Martin C. Putna

Předběžný náčrt díla Karla VI. Schwarzenberga na základě jeho pozůstalosti

Osobnost a dílo Karla VI. Schwarzenberga (1911-1986) byly po roce 1989 do jisté míry navráceny do českého kulturního povědomí. Roku 1991 vyšel v Československém spisovateli výbor ze Schwarzenbergových esejů a studií, připravený Zdeňkem Rotreklem ještě v samizdatu (Rotreklova předmluva je datována letnicemi 1988), pod názvem Obrana svobod. Roku 1992 vyšel v nakladatelství Svatojanské dílo v Jem... nicích u Strakonic, duchovně i geograficky blízkém schwarzenberskému kraji, reprint knihy Lancknechta Bedřicha Schwarzenberga Španělský deník a Zrození revolucí, kterou z textů svého předka Karel VI. sestavil, přeložil a roku 1934 (v rozšířené verzi 1937) u Kuncíře vydal. Téhož roku 1992 vyšel pak v Uherském Hradišti reprint Schwarzenbergovy Heraldiky (první vydání 1941).

Relativně největší ohlas tehdy na počátku devadesátých let vzbudily chester... tonovsky laděné společensko-kritické eseje z výboru Obrana svobod. Rysy, které Karlu VI. (jakož i jeho stylovému a ideovému vzoru Chestertonovi) vadily na společnosti třicátých let, ve společnosti let devadesátých přetrvaly, ano spíše zesílily (formální svoboda, činící z člověka ve skutečnosti osamělého jednotlivce, ničím nechráněného před mocí státu a jeho hybných sil, politických stran; zhloupnutí moderního člověka, který sice umí číst, ale čte jen noviny; ztráta smyslu pro estetiku uměleckou i každodenní, estetiku bydlení a odívání atd.). Avšak česká společnost se ve své většině posunovala přesně opačným směrem, než jaký by si býval Karel VI. přál. Ký div, že se do nicoty rozplynul i zájem na poznávání a recipování jeho díla.

Leč právě proto je třeba, řečeno se svatým Ignácem, "agere contra" a navázat tam, kde se devadesátá léta zastavila. Rotreklův záslužný výbor zachycoval totiž jen jednu etapu tvorby Karla VI., totiž třicátá a čtyřicátá léta až do odchodu do exilu roku 1948, a jen dvě jeho autorské podoby - chestertonovského kulturně-politického a náboženského esejistu, působícího v Řádu, Národní obnově, Vyšehradu a v revui Na hlubinu, a heraldika, působícího především ve sbornících Erbovní knížky. Karel VI. však již v předexilovém období vyvíjel aktivitu ještě v dalších oblastech, v exilu pak svou literární i badatelskou činnost částečně zachoval, částečně proměnil, rozvinul, či naopak uzavřel. Prvním nezbytným krokem pro komplexní poznání jeho osobnosti musí proto být alespoň letmý náčrt jeho autorských podob a oblastí jeho zájmu, jak se jeví při předběžném průzkumu jeho pozůstalosti, uložené ve schwarzenberském archivu na zámku Murau ve Štýrsku.

1. Bojna

Do Řádu a dalších časopisů katolické scény psal Karel VI. pod pseudonymem Jindřich Středa. Dle sdělení autorova syna Karla VII. (XII.) Schwarzenberga vznikl pseudonym tak, že se Karel VI. v den napsání prvního příspěvku do Řádu podíval do kalendáře - a byla právě středa, den svatého Jindřicha. Vedle toho však vedl i další publicistickou existenci pod pseudonymem Bojna. Zdánlivě tak slovansky znějící slovo je (opět dle sdělení autorova syna) názvem bílé baskické čepice, kterou si ze španělských válečných výprav přivezl autorův předek a duchovní vzor, "lancknecht" Bedřich Schwarzenberg.

Jméno Bojna autor užíval v tiskovinách, které vydávalo Hnutí za nové Československo neboli Vlajka. Zůstane provždy zásluhou Milana Nakonečného, že ve své monografii o dějinách Vlajky1 - jakkoliv lze s mnoha politickými postoji, které v knize prezentuje, polemizovat - poprvé rozlišil, co se doposud nerozlišovalo a co je třeba rozlišovat: Vlajku prvorepublikovou, tedy hnutí nacionalistické, vymezující se proti kapitalismu, marxismu a německému nacismu, a Vlajku protektorátní, pronacistickou a udavačskou. Karel VI. Schwarzenberg byl členem první Vlajky, stejně jako řada dalších radikálně naladěných studentů pražské filozofické fakulty, a psal do časopisu Vlajka (a dalších jeho mutací), stejně jako kupříkladu Viktor Dyk.

Jako jiní protagonisté prvorepublikové Vlajky, i Karel VI. pochopil marnost svých dřívějších nadějí, že by Vlajka mohla obrodit klima české společnosti. Vystoupil z Vlajky na podzim 1938. Kromě obecného zklamání měl k tomu konkrétní důvod: Vlajka, v níž se právě počínala prosazovat druhá garnitura - ta, která ji dovedla k nejhorším protektorátním koncům -, ho tehdy, v době kolem mnichovské krize, označila za svého kandidáta na novou hlavu státu, a to bez jeho vědomí. Dochoval se leták Vlajky z podzimu 1938, který ústí do výzvy pro národ - a pro Karla VI.: "Komu svěřit reprezentaci národa? Nevěříme více hladovým politikům, kteří utíkají od odpovědnosti do ciziny s milióny peněz pracujícího lidu. VOLÁME KARLA SCHWARZENBERGA. Co odpoví národu?" [2] Karel Schwarzenberg, který těsně před Mnichovem zformuloval a spolu s představiteli dalších rodů prezidentu Benešovi předal Prohlášení příslušníků historické šlechty, text vyjadřující věrnost starých rodů českému státu a jejich připravenost postavit se znovu do služby, ovšem nemohl odpovědět jinak než jasným dementi a okamžitým rozchodem s Vlajkou.

Bojna ovšem nezmizel beze stop. Zůstaly po něm kromě článků v časopise Vlajka čtyři drobné svazečky v edici Knihovna nového Československa: Dějinný podklad národovectví (1936), míněný jako součást oficiálního programu Vlajky (vzápětí vyšla i francouzská mutace), a tři sborníky v sérii Pravicové postavy (1936- 1937). Z nich lze dobře porozumět, jak si autor - v době vydání pětadvacetiletý, respektive šestadvacetiletý student filozofické fakulty! - "národovectví" a "pravicovost" coby ideové sloupy Vlajky a budoucí obrody českého národa představuje. Mnohé ideje a hesla (odmítnutí kapitalismu a politického stranictví, stavovský stát, "organická demokracie") sdílí s celým širokým spektrem tehdejší pravicové (i katolické) publicistiky. Ze svého do nich vkládá jednak silný historismus (obrozený stát má být stavovským především proto, že takovým byl český stát odedávna, od středověku, a stavovské zřízení je - na rozdíl od stranického - přirozené atd.), jednak svůj evropský rozhled, jímž by rád inspiroval i českou pravicovou scénu. Řada Pravicové postavy představuje českému čtenáři (v mnoha případech poprvé a naposledy!) portréty myslitelů a politiků od Chestertona a Belloca přes vůdce Action française Charlese Maurrase a Léona Daudeta až po italské "neolegitimisty".

