POD čAROU • Souvislosti 4/2017
Jiří Zizler / Bagately o lopatkovském sborníku, poetická hlídka a několik slov o české próze
O Valéryho Sešitech, Černých rybách okolností, Nejlepších českých básních 2017, Začátku eposu Michala Jareše, Ano Ne Josefa Hrubého, prózách Kamily Míkové a Dagmar Urbánkové, Morituri Jaroslava Formánka, Šaldových Kritických projevech 14 a odkazu Jaroslava Meda
Francouzský básník Paul Valéry (1871 až 1945) vstával celý život mezi čtvrtou a pá...tou a nejméně dvě hodiny se věnoval zapisování svých myšlenek. Zápisky v úhrnu čítají neuvěřitelných 26 000 stran, autor sám je rozčlenil do tematických okruhů. Francouzský výbor má tři tisíce stran, český (Sešity, Academia 2017, vybral, přeložil a předmluvu napsal Michal Novotný) sedm set.
Valéry byl především neúplatný racionalista. Vždy hledal na prvním místě podmínky myšlení, snaží se všechno převádět na funkce a zákonitosti, tak aby zmizela osoba a zůstala jen chladná objektivita. "Zůstaň v chladu. Klidně pozoruj." Chce postavit stranou všechno, co je "vnucené vývojem", pídí se znovu a znovu po principech, ale už se zdaleka tak nezabývá smyslem. Smysl mu připadá jako věc dosazovaná zvnějšku, snadno manipulovatelná, strojená, zneužitelná. Odtud preferování gnozeologie a percepční teorie, svým subtilním rozlišováním vnímání a jeho předmětu Valéry už anticipuje východiska kognitivní psychologie. Jeho ideje se místy stávají tak komplikované, že ztrácejí jasnost, tolik touží jen a jen po hloubce, že ztrácejí schopnost vynořit se a ukázat se na hladině. Pojmy považoval za dočasnou záležitost, ideálem by bylo "myslet beze slov". Nezní to až podivně od básníka? Ale Valéry byl posedlý vědou, intenzivně ji sledoval, výtečně se v ní orientoval, stýkal se jako akademik s řadou vědců a diskutoval s nimi o jejich oborech, navštěvoval přednášky. Vědu bezvýhradně obdivoval a artikuloval to s naprostou přímostí: "Věda jsou jen činy. Není vědy mimo činů. Všechno ostatní je literatura."
Odděloval zvláštním způsobem poznání od sebereflexe a sebetvorby. Vše vztahuje a obrací k sobě, někdy svůj egotismus manifestuje až okázale (reakce ho ovšem nezajímá, "tady nehodlám nikoho okouzlovat", a protiklad myšlení a ega pro něj představuje velké téma), zároveň se neustále vymezuje, odlišuje, zvýrazňuje: "každá sdílená idea mě znechucuje". Jako pozorovatele jej baví i scény vlastních porážek, ústupů i ztrát, koneckonců "nesouhlasím pokaždé se svým názorem". Vyniká v zobrazování nejednoznačnosti, protikladnosti, rozporuplnosti, v kterých se i (sebe)stylizace rozpouští jako absurdní a neužitečná, pisatel se přece nechce ukázat a předvést tak či onak, opravdu hledá, tápe, bloudí - když v tom kdokoli objeví nejednotu a ambivalenci, k čemu mu to bude? Narcismus tu není shlížení v sobě, ale pracovní nástroj. "Mé poznání mě nepotřebuje. Je neosobní povahy. Pro mne není žádné já."
Ne že by se to obešlo bez problémů a že by se tomu dalo jen tak uvěřit. Absolutní akcentování absolutního individualismu je z mnoha stran omezující a uzavírající, od mnoha úvah nevede cesta jinam než zase k sobě. ("Přebývá ve mně jakýsi cizinec vůči všem lidským záležitostem.") Svou výlučnost a izolovanost signalizuje až obsesivně, zvěcňuje ji a odkazuje tak k tomu, co nesnáší - k personální interpretaci. Jeho zápas každopádně působí autenticky a až heroicky, bolestně cítíme, že nerozumíme tomu, kdo nerozumí sám sobě ("Mojí nejintimnější myšlenkou je, že nemohu být tím, kým jsem. Nemohu se poznat v tom hotovém člověku. A mé já stále prchá z mé osoby." "Jsem proti sobě. Protože mé já požírá mé já... ").
