Lucie Szymanowská

Sága, v níž hlavním hrdinou jsou dějiny (Nenaplněný čas Bronislawa Wildsteina)

Bronislaw Wildstein je v českém prostředí známý jako pravicový intelektuál, autor esejů a myšlenkově i jazykově živých politických komentářů. Některým polským literárním kritikům ovšem neuniklo druhé dno jeho publicistických textů: myšlenkový záběr a styl prozrazují syntetizující náhled erudovaného romanopisce. Wildstein - autor dosud sedmi románů a dvou povídkových svazků - nahlíží i v nebeletristické tvorbě současnou politiku a nejnovější dějiny jako příběh. Jeho mechanismy nejednou představuje s rozmachem epického vypravěče.

Například v jednom z fejetonů publikovaných v konzervativním týdeníku WSieci Wildstein ilustruje vypjatou západoevropskou debatu o současném stavu polské demokracie následující politickou fikcí: "Vražda Władysława Frasyniuka zosnovaná vládou Práva a spravedlnosti konečně Evropu a svět vyburcovala k reakci. Polsku byla pozastavena práva člena EU a Polákům bylo oznámeno, že tento stav potrvá až do svržení Kaczyńského a postavení jeho vlády a jejích pomahačů před soud. [...] Veškerá jednání s představiteli kaczystického režimu byla přerušena a byl rovněž znemožněn pokus o tzv. vysvětlení, které se jeho představitel snažil přednést na fóru Evropského parlamentu. Přehlušena byla už jeho první věta, která pravděpodobně zněla'Frasyniuk žije' [...]. Jean-Claude Juncker oznámil, že Evropská komise založila nejdůležitější evropské ocenění - Frasyniukovu cenu. Jisté rozpaky vyvolal její patron, který přijel do Bruselu dohodnout patřičné podmínky. Vyprovokovalo to dokonce nezodpovědné hlasy, že pokud Frasyniuk žije, bylo by možná dobré sankce proti Polsku znovu zvážit. Provokatéři, kteří to hlásali, však byli vzápětí umlčeni. Mění se snad něco na hodnocení diktatury, která Frasyniuka - ačkoliv ten dál žije - chtěla zabít? Cožpak nestačily už její předchozí zločiny?"'3f1

Samotná Wildsteinova románová tvorba není ani českým čtenářům tak docela neznámá, a to díky překladu titulu Údolí nicoty (2008, česky Pulchra, 2010, přel. Petruška Šustrová, Jan Wünsch). Realistickou vrstvu románu tvoří příběh novináře, který se v postkomunistickém Polsku pokouší rozplést síť zrad a intrik, jejichž počátky sahají do období před jednáním u kulatého stolu na jaře 1989. Tato rovina obsahuje řadu autobiografických motivů, protagonisté (novináři, politici, intelektuálové) nesou rysy známých postav soudobého polského života.

K další vrstvě románu odkazuje už sám titul Údolí nicoty, a také návazné biblické motivy vypovídají o prostoru pro svět démonů, jaký vytvářejí obtíže s nazváním nedávných historických událostí pravým jménem, problémy se spravedlivým vypořádáním vin. Polsko se stává bojištěm, kde "země odkrývá svá stigmata, své vnitřnosti", kde v "kulisách neskutečných měst", ve zlomených lidských osudech a pokřivených charakterech zuří bitva dobra se zlem. Jako by démoni vtělení v (post)totalitní realitu chtěli "temnotu rokle" či "údolí smrti" ze Žalmu 23 skutečně dovést do naprostého zmaru, proměnit ji přímo v nicotu.

Údolí nicoty lze tudíž nazvat politickým, a současně civilizačním románem, jeho základní konflikt probíhá na politicko-duchovní ose. Podobně je tomu v následujícím Wildsteinově opusu Nenaplněný čas (2011). Nejde o nejnovější autorův román - v letech 2012 a 2016 po něm následovaly ještě dva další (Skrytý a Dům vybranců). Z hlediska vypravěčského i historicko-filozofického záběru ovšem Nenaplněný čas představuje dosud nejambicióznější Wildsteinovo dílo. Časový i prostorový půdorys románu se oproti Údolí nicoty (jehož někteří protagonisté zde znovu figurují) rozšířil: dějiště spletité rodinné ságy má centrum v Polsku, rozprostírá se ovšem od Spojených států před Švýcarsko, Německo až po Sibiř. Časový rámec vymezují dvě románové předehry: první se váže ke krachu na newyorské burze v září 2008, druhá, retrospektivní, nás pak vede na počátek 20. století, do doby po ruské revoluci roku 1905. Během pogromu poblíž města Pinsk, v tehdejším ruském záboru Polska, umírá cadik Baruch Brok, jeho žena a dvě z pěti dětí.