Na Dějinném podkladu národovectví a Pravicových postavách lze však také dobře rozeznat, jak dvojznačná je tato etapa a poloha vzhledem k budoucímu autorovu vývoji: Řadu základních myšlenek o společnosti (křesťanské pojetí státu coby "koruny"; důležitost české státoprávní tradice; potřeba skutečné, ne jen nominální svobody člověka atd.) i literárních lásek (Chesterton) si uchoval a uplatňoval i v mnohem pozdějších textech. K naprosté většině názorů tehdy vyslovených se mohl hrdě hlásit i poté, když už se on sám rozešel s mladistvým radikalismem a český i evropský katolicismus opustil plány na obnovu stavovského zřízení. V některých bodech se však Schwarzenberg coby Bojna skutečně ocital na vratké půdě, jmenovitě když mezi své Pravicové postavy zařadil - on, který jinak v téže době antisemitismus výslovně odmítal, ba dokonce podporoval snahy sionistů3 - i patriarchu francouzského antisemitismu Édouarda Drumonta, obšírně citoval z jeho spisů a nijak výslovně se od nich nedistancoval.

Později si Karel VI. Schwarzenberg velmi dobře uvědomoval tuto pomýlenost Bojny, toto nebezpečné sousedství, v němž se Bojna při všem svém idealismu - a právě pro něj! - ocital. Jak uvidíme, některé polohy "starého" Karla Schwarzenberga je možno vnímat i jako jisté pokání za "mladého" Bojnu.

Jediné, co zbylo "starému" Karlu Schwarzenbergovi z Bojny, je občasná korespondence s přítelem z dob první Vlajky Janem Vrzalíkem (1904- 1971); Schwarzenberg mimo jiné roku 1960 rozhořčeně reagoval na zprávu, že Vrzalík, již přes deset let slepý, byl odsouzen za údajnou přípravu ozbrojeného povstání... [4] Na Vrzalíkův podnět také navázal písemný kontakt s Miroslavem Ivanovem, který obnovil bádání o kultovním tématu dávné Vlajky (zvláště tématu Vrzalíkově), o Rukopisech: Aniž by ovšem sám Schwarzenberg chtěl za tuto pravost (na rozdíl od Vrzalíka... ) lámat dřevec.

2. Milovník křesťanského Východu

V době, kdy studoval historii na pražské filozofické fakultě, se Karel VI. dostal také do kruhu kolem Archeologického institutu N. P. Kondakova. Tento institut, zaměřený na studium umění křesťanského Východu, založili roku 1925 (původně pod názvem Seminarium Kondakovianum) žáci téhož roku zesnulého, v Praze působícího exilového ruského byzantologa Kondakova, vesměs rovněž ruští emigranti. Karel Schwarzenberg tu patřil spolu s Josefem Myslivcem mezi nečetné Čechy, brzy se však stal mezi kondakovci významnou postavou. Zvláště za nacistické okupace poskytoval ohroženému Institutu služby jednak jako mecenáš, jednak jako vyjednavač s okupačními úřady, jednak jako poskytovatel útočiště alespoň pro část knihovny Institutu. Tehdejší vedoucí institutu N. Je. Andrejev po letech na Karla Schwarzenberga (a rovněž na jeho bratra Františka) vděčně vzpomíná: "Přicházeli nejrůznější lidé. Malířem ikon se stal například kníže Karel Schwarzenberg. [... ] Kníže, člověk gigantického vzrůstu, s ohromnými kníry, se skvostným, nedbale aristokratickým způsobem chování a s bezchybnou němčinou Morpera naprosto okouzlil." [5] Po válce se Karel Schwarzenberg stal po odchodu N. Je. Andrejeva do Anglie dokonce předsedou Institutu - než odešel do exilu i on sám.

Na půdě Kondakovského institutu pronesl Karel VI. 27. ledna 1943 přednášku Cesta předoasijské říšské myšlenky. V ní dal první tvar jedné ze svých trvale znovu promýšlených a novými doklady prokazovaných idejí: Že po celé kulturní dějiny euroasijského prostoru, od Mezopotámie a Egypta přes římskou říši v ideovém pojetí Augustově a poté Konstantinově až po Svatou říši římskou, rakouské císařství a ruské carství trvá genetická souvislost představy o říši, nadané božským posvěcením a nárokem univerzální vlády nad světem - a že tento nárok je vždy vyjadřován stejnou dvojicí erbovních zvířat, heraldických symbolů: Na jedné straně stojí orel jako symbol této říše, její síly a posvátnosti, na druhé straně drak jako symbol tmy a barbarství, jež má být orlem přemoženo. Jednotlivé říše si postupně předávají - dobrovolně či nedobrovolně, konsensuálně nebo polemicky - tento nárok a tento symbol, takže lze vést v zásadě jednotnou linii panovníků s božským posláním od egyptských vládců až po poslední vládce Rakouska (nebo, ve druhé linii, po poslední vládce Ruska). Nové říše se světovládným nárokem - německá říše, Sovětský svaz, OSN - už jsou říše bez návaznosti na tuto kontinuitu a na tradiční sakralitu, říše svévolné, nesakrální či pseudosakrální.

Z přednášky Cesta předoasijské říšské myšlenky (která se z pochopitelných důvodů - rok 1943 v protektorátu! - zastavovala těsně před líčením politické současnosti) se posléze zrodila kniha Adler und Drache (1958), jež původní myšlenku dokládá obšírným materiálem textovým i obrazovým. Teprve z této knihy je zřetelné, nakolik prostředí Kondakovského institutu Karla VI. ovlivnilo a nasměrovalo. Nejde jen o to, že značnou část výkladu zaujímají pasáže o ideji "římské říše" na křesťanském Východě, ale i o samo chápání kulturní jednoty euroasijského prostoru napříč kategoriemi "Východ" a "Západ".

Ani knihou z roku 1958 nepokládal Karel Schwarzenberg téma "orla a draka" za vyčerpané. V jeho pozůstalosti se dochoval nedatovaný strojopis (ediční návrh?) s plánem na nové, rozšířené vydání knihy Adler und Drache, které by kromě euroasijských říší obsáhlo i další říšské tradice (islámská říše, Indie, Čína, ale i říše předkolumbovské Ameriky, ba dokonce "říše" v Polynésii a v Africe), z nichž mnohé mají rovněž genetickou souvislost s tradicí euroasijské říše (islám a Indie s východokřesťanskou říší, africké státy s Egyptem). I v říších zcela oddělených (Amerika) se však objevuje známá heraldická dvojice "orla a draka". K napsání tohoto nového, podle plánu zdvojnásobeného "orla a draka" však již nedošlo.

Trvající zájem o problematiku křesťanského Východu se projevuje i v dalších Schwarzenbergových textech z exilového období. Do časopisu Alte und moderne Kunst napsal roku 1963 studii Zum Verständnis der Ikonen, v níž opět akcentuje princip kontinuity, tentokrát mezi uměním pozdní antiky a křesťanskou ikonomalbou. Do římských exilových Studií napsal roku 1971 recenzi na sborník prací starého přítele z Kondakovského institutu N. Je. Andrejeva a téhož roku stať Děje ruského rozkolu; tuto recenzi na monografii Sergeje Zeňkovského Russkoje staroobrjadčestvo ovšem nechal přerůst v úvahu o současné situaci katolické církve. V komentářích a glosách, které psal do novin české menšiny v Rakousku Vídeňské svobodné listy, často mluvil o Bulharsku, arci ze zorného úhlu svých zájmů - informoval o dění v bulharském monarchistickém exilu nebo o "ochridském rozkolu" mezi pravoslavnou církví v Makedonii a v Bulharsku.

