François Sonkin

Kapitoly o otcovské lásce

Tatínkův dům sice nebyl postaven z vápence, ale vypadal jako z vápence, všechny domy v okolí totiž byly z vápence. Byl šedě omítnutý, okenice byly šedivé, cestičky v zahradě díky černé škváře černé. Byla tu zahrada před domem a zahrada za domem. Ta vpředu byla zahrada okrasná a sestávala ze dvou kaštanů a jednoho ostrůvku záhona ohraničeného střešními taškami. Před okénkem do sklepa pod oknem salonu živořil trs kosatců. Zahrada za domem sama o sobě obnášela dvě jasně odlišené části: trávník vydupaný jako miniaturní tržiště a rozblácenou plochu, která v létě vždycky rozpukala jako jisté pustiny v učebnicích zeměznalství. Polorozpadlé pletivo ji oddělovalo od užitkové zahrádky, v níž keříky angreštu a rybízu přerůstal plevel. Úplně vzadu u králíkárny stála rozložitá jabloň. Dva vstupy do domu byly stejně rozdílné jako ony dvě zahrady. Zepředu se vcházelo po třech schodech do verandy strohé jako nádražní přístřešek. Zezadu se člověk dostal do kuchyně přes zasklený kumbál, kde rezavěl černý uhlák plný koksu.

Kuchyně se opocovala. To byla její základní vlastnost. Tatínek toto opocování okamžitě zhodnotil: nebylo to, jak říkal, opocování ledajaké, nýbrž opocování předměstské, jež laskal přívlastky. Díky tomuto opocování jsem mohl kreslit na zelinkavou zeď. Už jenom když mi tatínek řekl: "Že je ale zapoceno," řekl mi toho víc než dost. Okamžitě jsem s tímto pocením vešel v důvěrný zádový styk: tatínkova kuchyň byla totiž příliš krátká a kuchyňský stůl příliš dlouhý, a já byl přimáčknutý na vlhkou zeď. V zimě mi tatínek říkal: "Vezmi si svetr, vidíš přece, jak je zapoceno." Seděl jsem na štokrleti, protože židle nejenže by se sem nevešla, ale navíc by mě ode zdi odřízla. Usedal jsem ke stolu, jako se vstupuje do lodi, palubním průlezem, a jak jsem se sunul na místo, otíral jsem se o zeď, což tatínkovi činilo potěšení.

Měl ostatně rád všechny potní, mokvavé a prosákavé projevy domu. Kamna, která trůnila v předsíni, vypouštěla kouř svislou rourou, jež procházela celou šachtou schodiště. Jako všechny roury od předměstských kamen začínala kolenem. Po rouře stékaly pyrolignózní šťávy, jak říkal tatínek. Shromažďovaly se v plechovce od konzervy zavěšené na drátěném oku. Její černý vazký obsah jsem týden co týden vyléval. Slovo pyrolignózní jsem si už dříve našel ve slovníku a dověděl se, že se to elegantní slůvko týká pouze suché destilace dřeva. Abych neodporoval ani slovu, ani tatínkovi, jednou provždy jsem rozhodl, že v našich kamnech na uhlí se topí dřívím. Měl jsem ten jemnocitný úskok rád a nahoru do ložnice jsem odcházel ve vůni hořícího dřeva. Některé večery jsem si byl jist, že když spím, tatínek potají chodí do kamen přikládat dříví, aby získal opravdický dřevěný dehet.

Kamna ostatně nevytápěla dům, nýbrž jen předsíň a šachtu schodiště. Působila především opocování kuchyně a podporovala mačkání a hloučení kolem sebe. Právě u kamen bylo kouzlo tatínkovy osobnosti nejúčinnější. Lezl jsem k nim tak blízko, že mi šaty načichly přiboudlinou. Stará konvice zanesená kotelním kamenem sloužila jako odpařovač, což bylo v tak velkém a tak studeném domě opatření zhola zbytečné. Některé večery kamna rostla, zaoblovala se, až je pokryly bílé kachle s měděnými dvířky, a kamna, naši vrchnost, přicházel naládovat venkovan v holínkách, kaftan přepásaný provazem. S hlavou v ohni jsem odcházel spát do svého chladného lože, jež mi spalovalo kůži.

V sobotu večer mě tatínek přitáhl k sobě a ke kamnům a začal vyprávět jedno ze statisíce pokračování tiše předoucího, spletitého, zamotaného příběhu, směsice pikareskního románu, donkichotštiny, sci-fi a entomologie, již nazval Velikost a úpadek Patapionův.

