Alena Dvořáková

O pních a laplích vědecko-fantasticky

Dlouho nic, a najednou tři za sebou. Míněny jsou tři současné románové prózy vědecko-fantastického ražení: Umina verze Emila Hakla (Argo, 2016), Bytost Václava Kahudy (Druhé město, 2017) a Stručné dějiny Hnutí Petry Hůlové (Torst, 2018). Staromódní česká nálepka vystihuje jádro dotyčného žánru líp než anglické science fiction. Tím je totiž vědeckost spíš než věda - ve smyslu jakési mýtovědy, bohaté sítě odkazů, symbolů, motivů a příběhů, jimiž se dá k vědě porůznu odkazovat a zkoumat, zda a jak její skutečné či pomyslné výdobytky naplňují prastaré, nevědecké lidské potřeby a sny. Pravá povaha a hodnota těchto snů a potřeb však není nutně dána či známa předem, spíš se teprve vyjeví v rozdílu mezi tím, co si striktně vzato žádá věda a co nad rámec vědy (a mnohdy daleko, daleko za její rámec) vyžaduje vědecko-fantastický mýtus. Propast mezi vědou a vědeckostí překlenuje románové fantazírování s nepřehlédnutelným ideologickým nábojem, ať už utopickým, či dystopickým. Každý vědecko-fantastický obraz - ideálního společenství, nebo naopak "konce světa" - nese v sobě též argument o zhoubnosti či prospěšnosti jistých druhů lidského myšlení, mravů a "technik", jakož i uspořádání společnosti. Jaké obrazy člověka a společnosti, jakou kritiku lidského bytí a soužití nám předkládají Hakl, Kahuda a Hůlová?

I. Haklova Umina verze

"Rozumím tomu, proč by chtěl mít budovatel utopie kolem sebe výhradně samé krásné ženy," prohodil jsem k Frazierovi, jen co jsme usedli s čajem, "ale i tak žasnu nad Vaším úspěchem."

(B. F. Skinner, Walden Dvě, 5. kapitola, s. 28)

U Hakla je věda cosi okrajového, samo o sobě nezajímavého, a když už, tak spíš podezřelého: není doménou osvícených kapacit a spasitelů nemocného lidstva (řekněme typu Antonína Holého či Čapkova dr. Galéna), bádajících v laboratořích důvěryhodných ústavů s dlouholetou tradicí a publikujících výhradně v recenzovaných časopisech. Není to ale ani mechanický pavouk vojensko-průmyslového komplexu s globálním dosahem, který se snaží zaplést do svých sítí celý svět - ať už si klade za cíl lidskou bytost zdokonalit/znesmrtelnit, či naopak zotročit. (Obojí možná vyjde nastejno, bude-li lidská nesmrtelnost založena na licenčním systému biomedicínského hardwaru a softwaru po vzoru dnešních počítačových sítí, jak to popisuje Harari v knize Homo Deus, s. 401.)

U Hakla má věda spíš nádech viktoriánského hororu (připomeňme Frankensteina Mary Shelleyové či Stevensonova Doktora Jekylla a pana Hyda, ale vedle nich také různé verze "Pygmalionu"). Jejím základem je pokoutný experiment - kdysi rouhačský, dnes pouze nedostatečně kontrolovaný -, k němuž se uchylují zakomplexovaní týpkové, případně pochybní šmelináři s farmaky, toužící po rychlém zisku. Haklovým Frankensteinem je zloduch Rašna napojený na starce Smrťáka - jakéhosi deaex machina, jehož moderní "machinou" je hrozivý džíp, z kterého tento démon z říše mimo dobro a zlo (a dopravní předpisy) sestupuje mezi smrtelníky. Rašna vyrábí a oživuje svého netvora - gumovou pannu - jako perníkový táta po česku, v betonové garáži skryté za nenápadnou vilou v ospalých pražských Hodkovičkách, v elektrizované nádrži jak vystřižené z televizního hororu. Takováto mýtověda je ovšem pouhou služtičkou fantazírování, a to hodně tradičního. Nepřekvapí, že hlavním Rašnovým výtvorem je umělá žena - krásná, sexuschopná a sexuchtivá. (S ošklivou by šla provozovat nanejvýš tvrdá věda?) A nepřekvapí ani to, že se Haklův hrdina - starý mládenec a naoko vyžilý cynik, ve skutečnosti ale velmi lidský a po lásce toužící František - do Umy hluboce zamiluje, i přes počáteční rozpaky.

K silným stránkám románu patří lehkost, s jakou autor umí načrtnout, rozpohybovat a "ozvučit" postavu - jedno jestli ústřední, nebo okrajovou -, aniž by sklouzl ke klišé. Stále obdivuhodná je i jeho schopnost evokovat "procházkou" charakter a atmosféru té či oné městské čtvrti, byť v této knize autor některé vycházky poněkud odbyl, a navíc si vypomáhá fotografiemi. Co se dějové linky týče, působivý je hlavně začátek: hrdinovo osudové zabouchnutí dveří od bytu, a posléze i vchodových dveří do domu. Vědomí, že se uprostřed života ocitl bez klíče (doslova i obrazně), lze číst jako moderní obdobu dantovského sejití z pravé cesty na počátku Komedie. Následné bloudění a spočinutí mezi bezdomovci pak představuje hrozbu rezignace na smysluplný život a přenastavení času prožívání na věčnost nebo spíš bezčasí - přitom se však hrdinovi nezvěčňuje před očima vytoužený okamžik, zážitek čiré krásy ("Jsi tolik krásný! prodli jen", Faust, s. 77), ale spíš vize děsivě pomalého lidského rozkladu. Před ním zachrání jinak nefaustovského hrdinu mefistofelské zjevení Smrťáka (jakkoliv ošidně a dočasně).

