O únoru 1948 a ztrátě historické paměti, Courtrai 11. července 1302 a Pozemských mocnostech

Únor 1948 bývá považován na rozhodující mezník československých moderních dějin. Pro většinu české společnosti začíná komunistickým "pučem" období totality, jež poté v tvrdších či měkčích podobách trvala až do listopadu roku 1989. Únor 1948 v tomto ohledu zapadá do "magických" osmičkových roků, jež měly rozhodujícím způsobem segmentovat české či československé dějiny.

Ve skutečnosti však únor 1948 představuje předěl jen zdánlivý. Řada historiků, kterým nejde pouze o historický marketing v podobě osmičkových let, se dnes kloní spíše k názoru, že únor 1948 je pouhým dovršením zásahů do politické, ale zároveň i sociální struktury československé společnosti, jež nastaly po květnu 1945, respektive v důsledku dohod uzavřených mezi reprezentanty politického exilu v Londýně a Moskvě v posledních letech druhé světové války. Jako první na ony zásahy do sociální sféry, respektive na přestrukturování společnosti v představách tzv. demokratických stran na jedné straně a strany komunistické na straně druhé, upozornil sociolog Miloš Havelka. Ačkoli byly jeho názory původně spíše odmítnuty, dnes je vyznává stále více historiků střední a mladší generace. Je to způsobeno odklonem od politického nazírání světa. Na druhé straně však rozhodně nejde říci, že by tento přístup vyviňoval české a slovenské tzv. demokratické strany z jejich selhání v únoru 1948. Pravdou je spíše opak, neboť je v tomto přístupu kladen důraz na skutečnosti, že právě ony tzv. demokratické strany souhlasily s omezením politického spektra zákazem ostatních prvorepublikových stran a že i ony daly souhlas se znárodňováním i s odsunem sudetských Němců, což ve svém důsledku vedlo k radikálním zásahům do sociální sféry. Postoj těchto tzv. demokratických stran je možné označit houellebecqovským pojmem "podvolení", v němž je skryta nenásilnost i pozvolné přizpůsobení se podmínkám, jež nakonec vedly k únoru 1948.

Otázkou však je, jak je tento zvrat ukotven v české historické paměti. Na jedné straně se právě teď skloňuje nynější selhání tzv. demokratických stran, jež nejsou s to vystoupit jednotně jako opozice vůči stranám a hnutím populistickým, které podkopávají či dokonce zpochybňují principy parlamentní demokracie. Onen partikularismus patrný u tzv. demokratických stran let 1945-1948, jenž z většiny učinil podvolenou entitu, se dnes jakoby opakuje. A je proto vcelku paradoxní, že dnešní tzv. demokratické strany v nastalé situaci hrozí při líčení chování populistických stran a hnutí možným návratem do dob totality a přímo se odvolávají na radikální změny po únoru 1948. To, že jednou z příčin oné lehkosti a snadnosti uchopení moci komunisty v roce 1948 byla ona dosebezahleděnost tzv. demokratických stran a neschopnost vystupovat jako jednotná politická síla, si však neuvědomují. A proto se stávají stále více podvolenými.

Pokud však mluvíme o tom, že pro většinu české společnosti začíná komunistickým "pučem" období totality, chytáme se tím do pasti vlastních iluzí. Podíváme-li se na průzkum České televize, v němž se respondentů z řad mladších generací redaktoři ptali, co to byl "Vítězný únor", pak absolutní neznalost této události nepochybně svědčí o skutečnosti, že komunistické dějiny dnes nejsou součástí každodenních rodinných vyprávění a už vůbec ne reflexe většinové masy potenciálních voličů. Školní vyučování se komunistickým dějinám nevěnuje buď z toho důvodu, že na ně není v posledních předpřijímačkových či předmaturitních ročnících čas, nebo prostě proto, že je učitelé nechtějí z nejrůznějších důvodů (osobních, politických, setrvačnostních) vykládat. Bez elementárních školních znalostí se ale většina společnosti stává historicky rezistentní a hodnotově neukotvenou. Potom však apely na možný návrat totality či února 1948 vyznívají většinově zcela naprázdno a jsou pouhou rétorikou tzv. demokratických stran.

