POD čAROU • Souvislosti 4/2016


Martin Nodl / Glosy historické LXII (Jak se píšou dějiny, Petra Roubala Československé spartakiády)


Martin Nodl

Glosy historické LVII

Jak se píšou dějiny

Raná devadesátá léta byla v české historiografii dobou nesmělých koncepčních střetů. Poté co padly někdy jen zdánlivé ideologické bariéry, se dějepisectví mohlo nadechnout. V daný okamžik před ním stály dvě možnosti. Heslem první, jíž dala přednost většina českých historiků, byl návrat ad fontes. Odvržení veškeré metodologie do propadliště dějin a vynesení na piedestal pramenů písemné, obrazové či hmotné povahy, jež prý samy o sobě poslouží k pravdivému poznání dějin. Heslem druhé možnosti bylo obrácení se k ryzí teorii dějin, k metodologickým inovacím, jež historiografie ve druhé polovině 20. století přinesla a jež v daný okamžik tvořily jakýsi kánon dějepisného bádání. Jedni tedy nahlas volali pro odmrštění teorie, druzí naopak vzývali módní postupy, aniž by se nad jejich obsahem a přístupy dostatečně zamýšleli. První tvrdili, že veškerá teorie je zbytečná. Slovo metodologie si ve zkratce ztotožnili k vulgárním marxismem, jenž mohl směřovat pouze k pokřivenému výkladu dějin v duchu politické objednávky. Staronovým pojmem se tak stal pozitivismus, i když ve zcela jiném významu, než jak byl traktován na konci devatenáctého století. Mnozí historikové začali v duchu falešně pojímaného pozitivismu chvatně bádat a především psát, často však pouze v podobě obrácených hodnoticích znamének, než jaké užívalo dějepisectví padesátých let či dějepisectví řádně znormalizované. Marxismus tak byl ve skutečnosti nahrazen novou ideologií, na rozdíl od skutečného marxismu zcela nereflektovanou. Vůdčím duchem takovýchto "nových prací"byla popisnost a hodnocení dějin v duchu zdánlivě objektivních morálních hodnot (ve skutečnosti ryze subjektivních). Ti, kdo popisnost a opisování archivních regálů zleva doprava odmítali a volali po hlubší metodologické reflexi, byli nejednou vysmíváni a téměř vykazováni mimo diskurz, což ale ve skutečnosti platilo i obráceně.

      V polovině druhého desetiletí jednadvacátého století stojíme na druhém břehu. Vzývání teorie a nových konceptů se stalo magickým zaklínadlem. Kdo bádá bez striktního ukotvení v nejnovějším diskurzu, jako by ani nebyl. Na práci se nehodnotí její přínos z hlediska historického poznání, nýbrž jen a pouze její modernost a metodologická inovace. To, že mnoho knih ve skutečnosti nepřináší vůbec nic nového, že pouze honosně a učeneckými pojmy říká to samé, co už dávno víme, zajímá dnes jen málokoho. Být začínajícím historikem, a potažmo studentem, je dnes na první pohled snadné. Stačí si zvolit některý rádoby moderní metodologický směr, vybrat si svého guru, jehož práce jsou do omrzení citovány jako slovo boží, a psát v duchu "diskurzu diskurzu", bez ohledu na srozumitelnost a smysluplnost hlásaných myšlenek. Pokud však naši optiku obrátíme, může být pozice začínajícího historika, a potažmo studenta, mnohem složitější, než tomu bylo před více než dvaceti lety. Odborné literatury ke každému tématu je dnes již téměř nepřeberné množství a vyznat se v ní, bez tušení souvislostí, je fakticky nemožné. Skutečně kvalitní přehledy bádání se nejen u nás již téměř nepíší, protože za nimi stojí nejen stovky hodin čtení, ale především desítky hodin promýšlení, hledání kořenů interpretací a myšlenkových konstruktů, závislých na sobě i na osobních zkušenostech a prožitcích konkrétních historiků. A přitom nestačí číst pouze přehledy bádání k tématům, jež začínajícího historika, a potažmo studenta, bytostně zajímají k sepsání jeho bakalářské, magisterské či doktorské práce (ostatně řada doktorských prací má dnes úroveň starých diplomek), nýbrž je třeba mít přehled o celé historii, nikoli o dějinných faktech a význačných událostech, ale o všech dnes živých historických odvětvích a přístupech. O takto pojatou knihu, jež by zprostředkovávala způsob moderního historického myšlení, se u nás doposud nikdo nepokusil. Ostatně, není to v silách jedince. Ani v zahraničí však není situace o moc růžovější. Většina takto pojatých knih totiž buď ulpí na přeteoretizování problémů, či se naopak zasekává u výkladů pojmů, jež ale samy o sobě nedokáží odpovědět na otázky ohledně genetického vývoje konkrétních badatelských proudů a interpretačních postupů. Jiné pokusy, například dnes již několik svazků čítající Encyklopedie německých dějin - Enzyklopädie deutscher Geschichte, vydávaná nakladatelstvím De Gruyter v Oldenbourgu, v sobě povětšinou skrývá jen dosti suché bibliografické výčty, bez zřetele na proměny historického bádání.