Největší slabinou románu je sama Uma a fantazírování, případně rozumování s ní spojené. Netýká se to pouze povrchních úvah o robotech (s. 197-198), ale i části románu nazvané Umina verze, která je vyprávěna z pohledu umělé ženy. Od začátku do konce je toto vyprávění natolik obyčejně lidské - veskrze sebeuvědomělé, patřičně motivované a smysluplné -, že podrývá fiktivní věrohodnost Uminy ne-lidskosti. Podivuje-li se Deckard v Ridleyho Blade Runnerovi na adresu krásné replikantky Rachel: "Jak je možné, že to neví, co je to zač?", u Hakla se spíš vnucuje otázka: Jak je možné, že se Uma tak dobře vyzná v sobě i ostatních? Proč by se neměla vyznat, namítnete, když je postavena na bázi samoučících se neuronových sítí? Tak například neurovědec Antonio Damasio by odpověděl asi takto: Protože lidská mysl je výplodem těla, které není zcela redukovatelné na neuronové sítě a algoritmy, ať už jakkoliv sofistikované. "Dohaduji se, že tělesné stavy nejsou algoritmicky předpověditelné mozkem, ale že spíš platí, že mozek čeká na tělo, aby ho zpravilo o tom, co se skutečně stalo. [...] mozek vyžaduje potvrzení, že tělo žije, jinak nemá důvod udržovat se ve stavu bdělosti a pozornosti." Je proto nepravděpodobné, že by bytost ukotvená v těle toho typu, jaké má Uma - jehož přežití se neřídí týmiž biologickými imperativy co tělo lidské -, vyplodilo čitelně lidskou mysl a subjektivitu: "Pokud by základním předmětem těchto zobrazení nebyl organismus zakotvený v těle, mohli bychom mít nějaký druh mysli, ale pochybuji, že by to byla ta mysl, kterou máme." (Blíže viz Damasio, s. 158-159, 226-229.) Uma se například vůbec bytostně nebojí: co ale znamená "chtít přežít" v případě organismu, jehož tělo technicky vzato nemá strach v repertoáru svých možností? Přesněji řečeno: jak může něco, co na vlastní (husí) kůži nepociťuje strach z druhých, pociťovat něco jako lidskou touhu přežít, a ještě jí i rozumět? (Na nebezpečí spojená s biologickými modely, které redukují živé organismy na algoritmy, upozorňuje též Harari.)

Čtenářská konverze se tedy na rozdíl od té hrdinovy nekoná, naopak v této části románu nejspíš vyvrcholí pocit, že autor na nás Uminu (ne)umělost jen hraje - ve skutečnosti nás krmí starou dobrou mužskou animou přestrojenou za robota (protože kyborgové zrovna jedou?). Až na příležitostný frisson ze souhry obrazu a textu (díky velmi povedeným fotografiím Zuzany Lazarové) nepůsobí Haklova Uma dost přesvědčivě na to, aby si čtenářky románu jako já neřekly: Opravdu je třeba na záchranu normálního chlapa trpícího krizí středního věku povolávat do akce hned pannu gumovou, ovšem vybavenou umělou inteligencí se sex-appealem, jaké svět neviděl (a hned tak neuvidí)? Jaký je v tom vědecko-fantastický pokrok, když přes veškerou domnělou vymakanost jejího hardwaru a softwaru není gUma ničím jiným než dalším z mnoha avatarů odvěkého mužského přeludu, archetypu spásné ženské krásy, která nikdy nezestárne, nikdy se neokouká a neomrzí? (Natož aby se vymlouvala na migrénu.) Je Uma něco jiného než postmoderně zumělohmotnělá, plasticky smyslná obdoba Dantovy Beatrice či Goetheova "das ewig Weibliche"?

Pravda, Dante s Goethem by se jistě podivili, co má dnes "věčné ženství" na triku, po jakých lokálech se musí s dnešními Fausty/Franty tahat, místo aby je povznášelo nad pomíjivost pozemské existence a osvobozovalo od nutkavé činorodosti, touhy chápat svět doslovně a neustále ho předělávat k lepšímu; o Haklově "zieht uns hinan" nuselským peklíčkem se jim počítám nesnilo. Ale opravdu by na záchranu haklovského sebelítostivce před nudou a bídou lehce zdegenerovaného života v nálevnách kolem Synkáče nestačila nějaká ta exoticky tajemná, eroticky přitažlivá "japonečka" hovořící roztomile lámanou češtinou, kterou by pro větší akční napětí drželi v hrsti mafiánští pasáci? Byl by mezi ní a Haklovou replikantkou nějaký rozdíl? (Vždyť i ne-umělé ženy se musí průběžně promazávat drahými lubrikanty z obskurních laboratoří, mají-li si udržet patřičně vláčnou vaginu a pleť...)

Čtenář(ka) se taky nejspíš neubrání podezření, že si autor až příliš usnadnil práci, když hrdinovi uzmul Umu na akčně tragický způsob. Ano, nic nebere (muže) u srdce tak jako smrt krásné ženy, tvrdíval už E. A. Poe. Hakl jako by jen dodával: ono je nakonec jedno, jestli byla ta krasavice doopravdy živá a srdce jí dotlouklo, anebo se živou pouze zdála a někdo ji vyzkratoval. Jenže to už napsal Philip K. Dick, že i "elektrické věci mají své životy. Jakkoliv chabé." (s. 208) A s praktickou nerozeznatelností živého od robotického či holografického, dojde-li na lásku, si pohrává jak Dickova nejslavnější sci-fi, tak všechny filmové verze Blade Runnera na ní založené (ty Ridleyho i ta Villeneuveova). Nebylo by zajímavější sledovat, jak by František "revertoval" k beznadějné rezignaci, kdyby i Uma jednou narazila na hranice svých možností? Nenajela by i ona na smyčku věčného návratu stále týchž neotřele uhihňaných reakcí? Co by se stalo, až by i ji dostihla algoritmická obdoba ubíjejícího koloběhu života? Anebo ještě hůř: co kdyby se Frantovi nakonec omrzela i ta stále krásná, stále jiná Uma? To by teprve byla tragédie.

