Marie Langerová

Pár poznámek k Holanovským nápovědám

Jiří Opelík napsal pro německého nakladatele esej o díle Vladimíra Holana. Přestože esej, je to kniha věcná a plná rozborů, její jazyk balancuje mezi vědeckým pojmoslovím, cizojazyčnými obraty a básnivostí. Opelíkova práce postupuje chronologicky a neodkazuje na použitou literaturu, byť se tu míhají jména básníků i kritiků. Opelík - kritik, historik, lexikograf, bibliograf si nad Holanovým dílem ponechává svobodu interpretace: jde tak daleko, že o kriticích Holanova díla někde dokonce píše jen v narážkách ("Holanův bývalý blízký přítel", s. 11; "jeden holanovský interpret", s. 61; "jeden dobový kritik", s. 110 ).

Na záložce autor omlouvá místa, která mají být "českému čtenáři" notoricky známa. Myslím, že nejsou práci na škodu, naopak. Holanovo dílo je v duchu výkladu, v krátkosti a velmi přesně tu a tam usazeno do historie. Vladimír Holan tak vystupuje konečně také v dramatech vnějších událostí (válka i komunistické ideály) a nikoli jen jako básník osamělosti a uzavřenosti. To vše je v souladu s postupem, který Opelík zvolil, dokládá to jeho výhody. Chronologie vychází z rukopisné mapy a ta dává do pořádku komplikované vydávání Holanova díla. Perfektně orientuje čtenáře v spletenci způsobeném Holanovými přerušenými možnostmi publikování, který nerozmotal ani Justlův způsob uspořádání Holanových Sebraných spisů. Na s. 113- 114 najdeme pak u Opelíka soupis Holanových tištěných prací z let 1949- 1962, ten můžeme porovnat s daty vzniku rukopisů. Tak se ukazuje Holanovo dílo z historické perspektivy, odkud vystupují souvislosti jako pevné východisko.

Holanovské nápovědy jsou tedy především výkladem historika, který poctivě přistupuje k dílu (na záložce se mluví o soustředění na život textu, nikoli na život autora), aby od Holanova Vanutí sledoval proces zakládání, zakládání života v básni.

Výklad se svým způsobem dopracovává "sebeuvědomování" poezie, které sledoval ve své holanovské monografii Přemysl Blažíček - s tím zásadním rozdílem, že zatímco Blažíčkův pohled, zaujatý fenomenologickým hlediskem a předmětností Holanova díla, si bral za základ polaritu mezi Holanovou ranou poezií a Rudoarmějci, Opelík, který staví básníka jako významného existencialistu (a pracuje s Holanovými obraty fenomenální- noumenální), pokládá za Holanovy vrcholné práce Noc s Hamletem a Tos... kánu.

Opelík postupuje klidně a důkladně vpřed časem, přičemž se pokouší rozkrývat některá zdánlivě tajemná místa Holanova díla. Daří se mu to u narážek na dobové reálie, ale působivé je také například sledování antických motivů u Holana, jejich propojování s křesťanstvím, mozartovské a shakespearovské kapitoly odkazující k rozporuplné pozici génia anebo odhalení podkladu Toskány v typu skladby La belle dame sans merci. Vstupuje také do problematiky mezitextových vztahů Holanova díla i jeho vícejazyčnosti, podrobně předvádí způsoby, jakým se děje budování a rozšiřování Holanova básnického světa. Tak nově zhodnocuje také Holanovu pozici básníka-čtenáře, jeho literární zázemí. Z těchto všech úctyhodných odhalení a rozborů jsem přesto vybrala pár příkladů, které podle mne Opelíkovu práci problematizují, byť se zdají být vcelku titěrné. Ukazují ale, jak některá místa zůstávají podstatně zakryta anebo se pokoušejí o takovou "racionalistickou demontáž", o níž sám autor jinde ví, jak je neúčinná.

