému. To jen potvrzuje, že nikdy nic nevidíme poprvé, ale vždycky podruhé: když už to přejde v něco jiného. Potvrzuje a vysvětluje. Pokud je věc obdivovaná, je něčím jiným, totiž je viděna podruhé z jiného úhlu pohledu.

5. dubna 1945

Je krásné někde žít, jsme-li duchem jinde. Ve městě, když sníme o venkově, na venkově, když sníme o městě. Všude, když sníme o moři.

Zdálo by se, že je to sentimentalismus, ale není. Dokazuje to však ...all-pervadingness představy. Člověk hodnotí nějakou skutečnost jen skrze jinou. Teprve když přejde v jinou. Proto dítě objevuje svět skrze literární či legendové nebo v každém případě formální proměny. Proto je "podstatou poezie obraz".

Z toho by se dalo odvodit, že svět a obecně život získávají na hodnotě pouze tehdy, jsme-li myslí v jiné, nadpřirozené skutečnosti. Řekněme, když jsme myslí u Boha. Je to možné?

1. ledna 1946

Tak i tenhle rok skončil. Kopce, Turín, Řím. Propásl čtyři ženy, vydal jednu knihu, napsal pěkné básně, objevil novou formu, která shrnuje četné proudy (hovory s Kirké). Jsi šťastný? Ano, jsi šťastný. Máš sílu, máš nadání, máš co dělat. Jsi sám.

Dvakrát jsi byl v tom roce blízek sebevraždy. Všichni tě obdivují, skládají ti poklony, točí se kolem tebe. Takže co?

Nikdy jsi nebojoval, na to pamatuj. Nikdy bojovat nebudeš. Znamenáš něco pro někoho?

1. března 1946

Etnologové jsou pitomci, když si myslí, že stačí přiblížit masám různé kultury minulosti - i přítomnosti -, aby je navykli na pochopení, toleranci a zbavili je rasismu, nacionalismu, nesnášenlivosti. Kolektivní vášně jsou poháněny zištnými požadavky, které se maskují rasovými a národnostními mýty. A zištnost se jen tak neodstraní.

25. prosince 1948

Kdo se něčeho zříká s přesvědčením a s metodou, ten svůj život vybudoval na věcech, jichž se zříká. V zásadě vidí jenom ty.

Zvláštní posedlost chtít ke všemu něco do páru: k tělu duši, k minulosti vzpomínku, k uměleckému dílu ohodnocení, k sobě samému dítě... Jinak by nám ty první pojmy připadaly znevážené, zbytečné. A co ty druhé?

Je to proto, že je vše nedokonalé? Nebo proto, "že věci jsou vidět až napodruhé"?

8. února 1949 (Santo Stefano Belbo)

Aby byla sláva příjemná, museli by nebožtíci vstát z mrtvých, staří omládnout, vystěhovalci se vrátit. My si ji vysnili v malém prostředí, mezi důvěrně známými tvářemi, které pro nás znamenaly svět, a teď, když jsme vyrostli, bychom chtěli vidět naše počiny a slova obrážet se v tomto prostředí, na těchto tvářích. Jenže ty zmizely, rozprchly se, zemřely. Už se nikdy nevrátí. A tak zoufale hledáme kolem, snažíme se vytvořit si to prostředí znovu, ten malý svět, který o nás nic nevěděl, ale měl nás rád, a my ho měli ohromit. Jenže už není.

18. srpna 1949

Literatura se nestaví proti smyslu pro praktičnost, nýbrž proti smyslu pro realitu.

Že popsané věci doopravdy existují, jim dává vyšší smysl a záběr. Pokud neexistují, stačí nám literatura; pokud ano, chce to poezii-mýtus.

20. listopadu 1949

Myšlenky, které se rodí, jsou přesné, nové, stylizované, účinné. Zralost. Kdybys to tak věděl, když jsi tenkrát trojčil (1936- 39)! Teď jsi bez sebe, že to všechno skončí. Předtím jsi dychtil to mít, teď se bojíš, že to ztratíš.

Dokonce se ti dostalo i daru plodnosti. Jsi svým pánem, pánem svého osudu. Jsi tak slavný jako někdo, kdo o to neusiluje. A přece to všechno skončí.

Tu tvou hlubokou radost, tu žhavou nasycenost tvoří věci, které sis nepropočítal. Je ti dána. Komu, komu, komu poděkovat?

Koho proklínat v den, kdy se to vše rozplyne?

30. ledna 1950

Pověrčivý je ten, kdo stále ještě věří v mýtus, který už byl historií překonán - neboť teď už existují prostředky, jak ho vyvrátit. Kdo trvá na mýtu, ale přitom už v něj nevěří, je pokrytec, zpátečník. Pověrčivý člověk může být fanatik, zpátečník cynik. Skeptik je ten, kdo už nevěří na žádný mýtus. Fatalista je ten, kdo sám v sobě realizuje opravdový mýtus, ve který nevěří. Fatální člověk není svobodný.

Vytvořit postavu osvobozenou od toho všeho nelze. Rytmy jeho života (nepominutelné) budou jeho osudem.

Dalo by se zajít jednoho dne dál a považovat i svobodu za mýtus? Tedy vidět ji z takového hlediska, kdy se i ona ukáže být osudem?

Z italského originálu Il mestiere di vivere - Diario 1935- 1950 (Turín, Einaudi 1990, 2000) přeložila Kateřina Vinšová.

Cesare Pavese působí ve svém téměř čtyřsetstránkovém deníku jinak než v prózách a básních. Na jedné straně se představuje jako velký znalec klasické i západoevropské literatury a filozofických otázek, což pro překladatele znamenalo procházet řadu pramenů dotýkajících se tématu. V části deníku (která ve výběru pro Souvislosti zůstala poněkud stranou) zaznívá určitá sebereflexe motivovaná intimními prožitky, kdy šlo o to, zorientovat se v psychologických náznacích. Určité úskalí představoval i velmi koncizní, až zkratkovitý styl záznamů, přinášejících vždy na malé ploše kondenzát myšlenek, který bylo třeba pokusit se převést do češtiny ve stejně zhuštěné formě. Ale myslím, že největší obtíž u podobného druhu překladů spočívá v tom, že na rozdíl od běžné prózy, kdy je překladatel od začátku do konce unášen vlnou příběhu nebo logikou textu, zde musí po několika řádcích nebo nanejvýš jedné stránce začínat pokaždé znovu a řešit úplně jinou problematiku.

KV