Největší slabinou Uminy verze je tedy autorova neochota pokusit se domyslet nastíněnou vizi do konce, respektive za tradiční konce a klišé podobných příběhů - jak to ve svých vědecko-fantastických prózách dělal třeba zrovna Philip K. Dick (zvlášť pokud jde o vztah člověka k živým a robotickým zvířatům); a jak to v menší míře, ale stále rafinovaněji než Hakl, dělají ve filmu starý i nový Blade Runner, případně nejedna epizoda britského seriálu Černé zrcadlo (Black Mirror). Haklův román je přesvědčivý a působivý po jazykové a obrazné/obrazové stránce, ale neříká nic nového - přestože k tomu má několikrát nakročeno. Což se netýká jen robotů.

Když František odmítne vstoupit do sporu se Smrťákem s celkem troufalým tvrzením, že je lepší věřit utopii než nevěřit ničemu (s. 39), čekali bychom od autora, že nenechá hrdinu jen tak plácat do větru. Ve Smrťákových vzpomínkách odkazuje text nejméně ke dvěma utopiím, té nacistické a té komunistické. Co tedy znamená "ničemu nevěřit" tak, aby to bylo horší než stát se fanatickým náckem či komunistou ochotným jít přes mrtvoly? Hakl předvádí širokou paletu lidských existencí na okraji či na hraně, od ztroskotanců, jimiž jsou úvodní bezdomovci, přes pouze lidsky odpudivé spolucestující ve vlaku (páchnoucího dědka, uřvané cikány) a blbě se tlemící hospodské "normály" (s. 246), až po vyslovené syčáky (JUDr. Jurgis) a mafiózy typu Smrťáka. Jsou ale tyto figurky nutně lidmi, kteří ničemu nevěří? Nebo jen zrovna nevědí, čemu (jestli něčemu) věří? Anebo to jenom cítí a neumí svou víru či nevíru vyjádřit, případně nejsou ochotni trápit se jejím sumírováním a vyznáváním? Nebo věří, ale jen blbostem a blábolům? Nebo jsou tak zchlastaní a zfetovaní, že na to, aby něčemu věřili, nemají sílu? A co když člověk sobecky věří jen sám sobě a své chamtivosti - je tohle totéž, co ničemu nevěřit? Co z toho všeho je ale horší než věřit v utopii, která člověka opravňuje k tomu, aby mučil a zabíjel?

Možná se z mé strany jedná o čtenářské nedorozumění: třeba jsou Haklovi ztroskotanci naopak právě lidé, kteří doplatili na to, že i v dnešní době pořád věří... na člověka, a zvlášť na jeho přirozenou krásu, svobodu a důstojnost. Na okraji či na dně se ocitli proto, že na ně nepůsobí skinnerovské techniky operantního podmiňování pozitivním posílením, na nichž stojí a s nimiž padá konzumní kapitalismus. Nejsou zkrátka schopni či ochotni zapojit se do bezduchého koloběhu zapínání a vypínání počítačů, přijímání a odesílání esemesek, nutkavého kontrolování mobilu a tvítování, vyřizování e-mailů a plnění nesmyslných zakázek s vidinou nějaké té "víkendové" odměny či umělohmotné krásy. Potom by "doopravdy nežili" spíš lidé normálně "zapojení" (k nimž patří do jisté míry i František). No dobrá, ale v jakém smyslu je takový Facebook horší než gulag či koncentrák? To Hakl bohužel nedodává - a přitom se nám všem před očima začíná už pár let rýsovat jakási temná odpověď. Jestli je Facebook v něčem horší, pak v tom, že v člověku nenápadně zotročovaném stále vyladěnějšími algoritmy - tvorovi, který se čím dál víc podobá dálkově ovládaným robokrysám, o nichž píše Harari v Homo Deus (s. 333-334) - dokáže udržet pocit, že navzdory všemu tomu skinnerovsky zmanipulovanému klikání, lajkování a mnohahodinovému vysedávání na "fejsu" a dalším podobným pastičkám na myši jedná svobodně: že tohle všechno dělá z vlastní vůle, protože to chce a protože je to pro něj dobré.

Autor Uminy verze spolu se svým hrdinou (a odkazem na Viktora Pelevina) nastavuje vposledku čtenáři překvapivě vysokou laťku lidskosti. Pravou vědecko-fantastickou utopií modernity je život ryze obyčejného, a přitom neobyčejně vnímavého a soucitného člověka toužícího po lásce a kráse, pro něhož by existence nebyla stokrát obehraným Nohavicou (kterého si navíc pouští stará bába, ta antiteze všech nádherně elastických Um!), ale ani sartrovským peklem těch druhých - ať už bezskrupulózních syčáků, nebo naopak vyžilých požívačů nejrůznějších drog, kteří znaveni blouděním nuselskou divočinou (pražskou obdobou dantovské la selva oscura, kde ale stěží potkáte nějakého Vergilia) ještě rádi ulehnou mezi bezdomovce. No ale popravdě: kdo z nás to dá?

II. Kahudova Bytost

Copak nestačí, že jsem druhé učinil příjemnými, šťastnými a výkonnými? Proč ode mě ještě čekat, že se jim budu podobat? Opravdu se musím i já vyznačovat ctnostmi, které jsou, jak jsem dokázal, nejvhodnější pro dobře uspořádanou společnost? [...] Žádné dokonalé znovuzrození neexistuje. Neexistuje dokonalá konverze. Konečné společenské uspořádání, na němž tu pracujeme, musí počkat na ty, jejichž jediným dědictvím je Walden Dvě. A oni přijdou, o to se nebojte, a zbylí z nás upadnou do naprosto zaslouženého zapomnění - nádoby pokažené už při výrobě.