Ona ztráta historické paměti však rozhodně není vlastní pouze české společnosti. Když moje třicetiletá neteř šla se svými italskými kamarádkami na Novém Zélandu z kina z filmu Dunkerk, tak se o několik let mladší dívky zeptaly: "Ty, to byl dobrej film. Ale prosím tě, proti komu tam ti Angláni bojovali?" Při takto fatální neschopnosti orientovat se v minulosti proto nepřekvapí ani intence polských zákonodárců zakázat mluvit o polských koncentračních táborech. Motivace polských zákonodárců jistě byla jiná, přesto v ní můžeme vidět i jakýsi ozvuk vyprchání historické paměti. Protože co se vybaví obyčejnému dvacetiletému Američanovi či Italovi, když slyší o polských koncentračních táborech. Jistě nejdříve to, že v nich vraždili Židy Poláci, nikoli, že šlo o nacistické tábory zřízené na území dnešního polského státu, jenž za druhé světové války vůbec neexistoval. To, že mnozí Poláci měli svůj podíl na pronásledování Židů v době druhé světové války, stejně jako se mnozí protektorátní činitelé, politiky počínaje a policisty konče, spolupodíleli na perzekvování českých Židů a cikánů, je neoddiskutovatelnou skutečností, avšak při absenci elementární historické paměti se dnes fakticky cokoli může stát heslem, které političtí populisté zneužijí a využijí pro svůj politický a potažmo i ekonomický zisk. Bez toho, abychom vrátili elementární historické znalosti do širšího povědomí, se však onoho populismu už nikdy nezbavíme.

Courtrai 11. července 1302

Jsou politické dějiny středověku mrtvé? Tato debata před více než sto lety hýbala francouzskou a německou historiografií. A hýbe jí i dodnes, přes všechny metodologické inovace, s nimiž historici přišli. Dnes se samozřejmě psaní o politických dějinách výrazně liší od uvažování o středověké minulosti na přelomu 19. a 20. století. Před historiky již dávno nestojí takové výzvy, jaké musel řešit Marc Bloch, když chtěl oproti klasickým politickým dějinám postavit antropologicky a mentalitně pojatý výklad proměn vztahu společnosti k divotvorné moci francouzských a anglických králů v dlouhém časovém horizontu 13. až 19. století. Na druhé straně vědomý odliv od politických dějin především po druhé světové válce, kdy začal hrát prim strukturalismus a kvantitativně pojaté bádání, nutil historiky zamýšlet se nad dějinami s novou perspektivou. Vyčerpání z metodologických obratů, které prožíváme dnes, však nastalo mnohem dříve, než historiografii opanoval v současnosti tak nadužívaný pojem diskurz.

První vědomou renesanci politických dějin představuje dodnes v mnoha ohledech inspirativní Neděle u Bouvines. 27. červenec 1214. Její autor Georges Duby ji napsal v roce 1973. Kniha o dobovém vnímání bitvy, která zásadně na desetiletí ovlivnila podobu říšských, ale i francouzských a anglických dějin, stála u počátku Dubyho uvažování o sociopolitických fenoménech hýbajících středověkou společnosti. Ve srovnání s dalšími jeho pracemi se však nakonec jednalo o knihu dosti výjimečnou. Proč na ni Duby nikdy nenavázal, je otázkou, protože Neděle u Bouvines byla ve své době přijata velmi pozitivně, právě jako pokus o návrat k politickým dějinám, jež mají výrazný kulturní rozměr. A popravdě řečeno, žádná srovnatelná práce s Nedělí u Bouvines dodnes nevznikla. Může to být ovlivněno výjimečností pramenů, ale mnohem spíše za tím stojí skutečnost, že ortodoxní středověcí medievisté, kteří dějiny nazírají prizmatem válek a politických střetů, se na Neděli u Bouvines dívají s jistou skepsí.

Možná i z tohoto důvodu nenajdeme v knize Xaviera Hélaryho Courtrai 11. července 1302 (Karolinum 2017, přel. Věra Soukupová) žádný zřetelný ohlas Dubyho knihy, nemluvě o přihlášení se k Dubyho metodě. Hélary je primárně vojenským historikem. Na jeho knize je to jasně patrné, neboť největší pozornost věnuje popisu královského vojska Filipa IV. Sličného, s důrazem na jeho velikost, způsob shromažďování a na jeho předchozí válečné zkušenosti. Stejně podrobně se zaobírá vojskem flanderským včetně jeho výzbroje a výstroje. Centrem jeho vyprávění není paměť bitvy u Courtrai, která výrazně zasáhla do svobody obchodem kypících flanderských měst, nýbrž její samotný průběh. Při jeho líčení se nejvíce uplatňuje autorova metoda, která se liší od Dubyho, jenž přiznává "oprávněnost" všem pramenům a primárně ho zajímají intence jejich autorů, nikoli jejich "pravdivost". Hélary sice vědomě odmítá dodnes častý přístup nejen politických, respektive vojenských historiků zkombinovat všechny prameny. Vůči tomuto přístupu však staví přece jen subjektivní - i když svůj přístup pojímá jako objektivní - hodnocení věrohodnosti toho kterého pramene, respektive jeho jedinečnost. Zjednodušeně řečeno, pokud někteří kronikáři opisují jeden od druhého, jsou pro něho méně věrohodní než kronikář Van Velthem, jenž píše svébytným způsobem, i když si (podle Hélaryho) i on v některých případech vymýšlí.