Patapion byl náramně křehké stvoření. Sám o sobě nebyl schopen přežít: k tomu potřeboval značné množství prvků rozmanitých tvarů, barev a funkcí. Patapion sídlil na ostrově omývaném sladkou vodou, pobřežní terén však připomínal mořský břeh. Bydlel v paláci, který byl k nerozeznání podoben městu Carcassonu. Tatínek mě často vodíval procházkou po jeho hradbách. Kdo se chtěl do paláce dostat, musel přinést nadmíru dlouhé a nadmíru složité slovo, které není uvedeno v žádném slovníku, nicméně oplývá přesným významem. Slovo se muselo předložit na naprosto nedotčeném velkém měděném podnose. Pak vám tedy Patapion svým hebkým starým hlasem akademika udělil svolení k pobývání ve svém domě. Neznám nikoho, kdo by u této vstupní zkoušky uspěl. Zavděčit se tomu nenasytnému brusiči nebylo jen tak.

Však také živé bytosti, které se v jeho blízkosti vyskytovaly, byli především hmyzí jedinci, proudící křížem krážem po jeho velkém povadlém těle. Nejvyšším obřadníkem těchto symbióz byl jakýsi štír s ženskou hlavou, ovládající víc než obstojně jízdu koňmo a slynoucí solidními přírodovědnými znalostmi. Pokaždé když na Patapionovi cizopasila nějaká myšlenka, svraskal jako stařičká a převeliká svlečená kůže a plakal jako opuštěné děvčátko. Hmyz mu spěl na pomoc a prováděl jeho velkou očistu. Velmi početný zástup žen ve vířících lehounkých závojích jej přicházel rozptýlit romantickým baletěním na jeho břiše. Některé z nich, bezpochyby vysoko postavené kněžky, směly zacelit nejcitlivější z jeho ran. Ale netřeba se mýlit: Patapion neskotačil. Nevěděli jsme nic o jeho mravech. Nevěděli jsme, zda je pohlaví mužského či ženského nebo zda není prostě obětí buněčného dělení. Byl jsem nucen utíkat se k nejistým, váhavým hypotézám, jakoby zahlédnutým skulinkou zakázaných dveří. Patapionovo břicho, jež tatínek tak ochotně popisoval, bylo bílé, měkké, kroužkované jako u včelí královny, vedlo mě tedy k domněnce, že Patapion je jakási záhadná odporná samice, tučná ponrava, jejíž vnitřnosti při rozšlápnutí vystříknou ve zlatožlutém, žlučově zeleném, asfaltově černém, nikdy však krvavě rudém ohňostroji. Ale to obrovské břicho možná skrývalo utajené směšné mužské pohlavíčko. Vzorek obdobného formátu z ánfasu i profilu jsem kdysi viděl na snímku sádelnatého nedospělého jedince s tukovými polštáři ňader v lékařském slovníku doktora Galtier-Boissi nějaké době přešel tatínkův hlas v ševel a já jsem usnul s hlavou v jeho klíně, něžně a zúplna rozumu pozbyvší. Velikost a úpadek Patapionův mi připadaly po pravdě jako nástroj, jímž se tatínkovo kouzlo projevovalo nejlépe.

* *

V tatínkově domě byla místnost, které jsme říkali "salon". Byla téměř stále zavřená, tichá a zatuchlá. Měl jsem pocit, že jsem do ní jakživ nevkročil a její obsah si vymyslel. Pod ochranou barchetových povlaků se skrývala křesla neurčitého tvaru. Lustr z nepravého křišťálu halil průsvitný papír, který mu dodával prchavého, zasněženě neskutečného vzhledu. Hlavičky napohled zdravím kypících pozlacených bronzových andílků přespříliš zatěžovaly knihovnu v boullovském stylu, nad níž viselo zrcadlo s broušenými okraji. Proč byl tenhle ledový pokoj neustále zavřený? Přitahoval mě uhrančivou silou. Jaké strašlivé tajemství ukrýval? Snad právě tady pramení moje neukojená potřeba dobře uspořádaných dokonalých salonů, salonů, v nichž lze na vysokých opěradlech fotelů polaskat dřevěné kytice.

Tatínkova bytelná skříň v saloně nestála. Byl to kus nábytku ve stylu Jindřicha II., jemuž přitěžovaly bavorské ozdoby. Z frontonu vyrážela liščí hlava. Dole na dveřích vykukovaly zpod opentleného klobouku operetního sedláka hrozny vína a obilný snop. Večer, když tatínek v jídelně četl u stolu, zašpičatil se lišce čenich ještě víc a oči jí svítily ještě prohnaněji, almara se proměnila v pohádkovou houštinu a po kroucených sloupkách vesele sjížděly veveřičky a radostně při tom pištěly.

Vždycky jsem si myslel, že Patapion by mohl přebývat v téhle skříni, která sloužila výhradně jako odkladiště předmětů sice rozbitých, leč opravitelných pomocí cínové či měděné pájky. Byly v ní rovněž hnědé lepenkové krabice s velkými barevnými korály a značné množství vlněných klůcků a jelenice na případné cídění opravených předmětů. V zásuvce ležely bok po boku nejrůznější kartáče, černé sametové stuhy, dřevěná skříňka v rozích zpevněná kováním a olezlá postříbřená sběračka. Otvíral jsem zásuvku několikrát denně, abych si ověřil a zkontroloval, že jsou tyto předměty na místě.