Nejzajímavějším rozměrem těchto "východních studií" je Schwarzenbergovo připomínání, že nelze kvůli bolševické současnosti Sovětského svazu zavrhovat starou, to jest křesťanskou kulturu Ruska, s níž jsme mívali tolik společného. Schwarzenberg to mimo jiné dokazuje svou další oblíbenou "pomocnou vědou historickou", genealogií. V jeho pozůstalosti se nalezla nedatovaná strojopisná studie Z rodopisu českých králů I - Ruská krev, vypočítávající dávné česko-ruské knížecí sňatky, a varující: "V určité literatuře často potkáváme snahu promítati dnešní politické okolnosti do minulých časů. Z toho potom vzniká obraz, jako by už od nepamětných dob trval nesmiřitelný zápas mezi kulturním Západem a divokým, barbarským, útočným Východem. [... ] Takový obraz minulosti je dokonale nejapný. Středověk neviděl ve východní Evropě barbary, řádný předmět výbojů a kolonizace, nýbrž křesťanské státy, účastné byzantské vzdělanosti. [... ] To chceme doložiti pohledem na ruskou krev českých králů." [6]

Polohu "rusofilství Sovětům navzdory" si Karel Schwarzenberg uchoval dokonce i ve chvíli nejvypjatější, po sovětské okupaci Československa 1968. Tehdy Vídeňské svobodné listy otiskly dopis velkoknížete Vladimira Kirilloviče, hlavy exilových Romanovců, odmítající sovětský vpád do Československa (lze předpokládat, že dopis velkoknížete vznikl na Schwarzenbergův popud!) a Schwarzenbergovu glosu, že není dobré propadat rusofobii ani teď.

3. Udržovatel vědomí o českém státním právu

Idea historického českého státního práva, na jehož nepřetržité tradici se zakládá nárok na politickou nezávislost a územní nedotknutelnost českého státu, není věru nová. Sto let před Karlem VI. ji v českém sněmu, v panské sněmovně i v říšské radě hájili jeho předkové Karel III. a Karel IV., předáci české historické šlechty, dle okřídleného výroku Karla III. "až do těch hrdel a statků". [7] Karel VI. k této ideji nepřidává nic zásadně nového po obsahové stránce. Nová je "pouze" situace, ve které ji obhajuje, nová hned dvojmo.

Za prvé - je to situace, kdy je české státní právo popřeno nejprve nacisty a poté bolševiky, a kdy podle názoru Karla VI. nezbývá z české samostatnosti nic než právě poukaz na toto staré právo, závažnější než všechny politické konstelace dvacátého století. Mluví-li tedy Schwarzenberg v glosách ve Vídeňských svobodných listech a jinde o socialistickém Československu jako o "protektorátu" a o Brežněvovi jako o "lenním pánu", [8] není to publicistická nadsázka: Je to výraz upřímného přesvědčení o stejné bezprávnosti obojí okupace a stejné nelegitimitě a dočasnosti obou okupačními mocnostmi ovládaných útvarů.

Za druhé - je to situace, ve které je idea historického státního práva pro naprostou většinu české společnosti neřkuli doma, ale i v exilu zcela nesrozumitelná. Karel VI. ji bude o to úporněji znovu a znovu vysvětlovat, opět ignaciánsky - "agere contra".

Ze všech linií Schwarzenbergovy činnosti byla tato pro veřejnost nejviditelnější, alespoň pro veřejnost česky čtoucí. Prvním jejím plodem byla kniha Obrazy českého státu, vydaná na počátku první okupace, 1939. Reprezentační publikace s množstvím reprodukcí symbolů české státnosti na starých obrazech, rytinách i na architektuře se vřadila mezi vlastenecké bestsellery oné pohnuté doby, kdy česká společnost v úzkosti znovu objevila historismus. Schwarzenbergovy komentáře k obrazům jsou vesměs jen stručné a navíc poznamenané cenzurou, ale i tak je z nich patrný smysl celého podniku: Nejde o sentiment. Jde o soubor důkazů, že v období 1526- 1848, z něhož jsou obrazy vybírány, zůstala v rámci habsburské říše zachována samostatnost a jednota Koruny české. Jen implicitně je v Obrazech českého státu vyjádřena myšlenka logicky následující - že k popření českého státního práva a zániku české samostatnosti došlo teprve po roce 1848.

Během války Karel VI. připravil knihu Písně českého státu, která měla doplnit soubor výtvarných dokumentů analogickým souborem textů. Jak však konstatuje v předmluvě k jejímu mnohem pozdějšímu vydání, po válce v Československu "platila starořímská právní řehole, že 'jedenkaždý má tolik práva, kolik svými silami obsaditi stačí'. To mělo za následek, že jsem sice od 1. května byl předsedou MNV až do zimního času, ale nemohl jsem prosadit, aby v Praze byla tato moje kniha vytištěna."9 Písně českého státu tedy vyšly až roku 1976 v nakladatelství římské Křesťanské akademie. Oproti Obrazům českého státu je tato kniha uvedena rozsáhlou studií, která na textech dokladuje, jak se myšlenka historické kontinuity českého státu vyvíjela od svatováclavského chorálu až k častušce Karla Tomana T. G. Masarykovi s kollárovsky smířlivým přáním "Vítězi, který vjíždíš / do našich bran, / žehnej ti svatý Václav / a Mistr Jan."10 - aniž by Schwarzenberg tento časově naivní projev radosti ironizoval: Jeho úmyslem nebylo masarykovskou republiku odmítat, nýbrž připomínat její závazky vůči státoprávní tradici, která tu byla tisíc let před ní.

Ač je tato kniha písní dovedena do roku 1918, zůstává v ní patrný přeryv roku 1848. Tehdy se zlomilo dotud jednotné přesvědčení českého národa o totožnosti státu s korunou a s králem. Schwarzenberg sice může uvést vzývání svatováclavské koruny a české královské tradice ještě z konce devatenáctého i počátku dvacátého století ve verších J. V. Sládka, J. Vrchlického, E. Krásnohorské, S. Boušky a dokonce J. Kratochvíla - ale jakožto kulturní historik poctivý nemůže neuvést i doklady opačné, hlásající rozchod s tradicí: "Této náladě dává cynický výraz Machar, výslovně se zříkaje korunovace Františka Josefa I. [... ] Proti dynastii, proti královstvu, ale již proti pozitivnímu historickému právu vůbec vystupuje představa revolučního činu."11 A opět, jakožto kulturní historik poctivý nemůže nepřipomenout soustavné pohrdání českým státním právem ze strany Františka Josefa I.: "Ve veliké většině vzdělaných vrstev, ale i v lidu státoprávní myšlenka, pokud nebyla vytlačena přirozenoprávní a revoluční ideologií, se obrátila tou dobou [= za první světové války] proti králi, jenž ji tak dlouho odmítal."12

