Jiří Opelík

Jeden z nenahraditelných

Nevím, mám-li právo veřejně vzpomínat na někoho, koho jsem znal tak zprostředkovaně a fragmentárně jako právě profesora Felixe Vodičku, nadto když mi už čas svým štětcem rozmyl kontury této dávné známosti. Ale jak jinak si mám takové právo ověřit, než že svou kusou vzpomínku zformuluji a pak už nechám na jiných, aby sami posoudili míru její relevantnosti a tím i publikovatelnosti.

Vodičkovo jméno jsem poprvé zaregistroval patrně v druhém ročníku svých olomouckých bohemistických studií (tedy asi v roce 1951 nebo 1952) - aspoň mi dnes připadá nemožné, že bych byl jeho Počátky krásné prózy novočeské četl později, třebaže se tehda můj zájem monopolně upínal k literatuře století dvacátého. Ale u této Vodičkovy knihy mi náhle na století nezáleželo, protože mě maximálně zaujala způsobem, jakým uchopovala literaturu, takže se stala jednou z hrstky knížek, jež se postaraly o mou odbornou iniciaci. Její autor zůstával mi však pouhým jménem z titulní stránky.

Ale to se brzy mělo změnit, jakkoli jsem se z Olomouce nehnul. Tím, že si mě na podzim 1954 nechali na bohemistice jako asistenta, dostal jsem se do blízkého kontaktu s dominantním literárním historikem na katedře Oldřichem Králíkem, tehdy docentem. Prošel jsem jeho školou, on četl a glosoval vše, co jsem napsal, považoval jsem se za jeho asistenta, až se z nás nakonec stali blízcí přátelé. A protože se Oldřich Králík přátelil s prof. Vodičkou - patřili k téže generaci (Králík byl jen o dva roky starší) -, přestal pro mne být Felix Vodička papírovým jménem a začal být člověkem, jak se říká, "z masa a krve", někým v rozměru 3D, prostě Felixem. Začal jsem se dokonce na dálku seznamovat i s Vodičkovou rodinou. Králík jezdíval tehdy s famílií na prázdniny do jakéhosi příbuzenského domku v obci na silnici mezi Mladou Boleslaví a Mnichovým Hradištěm - ještě dnes si tu adresu pamatuji, protože jsem mu na ni přeposílával korespondenci, jež mu docházela na fakultu: Chudoplesy 37, pošta Bakov nad Jizerou (směrovací čísla ještě neexistovala). On mi potom po návratu vyprávěl mimo jiné právě o Vodičkových: někdy totiž vzal kolo a jel do nějaké vsi, kde zase pobýval na dovolené profesor Vodička. Během roku byli spolu v čilém korespondenčním styku: vedli vědní debatu a nezřídka i ostrou polemiku, která pak nejednou vybublala i na stránkách odborného tisku nebo na pódiích konferenčních sálů (zejména ve sporech o Nerudu nebo Máchu), ale myslím, že se navzájem ctili a měli rádi. Snad se aspoň výboru z jejich vzájemných listů někdy dočkáme, důvody k jejich edici jsou nasnadě.

V roce 1961, kdy jsem z olomoucké fakulty přestoupil do pražského akademického ústavu, byl zprostředkovaný vztah na dálku vystřídán možností osobního styku, už proto, že se prof. Vodička, ač kmenově profesor filozofické fakulty, přímo podílel i na řízení Ústavu pro českou literaturu ČSAV a 1. 5. 1968 dokonce vystřídal, pod vlivem Pražského jara, ve funkci ředitele ústavu pověstného akademika Ladislava Štolla (jehož jsme my, jeho podřízení, podle jeho dosaženého vzdělání nazývali obchodním akademikem). K osobnímu kontaktu mezi námi začalo v šedesátých letech skutečně docházet, jakkoli jen příležitostně, protože pracovní nasazení prof. Vodičky bylo enormní a enormní byla také moje zdrženlivost. Ale přesto mi pár setkání utkvělo v mysli a jen o nich se teď zmíním.

