Margaret Atwoodová

Děkovná řeč při převzetí Ceny Franze Kafky

za rok 2017

Jsem hluboce poctěna, že mi byla udělena mezinárodní literární Cena Franze Kafky za tento rok.

Každý, kdo obdrží literární cenu (či cenu za jakékoliv umění), si je vědom toho, že ji získal jménem všech ostatních. Mezi ně patří všichni ti, kteří se oboru věnovali před ním, známí i bezejmenní; všichni ti, kdo učili své řemeslo své následovníky; ale zároveň i ti, kdo četli, naslouchali a ocenili. Vítěz ceny je pokaždé jen malinkou špičkou velkého ledovce, protože umění jakéhokoliv druhu se vždy odehrává v komunitě - komunitě tvůrců a komunitě příjemců, kteří se pak mohou stát tvůrci.

Tato cena je však pro mě osobně výjimečná, poněvadž jednou z mých prvních literárních lásek byl právě Franz Kafka. Samozřejmě ne on sám jako osoba - patřila jsem do generace, kterou učili literární dílo číst, jako by existovalo samo o sobě, někde v oblacích, odděleno od svého autora a dokonce i své doby a místa -, ale jeho dílo. Objevila jsem ho v knihkupectví někdy koncem padesátých let minulého století. Tehdy jsem studovala na univerzitě a už jsem psala a publikovala v těch několika málo časopisech, které v té době v Kanadě vycházely. Stál ve stejném regálu jako Beckett a Ionesco či Sartre, kteří byli tehdy mezi "uměleckými" studenty existencialisty v černých rolácích v módě. Ti by se dali na prstech počítat - Kanada tenkrát byla provinční stojatou vodou. Sama jsem si nemohla černý rolák dovolit, takže jsem se musela spokojit s tmavomodrým z druhé ruky. Byl vlněný a hrozně mě škrábal, ale člověk musí pro své umění trpět.

Kafka mě okamžitě oslovil - více než ostatní. Četla jsem ho vytrvale a stále znovu. Dokonce jsem o něm napsala docela hloupou esej - jednu z mých prvních samostatných prací literární kritiky. Pohyboval se někde mezi vědecko-fantastickou literaturou, kterou jsem hltala v pubertě, a pozdně viktoriánskou literaturou s hrůzostrašnými a záhadnými motivy, od které jsem se také nemohla odtrhnout. Doktor Jekyll se mění v pana Hyda, Drákula v upíra - což ještě není tak zlé -, ale Řehoř Samsa se promění v obří hmyz, pobíhá po stropě a nebudí hrůzu, nýbrž odpor. Je nepohodlný pro společnost, ne nestvůra. Co si z toho vzít roku 1959 v kanadském Torontu? Ať už to znamenalo cokoliv, zanechalo to ve mně nesmazatelný dojem. Když si teď Kafkovy povídky čtu znovu, pamatuji si každé slovo.

Stejně jako oblečení i spisovatelé procházejí módními cykly. Nejprve aktuální věci. Pak loňské novinky. Potom díla kuriózní; jakmile přijdou vnoučata, tak retrospektivní ohlédnutí; a na závěr, pokud má člověk štěstí, status klasika, který teď získal Kafka. Někteří spisovatelé - v jejichž zemích dochází k extrémním politickým změnám - však mohou procházet i dalšími fázemi. Čeká je vyhoštění nebo cenzura, pokud nezapadnou do obecně přijímané škatulky. Pokud pak dojde k náhlé změně režimu s ideologickými úpravami, následuje jejich vzkříšení z mrtvých a oslava, s možným přídavkem ikonizace. Tato další část cyklu není nic, po čem byste vy jako autor měli toužit. Můžete za to vy i všichni ostatní ve vaší zemi zaplatit příliš vysokou cenu.

Tak tomu však bylo s Kafkou. Když jsme poprvé navštívili roku 1984 Prahu, byl zrovna v nemilosti. Když jste se na něj zeptali, lidé předstírali, že vůbec netuší, o čem mluvíte, a spěchali pryč. Místa, kde pobýval, ani nebyla označena pamětní deskou. Kafka upadl téměř v zapomnění: jeho smysl pro absurdno, nepříjemné utrpení jeho postav a jeho schopnost vyvolat temnou, leč hrozivou, politickou realitu - to vše příliš ťalo do živého. I když zemřel dříve, než Hitler získal moc a Stalin převzal Sovětský svaz, mohli si tito mocnáři myslet, že psal o nich - nebo ještě hůře - že si z nich nějakým absurdním způsobem dělal legraci. Když jsem se však do Prahy vrátila těsně po zhroucení sovětského systému, bylo vše jinak. Kde kdysi všichni mlčeli, na hlavním náměstí bylo rušno, prodávaly se tam hrací karty s Franzem Kafkou, kapesníky s Franzem Kafkou, pohledy s Franzem Kafkou - byl to Návrat Utlačovaného. Kdyby byl Kafka naživu, dělal by si legraci i z toho.

Spisovatelé - a umělci obecně - se často pro ty, kteří touží po moci, stávají nepohodlnými. Nevědí, co je pro ně dobré. Bylo by pro ně dobré zaměstnání v bankovnictví nebo v prodeji nemovitostí. Jenže oni se stále musejí vrtat v hádance života, v tom, čemu jsme roku 1959 říkávali "stav člověka", a snažit se - jakkoliv nepřiměřeně - podat svědectví o své době.

A jak to má spisovatel dělat v dnešní době? Ani žádná domácí komedie, která se odehrává na předměstí, nebo trocha městského realismu o spodině společnosti či špionážní román s rychlým spádem nemůže ignorovat klima - velmi neobvyklé klima: povodně, požáry, vichry, sucha. Už to nevyřeší jen vhodné oblečení. A neobvyklé klima má své následky - stejně jako před Černou smrtí ve 14. století, stejně jako kolem roku 6000 př. n. l. - špatné sklizně, nedostatek potravin, nemoci, sociální nepokoje, velkou migraci obyvatelstva a války. Pokud se současné trendy dovedou do extrému - pokud se budou oceány oteplovat a okyselovat až do takové míry, že přestanou produkovat kyslík, který dýcháme, můžeme očekávat vyhynutí našeho druhu. Rostlinám se v atmosféře chudé na kyslík může dařit. My ale nejsme rostliny.

Co může spisovatel za těchto podmínek psát? Všimněte si, že jsem nepoužila "měl by" - nikdy v dlouhodobém horizontu moc dobře nefungovalo říkat spisovatelům, co mají psát. Ani na tu otázku nemohu odpovědět. Netuším, jaké umění se z našich současných okolností vynoří. Bude však jistě pozoruhodné. Dílo vytvořené spisovateli a umělci je jen zřídka příčinou událostí, ale je často jejich příznakem, nebo jim předchází. Stejně jako dílo Franze Kafky.

Takže vám velice děkuji za toto ocenění udělované jeho jménem.

Je mi velkým potěšením být tu dnes s vámi.

Praha 17. října 2017

Přeložila Kateřina Millerová, text poskytla Společnost Franze Kafky.

Margaret Atwoodová (1939), kanadská prozaička, básnířka, literární kritička. V českém překladu vyšlo několik jejích románů a povídkových souborů, naposledy romány Příběh služebnice (Argo 2017) a Kus temnoty (Práh 2017).