(Skinner, Walden Dvě, 28. kapitola, s. 234)

Kahudův vypravěč v Bytosti je též nádobou pokaženou při výrobě, a to ještě citelněji než Skinnerův Frazier, zakladatel utopické komunity Walden Dvě, který promlouvá v citátu výše. U Skinnera je utopie plná krásných žen ve stavu pracného zrodu a stárnoucí Frazier, jakkoliv není schopen stát se jejím plnohodnotným účastníkem, zůstává jejím strůjcem a hybatelem; ještě chvilku potrvá, než se bude moci jako deistický bůh stáhnout do pozadí a ponechat své stvoření osudu. Na rozdíl od něj je Kahudův "starý tulák" či poutník už jen živou fosilií kataklyzmaticky zaniklého světa těch nereformovatelných, po němž na Zemi zbyla jen hrstka podobných lidských dinosaurů - přežívajících o samotě po liduprázdných rozbujelých lesích, džunglích a ostrovech, a bedlivě sledovaných nezkaženými dětmi utopie, nezasaženými minulostí. Tito ctnostní mladí lidé se chopili celoplanetární vlády a na zemi očištěné od přemnožených lidských krys nastolili behavioristický ráj, v němž vše funguje na bázi technologicky ošetřeného ukájení pudů a operantního podmiňování, aniž by bylo zapotřebí kohokoliv trestat (Skinner s Frazierem by zaplesali). Na každou, i tu nejpochybnější či nejúchylnější potřebu a tužbu promptně reagují všehoschopní a ke všemu svolní androidi. Každý úzkostný výkřik ze sna je okamžitě zachycen celoplanetárním monitoringem a bez meškání vyšetřen/ošetřen, aby se nikde na světě nehromadily frustrace, jejichž přetlak dříve či později hrozí násilným výbuchem. Dění v novém světě, kde je vše ošetřeno proti lidskému biologickému i mravnímu selhání, se přesouvá do "bezčasého" vědeckého bádání, cele podřízeného udržování nastoleného klidu a míru. Co se ale na takové Zemi může ještě stát?

Kahuda je především lyrik - a v Bytosti se mu podařilo vytvořit svět, v němž vypravěčské tíhnutí k lyrice působí přirozeně až nevyhnutelně. Vše, co se mohlo udát, se už událo - děj, dění, historie v pravém slova smyslu mají povahu toho, co bylo a odvanulo, dávného osobního krachu či dějinné katastrofy. V Bytosti se prvotně "děje" myšlení dožívajících starců pamětníků, kteří sami brzy zaslouženě upadnou v zapomnění. Duševní hnutí Kahudova poutníka jsou buď vyvolána zvenčí a nabývají podoby pozorného vnímání a líčení přírodních pochodů a pohybů v oživlé krajině, která člověka nezměrně přesahuje a převyšuje, anebo tryskají zevnitř, do jisté míry nahodile - a to se pak zhmotňují v útržkovitých vzpomínkách a historkách z minulosti. K nejpůsobivějším pasážím románu patří právě různé momenty tichého spočinutí, ať už prožitku, či vzpomínky (a až v druhém sledu též chvíle orgasmického splynutí): vypravěč usazený na pařezu na pralesní mýtině pozoruje západ slunce anebo splývá na zádech ve vylidněném podolském bazénu; plachtí nějakým tím samořiditelným vrtulníkem či raketoplánem nad širou zemskou plání; nebo s přítelem popíjí a pokuřuje pod hradbami Bezdězu, těsně po soumraku, s výhledem do potemnělého kraje. Třetím a posledním zdrojem duchovního proudění v románu jsou vypravěčovy citace z nejrůznějších informačních zdrojů (kronik, internetových konspiračních teorií, poezie, filmů, odborné literatury hlavně z oblasti psychologie a kognitivní vědy) a komentáře k nim. Zmíněné tři hlavní zdroje lyrického vědomí - smyslové vnímání ztišeného poutníka, jeho emotivnější vzpomínání a nakonec i přejaté, ale zkušenostmi procezené vědění - se dohromady skládají ve fragmentární a ne vždy přehlednou mozaiku (v lecčems připomínající dřívější, hutnější romány), která tvoří jednotlivé kapitoly.

A přece má Bytost i jakýsi děj, který je paradoxně "nahozen" globálním výpadkem elektřiny - ten ohrožuje na životě nejen starce odkázaného na podpůrný exoskelet, ale i celý pozemský ráj. Teprve od tohoto momentu se odvíjí to pravé Kahudovo vědecko-fantazírování: v zájmu zachování nové civilizace je třeba vyrobit takového živočicha, který by byl pozemsky co nejodolnější a nejpoučenější, ale energeticky zcela nezávislý. Je fascinující sledovat, jak se tu věda stává odrazovým můstkem fantazírování, jehož zdrojem je cosi velmi prastarého - v tomto případě křesťanská zvěst a představa druhého Kristova příchodu. Kahuda před čtenářem nic neskrývá: nově stvořenou bytost nazývá Synem člověka a z toho, jak její geneticky modifikované zrození líčí, je zjevné, že se prvotně neřídí logikou vědy, ale morálkou a vírou. Výběr genetického materiálu vhodného pro mesiáše se pod pláštíkem huxleyovského přežití nejsilnějších řídí spíš nevědeckou, ale mravně působivou ideou, že "v ráji" budou první poslední a poslední první. Syn člověka dostane geny nejen od Kahudova fyzicky i duševně opotřebovaného poutníka psychotika, ale též od amazonských indiánů a kočovných cikánů - neboť právě takovíto lidé, živořící na okraji vyspělé civilizace, osvědčí největší způsobilost k přežití při apokalypse, která v kostarické džungli potopí i takový arcisymbol evropské kultury, jakým je socha Dia z Artemisia (s. 218).