Čteme především zápisky básníka. Ke slovu však nadmíru skeptického a rezervovaného. Co se humanitních věd týče, v moc slov vůbec nevěřil, spatřoval v nich spíše způsob podvodu a šarlatánství: "Filosofie a to ostatní je pouze zvláštní užívání slov." Jazyk odkazuje zase jen k jazyku. Smysl slov záleží na jiných slovech. Z pozic scientismu tedy odmítal celou metafyziku, metafyzickým a teologickým otázkám nepřisuzoval žádný smysl, náboženství nazíral pouze jako emoci, v jejímž základu spočívá deficit, Bůh byl stvořen z naší omezenosti a nemohoucnosti (není v tom daleko od Marxe, i když ideologizace věci je mu cizí). V centru jeho perspektivy stojí logika a teleologie, vždy se táže po motivaci a filozofii tak důsledně psychologizuje. "'Reálno' vyživuje náš život, posiluje se každou zkušeností a projevuje se jako nezávislé na každém vyjádření." Za čistého materialistu ale Valéryho označit nelze, odmítal determinismus s argumentací podobnou humeovské skepsi a používal pojem duch, který ho fascinoval.
Valéryho můžeme vyhodnotit jako atypického básníka - tvůrce. Ve směru zásady "nejde o to znát, ale moci" toužil učinit z literatury "větev inženýrského umění", psaní mělo "vyvolávat niterné činy", nutit k myšlení. Řada jeho postřehů o poezii svou přesností vyvolá souhlas - "dobrá báseň je tichá", "báseň je to, co se shrnout nedá", "je-li verš krásný, člověk se ho nesnaží ani pochopit", nepůsobí ale zas tolik objevně. Lepší bude dát slovo Valérymu v básnické akci: "V lásce je obsažen nevím jaký konec světa, prvek téměř nekonečné beznaděje v čirém stavu, jakoby uspokojený - pohled topícího se směrem k prámu, hvězdnému vraku, my sami už spojeni ve dvou, je to pohled, který se šíří do černoty uzavřeného prázdna, k hranicím bytí, a já se v tomto pocitu shledávám s těmi nejhlubšími láskami."
Sešity představují knihu, z které se nechce odcházet, protože místy čtenáře obdaruje až příliš velkou rozkoší, slastnou koupelí hlubokých, svěžích a vždy pozoruhodných myšlenek. Čtenáře ovšem autor nutí vkládat do četby podobnou intenzitu, jako on dal do psaní. Pro myšlení to představuje jeden z nejpůsobivějších vzorů suverenity, která nikdy nepodléhá atmosféře obecně zaběhlého respektu k idejím a dílům, jež je ve skutečnosti jen pohodlnou šablonou a otupělou lhostejností. S takovou formou apatičnosti ke světu neměl Valéry nic společného. "Je něco podivnějšího než život, je něco nepochopitelnějšího a neřešitelnějšího?"