Případ mlčící jabloně

Opelík začíná svou práci zmínkou o Blouznivém vějíři, prvotině, kterou Holan odřízl ze svého díla, tedy v atmosféře diferencujícího se poetismu. Škoda že právě pro zahraničního čtenáře neposílil Opelík téma Holanova díla v kontextu české poezie (a to právě už od počáteční distance k meziválečné avantgardě - srovnání s Mikuláškovým a Kunderovým zřeknutím se rané tvorby je tu vskutku irelevantní), odkud mohla mnohem zřetelněji vystoupit teze o Holanově metafyzice bytí jako bytí v díle, něco, co i podle Opelíka posiluje smysl, a tedy i sugestivnost Holanových vrcholných skladeb, epiky šedesátých let i závěrečných lyrismů. Autor přechází rychle ve strukturální rozbory jednotlivých sbírek a skladeb (např. význam titulů, binární opozice jako konkrétní - abstraktní, versologické pořádky), které přece jen často proměňují esej ve vědeckou analýzu, jejímž cílem jako by mělo být vybudovat zázemí pro překlad básně do obecně srozumitelného, běžného jazyka. Takové "překládání" způsobuje některá zkreslení anebo i bagatelizace.

Holanovo dílo sleduje Opelík od sbírky Vanutí. Odtud se básnění stává Holanovi osudem, nejsou to však básně dělané z osudu. Pojetí, které není tak vzdálené, jak by se z autorova odmítání ("Jeden dobový kritik, který se na štěstí pro literaturu vrhl po sametové revoluci na politologii"; s. 110) mohlo zdát, zakládání světa v jazyce básně, které u Holana nalezl Bohumil Doležal při výkladu Noci s Hamletem ve Tváři.

Duch Vanutí má ve své dynamice i symbolice, které Opelík sleduje, vedle pohybů přenášení významu, procesů nahrazování a deformování běžného označení, protikladnosti, rozpornosti, abstraktnosti a dalších formálních zvláštností už jazyk, který se ptá po své podstatě. Doležal to nazývá zakládací jmenování, které není vymýšlením nových slov, jednorázový akt, ale děj v rámci řeči, její destrukce a rekonstituce. Smyslem výkladu básně není, jak se domnívám spolu s Doležalem, překlad z jazyka básnického do jazyka běžného sdělení, ale vystižení jiné pozice. B. Doležal píše v duchu Chalupeckého o poezii jako "sestupu k počátkům řeči", o sestupu k řeči, která je Heideggerovým "zakládajícím jmenováním", k řeči, v níž se rekonstituuje svět, nikoli k řeči, která by jen vystupovala v dualitě řeč sdělovací - básnická, a byla tedy obdobou sdělení.

Takovým překladem Holanova "Mlčím vás, jabloně!"na "Jabloně, neslyším vás!" (s. 11) zaniká například rozdíl mlčení a slyšení, ucha a úst, a s ním i rozdíl, který jednou znamená odstup, podruhé splývání, a který tak ukazuje i rozdílný vztah ke světu, přesun do světa účastného spoluprožívání. Holanova báseň, o jejímž prvním verši je řeč, má název Smrt umírajícího na sadě a po signálech proměňování (vítr očí, vlnění dechu, křídla) se v závěrečné strofě objevuje zvedající se dech, spojený s rodem, a to tam, kde je také vytvořen pandán k první strofě: "Mlčící jabloně! slovo jablka ústa má by chtěla - ". Cesta od "Mlčím vás, jabloně!" k mlčícím jabloním je spojena s utvářením slova vkládaného do úst jako plod - v celé své hmotnosti.

V Kolurách píše Holan o řeči a mlčení (Melencolia):

"Kráso, jsi keřem růžovým, v koruně vůní přelud blízkosti, kráso marná!

Kráso, jsi keřem růžovým, lebku držíc v svých kořenech, kráso nesmrtelná!

Jak mlčet tě? Řeknu ti: 'Nesmrtelná!', abys vyzradila své rty, kráso?

Jak mlčet tě? Řeknu ti: 'Řekni mi, řekni, o čem mlčeti budeš, než vytryskne, co neodpovíš!', kráso, celá kráso, která jsi za ní!"

(Sebrané spisy IX, 1968, s. 9)

Krása je zachycena ve svém převratu v keř - a je to krása vyrůstající ze smrti, z hrobu, nesmrtelnosti a vzdálenosti, vystupující ve své přeludné blízkosti a jen jako fragment. Je to fragment těla - rty, které zrazují mlčící celek. Tedy: odstup a přeludná, sošná blízkost. Báseň srovnatelná se sochou a jejím "přeludem blízkosti", o kterém píše Holan v esejích. A ve Vanutí: "mrtvé bytí v živém jsoucnu soch"; "Spí krásná přadlena a nahým divem / se v tělo strojí."