Výhodou genetických manipulací a rozplozování prováděného v bioreaktoru je vědecky vzato právě to, že díky vynětí plodné matérie z živého těla a jejímu dalšímu obrábění in vitro není nadále zapotřebí, aby muž poznával ženu v biblickém slova smyslu. V krásném novém světě molekulární genetiky se už nikdo nemusí k nikomu tělesně přibližovat a riskovat velmi osobní odmítnutí či znásilnění; všichni jsou celoplanetárně zapojeni do bezdrátové, bezdotykové sítě, aby se nikdo nemusel s nikým dotýkat ani stýkat. V Bytosti si však fantazie žádá víc než věda: replikující se hmota nestačí, je zapotřebí mýticky živého těla. Na Kahudův stvořitelský experiment je sklo příliš profánní, DNA se ukládá do obřadné zlaté archy a Syn člověka, jakkoliv je odkojen bioreaktorem, potřebuje ke zrození stále ještě mužský penis probuzený k životu kouzelným dotykem dvou mladých a krásných dívek ("Ne já, ale ony drží v dlaních boží peň", s. 219) - dívek, které jsou němé, snad proto, aby jim nad posvátným pněm neujela sarkastická poznámka. Ani to však nestačí: Kahudův Syn se nadto musí narodit do idyly mírumilovného soužití člověka s nově rozbujelou květenou a zvířenou ve společenství, v němž sice vlk nepřebývá s beránkem a pardál nelehá vedle kůzlete (Izajáš 11:6), ale už k tomu není daleko: v Bytosti lehají vlčicí odkojená dvojčata se starým "medvědem" poutníkem hned vedle poklidně stočeného hroznýše a z druhé strany se k nim tulí jaguár...

Kahudova utopie ovšem vrcholí nejen jedním zrodem, ale též dvojím přerodem. Tím prvním je náhlý nával sebeuvědomění u androida a jeho poněkud paradoxní polidštění. (K čemu však toto zesilikonuvstání, je-li člověk, i ten nejuvědomělejší, překonán?) Druhou a důležitější proměnou je starcovo přijetí vlastní pomíjivosti a jeho smířlivé vykročení vstříc zániku. Má-li Kahudův román nějaké poselství, tuším, že právě toto: skutečný ráj na Zemi nemůže nastat, protože bohužel všichni chcete žít věčně... v kůži toho starého dobrého egoisty, po kterém potopa, toho bezbožného, bezohledného chamtivce a tupce, nutkavě činorodého, přírodu drancujícího sexuálního úchyla, megalomana, despoty a válečného zločince, který se od začátku nepovedl a v Kahudově prorocké vizi má být vědecko-fantasticky překonán.

Netuším, do jaké míry osloví Bytost i čtenáře, který nevyrostl na verneovkách a nemá slabost pro dětinské snění, které je hnacím motorem všech vědecko-fantastických dobrodružství (zvlášť těch dvacet tisíc mil pod mořem, s ponorkou a chobotnicí). Netuším ani, do jaké míry text zapůsobí na člověka, který nesdílí romantizující vnímání přírody a při četbě se mu nevybaví přinejmenším Máchův Bezděz či Máj: vypravěčovo lyrizující já jako by při opakovaném plachtění a vznášení se nad krajinou splývalo vjedno s oblaky, k nimž Máchův smutný vězeň marně vzhlíží ze země se svým poselstvím ("Vy, jenž dalekosáhlým během svým... "). A nedokážu posoudit ani to, do jaké míry román zaujme čtenáře, který s autorem nesdílí nejen Verna a romantické básníky, ale ani okruh literatury faktu od Syřišťové po Penrose, která je do textu zakomponována v hojných odkazech a citacích. Snad se ale nenajde nikdo, na koho by ta či ona pasáž v Bytosti hluboce nezapůsobila básnickým obrazem s velkým citovým nábojem či myšlenkovou podnětností. Pro obrazy spojené s putováním osamělého člověka po vylidněné zemi, pro scénu z podolského bazénu, orgasmickou chobotnici, černého kocourka pod Bezdězem a hlavně etudu s myší (s. 110-113) lze autorovi odpustit i řadu historek, které jako by neměly jiný účel než znovu a znovu a s gustem líčit čtenáři člověka v co nejodpornějším světle. Pokud máte letos chuť a sílu jen na jednu vědecko-fantastickou knihu, přečtěte si Kahudovu Bytost.

III. Hůlové Stručné dějiny Hnutí

Co byste dělal, kdybyste měl k dispozici účinnou vědu o chování? Dejme tomu, že byste najednou dokázal ovládat chování lidí, jak byste si přál. Co byste dělal?"

(Skinner, Walden Dvě, 29. kapitola, s. 240)

Úmorný nový svět, jak ho líčí Stručné dějiny Hnutí, stojí na dvou pilířích. Tím prvním je existence skinnerovsky účinné vědy o chování, jíž údajně disponuje titulní Hnutí a jež tvoří základ jeho převýchovných institucí - jejich cílem je radikální přestavba společenského uspořádání a lidského chování takzvaného starosvěta. Druhým pilířem této dystopie je ideologie Hnutí, která odhaluje, v čem zásadní nespravedlnost starosvěta spočívala a proč bylo nutno s ní revolučně skoncovat. Věřte nebo nevěřte, touto nespravedlností - tímto kazem na kráse starosvěta - není nic jiného než skinnerovský, haklovský a kahudovský fetiš ženské krásy. Na Frazierovu leninskou otázku "co dělat?" odpovídá Hůlové vypravěčka Věra - pravověrná údernice připomínající kříženku Jiřiny Švorcové a Keseyho sestry Ratchedové - takto: je nutno přehodnotit hodnotu ženské krásy. Tuto bitvu, na válečném a institucionálním poli údajně prakticky vyhranou, je třeba dovést do vítězného konce na poli mužské (ale také ženské) psychopatologie všedního dne. A to už nám Věra začíná podrobně líčit svou dlouholetou "drobnou práci" na tomto projektu (s. 9).

Pointou memoáru, jestli jsem ho správně pochopila, je nechat hrdinku vyprávět tak, aby v průběhu jejího bezelstně (nestydatě?) otevřeného líčení vlastních úspěchů (a mezi řádky též dílčích provozních nezdarů a těžkostí) vyvřely na povrch všechny ty nevyhnutelné, a přesto nepřiznané rozpory mezi ideologickým nátěrem a pravou skutečností, teorií a praxí. Aby vynikla propast mezi deklarovanou prospěšností Hnutí a všemi selháními, zklamáními, brutálnostmi a tragédiemi, které postihují jednotlivce v jeho totalitních institucích i mimo ně. Věra začíná slibně pasáží o zákazu zrcadel v Instituci na převýchovu mužů (s. 10-11) a o klíčovém rozdílu mezi novou kulturou, která člověka učí dívat se na svět vlastníma očima, a starosvětem, který ženy (a muže) nutí, aby sami sebe lustrovali očima světa. Dobrá je také pasáž o základní epifanii každé dorůstající holčičky, totiž momentu užasnutí nad reklamním billboardem ("Mami, proč je ta paní nahatá?", s. 17 a násl.) - který v revolučních dějinách Hnutí hraje roli výstřelu z Aurory. Při další četbě však začnou vyvstávat spíš slabiny Hůlové fikce.