Totožnost koruny, krále a státu, nepřerušená až do roku 1848 - popření českého státního práva Františkem Josefem I., který se nenechal korunovat českým králem -, následný odklon většiny národa od principu historického práva i od ideje svatováclavského království - a přesto a přes dvojí okupaci trvající historická identita českého státu jako záruka pro budoucnost: Tento model dějin, vyložený v úvodu k Písním českého státu, zůstává trvalým základem Schwarzenbergova uvažování a předmětem jeho odborných i popularizujících textů, určených českému exilu či evropské kulturní veřejnosti. Roku 1960 vyšla jeho kniha Die Sankt Wenzels-Krone, podrobný popis a výklad historického významu české královské koruny. [13] Později Schwarzenberg text podstatně rozšířil a připravil pro vydání v češtině, které se ovšem neuskutečnilo. Právě tak se neuskutečnilo ani vydání anglicky psaného a populárně formulovaného přehledu českých králů Bohemia, v prefaci výslovně určeného pro čtenáře bez znalostí o českých dějinách. A neuskutečnilo se ani vydání francouzské, ani vydání anglické verze rozšířené podoby Obrazů českého státu. Všechny tyto rukopisy odpočívají na zámku v Murau.

Svůj časový účel tedy plnily alespoň příležitostné přednášky o českých dějinách, jejichž rukopisy se rovněž dochovaly, a dále všeliké "drobnosti" - především desítky článků pro Vídeňské svobodné listy, nadepisovaných vždy "Před X lety" - sto, padesáti, třemi sty ap. - a připomínajících různé události z českých dějin, najmě však z dějin potvrzování nebo naopak popírání českého státního práva. Do exilového kulturního časopisu Sklizeň zase psal Schwarzenberg v letech 1957- 1962 recenze na zahraniční odbornou produkci týkající se dějin českých zemí v říšském a evropském kontextu.

Mezi těmito recenzemi je i jeden ohlas na beletrii - na román Die Kaisersaga. Utopia Austriaca (1960). Utopia Austriaca byla založena na historické spekulaci o tom, co by bylo, kdyby byl býval měl František Josef I. druhého syna a kdyby byl tento druhý syn býval nastoupil na trůn včas, uznal české státní právo a přebudoval říši na podunajskou federaci. Vzhledem k tomuto směru přemýšlení o českých a rakouských dějinách a ovšem vzhledem k tomu, že román vyšel pod jménem "Carl von Boeheim", "Karel z Čech", byl za autora pokládán právě Karel Schwarzenberg - což on sám na počátku recenze připomíná a poměrně příkrou kritikou románu fakticky vyvrací. "Carl von Boeheim", který vydal po "rakouské utopii" ještě dva "bohemikální" romány Unter dem Hradschin (1962) a Das böhmische Feuer (1969) a další literární díla, byl patrně (podle sdělení Karla VII. Schwarzenberga) rakouský publicista Willy Lorenz (1914- 1995), pocházející z Čech, Schwarzenbergův přítel, redaktor časopisu Die Furche, kam Karel Schwarzenberg přispíval, a ředitel vídeňsko-mnichovského nakladatelství Herold, kde vyšly Schwarzenbergovy knihy Adler und Drache, Die Sankt Wenzels-Krone a Feldmarschall Fürst Schwarzenberg. "Podezření" na Schwarzenbergovu další literární existenci pod jménem Carl von Boeheim svědčí však o jednom: Že Schwarzenbergovo vidění českých dějin nebylo tak zcela osamocené - že však nacházelo ohlas spíše mezi Rakušany než mezi Čechy.

Vykládaje české dějiny sub specie historického práva a ve středoevropském kontextu, nemohl se ovšem Karel VI. nedotknout také otázek s tímto právem sousedících nebo se křížících - otázky analogického práva uherského a otázky českých Němců. Jeho postoj k obojí otázce je očekávatelný. O Uhrách mluví často a s jasnou sympatií, svatý Štěpán coby zemský patron Uher je mu duchovním bratrem svatého Václava; zato k problému Slovenska, na němž se český a uherský zájem vzájemně potírá, se Schwarzenberg nevyjadřuje. Z jeho mlčení vyrozumíváme, že je mu Slovensko, a tudíž i Československo spíše lhostejné, že jeho srdci by bylo bližší tradiční neproblematické historické sousedství zemí koruny svatováclavské a zemí koruny svatoštěpánské - a že mlčí, pokládaje mluvení v této věci za časově nevhodné. Pokud jde o české Němce, velmi přesně rozlišuje. Obyvatelé Koruny české obojího jazyka mají právo na její obývání a hlášení k její tradici (do čísla revue Merian, věnovaného Čechám, napsal roku 1973 výklad o "zemském patriotismu" [14]) - avšak řeč o jakési samostatné sudetoněmecké identitě je nepřijatelná, protože směřuje proti tomu nejposvátnějšímu, proti jednotě Koruny české: "Název 'sudetský' je tedy svým vznikem protest proti českému státnímu právu." [15]

4. Historik schwarzenberského rodu

Knihou o jednom ze svých předků, "posledním lancknechtovi" Bedřichu Schwarzenbergovi, Karel VI. roku 1934 vůbec započal svou literární dráhu. Větší část knihy Lancknechta Bedřicha Schwarzenberga Španělský deník a Zrození revolucí tvoří překlady vybraných úryvků z lancknechtových zápisků, ale z Karlova úvodu, výběru a komentáře je patrné, jak byl uchvácen lancknechtovou postavou i jeho názory - jak osobitě dovedl jeho osobitost tlumočit.

V exilu Karel VI. pokračoval ve studiu a prezentaci dějin rodu, avšak v těchto nových studiích vystupuje v jiné autorské podobě: Jako objektivní, "chladný" historik, který sice nezastírá svou osobní vazbu s tématem, ale jeho hlavním zájmem je seřadit a tlumočit fakta. Osobní vazba se projevuje spíše v nevyřčeném "proč vůbec" právě toto téma. Autor jako by novým sepsáním starých rodových věcí činil zadost povinnosti, kterou má vůči svému rodu vzhledem ke svému historickému vzdělání a koneckonců i ke svému praktickému zaměstnání správce rodového archivu v Murau. Vznikají tak práce svědomité a užitečné, ale spíše přehledové než originální.

V předmluvě k druhé ze dvou schwarzenbergologických monografií, Feldmarschall Fürst Schwarzenberg (1964), sám autor předesílá, že si je vědom, jak mnoho bylo již o vítězi v bitvě u Lipska napsáno, jak obtížné je dodat něco zásadně nového (zvláště když autor nemá přístup do orlického archivu) - a slibuje, že se pokusí maršálkovu životopisu poskytnout nový rozměr pomocí rozsáhlých citací z maršálkových dopisů manželce, které jediné má na Murau v podobě mikrofilmů k dispozici. I tak ale v knize převažuje to, co v ní koneckonců převažovat musí: líčení jednotlivých etap maršálkovy profesní kariéry a jeho vojenských tažení a bitev. V časově první z obou monografií, Geschichte des reichsständischen Hauses Schwarzenberg (1963), autor vůbec rezignoval na hledání nových přístupů. Zpracoval rodové dějiny do podoby série stručných portrétů jednotlivých představitelů rodových větví od středověku po současnost a jen v samém závěru si dovolil jakési obecnější zamyšlení nad smyslem těchto rodových dějin, jakousi "filozofii schwarzenberství".