      Pokud by se mne dnes student zeptal, po čem má pro první orientaci sáhnout, nejspíše bych ho odkázal na Iggersovo Dějepisectví 20. století, na knihu Petera Burkea o škole Annales a ještě spíše na jeho práci Co to je kulturní historie? Ani jedna však nesplňuje požadavek strukturovaného přehledu bádání nejvýznačnějších historiografických a interpretačních přístupů. Naštěstí se však překladem sborníku Jak se píšou dějiny. Teorie a praxe, pod nímž jsou podepsáni Stefan Berger, Heiko Feldner a Kevin Passmore, mnohé mění. I když se jedná o knihu, jejíž příspěvky jsou zaměřeny především na anglosaskou historiografii, a to především na historiografii moderních dějin v duchu dlouhého 19. a 20. století, podávají autoři studentům lačným po historickém poznání (ne lačným pouze po rychlém diplomu, nejlépe všech kategorií najednou) velmi solidní přehled jak o vývoji dějepisného bádání v jeho profesionalizující se podobě, tak o základních přístupech (marxismus, sociální věda, dějiny mentalit, poststrukturalismus, psychohistorie, kulturní antropologie či komparativní historie), resp. o jejich variacích v rámci politických, sociálních, hospodářských, intelektuálních či genderově pojatých dějin. To, že při čtení téměř každé kapitoly poučeného čtenáře napadá, co zde chybí či jak jinak by bylo možné daný problém nahlédnout, není podstatné. Důležitá je totiž skutečnost, že nepoučený čtenář tím vůbec získává možnost srovnávat jednotlivé přístupy, rozlišovat podstatné od podružného, uvědomit si, jaké práce pohnuly historickým myšlením a je třeba se k nim stále vracet, a stejně tak mít neustále na paměti, že rozhodně neexistuje jen jedna jediná historie, kterou mu vštěpuje jeho přednášející, nýbrž naopak že je třeba se dnes a denně konfrontovat s mnoha historiemi, s mnoha historickými pravdami a přístupy, jež všechny mají své limity, přesto všechny mohou mít stejnou hodnotu a nebojím se říci i stejnou kvalitu.      

Jak se píšou dějiny. Teorie a praxe. Brno, Centrum pro studium demokracie a kultury 2016. Edd. Stefan Berger, Heiko Feldner, Kevin Passmore. Přeložil Tomáš Suchomel.

Československé spartakiády

Slovo spartakiáda evokuje v každém z nás něco jiného. Kolektivní paměti, jež jsou se šesti spartakiádami z rozmezí let 1955-1985 spojeny, se natolik různí, že je fakticky nemožné najít smíření mezi jejich odpůrci a vyznavači. Kolektivní i osobní vzpomínky jsou však jen jednou z rovin dějinného vnímání. Subjektivně významná, pro někoho ve své době velmi bolestná (dnes však již spíše úsměvná, jako má vzpomínka odpírače nacvičování spartakiády v roce 1985, jež skončilo na gymnáziu dvojkou z chování) vzpomínka totiž nijak nevystihuje příčiny pořádání těchto velkolepých komunistických politických rituálů, během nichž se, především v Praze, na několik dní téměř zastavil veškerý život, během nichž se změnily trasy tramvajových tratích i nabídka zboží v obchodech.

     Československé spartakiády Petra Roubala přinášejí k tématu, jemuž stejně jako fotbalu zdánlivě rozumí každý, mnoho netušených interpretací. Předně, Roubal zde velmi průkazně tvrdí, že spartakiády rozhodně netvořily žádný monolit. Naopak, spartakiády normalizačních let se programově chtěly odlišit od spartakiád let budování socialismu. Rozdíly panovaly nejen v estetice skladeb, v hudebních doprovodech a v osobách, jež na Strahově tužily svá těla, ale především v pojímání kolektivního cvičení jako způsobu reflexe společenské reality. Zjednodušeně řečeno, první spartakiády chtěly společnost zachytit jako dokonalý mechanismus, jako stroj složený z lidských odindividualizovaných kolektivů dělníků, rolníků a pracující inteligence. Spartakiádní cvičení evokovala téměř perpetuum mobile, v němž sice byly jednotlivé komponenty zaměnitelné, avšak vytažením jednoho článku z řetězce by se celý systém zhroutil. Jestliže normalizace po roce 1970 rozhodně nebyla kontinuitou s léty před rokem 1968, nýbrž zcela svébytným pokusem o přestrukturování společnosti v duchu zvětšujícího se konzumního blahobytu, pak i spartakiády měly ve cvičencích i v divácích evokovat nové pocity a vjemy. Vcelku překvapivě se podle Roubala vracely k duchu prvních sokolských sletů, v nichž lid vystupoval jako svébytný organismus. Na rozdíl od sokolských prvopočátků však mnohem významnější úlohu hrála socialistická rodina. Zdůrazňovalo ji nejen cvičení žen s dětmi, ale i choreografie, v níž symboly a písmena byly vystřídány jednoduchými abstraktními kompozicemi pravidelných geometrických útvarů.