Kotel na ohřívání vody byl skutečný kotel, kotel svislý, parní kotel s topeništěm, korpusem a trubkou, která se hroužila přímo do stropu, opásána měděnými prstenci, jež tatínek cídil. Vyznávali jsme kult mědi. Povýšili jsme ji na náš rodinný uran. Měď byla náš kov a skalice modrá naše sůl. Mosazi jsme spílali bastardů a střehli se měděnky, tohoto postrachu mědi. "Z kovů měď se nejlépe hladí a nadto slouží k výrobě parních kotlů," říkával tatínek.

Náš kotel byl vybaven číselníkovým teploměrem, který velmi zdařile připomínal tlakoměr. Jeho černý plechový teřich obepínal mosazný pás. Byl to nádherný stroj, hodný vystavení v Technickém muzeu mezi lokomobilou a destilačním přístrojem. Vždycky v sobotu ráno jej tatínek naleštil a vysypal mu popelník. Dřevo pod kotel se muselo štípat na špalku v prádelně. Proměnil jsem se v chodicí koš na dříví. Ztěžka jsem obřadně stoupal s nataženými pažemi a ohnutým předloktím, přinášeje stroji jeho potravu.

Koupali jsme se každou neděli ráno a obsah jedné vany posloužil pro dva. Naše lazebna bývala pokojem, jehož parkety posléze přikrylo zelenavé linoleum a okenní tabulky průsvitná vrstva velkých modrých kosočtverců, která se odchlipovala. Touto škvírou jsem zahlédal jabloň, někdy i kvetoucí, v hloubi zahrady, zatímco tatínek mi nad hlavou mačkal velikou houbu. Býval v tyto dny zahalen v jakousi zástěru z bílého voskovaného plátna. Na kníru se mu v drobounkých kapičkách perlila pára. Počínal si jako zřízenec termálních lázní. Koupelna voněla dřevem, potem, mýdlem a kolínskou. Oheň hučel. Tatínek mě zabalil do osušky a energicky mě třel, až to bolelo. Na oplátku jsem směl zatáhnout kohout od teplé vody, velký kohout s černou dřevěnou rukojetí, kohout na lokomotivě. Předpisově jsem hvízdal při vjezdu do tunelů, před silničními přejezdy, při křižování s ostatními vlaky. To vlhké prostředí mi ve vzpomínkách zanechalo dojem inkubátoru. Bylo mi pak zřejmě chladněji než ostatním, když jsem se ocitl venku, v oněch místech bez pachu a tepla, kde nenajdete sebemenší polínko na poctivý ohýnek. [... ]

* *

Tatínek neměl rád všechny moje nemoci. Zdaleka nejmilejší mu byly ty, které se projevovaly pupenci, puchýřky, skvrnami, dýmějemi, strupy, pigmentací, zarudnutím, poblednutím, zkrátka povrchovými změnami. Moje vnitřní neduhy ho nezajímaly. Neměl v lásce moje útroby, ani ty nejušlechtilejší. Druhé vydání lékařského slovníku doktora Galtier-Boissi rozevřeno na stránkách s kožními chorobami, kde byly v barvách vyvedeny kousky lidského těla, pečlivě vyříznuté a předložené na bílém plátně, aby onemocnění vyniklo. Ukazovali se tam také prachmizerně vyhlížející nazí muži a ženy nejrůznějšího věku a společenského postavení; na očích měli dva černé obdélníky, aby jim zůstala zachována konečná posmrtná anonymita. Zraku se tu předkládala jen samá zohavení - kapající, mokvající, popraskaná, šupinatá, povlakovitá, samé kopřivky, vyrážky, puchýře, nic než roseoly, rubeoly, varioly, ekzémy, ektymata a erytrasmata.

Klidně jsem čekal v bezpečí postele, na pultíku z pokrčených kolenou knihu, kterou jsem nečetl. Věděl jsem, že v kuchyni tatínek připravuje, co je třeba. Vypařil hrnek, do ledvinovité dobové misky narovnal gázu, vatu v plechové krabičce a tři lahvičky: v jedné byl utišující bezbarvý roztok boraxu, v druhé roztok fialový - což byla vzdor biskupům jeho nejoblíbenější barva - na bázi hypermanganu a třetí měla na štítku jméno doktora Labarraqua. Všechno to přikryl etamínem, ale předtím ještě do misky umístil pravý peán a sypátko s kysličníkem zinečnatým.

Tatínek měl pro ošetřování mých vyrážek výtečné vlohy. Dovedl ztišit žár rozbolavělých pupenců vatičkou na konci pinzety, smočenou v jedné z oněch spásných tekutin. Vatu předtím pečlivě zkroutil do špičky, takže vzniklo jakési kapátko; když byla všechna tekutina vymačkána, pohladil ránu oním koncem něžným jako řasa, po níž tak skanula poslední slza. Po tomto posledním pomazání jsme v nábožném tichu čekali, až to uschne. Mluvení vůbec nepřicházelo v úvahu, aby se nezakřikl účinek léčby; Patapion se během ošetřování nikdy neobjevil. Potom vzal tatínek nádobku se zásypem. Měl grif tajemníka juristova, posýpajícího čerstvý inkoust textů trhaně psaných skřípajícím husím brkem. "V žádném případě obvazy," říkal, "je to pokrytecké a škodí to zdraví." S nahým tělem jsem na loži spočíval jako růžovobílý šašek.

