Martin Pokorný

Nad úvahami Přemysla Blažíčka

Myšlenkovou cestu Přemysla Blažíčka zde není nutno shrnovat: její podrobný a mnohostranný popis nabízí Michael Špirit v doslovu ke svazku Kritika a interpretace, který zpřístupňuje veškeré Blažíčkovy časopisecky publikované práce a pomocí série bibliografií a rejstříků přináší přehledový aparát k celému jeho dílu.

Chci se zde krátce zastavit nad některými rysy Blažíčkova interpretačního přístupu. Hodlám tak učinit polemicky: myslím si, že Blažíčkovy interpretační výkony ani jeho šířeji zaměřené úvahy nemají onu závaznost a hloubku, která se jim někdy přisuzuje, a u některých argumentačních řetězců, které Blažíček zcela nebo s mírnými úpravami přejímá od filozofických autorů, mohu zkrátka jen konstatovat, že jejich půvab pro mne již vyvanul, a jiné opodstatnění než fascinační efekt pro ně nenacházím. Samozřejmě u Blažíčka respektuji a obdivuji odhodlání, s nímž se v nelehkých společenských i osobních podmínkách vydal po vlastní dráze, a lze jen litovat, že své dílo nemohl vytvořit za příznivějších okolností. Sám Blažíček by si ale jistě nepřál, aby tohoto faktu bylo užíváno jako záminky pro kritickou "ohleduplnost", a věřím, že stejného přístupu k mým následujícím výtkám budou schopni i ti, kdo o Blažíčkovo dílo pečují dnes.

1. Hlavní kámen úrazu, který spatřuji v Blažíčkově implicitní koncepci, se odvíjí ze snahy využít heideggerovských podnětů i mimo úzkou oblast především lyrické poezie, o které psal sám Heidegger. Literatura pro Heideggera - a pro celou řadu lyriků, dodejme - nepojednává o nějakém fiktivním světě (eine fiktive Umwelt, museli bychom překládat), nýbrž právě o světě, ve kterém žijeme (die Welt): chleba je chleba, země je země. Blažíčkův problém, zkratkovitě řečeno, zní, jak v daném rámci přejít od Trakla k Shakespearovi: z popisu fiktivních událostí (které jsou z definice odlišné od reality) pak musíme vyzískat onu vrstvu, jež má trvalou či obecnější platnost - ale která to bude? Nikoliv vztah Romea a Julie, ten je jenom vymyšlený; tedy třeba "láska vprostřed nepřátelství"? Blažíček sice odmítá tradiční humanismus s jeho pátráním po eticky výchovném poselství díla apod., i on ale z literárního textu extrahuje hodnoty, takříkajíc odnímá textově-

-narativní akcidenty, aby odhalil substanci, a svůj postup výslovně chápe jako zobecnění.

Tím ovšem do hry vstupuje celý okruh (pro pozdního Heideggera irelevantních) pojmů jako jednotlivé - obecné, příklad - typ, část - celek. Například na s. 325- 326 Blažíček kontrastuje šeď běžného, schematického pojetí skutečnosti jakožto "zkostnatělých konvencí" s uměleckým dílem, které nás "vtahuje do skutečnosti dynamičtější, mnohostrannější, jinak a výrazněji [... ] strukturované [... ]. Fiktivní, ontologicky méněcenná skutečnost nás otvírá skutečnosti 'skutečnějšínevnímaná chudá skutečnost našeho běžného života [... ]."Blažíček tu od popisu struktur žitého světa v husserlovském duchu plynule přechází k Heideggerovu hodnocení každodenního "ono se" jako života v upadlosti a celek aplikuje na porozumění uměleckému dílu, chápanému jako "fiktivní svět". Podobná operace je mimořádně problematická: pokud chápeme sediment žitého světa spolu s Husserlem jako svého druhu zkušenostní proto-abstrakce a předchůdné pojmy, pak konstatovat, že umělecké dílo (anebo pro Blažíčka: čtení díla) - tedy konkrétum - působí proti tomuto pozadí "dynamičtěji" a "mnohostranněji", je trivialita, kterou má umělecké dílo společné se všemi jednotlivými předměty. (Dílo chápané jako intencionální korelát různých čtení sice nebudeme považovat za konkrétum, ale také není zřejmé, že ho nutně budeme považovat za dynamičtější než všední skutečnost.) Pokud naopak pochopíme sediment konvencí po Heideggerově vzoru jako doménu anonymního "ono se", dlužno znovu upozornit, že Heidegger s "fiktivními světy" nebo s "bohatou obrazností" nikde nepracuje a umělecké dílo chápe vedle politického činu, pravé modlitby a dokonce i "autentické" práce jen jako jednu z možností, jak se otevírá bytí - ovšem přímo, nikoli zprostředkovaně.