      Roubal považuje spartakiádu za výsostný politický rituál, pro nějž byl charakteristický celospolečenský konsenzus, vzniklý z dialogu mezi požadavky režimu a představami organizátorů spartakiád, a to jak na místních úrovních, tak na úrovni strahovské masové reprezentace. Otázkou je, jak takovýto konsenzus postihnout. Skutečnost, že doklady otevřeného odporu jsou vcelku zanedbatelné, nic neříká o akceptaci spartakiád v celé společnosti. Naopak, i autorovy doklady pasivní rezistence mluví spíše o politickém vnucování rituálu společnosti než o jeho nadšeném přijetí. Prameny, jež měl autor k dispozici, ho vedou k jeho interpretacím. Avšak není zde skrytá jistá past? Novinové články, stejně jako průzkumy veřejného mínění, měly zachytit pouze jedinou rovinu: nadšení lidu, spontánnost a mrazení v zádech z energie davu. Odlišné názory nikdo nemínil publikovat a ani je nechtěl vyzkoumat. Důraz dobového tisku na absenci ideologických motivů účasti na spartakiádě byl po mém soudu naopak mistrovským propagandistickým trikem, jenž měl zobrazit společnost nadnesenou nad ideologické střety. Nepřátelé společnosti byli dávno odsunuti na její okraj. Marginálové nikoho nezajímali. Krize byly překonány a při vítězství kolektivismu postrádala ideologie svoji dřívější nutnost. Nechci tím popřít skutečnost, že část organizátorů spartakiád ke své práci přistupovala s nadšením a že mnozí z nich vskutku vědomě či podvědomě navazovali na sokolskou tradici (ostatně i v mém rodišti děti, především dívky, chodily cvičit do Sokola, aniž by jaký Sokol v sedmdesátých letech 20. století existoval). O společenském nadšení však po mém soudu není možné mluvit. Mnozí spartakiádu prostě akceptovali jako jednu z mnoha aktivit, jíž se sice bylo možné vyhnout, avšak proč tak činit, když zas tak moc toho po nás režim nechtěl. Spartakiáda byla součástí jednoduché společenské smlouvy, stejně jako První máj, nástěnky k Říjnové revoluci a Květnovému povstání, jako masivní účast v Pionýru, SSM, SČSP, ROH apod. To, že lidé nacvičovali několik měsíců, se až tak nelišilo v každotýdenní účasti na jiných komunistických politických minirituálech. Jestliže se počet cvičenců blížil milionu, tak se až tak nelišil od počtu členů komunistické strany ve společnosti, kteří v mnoha případech přistupovali ke svému členství stejně pragmaticky a bez jakéhokoli nadšení jako mnozí spartakiádní cvičenci. Je mi jasné, že by autor s tímto pojetím silně polemizoval. Ve skutečnosti v tomto ohledu nakonec záleží spíše na akcentech než na sveřepém hledání a hájení pravdy.

      Největší přínos Roubalovy knihy spatřuji ve vynikajících postřezích týkajících se estetiky těla, jež se promítala do jednotlivých cvičení, opět s důrazem na rozdíly mezi spartakiádami padesátých a šedesátých let a spartakiádami normalizačními. Jestliže ty první potlačovaly jakoukoli sexualitu, jež neměla v mechanickém pojetí sebemenší místo, pak spartakiády osmdesátých let vynikaly zdůrazňováním především ženské sexuality a její mladistvé smyslnosti. Estetika těla jako by hlásala novou morálku, bez dřívějšího puritánského zastírání. Ostatně, stálo by za to srovnat estetiku spartakiád a její důraz na individualitu těla s estetikou československé kinematografie. Myslím, že by se zde právě z hlediska otevřenějšího přístupu k tělesnosti, sexualitu nevyjímaje, našly mnohé styčné body. Pozoruhodné jsou i autorovy úvahy o komplikovaném (či téměř nemožném) komparování nacistických turnfestů, norimberských průvodů a politických procesí se spartakiádami. Musím říci, že mne zcela přesvědčil, že ani spartakiády padesátých let nijak nenapodobovaly onen nacistický, přepjatě estetizovaný model, jenž ve skutečnosti stejně elektrizoval masy účastníků i diváků (nemluvě o jiném politickém rituálu, jímž byly berlínské olympijské hry v roce 1936, jež ve sportovcích přes prvotní rozpaky rovněž nakonec vzbudily velkolepé nadšení) jako strahovská cvičení elektrizovala mnohé československé občany. Každopádně Roubalova kniha o spartakiádách vyvolává mnoho otázek, především o podobách socialismu a socialistické estetiky v Československu, o podobě dialogu mezi režimem a mlčící většinou, to vše s důrazem na dobovou podmíněnost před rokem 1970 a po něm.

Petr Roubal, Československé spartakiády. Praha, Academia 2016.


>Na obsah
>Pošlete nám svůj komentář k tomuto článku
>Přímý odkaz na článek: http://www.souvislosti.cz/clanek.php?id=2058