Ve zmíněném časoprostoru se pak odehrává příběh rabínových potomků - těch, kdo přežili smrt Barucha, který "rozmlouval s Bohem", a zůstali ve světě, kde viníkům i obětem "odpovídá mlčení", kde "nastaly zlé časy". "Nebe se stáhlo z dohledu" - uzavírá scénu pogromu vypravěč. Další generace Broků s Bohem nerozmlouvají, hledají odpovědi na své otázky v Heideggerově filozofii, ve Freudových, Weberových i Leninových spisech. Jsou u zrodu obou totalitních režimů 20. století, jejich příběhy ovlivňuje holokaust a stalinismus. Mají kontakt s antikomunistickým odbojem v Polsku: především s hnutím Solidarita, a před ní s dělnickým povstáním v roce 1956, studentskými vzpourami v roce 1968, na něž komunistická moc zareagovala antisemitskými čistkami ve vlastních řadách.

Vzpomínky četných postav se prolínají, vzájemně doplňují i zpochybňují. Patří ke kolektivní paměti, jež ve Wildsteinově podání poskytuje svědectví o genezi totalitního zla i o duchovně ukotvené lidské solidaritě. Oba historické fenomény v Nenaplněném čase přetrvávají až do počátku tohoto tisíciletí, ovlivňují - v závěru románu stále otevřený - příběh nejmladšího potomka rodu Broků, který hledá své místo v salónech současné Varšavy, na americké burze i v labyrintech jistého sibiřského města.

Wildsteinovi hrdinové jsou osazeni v dějinách, anebo ještě přesněji - dějiny jsou hlavním hrdinou Nenaplněného času. Románový příběh je postaven na historické faktografii, na literárních odkazech (zřejmá je například paralela se ságou Buddenbrooků, stejně jako kontrasty v poslání Mannova a Wildsteinova díla). Intertextualitu i dějinnost využívá autor k racionalizaci kulturních, historických a společenských jevů, jež předcházely světu, v němž Nenaplněný čas začíná a - prozatím - končí.

"Člověk je díky dnešním stereotypům vnímán jako monáda, samostatný jedinec, a přitom existuje výlučně v komunitě, v kultuře. Prochází neustálými změnami, vždyť jej utvářejí okolnosti a ostatní lidé, ačkoliv si samozřejmě zachovává tajemství vlastní identity. [...] Ovlivňují jej hluboké proudy kolektivních osudů, které není schopen tak docela pochopit," vysvětloval Wildstein v jednom z rozhovorů, jak vnímá vztah osobnosti a dějinných vlivů.2

Zmíněné "ponorné řeky" se sbíhají a emanují také v postavě Zuzany, která v přítomném úryvku vystupuje jako mlčenlivá posluchačka Adamových vyznání. Disidentka, jíž komunistická státní bezpečnost zavraždila bratra, s uplývajícím časem pak zahořklá žena, bezmocná v manželském vztahu s minulostí zatíženým potomkem rodu Broků. Nejednoznačná hrdinka, která však touží "vrátit se k tomu, co se osvědčilo. K několika pravdám, které tvůrci nových vyznání překroutili a vypudili." Zuzana čelí vlastní lidské křehkosti i démonům světa politiky, a současně je jí dáno účastnit se zřejmě nejvznešenějšího jevu dějin 20. století, který se stal také klíčovým momentem Wildsteinova románu - hnutí Solidarita.

Sám autor, od sedmdesátých let aktivní a nejednou perzekvovaný disident, později exulant, byl v roce 1980 jedním ze zakládajících členů Solidarity. "Když se lidé potkávají, rozpoznávají v sobě její stopy, vidí v sobě navzájem záblesk těch dob" - charakterizuje dnes Wildstein fenomén hnutí.3 Je si vědom, že jeho ideály nelze dnes jednoduše rekonstruovat: "Vidím tu dva řády. Jeden je intelektuální - víme, že solidaritní společenství by nebylo udržitelné. Jaký to má ale vliv na to, jak vnímáme realitu? Samozřejmě víme, že jsme smrtelní, slabí, zlí, odsouzení k bolestem. Znamená to snad, že to zlo, utrpení, vlastní tragičnost nemáme prožívat? Prožil jsem je, a chci je popsat. Ovšem, Solidarita nemohla přežít, ale něco by po ní mělo zůstat, nějaký vztažný bod, vzpomínka na zkušenost, která založila naši současnost."