Když vedení ústavu přešlo 1. 2. 1962 z vědeckých rukou prof. Mukařovského do partajních rukou Ladislava Štolla a jeho zástupce, dosud redaktora Rudého práva, Jana Petrmichla, začala se akcentovat oblíbená "aktuálnost" úkolů: věda má plnit "potřeby života". Jednou z takových potřeb se po dohodě vedení ústavu s vedením nakladatelství Československý spisovatel a možná i s funkcionáři spisovatelského svazu ukázal výběrový slovník českých spisovatelů s důrazem na současnost. Redakcí tohoto díla, po vydání běžně zvaného modrý slovník, byl pověřen dr. Rudolf Havel a já s ním. Redigovat jsme začali ještě v roce 1962 (slovník vyšel 1964) a byla to dřina: vracívali jsme se ze Strahova půlnoční tramvají a ráno v sedm nás ve Strašnicích čekávalo ústavní auto, pracovali jsme i o volných sobotách a ve svátky. Jednou jsme na pár dní, aby nás nikdo nevyrušoval, zajeli na chatu Rudolfa Havla na Hradištku (za Štěchovicemi), a tehdy se to přihodilo. Havel uctíval přítele Felixe tou měrou, že si postavil svou chatu v blízkosti jeho chaty. Párkrát jsme tam tehdy zašli a já poznal pana profesora zblízka v podobném prostředí, v jakém ho asi o prázdninách zastihoval Oldřich Králík. Tady se mohlo zapomenout na subalterní vztahy stejně jako na panující odborné spory a já v oné privátní a přírodní idyle během několika hodin poznával Vodičku člověka, jehož dominantní znak jsem pro sebe shledal v laskavosti, ale neutilitární, nýbrž bytostné a hlubinné, vnějškově vyjevované stálou přítomností lehkého úsměvu a srdečného, jakkoli zpytavého pohledu. A tato laskavost nemizela ani tehdy, kdy jsme nedocházeli názorové shody. To platilo, jak jsem později zjistil, i při debatách, sporech a polemikách čistě odborných. I když jsem v nich někdy stál na opačné straně, nikdy to pro prof. Vodičku nebyla strana nepřátelská. Proč by taky, vždyť jeho očima jsme přece všichni usilovali o totéž, to jest o poznání pravdy. Řekl bych, že v tomto ohledu byl Felix Vodička pravým opakem profesora Václava Černého, vyznačujícího se všemi nešvary bytostného polemika.

Bylo přirozené, že četnost mých přímých kontaktů s prof. Vodičkou skokově vzrostla poté, co byl jmenován ředitelem ústavu. A hned tady musím dodat, že to byl nejlepší ředitel, jakého jsem během své skoro čtyřicetileté ústavní "kariéry" zažil. Především byl autoritou v oboru samém. Dále to byl koncepční člověk. A konečně byl člověkem starostlivým, který cítil maximální odpovědnost jak vůči úkolu, jehož řízení na sebe vzal, tak vůči těm, jež ke splnění tohoto úkolu přizval, obecně pak vůči požadavkům vědy jako takové. V tomto případě, soudím, byla jeho laskavost doplňována přísností. Hodně zblízka a detailně jsem ho v této roli zažil, když se brzy po svém nástupu do ústavu rozhodl skoncovat s trapnými průtahy, jež provázely dokončování 4. dílu Dějin české literatury, a když se sám svou vědeckou autoritou a redakčními zkušenostmi zapojil do hry, přestože svazek měl své vlastní a dobré redaktory. Byla radost sedět s ním nad textem, naslouchat jeho připomínkám, návrhům, otázkám a vést s ním dialog - byl neobyčejně pozorným a inspirativním čtenářem cizích textů, i když jejich témata nepatřila právě k jeho vlastní odborné doméně.