Znalcem a ctitelem Valéryho poezie je i Vladimír Janovic, jenž v Torstu vydává svazek svých esejů pod titulem Černé ryby okolností. Míní se tím "krajiny, události, slova nebo lidé", kteří podnítili vznik básně, ale nejsou do ní zahrnuti a nejsou v ní zmíněni, zůstávají mimo ni. Některé texty pocházejí z šedesátých let, ale většinu jich napsal autor v posledních několika letech zvláště pro Literární noviny. Výběr pojednávaných tvůrců je různorodý, z českých mj. Jiří Karásek, Ladislav Stehlík, Jarmila Urbánková, Hanuš Bonn, Jiří Pištora, Josef Hanzlík, Karel Kosík, Marie Bieblová, dále hvězdy poezie italské (Michelangelo Buonarroti, Sandro Penna, Salvatore Quasimodo, Eugenio Montale, Leonardo Sinisgalli, v"italském" rámci i poslední rozhovor s P. P. Pasolinim), a součástí knihy jsou i pojednání o Rupertu Brookovi a Stéphanu Mallarmém. Jde vesměs o tzv. esej básnický, založený na senzitivitě četby i vnímání a prožívání poezie, jež u Janovice vykazují vysokou míru kultivovanosti. Sympatický dojem vyvolá i jeho zaměření na představitele dnes poněkud zapomenuté či opomíjené, jimž autor na základě osobního vztahu či spříznění prokazuje věrnost. Nejvíce se rozhorlil nad Jarešovým nekrologem Josefa Hanzlíka, který mu přišel neuctivý, dehonestující a ironický, a Janovic ve svojí replice zemřelého rytířsky brání. Zdá se mi ale, že Michal Jareš se jen pokusil vyjádřit jistou paradoxnost Hanzlíkova básnického osudu, který v šedesátých letech prudce zazářil - jeho básně se tehdy čtou a recitují, knížečky se stávají výbavou dívčích kabelek, lyrikova popularita strmě stoupá - a aniž by vlastně došlo k nějakému zákazu, Hanzlík se postupně z literatury vytrácí, jako by jeho další vývoj cosi znemožnilo a paralyzovalo. Patrně to bývá údělem určitého typu autora, jehož hvězdné hodiny jsou omezeny na nedlouhý čas a pokusy o návrat už se nevydaří. Souvisí to pochopitelně i s módou a dobovými tendencemi, či třeba v dovednosti vyhmátnout něco důležitého, podstatného či vyžadovaného, co se v dalších etapách času vytrácí. Hanzlík možná představuje flagrantní případ a měla by mu být věnována pozornost. Ostatně jeho generace nebyla šťastná - prožila v literatuře a v životě desetiletí naplno a potom ji odsoudili k vyhnání z obojího, z mnohých se stali nejen ne-autoři, leč také ne-osoby na dlouhých dvacet let.
Janovicovy eseje permanentně obkružují tajemství podstaty a smyslu poezie, usiluje dobrat se rysů, jež ji charakterizují nejvlastnějším způsobem, vymaňují ji ze zajetí falešných a stereotypních představ. Přisuzuje poezii funkci poznávací i mýtotvornou, "skutečná báseň je skok přes propast, která se rozkládá mezi pravděpodobným a pravdivým, fiktivním a skutečným, umělým a uměleckým". Poezie je "vášnivé hledání smyslu života prostřednictvím obrazného bytí a úporný zápas se smrtí", jejím úkolem je "vyjadřovat a stupňovat v člověku pocit jedinečnosti a neopakovatelnosti života, jeho zázračnosti a krásy". Takových definic máme bezpočet a mnohdy se podobají, proto se dnes hledají i originálnější přístupy, mnohdy spojené s rozměrem jazyka. Jen někteří básníci se však pokoušejí definovat poezii, jejich pojetí se však vždy odráží v práci se slovem.
Zaujaly mě ještě dvě pasáže. Janovicův vstup do diskuse o autenticitě z roku 1966, kde mimo jiné píše: "Požadavek, abychom byli v každém okamžiku nekompromisně sami sebou, naráží na jednu základní překážku - již před dílem má být splněno to, co se uskutečňuje teprve jím. Být sám sebou neznamená naivní identitu vlastní existence. Nýbrž naopak její rozdvojenost, rozumovou i citovou sebereflexi, dialog subjektu se sebou samým. Být sám sebou znamená de facto stát se, nebo lépe, stávat se sebou samým. Toto rozdvojení, které je zdrojem sebepoznání a sebeproměny, se dovršuje a stvrzuje teprve dílem." Autorovi z toho vyplývá, že každé přílišné sebevědomí v oblasti autenticity může být velmi neautentické.
Další citát si zaslouží autorovo uvažování o starozákonním Saulovi jako prototypu politika, jak jej nastínil v eseji Věštkyně z Én-dóru. "Téměř každý politik takto začíná a takto také končí. [...] Moc nepotřebuje pravdu. Bojí se dokonce i mýtu, protože je mnohoznačný, iracionální, svobodný a není ochoten dobrovolně degenerovat a proměnit se v kult. Moc ke svému fungování potřebuje jednoznačný kult, nikoli mnohoznačný mýtus. Proto vytlačuje umění, a zejména poezii na okraj společnosti."