Dílo, takto vstupující do bytí, Holanovo "rozevřen knihou". Mlčenlivá příroda, odkazující svými znameními k bytí, a dílo, poukazující na konečnost a svobodu, na tragiku času. Doležal píše o díle angažujícím se v reorganizaci světa, o zakládání světa - a nikoli o glosování světa už založeného.

Dokument a dokumenty

Holanův existencialismus spojuje Opelík s odklonem od lyriky třicátých let k epice, básník by se nebyl stal existenciálním básníkem, "kdyby svou původní ctižádost pronikat za jevovou realitu k noumenům, substancím a esencím nebyl vystřídal odvahou nořit se do objektivních mezních situací člověka a analyzovat je" (s. 76). A píše o niterné osamělosti Holanových "nahých" hrdinů, jejich cizinectví, hostování ve světě, nicotě atd.

Řekne-li se Holanova čtyřicátá léta, vybaví se čtenáři samé velké skladby, píše Opelík (s. 111). Mně ne. Vybaví se mi fragment válečného Holanova deníku Hadry, kosti, kůže (z let 1938- 1945, vyd. 1946 v Listech). Snad je to posedlost, možná i generační (ale snad nejen to - stačí porovnat s bezskrupulózním jazykem básní Ivana Diviše). O tomto fragmentu se Opelík vůbec nezmiňuje, přitom, jak se domnívám, je v něm všechno, co by mohlo podporovat jeho představu existencionalisty. Syrovost a vhled do mezní situace války, v návaznosti na válku ve Španělsku, kterou Holan tak prožíval. Je to široká freska historická, s řadou citací, vícejazyčných, s širokým geografickým záběrem, kterou uzavírá úvaha o smyslu a místě umění. Je to dokument o nesmrtelnosti poezie. Poezie v její nahotě - s odkazy na nahé figury Michelangelova Posledního soudu -, poezie holá na kost, jako člověk té doby: "A ty kosti tam jsou, a pěkně nazvané: trnové výčnělky, kost slzná a kost křížová... Mám zde připomínat, že jde možná o předznamenání nedalekého už Naplnění času?" (Sebrané spisy IX, 1968, s. 273). Text, který vskutku vypadává z houpačky epika- lyrika, přitom však předznamenává všechnu razanci vrcholných Holanových skladeb: Noci s Hamletem (1949- 1956, 1962, vyd. časopisecky 1964) i Toskány, "příběhu o lásce a smrti" (1956, 1961, vyd. 1963). A především diskvalifikuje už předem i ty poválečné skladby, které Opelík pěkně nazval "dokumentem iluzí".

Noc s Hamletem pojednal Opelík vskutku minuciózně, jak co do hledání rodokmenu Hamleta v Holanově díle (první hamletovské známky nachází v roce 1948), tak zvláště ve vztahu k Shakespearovi, ve způsobu práce s předlohou i v hledání Holanových romantických stylizací do postavy Hamleta. Zde se pak, v tematickém plánu, odkrývá i pozice básnictví a umění (v totalitním státě) jako něco, co pozvedá náš zrak k "horizontu bytí", ale také je otevírá plnosti - smyslovosti a smyslnosti, vášnivé až k chlípnosti. Opelík tu vyhmátl biologickou metaforiku ženy, erotickou suverenitu skladby, smysl lásky jako projev nejhlubšího bytí a postavil tyto kvality Holanovy poezie jako argument proti výrokům Václava Černého o spekulativnosti Holanovy poezie (v posledním dílu Pamětí).

Opelík upozorňuje, že v Holanových Sebraných spisech, "slyšících na kritéria druhová a žánrová", jsou skladby Bolest, Příběhy a Noc s Hamletem rozptýleny do tří svazků (III., VII., VIII.), což znesnadňuje porozumět jejich vzájemné jednotě, "jejich vzniku z jednoho vývařiště" (s. 150). Opět se tu ukazuje výhoda chronologického hlediska. Je oporou interpretaci, která ústí v monografistův názor, že jsou to právě tyto skladby, které mají větší nárok na společný název Dokument, než měla čtveřice autorových "nadšených, důvěřivých pokvětnových knih z let 1945- 47".

Jiří Opelík, Holanovské nápovědy. Praha, Thyrsus 2004.