Jonáš Hájek

Ale antibiotikum amikacin je jen jedno

(Editorial)

Posledními verši jedné z posledních básní Miroslava Holuba (1923-1998) otevíráme tematický blok, jehož ambice nejsou menší než prolomit trvající mlčení o jednom z nejvlivnějších českých básníků 20. století. Činíme tak několikerým způsobem: otištěním básní, dochovaných v češtině pouze časopisecky, a tudíž v podstatě neznámých; překladem anglofonních textů na téma Miroslav Holub počínaje základním kamenem světové holubovské recepce z pera A. Alvareze přes beletristické texty Holubových amerických překladatelů, jejichž adresátem či hrdinou v přestrojení je Holub sám, po recenze irského básníka, který byl Miroslavem Holubem ovlivněn; studií věnovanou Holubovu morálnímu profilu; drobnějšími texty ilustrujícími současný stav Holubovy recepce. Na tomto místě vyslovuji několik hypotéz, jejichž prizmatem je myslím vhodné následující strany číst.

1. Dílo Miroslava Holuba není v češtině a angličtině úplně totožné. Reviduji své ironické tvrzení na večeru v Café Fra (záznam je dostupný v internetovém archivu na www.fra.cz/archiv), že český a světový Holub mají společnou jen "jednu nepodstatnou věc, a to je básnické dílo". I když snad rozdíl není tak markantní jako u Milana Kundery, jsou v anglických a amerických výborech z Holuba běžně dostupné básně a další texty, které český čtenář sotva může znát. (Všiml si toho Jan Zikmund při překládání Dennise O`Driscolla, který citoval americký překlad "Stručné úvahy o smyslu". Tato báseň navíc od tuzemského otisku prodělala další vývoj; budeme Holuba překládat z angličtiny?) Dobrým příkladem je "Stručná úvaha o prasklině", zahrnutá v sebraných britských překladech Holubovy poezie, ale též třeba několik kapitol knížky o Plzni Ono se letělo, které v českém vydání nejsou. Tuto mezeru slibuje částečně zaplnit čtvrtý svazek spisů, plánovaný nakladatelstvím Carpe diem na příští rok.

2. Knihy poezie s fotografiemi jsou významnou kapitolou Holubova díla. Dokládá to fakt, že i nevydané Stručné úvahy vznikaly jako texty jednak k fotografiím Václava Fanty, jednak k reprodukcím moderních výtvarných děl (Klee, Miró, Picasso a další), jak se můžeme přesvědčit v tehdejší Mladé frontě a Vesmíru. Je tedy třeba zmírnit názor Jiřího Brabce v doslovu k Holubovu prvnímu autorskému výboru Anamnéza (1964), že "přílišné přilnutí k obrazu, k zprostředkovanému objektu jen prohlubuje tvůrčí rozpaky". Naopak, konkrétní obraz je Holubovi silným impulzem k tvoření a principem, k němuž se později znovu vrací, byť není jasné, jak by v případě Stručných úvah výsledná kniha vypadala. "Fotografické" sbírky z roku 1963 hodnotí dnes vysoko nejen Jitka N. Srbová, ale i Ondřej Buddeus, který na zmíněném večeru prohlásil: "Netroufám si říct, jestli to jsou nejlepší Holubovy sbírky, ale troufal bych si říct, že to jsou nejlepší Holubovy knihy ve smyslu knižního objektu."

3.Spekulace o Holubově mravním pochybení by měly být odděleny od debaty o jeho díle. Záměrem tohoto bloku není relativizace čehokoli, co Miroslav Holub udělal nebo neudělal a jak se zachoval nebo nezachoval. Je ale myslím nutné toto téma - které je ostatně svou podstatou velmi staré a netýká se zdaleka jen Miroslava Holuba - neobcházet a věcně se jím zabývat. Jak píše Julian Barnes ve svém románu o Šostakovičovi, nazvaném Hukot času: "Pošetile si představoval, že svou veřejnou lhostejností k vlastnímu proslovu dá najevo mravní neutralitu. Bylo to hloupé a naivní." A na jiném místě: "A právě to byla možná odpověď na jeho tázání po osobní a umělecké poctivosti - pokud není dost té první, nutně to neznamená, že dojde k zamoření té druhé." Mutatis mutandis: jestliže vztah Holuba občana k režimu musíme považovat v lepším případě za ambivalentní, v horším za zbabělý, stále to není dostatečným důvodem k plošnému odmítnutí Holuba básníka. Nejen Hrabal, ale i Holub byl jedním z našich nejoriginálnějších a nejvěhlasnějších autorů, a pokud toto ignorujeme, ochuzujeme sami sebe.

Za inspiraci a pomoc při sestavování bloku děkuji Sylvě Fischerové, Daně Hábové a Justinu Quinnovi.