2. Problém, na který Blažíček naráží, je samozřejmě pozoruhodný a hraje ve vývoji umění svou roli: položme deštník na pitevní stůl, a náhle se nám zjeví zcela jinak, nahlédneme lépe jeho strukturu, vidíme, co jsme dříve neviděli. Podobných jevů existuje ohromná škála, nepochybně hrají důležitou roli ve vývoji lidské osobnosti a staly se také programatickým cílem některých uměleckých směrů.

Otázka zní, jak podobné ozvláštnění či převedení do distance probíhá v uměleckém díle literárním, kde se koneckonců žádné předměty nevyskytují (ponecháme-li stranou drama). Je literatura odsouzena vždy zaostávat za "názornějšími" oblastmi umělecké tvorby, dnes především za filmem? Anebo proti těmto metodám objektivace přináší literatura cosi zvláštního - a pokud ano, co?

Jedna odpověď se nabízí: ne-dramatická literatura tematizuje samo prizma, sám způsob vidění, samu modalitu oddálení či ozvláštnění - čímž fakt ozvláštnění na jednu stranu zdůrazňuje, ale na druhou stranu relativizuje. Blažíček si význam vypravěčského prizmatu uvědomuje, ale nutno se ptát, zda dostatečně. Pro jeho knihu o Škvoreckého Zbabělcích je klíčová teze, že Danny Smiřický je zvláště vnímavým pozorovatelem; vedle toho se konstatuje, že ostatní postavy vyznívají typizovaně až ploše - což by nás, řekl bych, mělo vést k jistým pochybnostem právě ohledně Dannyho vnímavosti, neboť on je koneckonců jediným vypravěčem. Vyhraněnost a "omezenost" Dannyho vidění je podmínkou působivosti románu, ale zároveň nám umožňuje získat odstup nejen spolu s Dannym (vůči "velkým" dějinám), ale i vůči samotnému vypravěči. Blažíček postupuje právě opačně, snaží se navodit dojem blízkosti mezi Smiřickým a Škvoreckým a celé svědectví Zbabělců tímto ztotožněním posvětit - byť se mu přitom nejedná o historickou pravdu ohledně května 1945, nýbrž o cosi "podstatnějšího", totiž o dějiny jako takové. Ovšem pohled na dějiny zdola je zas jen kusem tradované ideologie, který se nám umělecké dílo může snažit sugerovat (jako to v jiných historických obdobích činilo s krásou olympijských vítězů, kurtoazní láskou nebo biblickou naukou o hříchu), ale nemůže ho sebeméně obhájit či prokázat. A pokud snad literatura hájí jiné hodnoty než filozofie, jak tvrdí Blažíček, pak z toho prostého důvodu, že hodnoty filozofie většinou hájí právě jen filozofové a nikdo jiný.

