Marta Ljubková

Porno a design

Kampaň kolem knihy Davida Zábranského Za Alpami (Větrné mlýny 2017) mě zmátla - hlásila, že půjde o téma uprchlíků. Ve skutečnosti má Zábranský mnohem širší záběr. Vyprázdněnost současného světa - jejímž důkazem budiž sama Zábranského próza. Původně jsem chtěla psát dvojrecenzi s jinou knihou o uprchlících, Únavou materiálu Marka Šindelky. Šindelka mi tedy zbyl do jiných "souvislostí" a nad Zábranským lze konstatovat jen tu "únavu materiálu".

Zdráhám se dokonce mluvit o "románu", protože Zábranského próza mnohem spíš připomíná časopisecký článek nebo knihu non-fiction, jakousi sérii případových studií, které mají sloužit jako ilustrace pro autorovy nonkonformní teze. Přístup založený na explicitní, přímočaré provokaci už si vyzkoušel v monologu Herec a truhlář Majer mluví o stavu své domoviny, uváděném ve Studiu hrdinů (2016). Jeho nejnovější text je pokračováním této tendence.

Kniha Za Alpami je rozkročena mezi Česko a Německo a její hrdinové představují dvě generace Čechů, Němců a míšenců (nicméně stále Evropanů), které dění posledních čtyřiceti let vede až ke konečné skepsi o současném světě, stručně řečeno. Ve třech dílech (plus Prologu a Epilogu) sledujeme zejména osud Kateřiny a jejího syna Mathiase, ale i několika dalších figur, jejichž osud zásadně poznamená jak železná opona, tak hlavně její pád a pozdější uprchlická krize. Je-li tato kniha "o uprchlících", pak jen na závěrečných několika desítkách stran, předcházející tři stovky ukazují, jak se z někdejších uprchlíků před normalizací mohli stát "opravdoví" Němci. Záludnost Zábranského psaní spočívá v tom, že na první pohled působí jako pokus o odhalení všemožných klišé - při podrobnějším pohledu jsem nabývala podezření, že z nich jenom tyje a de facto je každou další větou potvrzuje.

Zábranský je bytostný postmodernista; tento text tvoří kromě vypravěčského pásma v er-formě také úryvky z pozdějších Kateřininých (Katherininých) knih, v nichž pisatelka najde smysl života, osvobození od krachujícího manželství, azyl před nenaplněným vztahem k synovi a také zdroj budoucí slávy. Dalšími texty jsou Mathiasovy deníkové záznamy z doby, kdy se uchýlil do kláštera v Broumově; i on se ve svém psaní snaží najít nějaký smysl, zároveň je ale mnohem cyničtější. Oba typy vložených záznamů autorovi slouží k větvení hlavní linie, jejich prostřednictvím sem vkládá řadu úvah, spekulací, analýz.

Ve výsledku se zdá, že Kateřininy texty tvoří jádro textu, jeho osu, a tak zásadně ovlivňují vyznění celého díla. Kateřina je na začátku příběhu husička, avšak nesmírně krásná, a proto v kapitalistické cizině sexuálně úspěšná (rovná se: brzy najde bohatého manžela) - postupně prozří, zdospělí a ve svých textech "trefně", neomaleně, bezohledně glosuje své manželství a rodičovství. Její knihy působí jako kapitoly z ženských magazínů nebo jako ze Sexu ve městě, jsou úderné, ale pořád to jsou jen bryskní bonmoty. Zábranský je píše s velkým gustem a evidentní zálibou, to ho myslím v jeho povrchnosti ale také usvědčuje. V samém závěru Kateřina dostává literární cenu a řadí se tak - jakkoliv v mládí vysmívaná - po bok předních německojazyčných autorů. Glorifikace je završena, načež ještě hrdinka onemocní rakovinou a páchá sebevraždu. Katharina je velká hrdinka, která má na konci života pravdu, a odchází s ní ze světa jako představitelka generace, na jejíž jasnozřivost už nikdo nedá. Je to žena "odnikud", jíž se dostalo uznání. Vypadá to na dokonalý kýč.

Kýčovitě v každém případě působí cesta, jakou se Mathias snaží čtenáři vlichotit: "Ale možná se pletu. Třeba na vaší straně nepůjde ani o šok, ani o stud a trapnost. Možná v následujících zápiscích pocítíte pouze úlevné poznání, že jakákoliv snaha o rekapitulaci života na jeho vrcholu v dnešní době není ničím jiným než anachronismem, projevem lidské hlouposti či zbožným přáním... Nebo se možná opět pletu. Možná vám podsouvám něco, co se ve skutečnosti týká pouze mě, mého vychýleného, zploštělého života. Můj život v každém případě vrchol nemá a nebude mít. Jak říkám, můj život dokonale zploštil." (s. 244)