Stručné dějiny Hnutí slibují v názvu víc, než dokáží splnit. Přese vše, s čím se nám Věra svěřuje, nedostáváme do rukou dějiny, které by nám odhalily, jakým sledem událostí se ze starosvěta stal nový svět obývaný vypravěčkou. Jen matně se nám naznačuje, jaký charakter měly ony "bitvy [...] na bojištích světa" (s. 10), bez nichž se nastolení spravedlivějšího řádu neobešlo - na samém začátku stály teroristické útoky legendární zakladatelky Hnutí na bašty tradiční mužskosti.

Jak se ale z teroristického tažení "nezdárnice" Rity stalo vítězné masové hnutí? Klíčovou záhadou, která v textu zůstává přes všechna dílčí vysvětlení nezodpovězena, je toto: Jak jen to ta Rita udělala, že se jí podařilo ženy účinně sjednotit? Dobře přece víme, jak to dopadá ve skutečnosti, když se někdo pokusí sešikovat ženy pod praporem rovnosti a sesterství. Nedávno jsme se o tom mohli znovu (pokolikáté už?) přesvědčit v souvislosti s hnutím #MeToo: namísto jednotné fronty se do sebe okamžitě pustily feministky s nefeministkami, feministky s jinými feministkami, starší ženy vytáhly do boje proti mladším a naopak, Američanky to nedarovaly Francouzkám, Češky Američankám, cisky transkám a naopak, neherečky se posmívaly herečkám a herečky to nandávaly herečkám i neherečkám...

Pravdou je, že z žen se dělá hnutí s velkým H horko těžko, a není snad nic nepravděpodobnějšího než vypravěččino nonšalantní konstatování ženské jednoty: ať už jde o tu ideologickou ("protože idea nás spojuje všechny", s. 19), anebo fyzickou (představa davů zfanatizovaných žen, jichž jsou "celé fotbalové stadiony", s. 22). To, že si o ženské jednotě dělá přílišné iluze sama vypravěčka Věra, na věci nic nemění - Hnutí v jejím světě existuje a je dost jednotné na to, aby ovládalo společnost: jak se něco takového Ritě povedlo? Navzdory tomu, co nám Hůlová Věřinými ústy tvrdí o lidské přirozenosti (s. 72-73 a jinde), je pravděpodobnější, že ženské sjednocení pod hlavičkou toho či onoho celospolečenského projektu není myslitelné, natož proveditelné bez hlubokého biologického přenastavení ženského těla. Přesvědčivěji než Hůlová to předvádí například Naomi Aldermanová v dystopické sci-fi Power (2017, česky Napětí, Argo 2018): teprve když nahodilá genetická mutace vybaví dostatek žen novým, mocně "elektrizovaným" tělem, které umožní změnu ženského tělesného a posléze i psychologického nastavení, podaří se navodit obrat též v ženské pospolitosti a v mocenských poměrech mezi ženami a muži.

Dále není jasné, jak vlastně funguje svět, v němž Hůlové Hnutí představuje onu vševládnou strukturu reprezentující (stále ještě?) většinové přesvědčení. Jak dalekosáhlý je nový kolektivismus mimo síť převýchovných institucí? Na jednom místě se nám s odkazem na reklamní billboardy naznačuje, že kapitalismus tu, přinejmenším v jakési přísně regulované, vegetariánské podobě, funguje dál (s. 114) a že existuje i černý trh s mejkapem či plastickými operacemi, případně zaměstnání typu realitní makléřky (s. 150). Zároveň se ale tvrdí, že nejen masný průmysl, ale i móda byly direktivně zrušeny (s. 38, 89), a i řada dalších procedur včetně přidělování bytů se zdá fungovat na direktivní, institucionálně-kolektivistické bázi (k čemu potom realitní makléři?). Hůlová nechává veškeré vyprávění na Věře, která je nejen zjevně nespolehlivou, ale hlavně omezenou vypravěčkou. Ovšem to, že Věřiny iluze a sebeklamy nejsou v textu korigovány soustavně, ale jen tu a tam, jak se to zrovna hodí ("A vy tomu všemu opravdu věříte?" s. 104), budí pochyby o soudržnosti a věrohodnosti nejen hrdinčina, ale i autorčina fiktivního světa.

Druhou velkou slabinou Stručných dějin Hnutí je až příliš zjevná ošidnost představ a postupů vydávaných Hnutím, respektive Věrou, za účinnou vědu o chování. Tato mýtověda je založena na příliš primitivním ztotožnění krásy s jedním z jejích ideálů: krása se ztotožňuje s mládím, sex-appeal s vizuální krásou nejen vnějškového, ale hlavně statického typu, přičemž vnitřek a vnějšek, tělesno a duševno se kladou černobíle proti sobě. Tato mýtověda o kráse pak v praxi vede k převýchově pomocí sledu různých technik klasického a operantního podmiňování, užívaných převážně ke změně mužského vnímání ženského těla a sexuálních reakcí na něj. Potíž je v tom, že v jejich účinnost by dnes neuvěřil ani fanatický arcibehaviorista.