Jedné zimy, kdy jsem byl poset konfetami slévajících se planých neštovic, vyrobil tatínek ze silného drátu velkou obruč, která se v malém podobala kostře prosklené střechy, jež projasňuje Severní nádraží, a ta pak mému tělu bránila v dotyku se svrchním prostěradlem. Když potom tatínek viděl, jak mi z toho obrovitého bílého břicha trčí hlava, řekl mi: "Vypadáš jako včelí královna," avšak když nadzvedl prostěradlo a objevila se kovová výztuž, řekl: "Jsi směšný jako markýza z doby Ludvíka XIV., když se jí koukneš pod sukni."

Jediné vnitřní choroby, které byl tatínek ochoten důmyslně a oddaně ošetřovat, byly angíny, pod podmínkou ovšem, že byly hnisavé, to znamená, že připustily aspoň minimální vnější projev. Přicházel, nesa smaltovaný irigátor, a jako hasič se stříkačkou mi zavlažoval hrdlo slanou vodou pomocí dlouhé trubičky z černého ebonitu opatřené kohoutkem. Hrudník mi chránila podložka z popraskaného za... žloutlého voskovaného plátna a já jsem plival, svíraje křečovitě okraj mísy jako zá... bradlí lodní paluby.

S horečkou se nakládalo s úctou a vážností. Byl jí věnován zvláštní notes, diář na rok 1887 se zažloutlými stránkami. V něm byly zaznamenány veškeré moje teplotní křivky od narození. Lékaře tatínek volal, výhradně když horečka prudce stoupala, kolísala, vyváděla psí kusy nebo setrvávala na nejvyšším bodě. Za takovýchto horkých nocí mi chodil v pravidelných časových odstupech vyměňovat náčinky na čele. Smáčel je v lipovém odvaru ze sousedčiných listů; v době její dovolené se část větvoví její lípy stěhovala k nám. Měl jsem rád crčení chladivé tekutiny, která se řinula do umyvadla jako blahodárný déšť. Uměl natřikrát přeložený vaflový ručník vyždímat tak, že zůstal nasáklý utišujícím mokem, aniž kdy po mé horečnaté tváři skanula jediná nadbytečná kapka. Často jsem dělal, že se zmítám pod dojmem divokého snu, aby mě přišel políbit na čelo a překontrolovat sílu horečky. Někdy jsem ho pozoroval zpoza přivřených víček, uklidněn zábleskem znepokojení, který jsem spatřil v jeho zraku. Když horkost vystoupala do tyfových sfér, špatně skrýval znepokojení, hraje si na medikuse ze sedmnáctého století a libuje si ve slovíčkách opentlených kudrlinkami.

Tyto návaly horkosti mi dávaly příležitost změřit velikost jeho lásky. Po zbytek času se mi jejích přímých důkazů nedostávalo. Jak jsem rostl, horečnatých onemocnění, angín a vyrážek ubývalo. A já jsem se v takto příznivém postavení ocital čím dál tím méně.

Vzpomínám si na svou poslední dětskou nemoc, komplexní chorobu sdružující horečku, angínu, vyrážku, malátnost, bolest a svědění, kterou tatínek - kromě omývání, přikládání rukou a měchuřiny s ledem zabalené do flanelu, jako měl u houslí - zahnal na ústup za použití neomezeného množství bájných léků, připravených na bázi skutečných zeleninových vývarů a cizokrajných slov, všech zanesených v lékopisu, tudíž schválených lékařskou fakultou. Neustále ke mně chodil, údajně aby se přesvědčil, zda okno není moc otevřené nebo moc zavřené, záclony moc zatažené, aby přitlumil světlo tím, že žárovku vložil do papírového sáčku jako hrušky ve špalírové stěně u Lucemburského paláce, aby zjistil opotřebování koleček u postele. Na lihový vařič postavil konvici s eukalyptovým listím, čekal, až se místnost ponoří do páry, a pak mával péřovým oprašovadlem coby rozprašovačem.

Spolu se mnou se rozstonal i dům. Vždy na jednom místě praskaly parkety, patrně vinou únavy podlahových polštářů. Na jižním průčelí oprýskala omítka. Bylo třeba vyměnit koleno u kamen, protože tatínek je při vymetání komína prorazil. Zprávy ze zahrady nebyly o mnoho lepší. Kaštanům se zkroutily listy jako znetvořené ruce. Branka v mříži před domem skřípala. Broskve nebyly větší než jejich pecky, z jabloně opadávala jablka a rostliny v zahrádce zežloutly a seschly horkostí. Tatínek mi řekl. "Hned jak se uzdravíš, budeme zalévat. Zalévat se musí vždycky večer. Rostliny jsou jako lidi, nerady se uhřejou a prostydnou." To už mířil vyspravit plátěnými obvazy praskliny ve staré černé gumové hadici, kterou jsme nasazovali na kohout v prádelně, kde to vonělo mýdlem, plesnivým prádlem a louhem.

