Jonáš Hájek

Holub a Herbert

V roce 2008 vydali Josef Mlejnek a Maciej Ruczaj knihu Ze země pana Nikoho, spojující v jednom svazku vybrané básně Zbigniewa Herberta se strhující skladbou Jana Zahradníčka Znamení moci, s podtitulem Dva středoevropští básníci tváří v tvář totalitě. Jakkoliv jde o volbu vkusu, který, jak víme od Herberta, může zakládat i závažná etická rozhodnutí, volbu, poukazující na morální neústupnost obou básníků, přeci jen se zdá sousedství těchto dvou velikánů poněkud chtěné. Že přirozeným českým protějškem Zbigniewa Herberta zůstává z mnoha důvodů Miroslav Holub, pokusím se doložit v následujícím textu, v němž připomenu několik známých i méně známých skutečností.

Miroslav Holub se narodil 13. září 1923, zemřel 14. července 1998. Zbigniew Herbert se narodil 29. října 1924, zemřel 28. července 1998. Holub debutoval knižně v roce 1958 sbírkou básní Denní služba, Herbert v roce 1956 sbírkou básní Struna světla. V roce 1962 vydal Herbert knihu esejů o Francii a Itálii Barbar v zahradě, Holub v roce 1963 zaujal cestopisnou prózou o USA Anděl na kolečkách. V roce 1967 vyšel Miroslavu Holubovi první anglický výbor Selected Poems v edici Penguin Modern European Poets, Herbertovi vyšly Selected Poems v téže edici o rok později.

Irský básník Dennis O`Driscoll říká, že ohlas Shakespearova Hamleta u východoevropských spisovatelů by mohl být tématem studie. A skutečně, Herbertova "Fortinbrasova elegie", publikovaná Vlastou Dvořáčkovou v almanachu Hlubší než smrt (1958), která - jak později vzpomínal (v doslovu k Poslání pana Cogito) Miroslav Červenka - "v nás, tehdy básnících všedního dne," vyvolala "silný dojem", nachází ohlas ve dvou Holubových básních: v "Poloniovi" ze sbírky Slabikář (1961) a "Mléčném zubu Hamleta prince" ze sbírky Tak zvané srdce (1963). Obě Holubovy básně později vyšly ve zmíněných Selected Poems. Zatímco Herbertův Fortinbras ztělesňuje nutnost vést praktický život po skončení tragédie, tedy určitou pozitivní alegorizaci, Holubův Polonius je portrétem lidské polovičatosti a konformnosti, čili kritikou: "kilo služebníčkování / huspeninovitého". Holubova báseň rovněž není promluvou Polonia ani promluvou k Hamletovi, jako v případě Herbertova Fortinbrase. K Hamletovi se zato obrací blíže neurčený mluvčí básně "Mléčný zub Hamleta prince", ovšem ne k hrdinovi mrtvému, nýbrž, jak naznačuje titul, v raném období jeho života, ve stylu Kainarova chlapečka: "Hamlete, už to jede". Obě básně se tedy nechávají "Fortinbrasovou elegií"volně inspirovat, zároveň však jsou už v základním "nastavení" inverzní vůči předobrazu, každá jiným způsobem.

Holub v jednom pozdějším rozhovoru říká: "Přiznávám, že překládat Zbigniewa Herberta bylo dost odvážné, protože - šetře slovanskou vzájemnost - polsky raději nemluvím. Ale Herbert, to bylo to pravé, jen v jiné řeči. Moje překlady korigovala Vlasta Dvořáčková, polonistka a básnířka. Herbert mi dodneška připadá jako starší bratr, i když je mladší. Zrovna mi napsal z Mnichova něco podobného. Přitom jsme se viděli asi jen dvakrát v životě." V almanachu Hlubší než smrt vyšel také první Holubův překlad z Herberta, báseň "Substance". Jistě ne náhodou obsahuje tato báseň jeden "holubovský" výraz: "ti které těžko nazvete květem / neboť jsou tělem / to jest živoucí plazmou". Metaforické propojení čtvrtého skupenství s člověčenstvím se objevuje také v Denní službě...