Wildstein samozřejmě není jediným současným polským autorem, který poddává osobní zkušenost se Solidaritou historicko-filozofické reflexi. Mimo jiné i v době, kdy Nenaplněný čas vznikal, vycházely práce, které zkoumaly souvislost mezi Solidaritou, tradicí polské demokracie a evropského politického myšlení. "Ačkoliv Solidarita vzešla ze stávky v gdaňských loděnicích v srpnu 1980, měla mnoho matek, mnoho otců, a její kořeny sahají hluboko do dob jagellonského Polska a tehdy vytvořeného státoprávního uspořádání. [...] V osudech hnutí, v jeho ideálech a rituálech se prolnuly úvahy o dobrém občanu, o podstatě svobody, o jejím vztahu k právu, o místě náboženství ve veřejném životě, o podobě politického společenství a o významu svobody slova [...]. Všechny tyto debaty byly debatou západního světa" - shrnula výsledky svého bádání autorka zřejmě nejzevrubnější práce o filozofických a společenských kořenech Solidarity, socioložka Elżbieta Cziżewska.4

Cziżewska zkoumala mimo jiné to, jaký vliv mělo na genezi Solidarity křesťanství, což je aspekt, který vyzdvihli také jiní badatelé. Vznik polského hnutí je spojován s odhalováním objektivně existujícího dobra, s prací individuálního svědomí, a tudíž s odpovědí na Boží výzvu, již se po první pouti Jana Pavla II. do Polska (1979) občané této země masově snažili rozeznat a reagovat na ni.5

Právě zpytování svědomí je také součástí mnoha promluv ve Wildsteinově románu, na jehož stránkách se čas některých protagonistů završil až po jejich vyznání vin. Jsou to zpovědi povětšinou neúplné, útržkovité, bez zadostiučinění, a přece v konfrontaci s děsivými příběhy dějin, s nejedním narušeným tabu působí na stránkách románu očistně. Čas dějin přitom zůstává nenaplněný, minulost vrhá na střední Evropu počátku tisíciletí svoje stále nesmazané stíny. Ti, kdo jsou "v noci času, noci dějin" propojeni nesčetnými vlákny osudových souvislostí, nadále touží - řečeno slovy jednoho z Broků - "po světle, které by je mohlo ospravedlnit".

Poznámky

1] Bronisław Wildstein: Vražda Frasyniuka (Zabójstwo Frasyniuka, WSieci 26/2017, s. 16). Władysław Frasyniuk - jeden z legendárních představitelů polské opozice před rokem 1989, účastník jednání u Kulatého stolu, později podnikatel, parlamentní poslanec. V současnosti jeden z nejtvrdších kritiků konzervativní vlády Práva a spravedlnosti. 2] Krzysztof Lubczyński rozmawia z pisarzem Bronisławem Wildsteinem. Pisarze.pl, e-Tygodnik Literacko-Artystyczny, 22. 10. 2012 (pisarze.pl/publicystyka/3034-krzysztof-lubczynski-rozmawial-z-bronislawem- , staženo 3. 10. 2017). 3] Ibidem. 4] Elżbieta Cziżewska: Filozofia publiczna SolidarnoPIci, Narodowe Centrum Kultury 2010. České úryvky: Kdy vznikla Solidarita? O aktuálnosti polského republikanismu (přel. Lucie Szymanowská). In: Jagellonské dědictví. Kapitoly z dějin středovýchodní Evropy. Ed. Maciej Ruczaj., CDK Brno, 2012). 5] . Česky: Revue Politika 7--8/2012 (www.forum-pl-cz.com/index.php/politicke-mysleni/63-konrad-janowski-michal-luczewski-anonymni-tomiste-kdyz-obecne-dobro-narazi-na-praktickou-politiku , staženo 3. 10. 2017)

Lucie Szymanowská (1967), překládá z maďarštiny a polštiny. Pro Souvislosti mimo jiné připravila rozsáhlý výběr z tvorby Szilárda Borbélye (1/2005) a tematický blok věnovaný Zsuzse Takácsové (3/2004).