"Žádné téma není dost velké"

(S Renátou Fučíkovou o radosti z vyprávění, Historii Evropy, největších dramaticích, škrábané kresbě a didaktické ilustraci)

Co pro vás znamená vyprávět? Je ilustrátor ze své podstaty vypravěč?

Ano. Někteří ilustrátoři se sice považují za ryzí výtvarníky a vytvářejí k literatuře výtvarný doprovod, ale já se řadím k těm ilustrátorům, kteří vypravěči jsou. Ilustrace v sobě nemusí obsahovat přímo nějaký epický výraz, ale už sekvencí ilustrací a jejich řazením můžete příběh vyprávět. A časem jsem se naučila příběhy i psát. Tedy převyprávět je vlastními slovy a ideálně obě formy vyjádření sloučit do jednoho celku. Ráda vyprávím obrazem i slovem.

Ve své monumentální Historii Evropy jste napsala, že minulost se jeví pestrobarevná, ale přiřadit barvu k dnešku si netroufáte. Je přítomnost bezbarvá?

To určitě není, ale barvu dnešku dají až ti, kteří jej budou za pár let hodnotit, naši potomci... Barvu vnímáme emotivně, ale jsem přesvědčena, že i ona dokáže příběhy vyprávět. Proto jsem se pokusila celé dějiny našeho kontinentu uspořádat pomocí barev: ilustrace jsou vytištěny na barevných papírech, a celá kniha tak působí jako průlet duhou. Možná někoho vyleká, že je historie světadílů až příliš barevná, jenomže já přece nedoprovázím dospělého, ale především dítě. Opravdu temným válečným či třeba morovým obdobím jsem přiřadila temné barvy nebo temný podklad a naopak obdobím vzmachu, tvůrčího rozletu a vzestupu životní úrovně jsem přiřadila barvy příjemné a teplé. Prostě okrové nebo terakotové barvy samy o sobě vyjadřují, že jsme se právě ocitli v něčem přívětivém - a pojďme si o tom vyprávět!

Nezakládá se potom vaše vyprávění na schematickém, černobílém podání? Plus versus minus, dobro versus zlo?

Snažila jsem se, aby tomu tak nebylo. Navíc jsme pracovaly v týmu, se spisovatelkou Danielou Krolupperovou, která mi pomáhala probrat se tou obrovskou spoustou pramenů, a historičkou Václavou Kofránkovou, která velmi pečlivě ošetřovala, abychom neříkaly historické nepravdy. Předem jsme se shodly, že chceme vyzdvihnout hlavně pozitivní, třeba i malé události, které jinak zůstávají ve stínu těch válečných, revolučních a jinak velkých dějů. Třeba že upřednostníme vědu, kulturu anebo obyčejné osudy dětí a žen. Samozřejmě to bylo velmi zbožné přání, protože velké události všechno válcují, ale myslím, že jsme byly jeden z prvních tvůrčích týmů, který se na tohle zaměřil. A v české literatuře pro děti bylo tehdy průlomové také to, že jsme se s nakladatelem rozhodly pro velký formát: čtyřsetpadesátistránková kniha, sedmdesát kapitol, sto čtyřicet dvoustranných ilustrací, nekonečný řetěz letopočtů. A když jsme teď Historii Evropy připravovaly k druhému vydání, doplněním posledních letopočtů bohužel přibylo několik neblahých událostí - tak to je právě doklad toho, že nikdy nevíme, jakou barvu má současnost.

Píšete historické příběhy jako rekonstrukci minulých dějů a tedy cestu k poznání pravdy, anebo prostě jako konstrukci a vydáváte se cestou hledání smyslu?

Nejraději mám hledání souvislostí. Nořím se do dějin a do studia jako poučený amatér. Poučený nadšenec. O dějinách toho znám hodně, ale ani tak si netroufám považovat se za historika. Vlastně se snažím vnímat ty příběhy a podklady očima dítěte. Bohužel děti v českých školách jsou vedené k tomu, aby sledovaly časové souslednosti, a vnímají pak dějiny rozparcelované na útržky. Já se jim naopak snažím ukázat, že ve stejnou dobu se něco podobného odehrávalo na opačném konci kontinentu nebo planety. Hledat tyhle souvislosti - jak ty vertikální v čase, tak i ty horizontální v prostoru - mě baví asi ze všeho nejvíc.

V edici Největší dramatici vydáváte "převyprávěné" hry: předloni to byl Shakespeare, loni Moličre & Pierre Corneille a Jean Racine. V souvislosti s francouzským svazkem dokonce mluvíte o "výpravných" textech čili řekněme vypravujících děj. Vy nemáte potřebu vymýšlet si příběhy svých knih?