Celkem osm historických studií je uloženo ve sbornících, které vycházejí v Murau (dříve byly vydávány v Českém Krumlově a v Českých Budějovicích, z toho jedinkrát, mezi válkami, v češtině [16]) nejdříve pod názvem Schwarzenbergisches Jahrbuch a poté (realističtěji vzhledem k jejich periodicitě) jako Schwarzenbergischer Almanach. Tři z těchto studií jsou v podstatě abecedním, jen stručně komentovaným výčtem - lokalit, které kdy Schwarzenbergům patřily, [17] patrocinií sakrálních staveb [18] a židovských obcí [19] na schwarzenberských panstvích. Další rekapitulují dějiny rodových erbů a symbolů [20] nebo události ze starších rodových dějin. [21] Podobně "přehledového" charakteru je rovněž studie o dějinách rodového panství, ztraceného v Porýní, Die Schwarzenbergische Regierung im Klettgau, kterou Karel VI. napsal pro regionální sborník Der Klettgau (1971).

Jedna ze studií ve Schwarzenberském almanachu však podává ještě jiný klíč k celé rozsáhlé schwarzenbergologické produkci, než je profesní i rodová povinnost archiváře v Murau. Jen ona vysvětluje, čím se celá tato produkce liší od textů, které by na tatáž témata mohl zpracovat jakýkoli jiný archivář v Murau, případně v Třeboni (kam byl odvezen archiv z Orlíku, na jehož ztrátu si Karel VI. tolikrát stýská). Je to studie Die Schlösser der Sekundogenitur v almanachu z roku 1959. V tomto textu se totiž "objektivní" účel, zde výčet a popis zámků, patřících do roku 1948 orlické větvi rodu, nepřehlédnutelně prolíná se subjektivním zaujetím člověka, který v krajině mezi Orlíkem, Čimelicemi, Zalužanami a Tochovicemi vyrůstal, který zde tuto krajinu nejen faktograficky zná, nýbrž i nejhlubší, srdeční zkušeností vnímá - a to tím více, že ví, že je mu nenávratně odňata: "Na dříve tochovické půdě vyhlíží Staroselský Hrádek, jehož renesanční štít probleskuje mezi stinnými lipami nad prosluněným rybníkem, jako obálka k nějakému románu Zikmunda Wintra. [... ] Architekt Theyer navrhl plány ve stylu rozběsněné neogotiky, která by pokryla zámek [Orlík] věžičkami a cimbuřím, korouhvičkami a erby a tak z něj udělala cosi mezi vídeňskou radnicí a kukačkovými hodinami. Náklady projektu napomohly k tomu, že jsme se tomuto zmatení vkusu vyhnuli. [... ] Vltava zatopí údolí a Smetanou zhudebněná romantika ustoupí gigantickému rybníku." [22]

Co vystoupilo tak zřetelně na povrch ve studii Die Schlösser der Sekundogenitur, je více či méně přítomno ve všech schwarzenbergologických textech: Citový vztah autora-exulanta k jeho centru securitatis, k jednomu místu na světě, k Orlíku a jeho okolí. Proto v monografii Feldmarschall Fürst Schwarzenberg odbíhá, jak jen může, k líčení maršálkova budování orlického panství, proto tak zdůrazňuje maršálkovu blaženost v těch nečetných dobách, kdy mohl stranou od evropské politiky pěstovat "Landleben" ve vltavském údolí a kdy si již jeho synové začali zvykat na češtinu - aby mohl do svého prapředka promítnout vlastní touhu po ztraceném orlickém "locus amoenus". Proto vypočítává jména obcí, zasvěcení kostelů a židovské obce - aby se skrze tento výčet, tuto magickou litanii, mohl alespoň v myšlenkách přenést do jihočeské krajiny.

5. Služebník exilové církve

V exilové etapě je vedle Vídeňských svobodných listů nejstálejší publicistickou tribunou Karla Schwarzenberga měsíčník Nový život, vydávaný jezuity v Římě. Schwarzenbergovy články v něm nacházíme od roku 1952 do roku 1974; poté, v půli sedmdesátých let, těžce onemocněl. Do Nového života Schwarzenberg píše při různých příležitostech populární články o svých oblíbených tématech - o českých dějinách a českém státním právu, o křesťanském Východě, o Chestertonovi (v letech 1955- 56 u příležitosti dvacátého výročí jeho smrti celý chestertonovský cyklus), několikrát uplatní svůj aktualizační model z Vídeňských svobodných listů "Před X lety". Pouze do Nového života však píše texty v užším slova smyslu náboženské, jako je ve vlasti psával do revue Na hlubinu.

Prvním typem náboženských textů jsou homilie na rozličné svátky církevního roku, opakovaně však na Zjevení Páně a na méně známý a ne všude slavený "Svátek Útěku Pána Našeho Ježíše Krista", připomínající 17. února útěk Svaté Rodiny do Egypta. Poprvé Schwarzenberg tento svátek připomněl v textu Smysl našeho exilu, předneseném na slavnosti Cyrilometodějské ligy v Rohru v létě 1960 a téhož roku otištěném v Novém životě. Svátek Útěku Páně je mu, jak jinak, výsostným svátkem exulantů a posilou v situaci, o níž si Karel VI. nečiní žádné iluze a jejíž pozitivní smysl vidí především v příležitosti zpytovat své vlastní svědomí, čím jsme se my sami provinili ve vztahu k náboženství, k národu vlastnímu i národům okolním. V letech 1966-1968 navázal na tyto homilie trojcyklus Hlavní hříchy v dnešním světě, Božské ctnosti v dnešním světě a Hlavní ctnosti v dnešním světě. Na něm je ovšem patrné, že vznikl na objednávku redakce, a že byť i zde Schwarzenberg uplatňuje svůj vtip i svou schopnost snášet příklady z nejrůznějších kulturních oblastí a období, předem dané schéma ho svazuje a nutí k roli opakovatele katechismových pouček. Znovu se tak opakuje situace z revue Na hlubinu, která kdysi přitáhla ke spolupráci exkluzivní autory, Demla a Durycha, a vyzývajíc je k psaní dalších a dalších zbožných textů, obrousila jejich původní svěžest až - k průměru. [23]

Druhým typem jsou komentáře k současnému církevnímu dění. Schwarzenberg je přispěvatelem Nového života v době prudkých pohybů vyvolaných Druhým va... tikánským koncilem. Nebylo by možno se divit, kdyby se tento bytostný tradicionalista, milovník latiny, liturgické poezie a symboliky, odvrátil od koncilních změn s odporem. Leč, nestalo se: Karel VI. Schwarzenberg zůstává "zdnešňování" otevřen. Jde mu jen o to, aby se z tradice uchovalo všechno, co je živé - a co je živé, nechť svou životaschopnost prokáže! Takové je Schwarzenbergovo geniálně prosté řešení sporu mezi tradicionalisty a modernisty, které navrhl roku 1970 v článku Výzva v konkrétní kauze rušení svátků některých světců: "Myslím tedy, že jestli někdo lituje zrušení toho neb onoho svátku, zbývá mu jediná pomoc - ale účinná. [... ] Biskupové a papež budou přihlížet jen k jednomu - náboženskému životu. Jejich dnešní postoj je pro věřící výzvou. Ukažte, zda ten a onen svatý pro vás opravdu něco znamená. Ukažte, zda si opravdu přejete ho slavnou bohoslužbou slavit. Tomu věru nebude žádná církevní vrchnost bránit." [24] Schwarzenberg se v tomto i v dalších případech projevuje jako typ onoho kultivovaného, hlubokého a laskavého tradicionalisty, jehož bylo v novodobých dějinách české katolické církve pohříchu málo, ale jenž kvetl-li přece někde, tedy právě v "českém" Římě - v Novém životě a ve Studiích.