Četba literárního díla nám přináší jistou zkušenost a ve výkladovém aktu si ujasňujeme její vznik a uspořádání, tj. dosahujeme jistého poznání. Nutno se ptát: Jakého je toto poznání druhu? Máme je přijmout za své? "Kdo rozvíjí obecné úvahy tak, že se uměleckým dílem nechává opravdu vést, nemůže ztratit pevnou půdu pod nohama," říká Blažíček v návaznosti na Šaldu, Emersona, romantiku a vposledku renesanční platonismus, ale mýlí se: obtíž s rétorikou, jak na ni (s využitím všech rétorických nástrojů) upozornil Platon, tkví právě v tom, že "půda pod nohama", kterou nám řečník sugestivně nabízí, může kdykoli povolit - stačí pouhý okamžik a kouzlo je pryč. Tematizovaná nebo implicitní mínění, která dílo obsahuje anebo s nimiž stavebně pracuje, zůstanou z filozofického hlediska na rovině pouhých domněnek: chceme-li konfrontovat "výtěžky" literatury s "výtěžky" filozofie, argumentačně vždy zvítězí ta druhá.

3. Středem Blažíčkových výkladů je "svět díla", "fiktivní svět", ustavovaný uměleckým dílem. Podobné vyjadřování navazuje na obvyklý úzus, podle něhož lze mluvit o "světě techniky", "světě práva", "světě aristokracie", "světě zločinu" a podle stejného vzoru i o "světě řecké tragédie" nebo "světě Shakespearově". V běžném úzu se míní dvojí: buď jistý uzavřený kontext, do kterého se vždy vstupuje jen skrze určitý významový filtr, nebo určitá zavedená pravidla chování, často obojí. Totéž lze samozřejmě uplatnit i na literaturu - Zločin a trest je zaprvé určitý uzavřený jazykový celek, zadruhé děj románu využívá svébytného spektra tužeb, činů, typů psychiky apod. - ovšem spojovat s daným výrazem, který samozřejmě nepostrádá jistou sugestivitu, cokoli silnějšího, považuji za zrádné a argumentačně nepodložené.

Vytvářet uzavřené či dočasně uzavřené kontexty je obecným rysem řeči, příslovím a historkou počínaje, mýtem, rituálem a literaturou konče. Vstup do soudní síně v roli svědka, obžalovaného či soudce vyvolává svého druhu metempsychózu - jisté moje dosavadní vlastnosti ztrácejí relevanci, na druhou stranu získávám nové rysy - a stejně tak, ovšem možná právě jen takto, se liší Dublin, který vidíme na mapě, od Dublinu Joyceových povídek. Chceme-li si teoreticky skutečně projasnit fakt, že literární jazyk je schopen v jistém smyslu ustavovat svůj vlastní korelát, musíme si napřed plně přiznat, v jak ohromné míře je podobná "světotvorba", tj. tvorba kontextů, zcela běžným úkazem - a teprve na tomto pozadí hledat jedinečnost literatury. Podobné zkoumání se očividně zaměří na působení samotného jazyka - a nebude prohlašovat slovo díla za pouhou clonu, za níž teprve musíme odhalit jakýsi jiný svět a jeho scelující postoj.

4. A pokud jde o zmíněnou jedinečnost literatury, neradno z ní příliš rychle usuzovat na jedinečnost literární vědy. I přes život v ústraní Blažíček cítí, že institut nazvaný "literární věda" musí prokázat svou jednotu, mít svůj vyhraněný smysl např. v kontrastu s filozofií apod., a v souladu s teoriemi vědy, které v Evropě převládaly až do počátku 20. století, usuzuje, že tedy musí existovat cosi jako Literatura, svébytná oblast, z jejíž svébytnosti pak svou autonomii odvozuje i literární věda. Paralogismů je v této (u Blažíčka většinou implicitní, avšak zjevně vlivné) úvaze příliš mnoho na to, abychom je tu vypočítávali po jednom. Upozorněme, že např. "žába", "elektron" nebo "množné číslo" jsou sice přesně vymezené entity, ale samostatná věda o nich (pokud vím) neexistuje. Naopak univerzitní obory "anglistika" a "germanistika" zdárně kvetou a málokdo by jim upíral smysl, ačkoliv se nejedná o samostatný vědecký obor s vlastním předmětem a metodologií. "Klasická studia" jsou naprostý hybrid (antické Řecko a antický Řím mají společné především jedno: dohromady tvoří téma klasických studií), ale nezdá se, že by to klasickým filologům muselo vadit.

