Marta Ljubková

Šest próz hledá Litera

Knižní ceny Magnesia Litera jsou jediné na domácí scéně, které popularizují literaturu v celé její šíři. Největší pozornost v nich patří naší próze - a to ne proto, že by vyčnívala například nad poezií nebo nad překladovými texty, ale důvodem je, že porota každý rok nominuje nikoliv tři tituly, jak je to obvyklé v ostatních kategoriích, ale musí jich najít hned šest. Slovo "musí" je zde namístě; když jsem se kdysi, jako členka poroty, dožadovala snížení počtu, vysvětlili mi organizátoři, že toto číslo je nutné mimo jiné i pro jeho reklamní využití: mezi čtenáře se tak dostanou informace o větším množství domácí prozaické produkce. Tenhle argument je ovšem dvojsečný. Nakladatelé jsou jistě rádi, protože oceněné knihy se těší nadstandardní publicitě; porotci se však často ocitají v tristní situaci a práce pětičlenné skupiny hodnotitelů se zhusta mění na taktické vyjednávání o tom, co ano a co už v žádném případě ne. Bylo to tak po tři ročníky, kdy jsem v porotě působila (a přinejmenším jedna nominovaná kniha mi "v žaludku" leží dodnes), pochybuju, že by to teď mohlo fungovat o moc jinak. Od doby svého porotcování jsem se tudíž zdržela komentářů typu "tohle by tam rozhodně nemělo chybět", a spíš každoročně očekávám, co tedy chybět nebude. (Tady narážím zejména na komentář Daniela Konráda na aktualne.cz, v němž se podivil nad absencí Citlivého člověka Jáchyma Topola mezi nominovanými. Z toho, co jsem o této próze napsala v Souvislostech 2/2017, je můj postoj ke zmíněnému románu myslím zřetelný, ale jak jsem uvedla - porota má právo na svůj vkus.)

Moje následující úvaha souvisí spíš s tím, co v nominacích loni bylo - aniž bych hodnotila, co nikoli - a jaký je tedy vkus posledních porot.

Literu za prózu si loni odnesl Marek Šindelka za novelu Únava materiálu a knihou roku se stalo Jezero Bianky Bellové - už poněkolikáté se verdikt prozaické poroty lišil od hlavní ceny, širší porota vybrala z nabízených titulů jinou prózu. Myslím, že to hodně vypovídá o celkové tendenci: zatímco do nominačního výběru se schová leccos a porota se pak shodne na knize s určitou literární hodnotou, širší fórum potvrzuje komerční potenciál ceny a zhusta volí čtenářsky přístupnější, řekněme líbivější nebo stravitelnější titul. Šindelkův text nad ostatními - když pominu formálně experimentující, v domácí próze jedinečnou Zuzanou Brabcovou, která byla loni nominována za Voliéry - vyniká snahou o tematický experiment a vybočení z domácí tradice. Tím myslím zejména návraty do minulosti, jak se o nich můžeme dočíst v dalších nominovaných knihách, Ratajském lese Aleše Palána a románu Všechno je jenom dvakrát Michala Přibáně. Vrátila se nám i naše stará známá, oblíbená hospodská historka v podání Ladislava Šerého v jeho knize Nikdy nebylo líp (ve chvíli, kdy tenhle text píšu, slaví šedesáté narozeniny ikona tohoto žánru Emil Hakl).

Více či méně dravě - obvykle spíš sterilně - odvyprávěný příběh z minulosti se stal téměř vstupenkou do literové společnosti; zejména na půdorysu velkého, "společenského" románu se však odhalují všechny slabiny a průměrnosti domácí literární produkce. V lepším případě se jedná o slušný mainstream, který patří do televizních pořadů o literatuře, ovšem vybočení z pohodlných, pěkně zajetých kolejí napínavého vyprávění ze střetu velkých a malých dějin se ovšem koná jen málokdy.