Mluví se zde také o krizi poezie, možná ale jde o krizi umění jako takového. Valéry k tomu říká, že moderní umění znamená "náhradu intenzity překvapením". Překvapení však trvá jen chvíli a brzo omrzí, není možné překvapovat donekonečna, z toho se stává jen prázdná a ubíjející manýra. Nelze tedy jen všechno svádět na zálibu v "tučných kontech" a "vilách s bazény", nýbrž musíme bez předsudků pátrat po příčinách v těle umění a poezie samotné.
Antologii Nejlepší české básně 2017 (Host) lze v tomto kontextu vidět jako slovo do pranice. Arbitry svazku se tentokrát stali Sylva Fischerová a Jan Šulc a vybrali verše čtyřiatřiceti básníků. Zakrýval jsem si nejprve jména autorů, ale nikam to nevedlo. Většinu jsem nerozpoznal. Bývaly doby, kdy to bylo nemyslitelné. Ale tak je to dnes se vším: kdysi člověk herce v dabingu nebo rádiu určil po půlce věty, ne-li po prvním slovu. Takových hlasů ubylo naprosto radikálně. Osobitost zvolna zaniká. Na jedné straně zběsile sebestředný individualismus, na druhé stále větší nivelizace. Všichni chtějí být svérázní, ale nikdo se nechce zas tak moc lišit a vyčnívat. V poezii to možná povede k tvorbě hypertextů, na nichž se bude podílet bezpočet komunikujících. Ostatně Sylva Fischerová složila v úvodu z textů docela vydařené cento, podobných by ovšem sestavila hromadu. Pohrávat si lze do alelujá.
Jan Šulc se ve svém příspěvku jako obvykle omlouvá, že vůbec něco píše, když je pouhý editor; škoda že se tak zdráhá, protože jasného pohledu, hutnosti a obdivuhodného přehledu nemůže být nikdy dost. Kromě množství důležitých informací konstatuje, že 1. v mnoha sbírkách autoři pracují s "předem daným konceptem, jejž vytvářením své knihy naplňují", a 2. "jak obtížné je sestavit sbírku, která by tvořila jednotný celek". Též dodává na příkladu "slovních obecnin" křesťanských básníků, jak nesnadné je dnes psát nově o Bohu. Učím se od Paula Valéryho a kladu v jeho duchu otázku, zda kdy jaký básník vůbec psal o Bohu a nikoli především o sobě. Básníků "vnitřní mohutnosti" napočítal Šulc v antologii jedenáct, což je přibližně třetina zařazených básníků. Pokud to má znamenat, že tolik tu najdeme dobrých básní, asi bych s tím souhlasil, když už jako jedno z mott zvolila editorka výrok "většina básní je špatná".
Jen bych poznamenal, že většina básní dnes vyžaduje převelikou čtenářskou vstřícnost. Čtenář musí uvěřit, že něco za tím je a odhodlaně se za tím pídit. A kdo hledá, najde. Opět se můžeme zeptat: je to špatně? V dobách, kdy se tolik nemluvilo o krizi poezie, bylo jednodušší otevírat smysl básně, jistě ne u všech, ale obecně vzato se jevily básnické texty přístupnější. A ty nepřístupné byly zas tak krásné, že porozumění nestálo na prvním místě.
Kolik básní z naší antologie vyvolá potřebu vyhledat si celou sbírku? Tři závratně vroucné a jemně krásné básně Antonína Přidala mě zasáhly naplno a provedly se mnou přesně to, co má poezie dělat. Při několika dalších číslech občas zamrazí, občas něco zasvítí, občas něco zaujme. Jan Šulc správně říká, že básně vznikají i proto, aby se povznesly nad čas a četly se i za sto let. O tom, že by tenhle soubor obstál jako celek, si nelze dělat jakékoli iluze.