Jednoho dne, když horečka vrcholila, což věstilo brzké uzdravení, přišel v županu a strávil u mě noc, aby mohl metodicky zaznamenat postupné etapy mého vychládání.

Jakmile jsem se uzdravil, všechno zase bylo v pořádku: dům, stromy, byliny a také tatínek. Jednoho večera jsem konečně mohl večeřet na zahradě. Na stůl zachráněný z továrny, který nesl stopy popálení ohněm a kyselinou, postavil tatínek vichruvzdornou lucernu. Sklo začalo okamžitě pulzovat hmyzem. Plamen byl sice chráněný, ale jakoby vlivem všeho toho třepotání křídel plápolal. Tatínkův obličej vypadal v nedostatečném osvětlení nezvykle hladce. Už už jsem vstával, že si jej prohlédnu zblízka, když tu mě přerušil: "Podívej, jsou tu samí dvoukřídlí, a motýli žádní. To je v tuhle denní dobu velice vzácné. Myslel jsem, že hmyz se v určování času nikdy nemýlí." Dosedl jsem zpátky na židli, už zvlhlou od rosy.

* *

Tatínek chodil do práce. Měl velmi užitečné povolání. Složitými, tajemnými iracionálními postupy proměňoval skleněné pruty v perly. Skleněné pruty se přivážely na nákladních autech, jež měla chladiče válcovitého tvaru. Na příjezdové cestě, která stoupala k továrně, zanechávala kola s plnými pneumatikami ve škváře široké stopy. Dlouhé pruty, svázané jako pruty liktorské, nesli na ramenou dva muži, sesedávající se pod tou vahou, a ony se při chůzi vlnily, ale nepraskly.

Vždy první pátek v měsíci tatínek ve zplihlém šedivém kantorském plášti s černými knoflíky ty bílé, zelené, červené, žluté a modré průsvitné otepi přejímal a kázal z nich stavět pyramidy na paměť Champollionovu. Rád jsem tatínka obdivoval v onom vpravdě přednostenském postavení, když vydával rozkazy dřevorubcům ze skleněného lesa. Jeden z těch dlouhých ohebných prutů mi daroval a já jsem ho u sebe v pokoji položil na okenní parapet tak, aby se zatřpytil, jakmile se žaluziemi prodere slunce. Byl rubínové barvy jako prsten, který tatínek nosil na levé ruce.

Jiného smluveného dne v měsíci přiváželo jiné nákladní auto téže značky, ale mnohem menší, snopky měděného drátu - tenkého, úplně tenoučkého a trochu silnějšího. Některé z těch snopků se třpytily; jiné už byly zašlé měděnkou. Tatínek průměr drátu ověřoval protažením průvlakem. Toto právo útrpné v malém připomínalo hrdla zločinců v sevření železných obojků na pranýři na náměstí Grve.

Potom se pruty téhož průměru zase svázaly do otýpek a na zemi se seřadily podle velikosti. Připomínalo mi to říjen, kdy učitelka na obecné vykládala desítky a stovky s pomocí svazečků udělaných z řapíků kaštanových listů.

Méně pravidelně přiváželo nákladní auto se žebřinami a stojany proutím opletené demižony s kyselinou.

Dříve než se sklo proměnilo v perly, podstupovalo takřka alchymické operace, jimž je podrobovalo několik žen, které tatínek vycvičil během několikaletého nesnadného učednictví. Držíce jednou rukou skleněnou tyč a druhou měděný drát nad kahanem inženýra Bunsena, docílily ve většině případů toho, že se na měděné dráty navlékaly kapky roztaveného skla. Ze skla se nesměly tvořit slzy ani krůpěje se zakroucenými ocásky, nýbrž kuličky.

Tyto špízy se skladovaly v prvním patře a v bednách plných prachu a třísek tam čekaly na další zpracování. Poté byly ponořeny do kyselinové lázně v uzavřených kádích pod skleněným dymníkem k odvádění zhoubných výparů. Kaštany v okolí měly zakrnělé svraštělé listy. Když se korále měly z lázně vytáhnout, vzaly si ženy ochranné masky a ruce zastrčily do gumových rukavic, připevněných ke skleněným přepážkám. Podobaly se dětským sestrám při manipulaci s nedonošenci v inkubátorech. Jelikož tatínek byl hodný a pozorný, podal jim sklenici vlažného mléka, aby předešel otravě. Ale já jsem dobře věděl, že leckterou z nich večer cestou na nádraží na škvárové cestě přepadaly vysilující záchvaty kašle.