Bianca Bellová svým Jezerem přesvědčila porotce napříč obory a jistě získá hodně čtenářů, zato držitel prozaické ceny Marek Šindelka zůstává paradoxně ve stínu ocenění Kniha roku - ta jako by byla potvrzením větší kvality či přinejmenším většího "významu". Bianca Bellová napsala příběh, jehož kulisy (nebo motivy, chcete-li) bychom v moderní domácí tradici našli též: zanedbaná vesnice na konci světa, bezčasí, ale zřetelná diktatura, zkažená voda, rodinné prokletí, násilí na dětech, alkoholismus atakdále, ale hlavně dětský hrdina, od útlého věku zkoušený sirotek procházející opravdovými ztrátami a traumaty, nicméně posílený jde dál, opustí rodnou ves a nakonec najde pravdu. Se zjednodušením, ale bez ironie: u Topola, Hůlové, Zonové, Ryšavého - a u mnohých dalších, ale u těchto především - bychom našli zmíněné atributy, a teď je tedy Bianca Bellová velmi zručně osadila jednoduchou metaforikou a v krátkých, ostrých větách předložila čtenářům. Čtivé, živé dialogy, reportážní, napínavý aktuální prézens, zároveň ale naprostá nezáludnost, přímočarost (v kombinaci s relativně drsným dějem), nechybí ani politický jinotaj - celé to odkazuje na Rusko a tamější režim, potažmo na jakýkoliv nesvobodný, nesmyslný režim, který korumpuje a ničí lidské životy...

To vše z Jezera dělá knihu, kterou zhltnete na jeden zátah, a docela dobře se hodí i na pláž nebo do tramvaje.

Abych se vrátila na začátek své úvahy: že se kvalitní mainstream zalíbí nejvíce, to je pochopitelné, dokonce si myslím, že Jezero by se úspěšně prodávalo i bez literární ceny. Je to typ díla, které vámi jednorázově otřese, nebo aspoň se trochu zachvějete, způsobí vám zřejmě dočasný čtenářský zážitek, ale z literárního hlediska se jedná jen o zručně postavenou knihu bez přesahu. Jiří Peňás píše na přebalu knihy, že vidění Bianky Bellové je "nesentimentální, brutální a přitom jaksi mateřsky živočišné" - čímž přesně, ale nechtěně vystihuje základní rozpor knihy a její nedostatek - čtenářem je podle všeho potřeba zatřepat, ale taky ho musíme trochu pohladit. Což je další takový obvyklý manévr české literatury. Hlavně aby to čtení nebylo moc složité.

Jsem ráda, že tímto si - už poněkolikáté - nelámal hlavu Marek Šindelka. Únava materiálu vlastně taky sleduje chlapce na cestě, tenhle se ovšem nepohybuje v bezpečném "literárním" (rozuměj metaforickém) světě, ale v současné Evropě, respektive na cestě do ní. Kulisy novely jsou tentokrát rozostřené a kniha vyžaduje opakované čtení, autor se snaží zamlžovat, kdo je vlastně na cestě kam a kterým směrem se vydá. Odkaz na současnou uprchlickou krizi je zřetelný v jednotlivých reáliích, jež známe z médií, konkrétní realizace a příběh cesty je nicméně velmi osobní, podaný se silným důrazem na psychologickou situaci odcizení, osamění, vyloučení. Nejednoznačné vyznění nechává hlavního hrdinu putovat prakticky kdekoliv v Evropě (ano, mohlo by to být i v České republice), novela je nervní, těkavá, místy doslova nepříjemná - a to i tím, že se autor pokouší uchopit téma, které se nás bytostně týká, a přitom ho jako společnost soustavně odsouváme.

Šindelkova próza ovšem dokládá další z neschopností (nebo leností) české literatury - klenout široký oblouk a vést ho k promyšlenému konci. Většina textů končí otevřeně, to se ostatně týká i Jezera Bianky Bellové, chybí snaha příběh dovyprávět, a tím nemyslím nutně doslovný happyend. Pocit naplnění ze silné dějové linky často absentuje, a nemůže se dostavit ani proto, že autoři po rozhodném, promyšleném konci snad ani netoužili či o něm neuvažovali. Hlavní hrdina Bellové vstupuje do jezera, Šindelkův si pouští televizi - nic se neřeší, to nejzásadnější finále zůstává na čtenáři. V kontextu současné prózy to působí až jako slabost, třeba Přibáňův román končí slovy: ",Jo,' řekl jsem a napadlo mě, že to dlouhé dětství možná stále ještě nekončí." Neodvaha "skončit" je pro současnou českou prózu typická. A my zase jako bychom neměli odvahu ocenit knihy, které se nebojí jít proti proudu. Možná je to tím, že takových jich u nás šest do roka nevznikne.

Pro letošek vybrala Magnesia Litera sexteto Anna Bolavá, Lucie Faulerová, Ondřej Horák, Ivana Myšková, Josef Pánek a Petra Soukupová. Pokračování příště.