Něco z Michala Jareše a jeho posledního díla Začátek eposu (Trigon, Praha 2017) by pořadatelé předchozího titulu určitě zařadili, vyšel však mimo stanovené termíny. A řeknu hned, že místy mě kniha dostala právě tím, co dnes v poezii člověk marně hledá: nelíčenou intenzitou, vnitřním napětím, řezavostí, která jde na kost. Nejen proto, že v úvodní básni narazíme na tlak, který rve na cáry a hrozí roztrhnout vnitřnosti. ("Bylo to čisté nic / ve kterém jsem nevěděl / kde je nahoře a kde je dole / a kde se já sám /nacházím"; "Ztratil jsem vše / Od důstojnosti až po tělo"). S poezií se to tu prostě myslí vážně způsobem, kterému lze uznat platnost: "Svrab odpoledne svědil k nesnesení / nad řekou tíha jako kolomaz / A přece někdo chodil v okouzlení / a někdo vzrušený měl hlas." Jistě, tuhle dikci známe, není nijak speciální, už jsme něco podobného mockrát četli, ale cítíš v tom až exaktní přesnost, je to koncentrovaný pocit, který se ani nedá vyjádřit lépe. Setkává se tu lehkost i moc výrazu. "Do tísnivého bujení / vlastního těla / už nevejde se víc / než střela // Krvavá loďka večera / ornamenty pluje / Neznámý nebo neznámá / Kdo kormidluje?" Jareš nedodržuje pravidlo, že báseň se má vystříhat přímého efektu - a působí to bezmála úlevně. Zkouší se vrátit zpátky ke slovu a jeho bezprostřední síle. "V tom slově se prohání bubliny vody a je tiché jako rybí volání a jako želví pláč." A tady máme ten začátek eposu s jeho svobodou i tíhou mýtu, který rekonstruuje slova, jež byla vyslovena: ponor a sestup k základům, kořenům, zdrojům. Slova, která překonávají Nic a zabydlují svět. První, ustanovující Slovo už zemřelo; zbývá ještě poslední slovo, na nějž čekáme a v němž je "všechno co bolí co není a co odchází aby se už nevrátilo". Takové slovo ovšem něco váží a dotknout se jej není bez nebezpečí, ale nakonec přece nezalituješ, žes ho vzal do ruky.
Josef Hrubý nedávno zemřel a Tomáš Kůs přichystal poslední autorovu sbírku Ano Ne (Hnízdo, Praha 2017). Plzeňský básník byl jistým způsobem šťastný případ - verš "Na chodníku leží pár vět" zní až erbovně. Báseň je především setkávání slov a v tom je jistota i úžas. Slova prostupují vším, každou věcí i všemi smysly, nabízejí se v každém okamžiku. Obvyklé a neobvyklé spolu hrají dámu. To ustálené je třeba prověřovat, konstelace přeskupovat, totožnost prověřovat ("Šli vzhůru / a podávali si / jeden druhému / schod po schodu a ruce"). Je povoleno, ba přikázáno kouzlit, nechat zmizet svět a znovu jej nechat vyvstat, báseň je čarodějná hůlka. Nade vším trůní básnické vidění ("Ve své temnosti / jsem tě zahlédl / v rybízovém keři [...] / Očima ti prosvítá maminka"; "nad námi jak ježci / se choulí hvězdy"). Vrchu ale nabývá nestálost všeho, radost se mění v nepokoj, a přichází asociace jako posel toho existenciálního: "Vybíráš z kamen popel / není to můj?/ Vyhoď ho pod trnky"; "Ve kterých podzimech jsme tady byli / Vzpomínej / jak jsme byli chudí / Co se stalo s bohy? / Byli tady? Nespravedliví? / Zdá se že jsou fuč / jak na nebi tak i na zemi"). Hrubý se chlubí, že "jde po čichu jako pes", a někdy taky narazí na špatnou stopu nebo se nechá zavést, ale často se dočká. Viz následující reminiscence, u níž vůbec nesejde na tom, nakolik je věrná ("Holan mi řekl: / Ty píšeš v noci? / A máš brýle? Zahoď je / Přijeď za mnou do Všenor / Vezmu tě na hřbitov / a na býčí pastviska / Až se vrátíme / uvidím tvůj obličej / ale ty můj ne"), protože každopádně vypovídá něco tak hlubokého o Holanově nátuře, až se zatají dech. Hrubého tvorba dlouho unikala pozornosti, dvě desetiletí byl také odsunut za bránu, jeho význam však daleko překračuje niku pouhého regionálního básníka. Jestliže o něm Tomáš Kůs tvrdí, že "poezií žil", lze tomu přisvědčit. A poezie žila v něm.