Exilová církev si Schwarzenberga vážila a svěřovala mu různé funkce: byl ... předsedou Evropského výboru Cyrilometodějské ligy a poté předsedou Křesťanské akademie. Z dochovaných dokumentů však vyplývá, že činnost ligy a později akademie reálně vykonávali jiní (zpravidla kněží), a že tedy šlo povýtce o funkce čestné. Schwar... zen... berg se jim nebránil. Reálné osobní ambice v církevním směru zjevně neměl. Chápal fakt, že je jeho jméno stavěno do čela exilových církevních institucí víceméně proto, aby jim dodalo lesku, stejně psaní homilií do Nového života, jako součást své služby české exilové církvi, jako skromné exilové pokračování mecenášství svých předků.

6. Obhájce Izraele

Židovské téma zajímalo Karla VI. už ve třicátých letech, vyjadřoval se k němu jako Jindřich Středa i jako Bojna. Tehdy byl jeho vztah k Židům stejně dvojznačný jako vztah Floriana, Demla a dalších romantických katolíků, kteří vzešli ze školy Léona Bloy: Na jedné straně přitažlivost mysticky chápané starozákonní tradice, židovské vyděděnosti a dokonce sionismu - na druhé straně odpor k židovství sekularizovanému, spojovanému s marxismem a s kapitalismem. [25]

Po válce a holocaustu (Schwarzenberg užívá slova "celopal"!) a tím více po Druhém vatikánském koncilu je vše jinak, církev jako celek se velmi důsledně rozchází s antisemitismem. Mnozí teologové z toho vyvozují potřebu vést židovsko-křesťanský dialog i na náboženské rovině. Karel VI. sdílí vlnu sympatie k židovství, která je u něj nyní již zcela jednoznačná, bez jakéhokoliv "ale" - avšak dává jí zcela jiný, praktický směr. V sedmdesátých letech se stává publicistickým obhájcem současného Izraele v jeho sporech s Palestinci. Ve Vídeňských svobodných listech publikuje v letech 1973-1975 asi tucet článků o různých aspektech izraelské politiky, v nichž přejímá sionistický patos a opakovaně zdůrazňuje, že křesťan nemůže dnes nestát na straně Izraele (a současně upozorňuje na existenci křesťanských komunit v Izraeli).

Na tomto bezvýhradném vzplanutí pro Izrael jistě má podíl Schwarzenbergova pouť do této země, vznícenou reflexi z níž otiskl v Novém životě, [26] jistě i korespondenční přátelství s Avigdorem Daganem neboli Viktorem Fischlem. A jistě i potřeba definitivně zapravit starý dluh za bývalého Bojnu.

7. Epistolograf a beletrista pro potěchu

Dopis byl pro Karla VI. Schwarzenberga vždy žánrem oblíbeným, a to dopis soukromý i veřejný. Soukromé listy píše kupříkladu Viktoru Fischlovi nebo Libuši Halasové, vdově po básníkovi (té kupodivu do Československa druhé poloviny padesátých let, ač ovšem bez čitelného podpisu a bez jakýchkoli narážek na politiku), ale i osobám neznámým, kupříkladu Miroslavu Ivanovovi, když ho zaujme Ivanovovo aktuální badatelské téma.

"Veřejnými listy" rozumíme dopisy do redakcí. Spíše shodou okolností, ale vzhledem k budoucnosti příznačně se s domácí publicistickou scénou rozloučil právě dopisem, otištěným ve druhém ročníku Vyšehradu (1947). V tomto listě, jemuž dala redakce název Hradčanská abatyše, Karel VI. uvádí na pravou míru historickou nepřesnost, k níž došlo v jednom jinak dobrém článku ve Vyšehradu. V tomto duchu se pak ponesou přečetné Schwarzenbergovy dopisy, které budou (zcela nebo částečně) otiskovat Vídeňské svobodné listy, Nový život, Sklizeň a další exilová periodika. Schwarzenberg neustále glosuje dění politické i publicistické, opravuje zjednodušené soudy, dodává informace o méně známých rozměrech či opomíjených okolnostech diskutované události. Nikdy však není zlostným polemikem. Ať už se vyjadřuje k historii, k církvi, k češtině či k myslivosti, vždy lze zaslechnout základní notu jeho poznámek: "Opatrně." "Věci jsou složitější, než se zdá." "Je třeba opravdu důkladně znát pozadí problému, o kterém se zde vynášejí úsudky."

Zvláště v posledním desetiletí života, kdy mu zhoršený zdravotní stav bránil v systematičtější práci, se dopis stal jeho posledním literárním útočištěm, jakýmsi syntetickým žánrem, do něhož ukládal své názory, postřehy i vzpomínky - a v němž rozezníval rovněž svou strunu beletristickou.

Karel VI. Schwarzenberg totiž jaksi na okraj svého "vážného" díla, pro osobní potěchu, občas beletrii pěstoval. Až na několik básní, které vyšly v časopise Sklizeň, zůstaly všechny plody této záliby v pozůstalosti. Český překlad znělek francouzského parnasisty José-Maria de Heredia Trofeje. Složka učených latinských a německých parodií a hříček A la mani, obsahující například "tomistický" traktát, "tacitovský" historický fragment Ab excessu divi Francisci Josephi, kázání na svatého Silvestra, "dialog" s refrénem "Lecken Sie mich in Arsch!" a další nezbednosti. České epigramy na hrob Jana Drdy. Anglicky psané torzo románu May at the Castle, líčící pod více či méně průhlednými přezdívkami osob a míst (Sovinec=Orlík, Škaredice=Čimelice apod.) dramatické události v květnu 1945.

Jistě nelze tyto rozmarnosti a fragmenty přeceňovat. Ani sám Karel VI. se nepokládal za beletristu v pravém slova smyslu. Přes všechnu až ostentativní marginálnost však tyto texty mají svůj význam - a to nejen jako dokumenty o dalším "privátním" rozměru Schwarzenbergovy osobnosti. Vždyť ze všech žánrových poloh, ze všech pošklebků a travestií ukazují nakonec zase zpět k jednomu středu, ke Schwarzenbergovu celoživotnímu přemýšlení o smyslu českých dějin, českém charakteru a českém místě v Evropě.

8. Knížecí outsider

Beletrie stojí na okraji díla Karla VI. Schwarzenberga. Celé dílo Karla VI. Schwarzenberga však stojí na okraji českého kulturního vědomí. Stálo na okraji už ve vlasti a stálo na okraji v exilu (až po třiceti letech se našel nakladatel pro Písně českého státu, pro českou verzi knihy o české koruně pak vůbec nikdy). Ani "cizí" nakladatelé však neměli - kromě autorova přítele Willyho Lorenze - o Schwarzenbergovy knihy přílišný zájem: Nevyšla anglická ani francouzská verze Obrazů českého státu, nevyšla BohemiaRoyal Line.