Hélaryho metoda je jistě legitimní a čtenářsky jednoznačnější než komplikované Dubyho uvažování. Ve svém pojetí se však přece jen až tolik neliší od starších historiků bitvy u Courtrai, které Hélary za jejich přístup vehementně kritizuje. V konkrétních případech autor líčení jednotlivých kronikářů spíše jen komentuje, než aby zkoumal jejich autorské intence. Tím se ale poněkud odchyluje od svých premis. Nejvíce je to patrné ve stěžejní kapitole nazvané Poslední útok. V ní totiž po mém soudu autoritativně rozděluje líčení jednotlivých kronikářů na důvěryhodné a nedůvěryhodné a sám vypráví příběh, který si ve skutečnosti na podkladě pramenů, s vírou v existenci "prapramene", sám zkonstruoval.

Odhlédneme-li od této autorské pasti, do níž se Hélary tak trochu chytil, pak jeho reflexe kulturních a sociálních aspektů středověkého válečnictví, jak se promítly do bitvy u Courtrai (otázka cti, zrady, kritiky rytířstva) a jak byly soudobými pozorovateli a glosátory hodnoceny, jsou trefné a rozhodně ne povrchní. To samé platí i pro jeho reflexi nacionální podmíněnosti přístupu k bitvě u Courtrai v moderní historiografii počátku 20. století, v níž soupeřily národní verze francouzské a vlámské. Jejich nejvýznamnějšími hlasateli byli Henry Pirrene a Frantz Funck-Brentano. To, že Hélary nakonec dává za pravdu Pirrenovi, není podstatné, protože tak nečiní z nacionálního hlediska, nýbrž z hlediska "pravdivosti", již se pokusil vyložit. Podstatná je naopak skutečnost, že v historickém povědomí bitva u Courtrai ve francouzské a vlámské kolektivní paměti dodnes vzbuzuje emoce, a činí tak středověké dějiny živými. Ostatně kdo se kdy procházel Bruggami, na toho jistě stejně jako na mne ozvuky tzv. jitřní mše dopadly i přes ryčící davy turistů, které minulost zajímá jen v její zkomercionalizované podobě.

Pozemské mocnosti

Michael Burleigh rozhodně nepatří k historikům, kteří zahleděni do svého tématu po celý život bádají výhradně nad minuciózními tématy, bez ohledu na širší souvislosti. Burleigh je pravým opakem atomizace vědění a co nejužší specializace, která dominuje soudobému akademickému prostředí. Jeho záběr je naopak velmi široký. Ve svých knihách je rozkročen mezi konec 18. a polovinu 20. věku, s výhledem do nedávné současnosti, jež se jen pozvolna mění v minulost. V českém prostředí byl znám především jako historik "třetí říše", nazírané politicky, sociálně a kulturně. Studium dějin nacismu ho však přivedlo ke zkoumání totalitarismu, tedy ke studiu pojmu, jenž začal být před lety revizionistickými historiky zpochybňován jako neadekvátní, schematický a nevztažitelný na tak odlišné fenomény, jakými byly fašismus a bolševismus.

Ačkoli je Burleigh velmi dobře zpraven o nejrůznějších kritických pohledech na teorii totalitarismu (s autorem jedné z nejlepších přehledových knih o historiografii totalitarismu, s Wolfgangem Wippermannem, sepsal práci o Německu jako rasistickém státu), odmítá ji opustit a pokouší se ji nahlédnout prizmatem politického náboženství. Je svým způsobem paradoxní, že jeho kniha, vydaná anglicky v roce 2008 (o "Velké" revoluci v ní ale samozřejmě není ani slovo, neboť užívání pojmu Velká francouzské revoluce patří do arzenálu marxistického dějepisectví; naopak v originálním názvu je kladen důraz na konflikt mezi náboženstvím a politikou: Earthly Powers. The Conflict between Religion and Politics from the French Revolution to the GreatWar), pojednávající o snahách církve udržet při životě tradiční spojenectví trůnu a oltáře v době mezi Francouzskou revolucí a koncem prvním světové války, se vědomě hlásí k teorii totalitarismu. Ono přihlášení se k teorii totalitarismu má jasný účel. Kořeny totalitního způsobu myšlení, respektive kořeny totalitních režimů totiž Burleigh spatřuje právě v prosazení se politických náboženství 19. století, vycházejících z osvícenství Francouzské revoluce. K oněm politickým náboženstvím Burleigh řadí v chronologické řadě jakobínství, bolševismus, fašismus a nacismus. Za společného jmenovatele všech těchto politických náboženství považuje transformovaný či spíše uzurpovaný křesťanský symbolismus, jenž je ve své (zkarikované) podobě obsažen v symbolice národního státu, dělnického hnutí a poté i v symbolice bolševismu, fašismu a nacismu. Všem těmto politickým náboženstvím, vycházejícím z osvícenské sekularizace křesťanství, je podle Burleigha společný utopismus a víra v nového člověka, člověka bezmezně vyznávajícího pokrok. Při hodnocení oněch utopických politických náboženství se však ostře staví proti tezi, že by politické náboženství ve věku pochyb, tedy ve věku 20. století, sloužilo jako náhražka tradičního náboženství.