Je zcela dobře možné, že literatura představuje autonomní oblast, avšak přesto o ní není žádná "jedna" věda (či jinými slovy: neexistuje jedna interpretační metodika, kterou bychom mohli prohlásit za "pravou" a "autentickou"). Je možné, že literatura jakožto fenomén má svou autonomii, ale ta se neprojevuje např. jasnou dělicí čarou mezi texty literárními a neliterárními: některé knihy, např. Augustinova Vyznání nebo Saint-Simonovy Paměti, se zkrátka mohou projevit jako zdatné obojživelnice. A konečně je zcela dobře možné, že literatura z dlouhodobé perspektivy žádnou autonomii či vnitřní jednotu nevykazuje, pouze si svébytnost stále znovu nárokuje jakožto podmínku svého rozvoje, ale jedná se o svébytnost reaktivní vůči dobovému kontextu, nikoli všeobecnou - a jakékoli zamyšlení nad povahou literatury, které tuto možnost smete pod stůl pomocí pouhých floskulí, podle mého názoru selhává.

Domnívám se, že tyto otázky je nakonec možno vyřešit jen na půdě teorie řeči. Blažíček se opakovaně vyhraňuje proti koncepcím, které by z literárního díla chtěly činit výhradně jazykovou entitu, např. Barthesovo chápání díla jako systému znaků kritizuje coby "absolutizování pouhých předpokladů", podotýká, že svět díla "je něco docela jiného než prostá realizace smyslu jednotlivých vět" (s. 323 a 325). Podobné výtky vposledku stojí na domněnce, že jazyk jsou přece "pouhá slova", prázdné výdechy nebo skvrny na papíře (stejně jako vjem je jen odraz na sítnici, tělo jen soubor tkání atd.), za kterými nutno najít významy (u Blažíčka: proces četby, osobní hledání smyslu). Takto pojaté slovo-značka je vůči řeči, se kterou se setkáváme ve zkušenosti a která naši zkušenost formuje a tvoří, pouhým derivátem. Ať už moderní jazykověda vymezuje své abstrakce jakkoli, konstatujme, že literární tvorba jakožto objektivace jazykového celku v jeho sdělnosti staví na bezprostřednosti lidského žití-v-řeči, na fakticitě sdělnosti a porozumění, jež je nedílně spjata i se svou temnou stránkou - neporozuměním, zkreslením, zapomněním. Chceme-li pochopit bytí literatury, musíme - domnívám se - nejdříve přijmout a pochopit řeč v její svébytnosti a v šíři jejích působností, její "umocněnosti" v rozmanitých typech pohybů a aktů.

Mé námitky nejsou systematické, mají sloužit jen jako podnět k zamyšlení; pokud se ukáže, že by se od nich mohla odvíjet plodná diskuse, rád se je pokusím zpřesnit či doplnit. Pokud jde o náčrt vlastního přístupu ke zde nadhozeným tématům, který by samozřejmě k pochopení kritických výtek též mohl přispět, chci se o něj pokusit v některém z příštích čísel Souvislostí. Nakolik mé výhrady postihují jádro Blažíčkova přístupu, ponechávám na čtenáři; za zřejmé považuji, že se Blažíček těmto otázkám nevěnoval s dostatečným záběrem, a pokud tak dnes čtenář učiní za něj (ať už v jeho jménu, nebo kriticky), jistě to bude ku prospěchu věci.

Přemysl Blažíček, Kritika a interpretace. Praha, Triáda 2002. Uspořádal Michael Špirit.