Proč? V poslední fázi autorova života jistě i proto, že ze zdravotních důvodů nebyl schopen své dílo dovršit ani uspořádat, natož "prodat", a ono tak zůstalo v podstatě torzem. Ale "okrajovost" provází Karla VI. Schwarzenberga skutečně už od počátku. Ne že by jednotlivé jeho názory byly natolik nepřijatelné: Kruhy pravicově, katolicky, tradicionalisticky, konzervativně (on sám dával přednost termínu "reakčně") smýšlející působily přece v předkomunistickém Československu i v exilu. Nepřijatelným však byl pro mnohé on sám.

Proč? Čtěme dopisy Jana Čepa a Jana Zahradníčka. Čep 2. 2. 1941 píše o revui Řád: "Já už jej skoro nečtu, zejména ne Středy. To nejsou žádní Češi."27 - a Zahradníček v odpovědi přizvukuje, že když listuje Řádem a narazí na jméno Jindřich Středa, ani nerozřezává arch. Čteme paměti Zdeňka Kalisty Po proudu života. Kalista vypráví, jak ho chtěl Karel VI. získat pro spolupráci s Řádem a pozval ho při té příležitosti na večeři - a Kalista se cítil ponížen "na úroveň chudáka užívajícího mecenášství bohatého knížete" [28] a večeři si zaplatil sám. Tyto výroky jistě vypovídají o úzkých, nerceme-li šovinistických představách Čepa a Zahradníčka o tom, kdo je a kdo není Čech, respektive o Kalistově ješitnosti. Vypovídají však i o postoji tehdejší české kulturní scény ke Karlu VI.: Byl cizí, nepochopitelný, nepřijatelný, a to prostě proto, že byl kníže Schwarzenberg a do přetrvávajícího obrozenského konceptu národa coby společenství "synů z chudých chaloupek" [29] se nevešel. Ne nějací marxisté - ale přední čeští katolíci k němu instinktivně cítí TŘÍDNÍ NENÁVIST.

Tato situace žene mladého historika a publicistu nutně tam, kde takovouto nenávist pociťovat nebude - do takových prostředí, která ho budou ochotna akceptovat i přesto, že je knížetem, nebo to budou dokonce oceňovat. A to znamená do prostředí, která budou sama nějakým způsobem marginální. Daleko "nejstandardnější" z nich je prostředí mladistvých pravicových radikálů v Řádu (však také Kalista spekuluje o tom, zda Schwarzenberg Řád financoval), kteří na rozdíl od souvěrců z Akordu Karla Schwarzenberga mezi sebe přijmou - ale, všimněme si: jako "Jindřicha Středu"...

V této perspektivě ne zcela dobrovolného outsiderství se přirozeněji vysvětluje jeho integrace do skutečně marginálních (neboť na některý způsob exkluzivních!) prostředí, která stojí na různých okrajích tehdejší kultury, ale společné je jim to, že je aristokratismus spíše přitahuje než odpuzuje. Toto jediné spojuje "dosti naivní nacionalisty" (výrokem Kalistovým [30]) kolem Vlajky, kde ostatně gravitovalo i několik dalších českých šlechticů, i milovníky ikon v Institutu Kondakovianu, z nichž mnozí jsou aristokraté ruští, i pěstitele heraldické vědy kolem Erbovních knížek (Břetislav Štorm, Bohumír Lifka).

V exilu se Schwarzenbergovo postavení mění jen zčásti. Jak jsme viděli, exilová církev se jeho jména chápe velmi ochotně, avšak o jeho reálném vlivu na katolické organizace se nedá příliš mluvit. Autorovy kontakty vedou skrze korespondenci k řadě jednotlivých přátel, roztroušených po světě. Avšak hlavním "referenčním prostředím" pro něho zůstávají opět exkluzivní, a tudíž marginální společenství: Mezinárodní komunita genealogů a heraldiků (Schwarzenberg přednáší na genealogicko-heraldických kongresech a píše řadu speciálních článků a recenzí do Adlera a dalších heraldických časopisů) a neméně mezinárodní komunita Řádu maltézských rytířů (jimž Schwarzenberg opět věnuje řadu studií).

Prostředí českých genealogů a heraldiků je také (snad právě pro svou "neškodnost" pro režim) jedinou jeho "legální" vazbou na domov: V heraldických kruzích se i v éře komunismu smí o Karlu Schwarzenbergovi doma mluvit, zde v letech 1969- 1971 dokonce on sám publikuje drobné příspěvky v časopisech Heraldika a Hlasatel, zde roku 1971 jako interní tisk vycházejí doplňky k jeho Heraldice, zde po jeho smrti vyjde obsáhlý, ovšem téměř výhradně na heraldiku zaměřený nekrolog Františka Chocholatého s dosud nejlepší autorovou bibliografií. [31] Režim nechává tiše žít a své periodikum vydávat i Společnost pro drobnou plastiku, kterou Karel VI. kdysi založil pro studium řádů a medailí.

Při všem pochopení pro krásu heraldiky a důmyslnost genealogie nelze však v nich vidět hlavní důvod, proč by se česká kultura měla Karlem VI. Schwarzenbergem zabývat. Proč by měla přehodnotit svůj vztah k němu a k jeho dílu. Proč by měla znovu osvědčit svou schopnost vyzvedávat ze zapomnění outsidery a stavět je na ústřední místa v kulturních dějinách národa, jako to již učinila s Bridelem, Florianem, Demlem, Weinerem, Reynkem, Váchalem či Ladislavem Klímou. Hlavní důvod nespočívá dokonce ani v jeho esejích la mania pronikavé, jsou přece jen re de Chesterton. Hlavní důvod jeho jedinečnosti, jeho exkluzivity - a doposud jeho marginality! - spočívá:

1. v jedinečné důslednosti, s jakou Karel VI. Schwarzenberg v ahistorické a vykořeněné době uplatňuje HISTORISMUS - neboť na tento pojem lze, s nezbytným zjednodušením, převést všechny jeho základní postoje a názory;

2. v naléhavé potřebnosti toho, co Karel VI. Schwarzenberg vložil do názvu eseje ve Studiích roku 1974: Agonizing reappraisal, "mučivé přezkoumání" - totiž přezkoumání české národní, kulturní a státní tradice, toho, co v ní je a co není skutečně pravdivé a hluboké, co může a co nemůže být základem národního života - přičemž základním vodítkem je právě historismus. Karel VI. na mnoha místech svého díla, domácího i exilového, vyjadřuje názory, které se vzhledem k české současnosti počátku jednadvacátého století jeví jako prorocké:

Že se s identitou Československa, vzniklého roku 1918, nesmí ztotožnit a v ní rozpustit tisíciletá identita česká. A hle, Československo pominulo - a česká identita neexistuje a co hůř, nikdo ji nehledá, všichni si zvykli na to cynické "nic", které prázdný prostor zaplnilo.

Že je zapotřebí brát české Němce jako děti téže země, ale nelze připustit řeč o "sudetoněmectví". A hle, Němci v Čechách nejsou - a hovor se sudetskými Němci je krajně nesnadný.

Že království je přirozené státní zřízení, po jehož zbourání se snadno dostávají k moci demagogičtí a bezskrupulózní pseudokrálové.