Pravá literatura má být co nejsložitější, důmyslně a rafinovaně komponovaná, mnohovrstevnatá, náročně strukturovaná, plná nekonečných a umně stylizovaných introspekcí atd. A co potom takový minimalismus? Proč by se neměl v literatuře uplatnit? Kamila Míková už v próze Useknutá ruka (1996) nabídla spontánnost zdánlivě bez velkých ambicí, která ale obsahovala zvláštní půvab. Svoje lidské a duchovní hledání ba zápasy tu předestřela zcela bezbranně a možná i naivně, nicméně podařilo se jí přesně zachytit rysy atmosféry přelomu osmdesátých a devadesátých let i krystalický obraz vlastní vážné psychické krize, to vše s velkou mírou neučesané přirozenosti a humoru. Kniha tvoří jakýsi pandán k Putnově Knize Kraft věnované stejnému období, ostatně autoři se znali a navzájem se zmiňují. Míková pak vydala pohádkovou férii Prababiččin klobouk (2011) a Spolek Dobrá čeština jí nyní vydává soubor próz Vosy, mravenci a mouchy (2017). Jde nejprve o deníček grotesek, nehod, svízelí a radostí všedního dne; vypravěčka zápasí zejména s technikou, jež není na její straně. Příhody svou nebezpečností vyvolávají o autorku strach, neboť některé ohrožující události patrně přitahuje. Její věcnost dává zápiskům bezprostřední poutavost s přídechem všudypřítomné absurdity, vycházející i z jejího usebraného pozorovatelství. "Pracuju pomalu, ale není kam spěchat. Dlouhé pauzy, kdy nemám co dělat a civím na ty prosklené výtahy, jak jezdí nahoru a dolu." Další část tvoří dialogy s manželem Martinem o katolických světcích, kdy se oba snaží konfrontovat jejich aureolu se životem. Je to rozjitřený, ale zaníceně upřímný svár, který nese také dispozici oslovit druhé, protože není sterilní, ale živý; z jeho poctivého nepokoje a zneklidňujících dilemat se rodí ukazatele cesty. Svazeček doplňuje ještě povídka téměř detektivní. Četba milá, zábavná, radostná a povzbudivá.
Dagmar Urbánková se v lyrických reminiscencích knihy Dům (Edice Revolver Revue 2017) vrací k nejranějším událostem z dětství. Tady se ale setkávají dva přístupy: prosté zaznamenávání evokací původních, ještě nereflektovaných zážitků a pocitů, a nynější básnická transformace či reakce. Vzpomínat a básnit. Souvisí to náramně, vzpomínky jsou poezie samy o sobě. "Pod zbytkem střechy visí po pradědovi dřevěná socha anděla. Tu mám tady za oknem. Dívám se na ni, když teď píšu. Mezi jeho křídly si dělají hnízda ptáci." Návraty jsou plné ostrých počitků, synestézií, kdy se všechno propojuje a splývá, zvětšující sklo strachů i požitků. "Všeho je hodně a je to velké", ten univerzální dojem dětství. Záření věcí a jejich neopakovatelná plnost, jedinečné představy o světě, který musí být domýšlen. A potom ten přechod do období dospívání, kdy "zahrady se zmenšují a já už jakoby odsud odcházím. Ze šťavnatého dětství." A z domu, který je tak velký, že v něm někdy nikoho nepotkáš, k domu, který je tak velký, že někdy celý den nikoho nepotká. Posun od něčeho živoucího k tomu, co druzí nejraději odstraňují a umrtvují. Zkrátka dům se musí prodat, neboť v Čechách "nastala smrt vesnice".
Minulost ale nelze opustit, protože stále trvá. "Vzpomínky ještě více přimykám k sobě." Výlet do minimalismu se vydařil. Platí v něm, že mluvit naprázdno se nevyplatí a každopádně méně je více.