Věra se odvolává primárně na Pavlova a klasické podmiňování. Jenže dávné experimenty tohoto druhu, uskutečněné například Davidem H. Barlowem na homosexuálech, ukázaly - i přes nefalšovaně vědecký zápal experimentátorů -, že sexuální preference u lidí se klasickým podmiňováním/averzivní terapií mění jen velice obtížně a nespolehlivě (a to i u lidí, kteří jsou ve vězení a nemají před podobnými vědátory kam utéct). Nad Věrou a jejím Hnutím by ale nejspíš vrtěl hlavou i sám Skinner. Připomeňme, že jeho utopie Walden Dvě pochází z roku 1948 a pojednání Překonaná svoboda a důstojnost (Beyond Freedom and Dignity) z roku 1971 - v obou spisech autor již dlouhá desetiletí před Hůlovou argumentoval, že metody založené na trestání bývají, pokud jde o trvalou změnu hluboce zakořeněného chování (která by nemusela být průběžně vynucována dalšími a dalšími tresty), buď velmi málo účinné, nebo zcela neúčinné. Zároveň tvrdil, že ani na metody založené převážně na negativním posílení (tj. různé druhy averzivní terapie, kterými se to ve Stručných dějinách hemží) je lepší moc se nespoléhat, jde-li o vynucování nechtěného. Existuje proti nim překvapivě účinná zbraň - dlouhá tradice volnomyšlenkaření, kterou Skinner nazývá "literaturou o svobodě" (s. 45). Ta už stačila člověka naočkovat proti nejrůznějším druhům averzivního ovládání, tak aby je dokázal - pokud nejsou v jeho zájmu - snadno odhalit, vyhodnotit coby nelegitimní a oprávněně se pokusil jim uniknout nebo se vzepřít. Ani Skinnerův Frazier není takový fanatik, neřkuli magor, aby do svého Waldena Dvě přibíral lidi vnitřně nepřesvědčené o nutnosti a prospěšnosti zaváděných reforem (které stojí na pozitivním posilování).

S účinností pozitivního posílení tedy stojí a padá celá Skinnerova behavioristická argumentace proti individuální svobodě a důstojnosti coby psychologicky věrohodným pojmům i společenským hodnotám - právě ta ale (záměrně či nezáměrně) tvoří podtext nejedné Věřiny polemiky. O pozitivním posílení Věra poněkud vágně mluví (s. 33, detailní popis v knize kupodivu nenajdeme). Jenže z toho, jak popisuje většinu své práce, vyplývá, že převážně čelí nemožnosti: úkolu převychovat "klienty s historií odporu" (s. 85, později i klientky), na které zabírá věru máloco. Věra má sice k dispozici celý repertoár násilných donucovacích prostředků - samotky, elektrické pendreky, elektrohelmu a jakousi počítačově řízenou indoktrinaci v kómatu. Jenže těmi lze nepoddajného fetišistu či vzpouzející se fetišistku zneškodnit, ale nového člověka tak nevyrobíš. (Ostatně i u Kahudy bylo k přeměně starého člověka ve spasitele zapotřebí ne obyčejné elektřiny, ale rovnou gravitačního vlnění!) Hůlové utopická Instituce by měla paradoxně větší šanci na úspěch, kdyby převýchovu nepřevychovatelných samců a samic rovnou vzdala a nechala je, natrvalo institucionalizované, shnít zaživa u počítače s nepřetržitým přístupem k videohrám, internetovému pornu a incelovým fórům...

Zmíněná nedomyšlenost a chabá vědeckost světa, který je nám Věrou/Hůlovou předkládán, snižují vposledku přesvědčivost díla jako celku. Není nijak těžké nahlédnout, že utopie vylíčená Věrou fungovat nemůže a nebude, ani nemluvě o nepravděpodobnosti jejího vzniku. A stejně nasnadě je i Věřina ideologická zaslepenost a ochota k sebeklamu. Její horlivé polemiky se proto nejednou míjejí cílem, jako by přesvědčovaly dávno přesvědčené (a nevytrhnou to ani lechtivé popisy z její výchovné praxe). A tak čtenáři nakonec nezbývá než se ptát, kam vlastně autorka svým vědecko-fantazírováním míří? Chce nás snad přesvědčit, že v době, kdy ve Státech vládne Trump, v Číně Si Ťin-pching, v Rusku Putin, v Turecku Erdogan, v Maďarsku Orbán a u nás Zeman s Babišem - v době, kdy svět je promořen plasty a druhým nejpočetnějším velkým savcem na Zemi je hned po člověku kráva (ta kráva, kterou v budoucnu dost možná čeká genetická modifikace, aby v otřesných podmínkách, v nichž je namnoze chována, mohla být beze změny chována i nadále, aniž by bolest pociťovala jako utrpení - to není sci-fi, na tom už se pracuje, jak se můžete dočíst třeba ve Shriverově článku níže) -, tak tedy že právě v této době jsou největší civilizační hrozbou genderové aktivistky, militantní vegani a zelení extremisté, jimiž se to po vlastech českých zřejmě jen hemží? Máme si opravdu představovat, že zrovna tahle parta začne už brzy odpalovat na ministerstvech své veggie buřtové bomby - a je jen otázkou času, kdy v šedých teplácích převezme totalitní krutovládu nad světem? (Je to ale vůbec parta? Kde je u nás ona "šedá zóna tichého souhlasu" /s. 26/, která by z těchto barbuchů současné české duše udělala masové hnutí?) Zklamaného čtenáře maně napadne, že stačilo připsat nějaké ty homosexualisty, a z románu by byl vhodný dárek pro Václava Klause...