Úvod k Burleighově knize (Pozemské mocnosti. Politická náboženství od Velké francouzské revoluce do 1. světové války, Leda 2016, přel. Alena Faltýsková) vyznívá ideologicky. Je plný silných tezí, ovlivněných Raimondem Aronem a Erikem Vogelinem, a rovněž plný negací názorů, jež politická náboženství 20. století spojují s islámem či jež je naopak pojímají jako protináboženské náhražky tradičního náboženství. Jestliže autor v něčem hledá souvislost mezi středověkem a 20. stoletím, pak pouze v jisté podobnosti programů totalitních stran a milenaristických kacířů, tedy podobně, jak kdysi středověký milenarismus interpretoval Norman Cohn. Jinak však politická náboženství, zrozená v mnoha podobách v 19. století a dovedená k "dokonalosti" v bolševismu, fašismu a nacismu, s důrazem na primát leninského a stalinského bolševismu, interpretuje jako důsledek sekularizace politického myšlení v 18. století. Proto je třeba Burleighovu knihu číst jako velmi hutné dějiny evropské sekularizace. Sekularizace ve svých důsledcích vedla k mnoha projevům: nihilismu, okázalému liberalismu i vlažné křesťanské víře. Zesvětštění však neprobíhalo, jak detailně ukazuje na příkladech Francie, Německa, Rakouska či Belgie, lineárně. Naopak, skoků, přerývání a dokonce i návratů k tradiční "transcendentní" společnosti bylo v 19. století mnohem více, než si zkratkovitě myslíme. Stejně tak je ale možné tuto knihu číst jako příběh kulturních válek mezi křesťany, protestanty a katolíky, válek pevně zakořeněných v reformaci a protirefor...maci 16. a 17. století, jako příběh nesmiřitelných střetů mezi liberály a socialisty, popřípadě jako příběh opakujících se zásahů nejrůznějších náboženských institucí do politického života, ve snaze obnovit jednotu mezi mocí státní a církevní. Dlouhé 19. století je v tomto ohledu spíše marnou snahou, v níž se ona jednota postupem doby stále více vytrácí a je nahrazována utopickými náboženskými představami hlasatelů nového sociálního náboženství (Henri de Saint-Simon, Robert Owen, Auguste Comte či Karel Marx), popřípadě radikálním individualismem, jenž onu jednotu zcela popírá. Ve chvíli, kdy je většina intelektuálů přesvědčena, že došlo k zásadnímu a nevratnému narušení provázanosti trůnu a oltáře a kdy sekularizovaná společnost Západu začne věřit ve slastné vítězství pokroku, se však v bolševické podobě objevuje nové a ideologicky nebývale silné politické náboženství se svou agresivní náboženskou symbolikou, jež spojení trůnu a oltáře dovede do totalitní podoby.

S mnohými Burleighovými soudy je jistě možné polemizovat, stejně jako je možné znovu a znovu zpochybňovat onu transcendentní podobu totalitárních politických náboženství. Zároveň je však možné se spolu s ním i tázat, jakou podobu získala politická náboženství v 21. století, v širokém spektru americkým ultrakonzervativismem počínaje a militantním ekologismem konče. Každopádně je v mnoha moderních politických náboženstvích nynějšího věku obsažen návrat k počátkům a znovuobjevování (nového) člověka, naplněné staronovými utopistickými představami, v nichž se tu a tam mihne i onen zdánlivě mrtvý středověký milenarismus i s jeho apokalyptickými podobami.

Martin Nodl (1968), historik, redaktor, editor, pedagog. Jeho zatím poslední knihou je Středověk v nás (2015).