Z Revolverky mi poslali ještě jednu knihu, o níž se nic podobného říci nedá. Jaroslav Formánek vloni vydal prózu Morituri, která je víc než mnohomluvná. Hrdina vaří polévku a čeká na přítelkyni, když tu ho zavolá profesor z fakulty, který čte jeho seminárku o Hostovském. Zaujme ho zde idea "lineárního času" a neprodleně vyžaduje s hrdinou rozhovor. Ten si tedy odskočí a nechá polévku polévkou a přítelkyni přítelkyní. Profesor mu odvypráví kunderovsky laděný příběh svého fatálního milostného vzplanutí ve Francii, které bylo po týdnu ze strany ženy lhostejně ukončeno, zatímco v něm zůstalo vězet navždy. Naneštěstí hrdinovu milenku, která se polévky nedočká, zatím někdo zavraždí. Do příběhu vstupují ještě další postavy a jejich rozsáhlé vnitřní monology o životě. Kdo je vrah, se nedozvíme, podezřelých je několik (možná jsem ale četl nepozorně a rozhodující indicii přehlédl), o vraha však jistě nejde. Jde o ten lineární čas ("Že je lineární čas časem jisté smrti, kterou však nemůže nikdy nic skončit, jestliže v každé situaci tato tajuplná síla nalézá dvě možnosti? A že smrt není nic jiného než situace?") Lineární čas člověka tlačí ke smrti a život tím osmysluje.
Redaktor knihy na deskách tvrdí, že kniha "zkoumá především příznačné podoby obecně lidského sklonu vyhýbat se poznání pomocí zažitých předsudků a myšlenkových i jazykových stereotypů". To je sice pravda, bohužel se to děje pomocí podobných stereotypů a klišé, které nic neosvětlují, pouze reprodukují. Uznávám, že takový postup už by vyžadoval literární mistrovství: zde ho však nenalézám. Situace i myšlenky působí šablonovitě, nepřekvapují, stvrzují pouze to, co jsme už věděli nebo tušili předtím. Dílo nevyniká ani stylisticky, s ohledem na záměr není mnohdy jazyk ujasněný ("Trevor mě pak postavil a šoupnul to do mě zezadu... jeho šlechtěné ruce na mých ňadrech" - zvýraznil JZ).
Z četby jsem byl už tak rozmrzelý, ale dodělala mě strana 97. "Dobrý večer, mohlbyste se mi ozvat, rád bych se vás zeptal na pár věcí ohledně vraždy Ireny Tomanové. Redaktor J. Peňáz, deník Blesk." Co to má být? Vtip? Šťouchanec? Nějaké sdělení či náznak? Do jednoho románu, pokud vím, zatáhl Peňáse Martin Nezval, ten mu ale zpotvořil jméno. Režisér Troška taky dával postavám jména filmových kritiků. Anna Bolavá obdařila bulvárního novináře myslím jménem Petr Málek, někdo takový ji asi učil na fakultě, jenže to je jméno úplně běžné. Když Jaromír Bosák dostal do komentáře k Lize mistrů na základě sázky Henrika Ibsena a Hedu Gablerovou, mělo to aspoň úroveň. To beru, tohle ne. Jaroslav Formánek už vydal lepší knihy, mnohem lepší knihy.
Svazek F. X. Šalda: Kritické projevy 14 (Institut pro studium literatury 2017) představuje předně monumentální editorské dílo, jehož se zhostili Luboš Merhaut a Michael Špirit. V případě takového výkonu je nutno číst poznámky od první do poslední už jenom z úcty k editorské práci. A pak samozřejmě ještě jednou - kolik nejrůznějších pozoruhodností a cenných a inspirativních odkazů tu najdeš. Pro literárního labužníka jednoznačná lahůdka, která se vychutnává.
V internetovém rozhovoru (Bubínek Revolveru 26. 2. 2018) mluvili editoři o zajímavém paradoxu: v nejhorších dobách poúnorového režimu vycházel Šalda bez cenzurních zásahů, posléze výběr textů stále více podléhal politickým intervencím, až se Šaldovy spisy uzavřely úplně. Možná že ve své vrcholné hodině se režim necítil Šaldou nijak ohrožen a nevěnoval mu pozornost; po vstupu do další fáze se poměr k šaldovskému projektu změnil. Konec padesátých let, po překonání krátkého vzepětí 1956-58, se nesl ve znamení opětovného ochlazení, ba přituhnutí. Režim přecházel do svého všedního dne, kdy nadšení a étos nahradila pouhá rutina a mechanismus. V té rutině byly slovní signály typu "Masaryk" nebo "Beneš" první na ráně a neměly šanci projít. O tom se nediskutovalo a teprve potom přicházely na řadu ideje. A šedesátá léta si kupodivu s Šaldou nevěděla rady. Je otázkou, do jaké míry v tom měl prsty dominující strukturalismus, jehož přístupům musel být Šalda přece jen vzdálený.