Barvotiskové (rozuměj, plakátové) osudy mají ovšem i další hrdinové - a tady se hodně posouváme od generace "loserů" například takového Hakla. Ne že bych po nich vzdychala, spíš s překvapením sleduji, v co se vyvinuli. V souvislosti se Zábranským si člověk snadno vzpomene také na Jaroslava Rudiše. Jeho "loseři" nakonec dostávali ty nejhezčí holky a jejich život také probíhal v poklidu v západním bezpečí, které je ovšem ve výsledku už trochu nudilo. Vyprázdněnost zaháněli ještě o trochu vynalézavěji než sexem, a o peníze jim obvykle nešlo. To Zábranského postavy jsou pěkní pracháči, kteří se rozhodli tenhle svět vydojit ber kde ber, a tak není divu, že jejich život může metaforicky a ostatně i doslova - zastupovat (a naplňovat) jedině porno. Je-li posledních šedesát stran jakžtakž věnováno problematice uprchlické vlny, pak ty předcházející patří v podstatě jen pornografii. Nemyslím tím jen líčení nejrůznějších sexuálních praktik, ale i explicitnímu odkazování k pornu ať už v podobě toho, jak figury zacházejí se svým okolím, ale i opakovaným citováním nejrůznějších pornografických webů.

Opor v realitě má samozřejmě Zábranský v knize víc, jeho figury se pohybují na reálných místech a pražská Letná se vypracovala na malý Berlín. Jeho otevřenost, ironický nadhled, s nímž se dívá na své milované okolí bia Oko, však působí zase jako klišé - kromě tohoto (byť lehce vysmívaného) vesmíru jako by neexistovalo nic jiného. Do sebe zahleděná ironie, jakási kritika do vlastních řad nefunguje, když s autorem nesdílíte stejný svět - ani ten vnější a už vůbec ne ten myšlenkový. A nefunguje to právě proto, že nic jiného než zase jen pohled na sebe sama autor nenabízí. Nenabízí totiž ve svém světě žádnou metaforu (jistě, kromě porna) - jeho svět je podivuhodně placatý. Když neznáš, máš smůlu. A v tom se opět blížíme obrázkovým magazínům. Třeba těm o designovém bydlení.

Plakátovost vychází z bezmezné povrchnosti, která se ovšem skrývá za řadu, doslova trsy bonmotického sebenahlížení. Proto - a tady se vracím k počátečním žánrovým rozpakům - opravdu nevím, jak Zábranského prózu označit; mnohem víc v ní jde o přehledné "nálepkování světa" než o "literaturu". Rafinovanost, konstrukce je nahrazena označením, pokusem o šok. Bonmotické mudrování nahrazuje myšlenku. Příběh se nahrazuje melodramatičností ("Byli však mladí, dávali si svobodu. Stejně jim oběma bylo jasné, že ještě musejí hodně poznat, než se ta hraná manželství z dovolených v Řecku promění ve skutečná. Oba navíc měli celý život před sebou, jak se říká, což ani v nejmenším nelze směšovat s oním prvním tvrzením o jejich mládí" s. 177).

Návodný je v tomto ohledu už Prolog, v němž se dočteme o brexitu a potažmo o tématu knihy. Rovnou víme, že půjde o něco závažného, zasazeného do velkých evropských dějin; ostatně všechny reálné události nám nedávají ani na vteřinu zapochybovat o autorově propojenosti s aktuálními událostmi, dodávají knize na naléhavosti. V takové situaci samozřejmě musíme odpustit sem tam nějakou tu generalizaci ("V době, kdy na Letné žil Mathias Walter, byla Letná čtvrtí pro všechny, kdo měli pocit, že svým myšlením a kulturností představují avantgardu"; s. 17). Autor dokonale pranýřuje evropskou kulturu, vyprázdněnost jejích tezí, všudypřítomnou korektnost - ale nenabízí nic jiného. Ani nenaznačuje. A pokud se domnívá, že na téhle kobyle všichni jedeme do pornografického pekla, tak ale on a jeho hrdinové tam rozhodně pojedou ve volvech a cestou si ještě zalyžují v Davosu. Řekla bych, že tahle figura není v českém umění tak neobvyklá - tak dlouho pranýřovat popkulturu jejím vlastním jazykem, až se v ní sám měním. Jak prohlašuje Mathias: "Tyhle řádky prostě píše talentovaný, vytrvalý, ale zároveň i líný fracek." (s. 248)

Jestli v přemíře časopiseckého balastu nacházím silná místa, pak to jsou momenty, kdy se líčí stárnutí Clemense, Kateřinina německého manžela a Mathiasova otce. Odcházející energie vzbuzuje soucit, pokračující úpadek by vlastně mohl symbolizovat dekadenci Evropy, kdyby měl člověk chuť spojit si závisláka na pornu se sebou samým. Dalším dokladem toho, že jako civilizace spějeme do záhuby, může totiž být Zábranského próza an sich. Pokud už nejsme schopni oddělovat banalitu života od literatury, nejsme-li ochotni konstruovat umělé světy a stejně ochotni se do nich nořit, dešifrovat je, u recepce umění se aspoň trochu NAMÁHAT, pak si nic jiného než porno a design nezasloužíme. Dobře nám tak. Máme takovou literaturu, jací jsme my sami. A to je ve výsledku možná daleko tragičtější zpráva než to, že Mathiase opustila jeho krásná italská žena Maria.

David Zábranský, Za Alpami. Brno, Větrné mlýny 2017.