Oproti Haklovu i Kahudovu románu mají Stručné dějiny Hnutí ještě jednu citelnou slabinu, a tou je vypravěččina postava a zejména její jazykový styl. Haklův František či Kahudův stařec (Věřinou terminologií "needukovaní staří bílí samci") jsou postavy veskrze uvěřitelné, psychologicky i jazykově, ať už s nimi čtenář sympatizuje, nebo nad jejich božími pni a krásnými pannami vrtí hlavou. Vypravěčka Hůlové románu je naproti tomu osoba podivně neuchopitelná, která ze všeho nejvíc upomíná na podobně neuvěřitelnou vypravěčku Strážců občanského dobra. Vyjadřuje se upovídaným až užvaněným stylem, který nejednou vzbuzuje pochybnost, zda se ještě jedná o styl (tj. charakterizaci), anebo už je to jen odbytá (nedostatečně zredigovaná?) próza. Co si například počít s takto vystavěnými větami, které neobstojí ani jako parodie či travestie ideologicky znetvořené řeči: "Předpokladem zvnitřnění definujících podmínek humanity, ono kýžené akceptování mezilidských vztahů na bázi rovnosti a hlubinného nevizuálního porozumění, je vědomí. Přezdívka pokoje personálem Obrody na,nalejvárnu' mluví za vše." (s. 145)

A přesto jsem se i při četbě Stručných dějinHnutí dobrala jistého poznání: zůstávám starosvětskou fetišistkou nejméně dvou druhů krásy. Jednak té "přírodní", atmosférické, nasávané všemi smysly při haklovské procházce či kahudovském spočinutí, ať už se přírodou myslí divočina, či městská zákoutí. Hůlové Věra je ke všem podobným krásám netečná, jedno jestli se jedná o západ slunce, jabloňový sad, zasněžené štíty hor či "krásu industriálu" (s. 175), o níž se sice zmiňuje, ale která se jí vnitřně nijak nedotýká. (Je až s podivem, jak důsledně se autorka dokáže ve Věřině diskurzu vyhýbat příležitostem k pozastavení, ztišení či odmlce, kdy by se ke slovu mohl dostat čirý cit či smyslový vjem. Snad právě tato smyslová "slepota" a "hluchota" dělají z její vypravěčky tak ne-lidskou, neuvěřitelnou postavu. Výjimkou z pravidla jsou dva Věřiny "spontánní" citové výlevy /s. 155-156, s. 169/, které však kvůli přemrštěné metaforičnosti působí příliš prvoplánově.) A zadruhé zůstávám fetišistkou krásy literární, nesené prozodicky působivou řečí, umně vykrouženými větami, slohem, který z četby dělá zážitek, a nikoliv muka. Zejména pokud jde o jazyk a styl, mají Umina verze i Bytost nad Stručnými dějinami Hnutí výrazně navrch.

IV. O čem sní dožívající dinosauři

"Co je láska," prohlásil [Frazier] a pokrčil rameny, "když ne jiný název pro pozitivní posílení?"

(Skinner, Walden Dvě, 33. kapitola, s. 282)

Na zde rozebíraných prózách není vposledku pozoruhodné ani tak to, čím se od sebe odlišují, jako spíš to, čím se jedna druhé i třetí až překvapivě podobají. Když pominu nečekané skinnerovské paralely, které jsem se pokusila naznačit, sdílejí všechna tři díla výchozí předpoklad: dnešní člověk nemůže být se světem a civilizací, jak se v západní modernitě ustálily, v hloubi duše spokojen. Navzdory materiálnímu blahobytu, demokratičnosti a relativní nenásilnosti západních společností stále touží po něčem, co tak či onak přesahuje skutečnost, která se mu dává. Touží po kráse, která by byla lidsky živá a zároveň odolávala času a rozkladu; po lásce, která by nebyla redukovatelná na pozitivní posílení; po naději ve věčnou spásu světa i člověka - jenže zároveň se jakékoliv víry a sázky na transcendenci bojí, protože v nich vidí zaslepenou, omezenou dogmatičnost a tíhnutí k totalitě nějaké té nevěrohodné Věry.

Ve všech třech románech se také předpokládá, že tím nejdůležitějším na člověku zůstává i nadále jeho pohlaví a sex. Není to ale spíš generační předsudek? Mladí už možná na člověku vnímají přednostně něco jiného - třeba to, jak bděle a neúnavně se zapojuje do nejrůznějších sítí, v nichž se nekomunikuje tělesnými příznaky zamilovanosti či odporu, ale symbolicky odtělesněnými signály. (Případně se tělesnost předvádí v oploštěných, smyslově ochuzených obrazech.) Mladistvá zapojenost dokáže být podivuhodně bezpohlavní: neodehrává se ani přes zduřené božské pně, ani skrz zasunování či vytahování pňů (či vlajek) ze ženských laplí, ale spíš "dotyky" přes obrazovku, netečným svíráním a "hlazením" smartphonu či podobného kovově plasticky chladného, nepohlavního zařízení. Namísto sexu sextování. Možná že vědecko-fantastickému snění o tělesném styku a orgasmickém splynutí a následném zrození krásy z krásy, ale (hlavně?) z lásky se dnes oddávají opravdu už jen ti staří a starší z nás. O setkání s podmořskou chobotnicí a o elektrizujícím doteku jejích chapadel posetých přísavkami sní už nejspíš jen nedostatečně zapojení, dožívající dinosauři...

Literatura

Emil Hakl: Umina verze. Praha, Argo 2016. | Petra Hůlová: Stručné dějiny Hnutí. Praha, Torst 2018. | Václav Kahuda: Bytost. Brno, Druhé město 2017. | Antonio Damasio: Descartes`s Error. Emotion, Reason and the Human Brain (1994, 2006). London, Vintage 2006. | Philip K. Dick: Do Androids Dream of Electric Sheep? (1968). London, Orion Books 1999. | Yuval Noah Harari: Homo Deus. A Brief History of Tomorrow (2015). London, Vintage 2017. | Johann Wolfgang Goethe: Faust. Přel. Otokar Fischer. Praha, Mladá fronta 1973. | Ridley Scott: Blade Runner. Director's Cut (1992). Warner Home Video DVD (2006). | Adam Shriver: "Knocking Out Pain in Livestock: Can Technology Succeed Where Morality Has Stalled?" Neuroethics 21. 8. 2009. | B. F. Skinner: Beyond Freedom and Dignity (1971). Harmondsworth, Penguin Books 1979. | B. F. Skinner: Walden Two (1948). New York, Macmillan 1976.

Alena Dvořáková (1973), anglistka, literární kritička a překladatelka. Naposledy přeložila romány irského spisovatele Kevina Barryho U nás v Bohane (Argo 2016) a Broukobol (Argo 2018).