Mezitím nádražní špeditérská služba na hipomobilním vozidle - velké plošině na čtyřech kolech tažené starým běloušem, jehož levou přední nohu poznamenal kohoutí krok - doručila sudy páchnoucí shnilými rybami a rybím tukem. Byla v nich tresť zvaná "orientální" na bázi šupin baltických sleďů, která měla za úkol dodat některým kuličkám vzhledu pravých perel, vylovených z hlubin Indického oceánu. Tatínek mi ostatně říkal, aby mě uklidnil, že souchotinářské dělnice jsou vystaveny nebezpečí mnohem menšímu než chudáci lovci perel na Galapágách, protože těm z neustálého potápění popraskají bubínky, pokud zázrakem uniknou žralokům. Jak asi musí být mému tatínkovi lidstvo vděčné za to, že zachránil už tisíce lovců!

Hotové perly byly uloženy do truhel a navždy zmizely v bludišti klenutých tajných sklepení. [... ]

* *

Dům chránila vysoká železná mříž. Byl to dokonale souměrný bílý dům se stanovou střechou. Stály tam ještě dvě další budovy.

Tatínek držel v jedné ruce elektrifikovanou pochodeň svítilny a v druhé klíč pana Paula. Otevřel domovní dveře. Šel jsem očarovaně za ním. Všechny místnosti byly v přízemí. Nepodíval se ani do jedné, podal mi svítilnu a zatáhl mě na půdu. Řekl mi, abych posvítil na trámy, a jeden po druhém je něžně znalecky polaskal. Shledával siločáry krovu. Čas od času jsem toho využil a osvětlil jeho jemné ruce a šedivé vlasy. Prozkoumal krokve a laťoví. Ve vlasech se mu zachycovaly pavučiny. Byl to velký okamžik našeho srozumění. Ve stodole se tento průzkum jako nějaký obřad opakoval.

"Ten dům je dobrý," řekl, zamykaje dveře pana Paula. "Platí," řekl chlápkovi z verandy.

Ještě nikdy jsem se nedostal do důvěrného styku s takovýmto domem. Vilka mého předměstského dětství byla omítnutá, podkroví měla obydlené, nebyl tam vidět jediný trám. Věděl jsem, že tatínek tu zpotvořenou stavbu neměl nikdy v lásce, protože mu nikdy nebyla po vůli. Určitě schválně zveličoval její směšnost, ošklivost a nedostatky, jako to činívají muži s nehezkou partnerkou anebo jezdec sedlající bídnou herku. V životě jsem neviděl, že by naši předměstskou haciendu někdy polaskal.

Odstěhovali jsme se tam na vánoční prázdniny. Bylo velice chladno. Přes noc nám v hrnci zamrzala hovězí polévka pod příkrovem tuku a tatínek měl kníry poprášené ledovými krystalky jako v knihách Jacka Londona.

Pustili jsme se do rozsáhlých úprav za přispění jednoho vesničana, takového darmošlapa, který býval nádeníkem, zedníkem, hlídával stádo i železniční přejezd. Díky nám znovu prožíval svá někdejší řemesla a my jsme z něho čerpali všechno venkovanství, veškeré recepty i průpovědi, kterých nám bylo zapotřebí. V pondělí ráno jsme vyráželi nazpátek do města celí rozlámaní, ruce samý mozol, hlas zpěvavý, s košíkem cibule a složitými seznamy určenými k předložení Velikému železáři.

Veliký železář byl hrbatý a měl špinavě šedý plášť. "Opravdový železář," říkával tatínek, "se pozná podle srovnaného zboží, roztříděného do dřevěných šuplíků. Na každém šuplíku je připevněn jeden exemplář předmětu, jejž obsahuje. Nad ním pak štítek s příslušným číslem. Ceny jsou zapsány ve velké černé knize, kterou vede pokladní." Tohoto železáře měl tatínek u velké vážnosti, protože nám plnil kornouty z novinového papíru (skoro vždy to byl Úřední věstník) po okraj šroubky, hřebíky, vruty, šrouby s okem a skobami.

Ze všeho nejdřív jsme se podjali úkolu vyrobit stojan na nářadí a velkou bedýnku s přihrádkami. Zámek pana Paula byl odšroubován a bylo mu strávit celou noc ponořenu v oleji plnícím hliněnou pánev, kterou jsem nalezl pod slámou ve stodole. Po celé týdny v nás nebylo jiné touhy než prokazovat dobrodiní petlicím, zárubním, okenním rozvorám a závěsům oken i dveří. Mluvili jsme o nich jako o rozkošnických ženách, jež se nahé rozvalují na slunci. Smyslnost sálala z každého našeho pohybu. To, že jsme neuslyšeli jediné zavrzání, jediné zaskřípění, nepocítili sebemenší odpor, nás naplňovalo skutečnou rozkoší. Tatínek říkal: "Vidíš, udělalo jim to dobře." Milovali jsme se s kleštinami, fintili jsme je a činčali, vymačkávali jim uhry a odstraňovali nadbytečné chloupky.