Že s Nejedlým nemá být vyhozen na smetiště Jirásek, lepší znalec českých dějin než jeho publicističtí kritikové.

Že přehrada na Orlíku je veřejným zlem, které krajině v ničem nepomůže.

Že církev nemá propadat ani horempádné modernizaci, ani zatvrzelému fundamentalismu.

V eseji Agonizing reappraisal se Karel VI. Schwarzenberg (jako tolikrát) odvolává na toho, jehož knižním portrétem svou literární dráhu započal a kdo se mu stal patronem i v jeho historismu, i v jeho exkluzivním outsiderství, v odhodlaném stání na ztracených vartách - na "lancknechta" Bedřicha Schwarzenberga. Se vzpomínkou na něj svou výzvu k "mučivému přezkoumání" uzavírá: "Ano, to je romantika, ovšem. Bez ní žádné naděje není, to víme. A proto se této romantiky nespouštíme." [32]

Poděkování autora této studie patří především Karlu VII. Schwarzenbergovi, který mu umožnil pobyt ve schwarzenberském archivu v Murau a poskytl cenné, nikde jinde než v ústní paměti rodu neuchované spojující informace. Poděkování patří rovněž murauské paní archivářce Kellnerové a též Petru Kilianovi, který v Murau obětavě u xeroxu stál, a pořád ládoval.

Výbor z následujících textů Karla VI. Schwarzenberga byl sestaven tak, aby - v té míře, v jaké jest to v časopise možno - reprezentoval základní polohy jeho díla, jak byly ve studii načrtnuty: "raný" Bojna (ukázka z Pravicových postav), milovník křesťanského Východu (závěr přednášky Cesta předoasijské říšské myšlenky, z níž se pak zrodila kniha Adler und Drache), udržovatel vědomí o českém státním právu (ukázka z plánované širší české verze knihy Die Sankt Wenzels-Krone a tři články o česko-středoevropských souvislostech, do třetího z nichž se promítá rovněž problematika církevní), historik schwarzenberského rodu (přehledová přednáška o rodových dějinách z roku 1977), obhájce Izraele (článek z Vídeňských svobodných listů) a beletrista pro potěchu (báseň z časopisu Sklizeň).

Texty edičně připravil Petr Kilian, řídě se běžnými edičními zásadami, stanovenými knihou Editor a text. Upraven byl pouze pravopis, do autorova osobitého jazyka se nijak nezasahovalo.

Poznámky

1] Milan Nakonečný, Vlajka. K historii a ideologii českého nacionalismu. Praha 2001. 2] Schwarzenberský archiv Murau (pozůstalost Karla VI. není uspořádána). 3] cf. Jindřich Středa, Slovo o Židech, Řád 4/1937- 1938, s. 170- 176. 4] K. S., Odsoudili slepce, Čechoslovák, 12, 1960, č. 16a, 22. 4. 1960. 5] Nikolaj Jefremovič Andrejev, To, čto vospominajetsja. Tallinn 1996, s. 27 a 96 (překlad z ruštiny od autora této studie). 6] Karel Schwarzenberg: Z rodopisu českých králů I - Ruská krev, strojopis, s. 1 (Schwarzenberský archiv Murau). 7] cf. např. Otto Urban, Česká společnost 1848- 1918. Praha 1982, s. 256. 8] cf. K. S.: Lenní pán na českém území, Vídeňské svobodné listy, 26, 1971, č. 31/32. 9] Karel Schwarzenberg, Písně českého státu. Řím 1976, s. 5. 10] op. cit., s. 262. 11] op. cit., s. 77. 12] op. cit., s. 79. 13] V téže řadě vyšly rovněž monografie dalších autorů o rakouské císařské koruně (1959) a o uherské svatoštěpánské koruně (1961). 14] Karl Schwarzenberg, Aus Gästen wurden Landeskinder, Merian, Heft 11/XXIV, 1973, Sonderheft "Böhmen", s. 66- 68. 15] Jindřich Středa, K dějinám střední Evropy, Nový život, 12, 1960, č. 12, s. 264. 16] cf. Antonín Markus, Sto padesát let Schwarzenberských ročenek 1786- 1936, Schwarzenberská ročenka 1935, České Budějovice 1935, s. 5- 16. 17] Karl Schwarzenberg, Schwarzenbergisches Ortsnamenbuch, Schwarzenbergischer Almanach 1962, Murau 1962, s. 149- 279. 18] Karl Schwarzenberg, Andacht auf Schwarzenbergischen Herrschaften, Schwarzenbergischer Almanach 1968, Murau 1968, s. 245- 280. 19] Karl Schwarzenberg, Judengemeinden Schwarzenbergischer Herrschaften, op. cit., s. 283- 298. 20] Karl Schwarzenberg, Das Wappen der Fürsten zu Schwarzenberg, Schwarzenbergisches Jahrbuch 1956, Murau 1956, s. 3- 24; Schwarzenbergische Fahnen und Farben, Schwarzenbergischer Almanach 1959, Murau 1959, s. 49- 59. 21] Karl Schwarzenberg, Vor 300 Jahren. In den Jahren 1671- 1674 erlangte das Haus Schwarzenberg den Fürstenstand, Schwarzenbergischer Almanach 1973, Murau 1973, s. 1- 23; Aus dem Werk Johannes des Starken und der Streitschrift Christophs von Schwarzenberg, Schwarzenbergischer Almanach 1980, Murau 1980, s. 1- 67. 22] Karl Schwarzenberg, Die Schlösser der Sekundogenitur, Schwarzenbergischer Almanach 1959, Murau 1959, s. 245, 251, 253 (překlad z němčiny od autora této studie). 23] cf. Martin C. Putna, Jaroslav Durych. Praha 2003, s. 77n. 24] Jindřich Středa, Výzva, Nový život, 22, 1970, č. 4, s. 94. 25] cf. Martin C. Putna, Česká katolická literatura 1848- 1918. Praha 1998, s. 94n. 26] Jindřich Středa, Po putování k Božímu hrobu, Nový život, 24, 1972, č. 4, s. 81- 82. 27] Jan Čep-Jan Zahradníček, Korespondence 1931- 1943. Praha 1995, s. 132. 28] Zdeněk Kalista, Po proudu života II, Brno 1996, s. 382. 29] cf. Vladimír Macura, Chaloupka - projekt idyly, in: Daniela Hodrová a kol., Poetika míst. Praha 1997, s. 43- 61. 30] Zdeněk Kalista, Po proudu života II. Brno 1996, s. 187. 31] František Chocholatý, Dr. Karel Schwarzenberg, Sborník příspěvků III. setkání genealogů a heraldiků, Ostrava 1986 (vytištěno 1988), s. 49- 55. Nemá tedy zcela pravdu Zdeněk Rotrekl, píše-li o sobě v předmluvě k výboru Obrana svobod, že "jediný nekrolog ve vlasti s fotografií zesnulého publikuje autor tohoto úvodu" (Z. R., Obrana svobod. Praha 1991, s. 16). 32] Karel Schwarzenberg, Agonizing reappraisal, Studie, sv. 39, III/1974, s. 230.

Martin C. Putna (1968) naposledy vydal knihu Jaroslav Durych (2003) a spolu s Pavlem Rynešem knihu Sulpicius Severus: Život svatého Martina (2003).