Ne. A nestydím se za to, že to asi ani nedokážu. Já se považuju za pedagoga, v tom původním smyslu řeckého paidagógos - ten, kdo doprovází dítě. Takže já provázím děti jejich životem tím, že jim předkládám příběhy, které by měly znát. Snažím se jim je podávat tak, aby je to bavilo, aby to vnímaly a aby si z nich něco odnesly.

Takže zcela v duchu toho, co říká váš Kristián - ten "první spisovatel" - v přemyslovském příběhu Ludmila a Václav a Boleslav: "Vidím, že podání příběhu je stejně důležité jako obsah."

Přesně tak. Sbírám podklady a snažím se je převyprávět po svém.

Každý lidový zpěvák či vypravěč se vrací k tisíckrát odzpívanému a tisíckrát odvyprávěnému. Vypravěči, zpěváci ani sběratelé nejsou autory příběhů a písní, ale vtiskují jim něco neméně podstatného: svůj styl a svůj hlas. Jaké místo po Erbenovi, Němcové, Sušilovi, Bartošovi nebo třeba Edgaru Dutkovi pro sebe nacházíte?

S těmito velikány si naprosto netroufám se srovnávat! Ale pokud mám mluvit o svém stylu, tak bych ho přiblížila asi tak, že spoléhám na intuici. A taky spoléhám na svou rodovou výbavu: můj dědeček, doktor František Kroupa, byl historik a do dějin mě zasvěcoval už v předškolním věku. Babička byla malířka, zároveň sbírala lidové kroje z jižních Čech. Maminka, Alena Kroupová, byla sochařka slavné bruselské generace, měla doma zlaté medaile za keramiku z různých světových výstav. Když tyhle předpoklady sloučíte, dostanete kombinaci klasické vzdělanosti, vlastenectví a zároveň odvahu k současnému zpracovávání témat.

[...]

Připravil Petr Šrámek.

Renáta Fučíková (1964), výtvarnice a spisovatelka. Její knihy jsou zapsány na čestné listině mezinárodní IBBY a v prestižním katalogu White Raven, oceněny byly na bienále v Teheránu a třikrát nominovány na Astrid Lindgren Memorial Award. Několikrát také obdržela ocenění Zlatá stuha a Nejkrásnější česká kniha roku. Od roku 2016 působí v ateliéru Mediální a didaktické ilustrace na Fakultě designu a umění Ladislava Sutnara v Plzni. - Ilustrovala výběry klasických pohádek bratří Grimmů (1993) nebo Oscara Wildea (1995), ale i pohádky čínské, keltské nebo arabské. Iniciovala a ilustrovala nové převyprávění českých mýtů Staré pověsti české a moravské (napsala A. Ježková, Albatros 2005). Legendy a mýty zpracovala v autorských knihách pro nakladatelství Mladá fronta Jakub a hvězdy (2014) a Karel a rytíři (2016). Slovem a obrazem převyprávěla pro nakladatelství Albatros biblické příběhy Obrazy ze Starého zákona (2014) a Obrazy z Nového zákona (2016). Historií se zabývala v knihách pro nakladatelství Práh Historie Evropy. Obrazové putování (s D. Krolupperovou a V. Kofránko-

vou, 2011; 2. vydání 2017) nebo Praha v srdci. 189 příběhů města a lidí (2015). Ve stejném nakladatelství podnítila vznik řady "Největší Češi" a napsala a ilustrovala pro ni publikace Tomáš Garrigue Masaryk (2006), Jan Amos Komenský (2008), Antonín Dvořák (2012), Ludmila, Václav a Boleslav (2013), Jan Hus a Petr Chelčický (2014), Karel IV. - Ilustrovaný život a doba (2016) a Franz Kafka (napsal R. Malý, 2017). Ilustrovala také knihy Josefa Krčka Vánoce. Putování do Betléma (2011) a Příběhy dvanácti měsíců (obě Albatros, 2015) nebo Václava Cílka Krajiny domova (Albatros 2013), Brdy, hory uprostřed Čech (2015) a Tetín (obě Dokořán, 2017). Klasické divadelní hry v historických souvislostech předkládá v řadě "Největší dramatici" nakladatelství Vyšehrad: Shakespeare. 12 převyprávěných her v historických souvislostech (2016) a Moliére &. 7 převyprávěných her v historických souvislostech (2017). - Původní kratší verzi rozhovoru odvysílal Český rozhlas Vltava 10. ledna 2018.