Chtěl tedy co nejrychleji dokončit léta se vlekoucí projekty, ale zároveň už ve velkém měřítku rýsoval vědeckou budoucnost ústavu. Řada z nás, kteří po jeho propuštění nebyli v oblibě normalizačního ústavního panstva, leč udrželi se v ústavu, se od roku 1973 zachraňovala na velkolepém projektu Lexikonu české literatury - tam jsme nemohli nic (ideologicky) zkazit, a přece něco kloudného, čím by se ústav mohl vykazovat, udělat. Když se mě mladí spolupracovníci v redakci po listopadu 1989 ptali, jak se vlastně projekt Lexikonu zrodil, nebyl jsem zprvu schopen konkrétně odpovědět. Pamatoval jsem se dosti zřetelně na praktický rozjezd prací: na složité rozvahy o hesláři při jeho sestavování, na krystalizaci tzv. vzorových hesel, na bláznivé započetí všech čtyř proponovaných dílů najednou atd. Ale kdo a kdy dal první impuls, kdo byl praotcem záměru? Až jednou, po několika pátravých otázkách kolegy Luboše Merhauta, se mi mlha před očima začala rozpouštět a já v ní zahlédal obrysy generálního plánu ústavní práce, který před námi, tuším v roce 1969, prof. Vodička rozvinul a jehož významnou součástí byl - ano, bylo to tak - i velký slovník českých spisovatelů (titul Lexikon české literatury vymyslel potom v začátcích prací Zdeněk Pešat). Měl to být jakýsi důstojný literárněhistorický pandán k již realizovanému velkolepému projektu lingvistickému, k osmisvazkovému Příručnímu slovníku jazyka českého (1935-1957) - dal tedy prof. Vodička de facto impuls k založení české literární lexikografie jako samostatného literárněvědného oboru. Myslím, že ho tehdy k takovému rozhodnutí přivedly toliko imanentní požadavky literární vědy samé; že se však zakrátko z projektu čistě vědeckého stal projekt vědecko-záchranný, to způsobily až svízelné pracovní poměry za normalizace.

Osobním úkolem mě prof. Vodička pověřil v roce 1968. Jednou z jeho stálých starostí byla péče o dobré a moderně pojaté středoškolské učebnice literatury, které by české písemnictví vykládaly v kontextu literatur světových - dobře věděl, oč jde, vždyť přece sám dlouho na gymnáziu učil a potom na fakultě budoucí kantory vychovával. Vedl autorský kolektiv, který vstupní svazek takto koncipované učebnice vydal (Svět literatury I), další díl však už skončil v šuplíku. Logicky pomýšlel i na paralelní řadu čítanek. Mně zadal přípravu čítanky s reprezentativními ukázkami literatury 20. století. Velice a s jistou rozkoší jsem se rozpřáhl, chtěl jsem pro svůj projekt zaangažovat řadu svých znamenitých současníků a nejednou i přátel: ukázky z díla německých spisovatelů mi slíbil vybrat a okomentovat Ludvík Kundera, na Francouze jsem uhnal bratislavského univerzitního romanistu Jozefa Felixe, na americkou literaturu jsem se pokoušel získat Josefa Škvoreckého, ale pro nával práce mi odmítl, na Polácích jsem se dohodl s Antonínem Měšťanem a ty ostatní jsem už ke své hanbě zapomněl, ale ujišťuji, že nebyli o nic horší než ti výše uvedení. Těšil jsem se, až sestavenou čítanku včetně své vlastní prezentace autorů českých budeme s profesorem Vodičkou probírat a zvažovat, ale sotva se kniha začala dávat dohromady, už ji normalizace zatrhla. A tak jsme se spolu, on z ústavu vyhozený, já s jednoroční smlouvou, už bez spojujícího úkolu nadále sporadicky vídali v jeho krčské vilce v rámci kolektivních sedánek nebo párkrát jen ve dvou a já si nesmírně cenil toho, když mi mezi řečí nějaký můj nový text - třeba doslov k edici Batalion a jiné povídky (1973) - pochválil.

Slyším-li někoho tvrdit, že každý je nahraditelný, říkám si: Tak ty ses, člověče, v životě jistě nepotkal s nějakým svým panem profesorem Vodičkou.

Jiří Opelík (1930) studoval na gymnáziu v Olomouci (1950) a na Filozofické fakultě Univerzity Palackého, kde se po absolutoriu kombinace čeština-němčina stal v letech 1954-1961 asistentem katedry bohemistiky. Poté nastoupil do Ústavu pro českou literaturu ČSAV, kde působil až do odchodu do penze (1998). Podílel se na čtvrtém dílu "akademických" Dějin české literatury (1995), patřil k vedoucím redaktorům Lexikonu české literatury (1985-2008), vydal monografie Josefa Čapka (1980) a Vladimíra Holana (Holanovské nápovědy, 2004), soubory studií Čtrnáctero prací o Karlu Čapkovi a ještě jedna o Josefu Čapkovi jako přívažek (2008) a Uklizený stůl aneb Moje druhá knížka o Karlu Čapkovi a opět s jedním přívažkem o Josefovi (2016), je editorem děl Josefa Čapka, Jana Kameníka, Jana Skácela, J. L. Fischera, Oldřicha Králíka a dalších.