Velkou část knihy tvoří dobové polemiky. Jejich duch se nám velice vzdálil. Nejsem si úplně jist, že si k tomu můžeme gratulovat. Jistě: tolik malichernosti, nesnesitelných předhůzek, umanutosti, netykavkovitosti, lpění na detailech. Ale také skutečná víra ve smysl každého slova, chápání polemiky nejen jako zápasu o vlastní zájem, ale i o celou kulturu, bezpříkladné nasazení a vášeň. (Jakkoli se někdy lidé polemikou asi jen "zviditelňovali", protože napadnout Šaldu mohlo postavit do středu dění i kdejakého nýmanda, a není pochyb, že někteří tímto způsobem postupovali.) V dlouhodobém pohledu aktéři sporů měnili pozice a názory často desetkrát, což může vypadat nevěrohodně, jenže mnohdy to byl produkt opravdového vývoje, plod vnitřních i vnějších bojů, dynamiky kulturního procesu. Dnes nic podobného neexistuje, jen mrtvolné ticho a klid. Všechno sice nějak funguje, knihy vycházejí, občas má na ně někdo i nějaký názor, ceny se udělují, ale jinak je každému skoro všechno jedno. Člověk si zajišťuje vlastní potřeby a všechno přesahující ztrácí relevanci. Vlastně bylo štěstí žít v polemické době. Už se nám to asi nepřihodí.
Knihu jsem nestačil celou přečíst, ale už při listování mi několikrát vstoupily slzy smíchu do očí - Šalda uměl být ďábelsky vtipný a ironický. A to je další - nemáme teď ani polemiky, ani legraci. Svým způsobem jsme úplní chudáci. Ale teď máme aspoň příležitost kochat se jednou báječnou edicí.
28. února odpoledne proudily do baziliky svaté Markéty v Břevnově takřka nekonečné davy. Veřejnost se loučila s literárním historikem Jaroslavem Medem, který odešel takřka v šestaosmdesáti letech. Velká část těch příchozích byla očividně mladšího věku, nejspíš Medovi žáci převážně z teologické fakulty. Pro jeho vliv tedy rozhodovalo přímé působení daleko více než psané slovo. A tak se to s Jaroslavem Medem opravdu mělo. Jeho mluvený projev vynikal jadrností, ochotou jít k meritu věci i bytostným zanícením. Dovedl popsat situaci slovy pádnými a nehledanými, v textu se pak vyjádřil způsobem podstatně umírněnějším. Nebyl člověkem konfliktu, i proto tíhnul spíše k interpretaci než ke kritice, v níž se střetům vyhnout nelze. Miloval literaturu a kulturu způsobem, který je na ústupu. Stále více se rozevírají nůžky mezi přístupem čtenářským a přístupem vysoce teoretickým, v němž emoce nemají místo. Ten druhý postup však pro umění získá málokoho. Zůstává omezen na akademické prostředí a profesionální kruhy. Medova odevzdanost literatuře a schopnost ji zprostředkovat jako věc zásadního a životního významu však rezonuje všude a vždy. V tom také spočívá jeho odkaz a význam a publikované knihy jsou vedlejším efektem jeho životního zaujetí, vervy a nadšení. To není relativizace jejich hodnoty - ba právě naopak.
Jiří Zizler (1963), lexikograf a literární historik, pracuje v Ústavu pro českou literaturu AV. Jeho zatím poslední knihou je monografie Ivan Diviš. Výstup na horu poezie (2013).
>Na obsah
>Pošlete nám svůj komentář k tomuto článku
>Přímý odkaz na článek: http://www.souvislosti.cz/clanek.php?id=2236