Tatínek měl vzácné nadání. Žádná z věcí, které navracel zašlé kráse, nevypadala, jako by vyšla z kosmetických salonů starožitníků. Ponechával jim jejich život, jejich pů...vab, jejich minulost, jejich rozcitlivění. Žádný z objektů naší náklonnosti by byl nemohl zaujmout místo v muzeu, zavěšen v prostoru na třech neviditelných silonových vlascích nad svým úmrtním štítkem. Způsob, jakým je leštil, mě naplňoval hlubokým obdivem a lehkým smutkem. Mezi věcí a tatínkem nastalo jakési měření sil. Chvílemi se nechával opanovat. Vycházel z těchto milostných klání vyčerpán, vysílen oněmi dotyky.

Stavba se začala kousek po kousku, tah za tahem měnit k obrazu našemu. Sdílel jsem tatínkovy posedlosti. Přes tu chvíli jsme v zemi nebo ve stodole našli úlomek nějakého předmětu, vyzývavě přenádhernou osamocenou matici či ručně kovanou železnou součástku, nesoucí stopy úderů kladivem. Celé dny a týdny jsme usilovali zaplašit samotu toho předmětu, najít místo, kam ho zasadit, aby tam po libosti rostl a vzkvétal, vyléčen ze svého strachu. Potřeboval-li snad k životu svého bližního, zanesli jsme nalezený předmět, zabalený v namaštěném hadru, k Velikému železáři a ten nám vyrobil druhý takový. Dali jsem ho zareznout do kyseliny, poté co jsme do něj lítě bušili kladivem, abychom mu dodali minulosti.

Od pohlazení k pohlazení se budova pomalu stávala obyvatelnou. Za letních večerů jsme, sedíce bosky na zápraží, vychutnávali naši niternou shodu. Stavba už nekladla odpor: dávala se, otvírala, vydávala všanc. Byla to stavba milovaná otcem, v níž jsem měl své místo dítěte.

Ten dům bez ženy a bez záclon nebyl smutný. Koupili jsme hodně dlouhý stůl, jehož konec blíže ke kamnům nám sloužil jako deska jídelního stolu. Zbývající plocha byla výkladním stánkem pro naše sny a akvizice. Tady se stavěly naše makety, tady vznikaly naše plány. Pod lampou jsme si hráli na domov. [... ]

* *

Tatínek ležel na železné posteli, ruce zkříženy na prsou, úplně bez pohnutí. Obličej měl velice bledý a zbrocený potem. Nepravidelně chrápal a pravá tvář se mu nadouvala a splaskávala v rytmu dýchání jako vole obojživelníka. Toto svatokrádežně nemístné spojení obrazů mě neodolatelně nutilo zároveň k smíchu i k pláči. Právě tuto tvář kdysi nadouval, když jsem mu dával pusu, a pak ji zničehonic vyprázdnil, jako když propíchnete bublinu, aby mě rozesmál. Také teď se mi chtělo dát mu pusu, aby jako dříve splaskla, aby se na mě podíval, aby se rozesmál, aby tohle všecko přestalo, aby mu to dalo pokoj jako škytavka nebo záchvat kašle.

"Ochrnul na půl těla, rozumíte, je rozpůlený," řekl mi doktor medicíny, "rozpůlený." Pokládal mě snad za hlupáka, nebo že by lpěl na tom svém hnusném přirovnání? Rozpůlený. Měl jsem už jenom jednu polovinu tatínka rozříznutého po délce.

Ošetřovatelka se dostavila v osmnáct třicet. Byla to plavovlasá mladice, naprosto hladká, bez jediného pupínku, bez známky čehokoli, bez jediné vrásky, tak jako pravá polovina tatínkovy tváře, ta, co se mu odcizila, ta, na níž už byly setřeny veškeré známky života. To ona si tu teď rozkládala svoje serepetičky, ty své injekční stříkačky, svou vatu, své lahvičky, své ampulky, své flakonky a svůj lak na nehty po paraplovitém stolečku. Když se nad tatínkem skláněla, viděl jsem jí ve výstřihu pláště bílou kůži.

Zmocnila se ho. Už jsem směl jedině přejet dlaní po vlhkém čele. Podařilo se jí uskutečnit lékařovu diagnózu. Tatínek už byl jenom dvě poloviny: na jedné straně to, co z něho zůstalo, a na druhé průhledné trubičky a sondy, jimiž se s ním pomocí transfuzí, infuzí a odsávání pářila. Za noci jsem číhal na zvuky, ale nikdy se neozvalo nic než ten chraplavý dech. Představoval jsem si, jak mu ta žena píchá injekce, jak ho masíruje, čistí, snad i líbá, nešetrně češe a stříhá mu nehty, jako když se prořezává prachsprostý okrasný keř.

Dům pod vlivem té cizinky den ze dne upadal. Systematicky jej místnost po místnosti znásilňovala. Otvírala skříně, hrabala se v zásuvkách a vysypávala krabice. Přemísťovala předměty, dost na to, aby mě to štvalo, a ne dost na to, abych jí to mohl vytknout, zrovna jako ty posluhovačky, co jim nikdy žádný dům nepřirostl k srdci.