Další herbertovské paralely naznačuje Holubův doslov k výboru Studium předmětu z roku 1965, v němž Holub přeložil celkem 23 básní (Dvořáčková 34). Holub tu připomíná neuskutečněný záměr představit po roce 1956 tehdy začínající polské básníky: "Bylo by bývalo velmi zajímavé a plodné uveřejnit výbor z těchto pěti básníků v příslušné době i u nás, například pod názvem Pět kroků po zemi, jak jsme tehdy navrhovali." Titul Tři kroky po zemi nese útlá knížka "příběhů a myšlenek kolem vědy", vydaná rovněž v roce 1965. "Bylo by to bývalo plodné, no ale nebylo to." Po vychrlení sedmi básnických sbírek mezi lety 1958- 1963 a výboru Anamnéza v roce 1964 se Holub na několik let odmlčel. Následující poklonu Herbertovi tedy můžeme vnímat i jako vlastní aktuální programové stanovisko: "Nepíše-li nic (a to je třeba v poslední době) a jen tak cestuje po světě, realizuje tím rovněž určitou polohu vlastní pronikavému intelektu [...]. Možná že je to výklad poněkud přikrašlující, ale v každém případě z té duše obdivuji básníky, kteří umí čas od času a z vlastního rozhodnutí nepsat." Další básnickou sbírku Ačkoli vydává Holub v roce 1969.

Hlásí se nejen Polonius k Fortinbrasovi, překladatel k originálu. Zbigniew Herbert Miroslavu Holubovi dedikoval esej v knize Labyrint u moře, která byla připravena už v první polovině sedmdesátých let, knižního vydání se však dočkala až posmrtně v roce 2000. Konkrétně se jedná o esej "Samoská záležitost" a dedikace tohoto textu není v žádném případě nahodilá. Herbert s oblibou převlékal aktuální nebo i osobní témata do antických kostýmů. A věnování Holubovi, vychválenému v nakladatelské inzerci v Herbertových Selected Poems jako "Czechoslovakia`s most lively and experimental poet", otvírá přesně takové čtení.

Herbert popisuje podrobení neposlušného ostrova Samos v letech 440- 439 př. Kr. Athénským spolkem. Se sympatiemi vůči poraženým líčí Periklovu mobilizaci a jednání, která vedla k izolaci Samu "na mezinárodní aréně tak, aby se celý konflikt uzavřel do vnitřních řeckých hranic". Po porážce museli ostrované přistoupit na pokořující kapitulační podmínky včetně "ochrany"athénskou posádkou. Periklés byl po návratu do Athén bouřlivě přivítán, jenže "nenávist proti vítězům vzrůstala" a "právě od této, zdálo by se drobné, války, začal úpadek námořního spolku a také soumrak Periklovy politiky". Herbert dále připomíná zavedení cenzury, svědčící o "rodící se hluboké vnitřní krizi" Athén, a když uzavírá, že "okupanti vracející se z války přinášejí v záhybech uniforem, na podešvích bot - nákazu, která způsobí onemocnění jejich vlastní společnosti, jejich vlastní svobody", nejsme již na pochybách, že se tu polský básník omlouvá za vpád vojsk Varšavského paktu do Československa v srpnu 1968. Miroslav Holub zastupuje Československo na mezinárodní aréně - i v tomto eseji, zdánlivě historicky odlehlém.

Další postavou, sdílenou oběma básníky, je bájný Minotauros. I v Labyrintu u moře Herbert přiznává, že je mu mládence s býčí hlavou líto. V Panu Cogito mu věnuje báseň v próze "Minotaurův příběh", stylizovanou jako převyprávění autentické zprávy zapsané "dosud nepřečteným lineárním písmem A". Podle ní byl Minotauros zdravým chlapcem s abnormálně velkou hlavou. Král Minós jej ukryl do labyrintu zbudovaného podle principů "pedagogické architektury". V zabití Minotaura Théseem jsou "mýtus a dějiny zajedno"; ve vytřeštěném výrazu mrtvého prince "poprvé zasvitla moudrost - ta, kterou obvykle sesílá zkušenost".

Herbertovu báseň v próze parafrázuje Holub ve sbírce Naopak (1982), první knize veršů po vynucené publikační pauze. Naopak obsahuje tři oddíly: "Stručné úvahy" (výbor ze sbírky zlikvidované v roce 1971), "Mínótauros" a "O původu věcí". "Stručné úvahy" se řadí k nejlepším textům Miroslava Holuba a jsou vlastně metonymií - podobně u Herberta postava pana Cogito - určité básnické metody, kterou si Holub již dříve osvojil a kterou rozvíjel až do své smrti. Oddíl "Mínótauros" obsahuje osmnáct textů, z toho necelá polovina je věnována Minotaurovi; objeví se Daidalos, Sisyfos a Homér. Motiv hlavy - zde býčí - prorůstá Holubovým dílem všemi směry a našli bychom celou řadu básní, které jej rozvíjejí. Přiznaná parafráze polského básníka, kolujícího u nás tou dobou pouze v samizdatu, přichází ke slovu v textu "O původu Mínótaura": "I když ovšem jest docela dobře možné, že jsem Mínótauros, královský syn, který se nepovedl [...], a proto byl postaven labyrint, aby mě tam s tou mou velkou hlavou nebylo vidět, jak soudí Zbigniew Herbert. Aby byl posléze najat známý zabiják Théseus, v jehož rukách pak má uťatá hlava nabyla poprvé a naposled výrazu porozumění." Holub se výslovným uvedením Herbertova jména hlásí k básníkovi v době, kdy v oficiálním tisku nebyl zmiňován. Pravda, žádné velehrdinství se tu nekoná, ale jako nesamozřejmá korektnost, vědci vlastní, stojí za zmínku. "I když ovšem jest možné, že jsem kdokoli, komu nasadili psí hlavu."

Mohli bychom hledat další vlákna mezi oběma básníky a vzájemně osvětlovat rozdílnost jejich poetik. Mohli bychom najít roztroušené ohlasy herbertovských překladů od Ariona v Holubově textu "Jak jsme imunizovali lamu" ve Třech krocích po zemi po bobky v katedrále v jeho pozdní básni "Vesmír myši", a jistě i mnohé další. Zatímco Zbigniew Herbert je básníkem klasické vyrovnanosti a "suchopáru" až filologického, Holub buduje celek z kontrastů, střihů a point. Snad kvůli této vlastnosti kombinované s tradičně českým důrazem na dynamickou obraznost jej o generaci mladší polský básník Ryszard Krynicki označil za mírného surrealistu. Sic! Oba, Herberta i Holuba, spojuje humanistická víra v individuální schopnosti člověka, kritické myšlení a pohled do historie (Holubova víra ve vědu a pokrok, záležitosti jaksi kolektivní, je však nezdolná). Oba jsou hlasem rozumu, který nevylučuje inspiraci a intuici. Etickým rozměrem díla se Herbert, pravda, od Holuba spíše liší. Ne snad, že by Holubova poezie etiku zcela postrádala - jen Holub není básník-moralista, na to je příliš hravý a příliš miluje laboratoř a svět vezdejší, i jejich humorné koincidence. Silnou spojnici zato představuje potlačení lyrického subjektu a vůbec lyričnosti, "antipoetičnost" verše a formy, diskurzivnost. Rozdíl mezi "bratry" je s trochou nadsázky rozdílem mezi filologem a přírodovědcem, mezi melancholikem a sangvinikem, ale též rozdílem polské a české literární tradice: v Holubově rodokmenu má své místo čapkovský pragmatismus, švejkovství i slovní ekvilibristika Osvobozeného divadla.

Opravdu zvláštní jsou však Herbertovy verše o Holubovi, napsané v posledních dnech Herbertova života - zřejmě těsně po Holubově smrti. Jak uvádí ve své knize Čechy krásné, Čechy mé brněnská profesorka polonistiky Krystyna Kardyni-Pelikánová, báseň, v níž si Herbert "plete" Miroslava Holuba s Hrabalem, byla nalezena ve složce se strojopisem Labyrintu u moře. Krynického báseň "Holubi" v překladu Václava Buriana nám o této záhadě poví víc.

V básni Poslední slova,

kterou napsal krátce před smrtí,

vzpomíná Zbigniew Herbert

na básníka Miroslava Holuba

který se při krmení holubů

z okna šestého poschodí

zřítil dolů

Překlep?

Četl jsem přece v novinách,

že z okna nemocnice

vypadl Bohumil Hrabal,

když krmil holuby.

(Což byla, jak se ukázalo,

jen krásná legenda,

vymyšlená médii.)

Nevím, zda Herbert

četl Hrabala.

Nevím, zda mírný surrealista Holub

(setkal jsem se s ním kdysi v Malmö)

měl rád holuby.

Ale vzpomínám si, jak Herbert

krmil hrdličku

na parapetu kuchyňského okna

ve svém bytě

na Promenádní

v únoru 1982.

(Stále byla mrazivá zima

a výjimečný stav.)

Herbert. Holub. Hrabal.

Tři různé osudy.

Tři šediví holubi

a ještě jedna

soví hádanka.

Post scriptum. Až po uzávěrce jsem viděl Holubovu "Krajinu pro Herberta" (Literární revue 4/1990) - odkazy protkanou báseň v próze. Pan Cogito z auta pozoruje travnatý vršek, ukrývající starořecké město Olynthos, a přemýšlí, "čím se lišili Chalkidičané od Poláků"...

Jonáš Hájek (1984), básník a redaktor.