Jídal jsem naproti ní, na růžku stolu. Neodvážila se dát pryč slovníky ani sešity, dokonce ani odsunout Boullův kalamář. Když se jednou pokusila dát do chlívečků pro kalamáře pepř a sůl, setkal se můj pohled s jejím a několik vteřin jsme se na sebe dívali, kdo s koho. Pak jsem sklopil oči, přesně na úroveň třetího knoflíku jejího pláště, toho, který by byl musel uletět při dobývání jejích prsou. V duchu jsem viděl, jak se ten knoflík kutálí po stole. Byl velký jako dvacetník, hezky placatý a bez zvednutých okrajů. Byl to knoflík, jaký by si tatínek byl dal stranou a pak s ním hrál blechy.

Během oněch řídkých okamžiků, kdy jsem přece jen vyšel z domu, jsem se vždy znovu ocitl před hračkářstvím, v jehož výloze jsem si kdysi všiml hasičského auta, a od té chvíle jsem po něm toužil, bylo to totiž v malém přesně to auto, které jezdilo na kolotoči mého dětství před římským vozem. Tatínek nám ho vždycky odmítal koupit, vymlouval se, že nesneseme bezvýrazný obličej hasiče za volantem. Teď když byl nemocen, auto jsem koupil. Postavil jsem je na stůl a pomalu s ním jezdil dokola, tak jak se točíval kolotoč, a pak jsem se usedavě rozplakal a popotahoval přitom jako nemajetné děcko.

Když jsem se vrátil do ložnice, vypadal, že konečně klidně spí jakoby nic, jako by tu ona nebyla, neseděla vedle něho, jako by ho nedržela za ruku a neusnula, zlodějka jedna, nad jednou z jeho nejmilejších knih, prošpikovanou okázalým deklarováním a dekorováním, přechody Bereziny, neznámými bitvami, jako u Malojaroslavce, zaživa umrzlými ženisty a generály s okřídlenými výroky - nad Pamětmi seržanta Bourgogne, knihou od začátku do konce noblesní. Ještě den jsem s jejím vyhazovem váhal, pro ta její prsa.

Jakmile byla pryč, uvedl jsem dům zase do perfektního pořádku a hasičské auto jsem schoval. Znovu jsem začal doufat. Když jsem se vrátil k tatínkovu lůžku, už nedýchal. Byl dočista mrtev. Ale moc velký rozdíl proti včerejšku to nebyl.

Z francouzského originálu Un amour de pčre, vydaného nakladatelstvím Gallimard v Paříži roku 1978, přeložila Vlasta Dufková.

François Sonkin vstoupil do literatury jako čtyřicetiletý roku 1964. Tak to stojí na obálce jeho třetího románu. Za čtvrtý dostal cenu Rogera Nimiera, pak se autorsky podílel na jedné divadelní hře a v roce 1978 vydal román o otcovské lásce Un amour de pčre, jejž do análů francouzské literatury vřadilo ocenění jednou z "velkých" cen každoročního pařížského podzimu - prestižní Cenou Femina. Mimo to je autor lékař, nebo alespoň v oné době byl.

Cenu Femina dodnes uděluje výlučně ženská porota. Sonkinova kniha je zvláštním způsobem mužská. To vedlo Václava Jamka, když před dvaceti lety jako redaktor uvažoval o jejím českém vydání, k přesvědčení, že ji má překládat žena. Žena se pozdržela mateřstvím a kniha tehdy zmeškala svůj čas. Který jednou přijde. Ženy už jsou takové.

Bylo řečeno, že tato kniha je mužská. Ve francouzštině i rodem, tedy mužský knih, le livre. Takže v češtině bude nutně jiná, protože mužská. Mužského rodu je ve francouzštině i láska, amour, pokud se k femininu neuchýlí v množném čísle. Un amour de p je otec k pomilování, tatínek roztomilost sama. Taky to může znamenat jedinečný případ otcovské lásky.

A vzhledem k tomu, že celý román je uveden latinským citátem z jezuitské řehole, který se týká absolutní poslušnosti, může se otec také nepozorovaně proměnit v pátera či bratra prapodivného laického řádu.

Ženského rodu je naopak dům, la maison, stejně jako stůl, la table, a taky trámy, zámky, šrouby a spousta dalších konkrétních věcí, které ten mužský svět stvořený ze slov a předmětů takřka milostně zabydlují ženskou přítomností.

Svět té české mužské knihy (f.) je tedy trochu jiný než ten, který stvořila francouzská langue (f.) v původním livre (m.), třebaže překladatelka (f.) dělala, co mohla, v rámci jazyka (m.), do něhož toužila převést onu skutečnost, která se staví, že si bez ní (f.) vystačí.

Také cena je francouzsky mužská, le prix. Její jméno však zní Femina.VD