Pavlína Rychterová

O svatých a nesvatých, ztracených v překladu

Nově přeložená kniha Petera Dinzelbachera, plodného a uznávaného odborníka v oboru ženské středověké zbožnosti, mystiky a svatosti, je jedním z jeho populárněji zaměřených děl. Věnuje se fenoménu, projevům a dobovému vnímání ženské charizmatické zbožnosti především v období pozdního středověku a raného novověku, s několika přesahy do doby nejnovější. Mezi ně patří například vylíčení osudů stigmatizované charizmatičky Terezy z Konnersreuthu, která budila velkou pozornost ve dvacátých letech minulého století. Její hrob v rodné východobavorské vsi je dodnes živým poutním místem i přesto, že katolická církev se od kultu Terezy jako světice distancuje. V centru autorovy pozornosti stojí proslulé středověké mystičky a vizionářky, jako například vesnická dívka Johanka z Arku, šlechtična Brigita Švédská nebo anglická měštka Margery Kempe, méně proslulé, extravagantně zbožné ženy, jako byla bekyně Kristina ze Stommeln, oblíbená "živoucí svatá" švédského dominikána Petra z Dácie, nebo posedlá benediktinská jeptiška Eustochie z Padovy. Najdeme tu ale i podvodnice v oblasti charizmatické svatosti, jako byla augsburská bekyně Anna Laminit, jež svou předstíranou schopností obejít se bez jídla (tvrdila, že žije pouze z hostie) vzbudila obdiv i v samotném Martinu Lutherovi, nebo španělskou dominikánskou převorku Marii od Navštívení (2. pol. 16. stol.), která si malovala stigmata, aby získala zbožný obdiv okolí. Byla nakonec odhalena žárlivými sestrami a za ponižujících podmínek doživotně uvězněna v klášteře.

Dinzelbacher usiluje o vytvoření typologie charizmatické zbožnosti a svatosti. Do jisté míry se přitom opírá o novozákonní definice "charizmat" jako darů svatého Ducha a o teorii a praxi středověkého "rozlišování duchů" (discretio spirituum), tedy o dobové nazírání charizmatické zbožnosti. Zároveň uplatňuje i hledisko současného areligiózního skepticismu, využívaje poznatků psychologie, psychiatrie a sociologie (fenomény davové psychózy, skupinové dynamiky apod.). Odpověď na otázku formulovanou v titulu knihy je pak velmi nejednoznačná, neboť takový je jednak materiál, s nímž autor pracuje, a taková je i kombinace obou metodických přístupů. Žena, jejíž projevy zbožnosti byly nějak nápadné, mohla být považována za svatou, obdarovanou svatým Duchem, vyvolenou Páně atd. a jako taková uctívána a obdivována, nebo v ní také její okolí mohlo vidět prokletou, posedlou, ďáblovu oběť nebo jeho stvůru, v nejhorším případě čarodějnici, ďáblovu spřeženkyni, vládkyni nad zdravím, štěstím a životem bližních. Jestli se nakonec stala světicí, nebo čarodějnicí, souviselo s ní samotnou a její zbožností, potažmo bezbožností, jenom částečně. Její osud totiž závisel především na intelektuálních kvalitách, teologickém vzdělání, angažovanosti a společenském postavení jejích vykladačů.

V úvodu zmíněný populárně-vědecký charakter knihy s sebou nese jednoznačné klady. Na prvním místě mezi ně patří možnost nepředpojatého a teorií nezatíženého převyprávění atraktivních výňatků z pramenů, díky nimž je text nesmírně čtivý a zábavný a umožňuje čtenářům konkrétní vhled do středověkého materiálu, s nímž medievistika pracuje. Takové převyprávění, oproštěné od analytické přísnosti a teoretického ukotvení, s sebou ovšem nese i jistá úskalí, především nebezpečí určité dryáčnické senzacechtivosti a psychologizujícího eklekticismu. Je proto vhodné číst tuto Dinzelbacherovu knihu s jistým, dobře míněným skepticismem, tj. klást si otázku, nakolik jsou jeho paralelizace středověkých a novověkých, resp. současných projevů charizmatické zbožnosti obhajitelné a do jaké míry jsou vedeny snahou přiblížit téma laickému čtenáři. Vše, co stojí v dobových pramenech, nelze považovat za prostý záznam toho, jak se věci odehrály, respektive jak si lidé konkrétní fenomény vykládali. Prameny pojednávající o projevech středověké charizmatické zbožnosti jsou do značné míry stylizované, závislé na teologických a kanonických normách, literárních předlohách a na velice složitém konglomerátu představ o svatosti, ďáblu, Bohu, nebi a pekle, které se v souvislosti s konkrétní situací toho kterého regionu, města či kláštera měnily nejen v čase, ale i v prostoru. Přes všechny tyto výhrady představují Světice, nebo čarodějky? faktograficky zajímavý, literárně elegantní a myšlenkově inspirativní text, který lze jak odbornému, tak laickému čtenáři jenom doporučit.

Taková je Dinzelbacherova kniha ovšem ve svém originálním, německém znění. Český překlad se bohužel hemží přímo hrozivým množstvím chyb, od více či méně nápadných dezinterpretací autorské výpovědi (např. na s. 35 se hovoří o ženách, které po smrti Johanky z Arku upálenou světici následovaly - ony se ovšem za Pannu orleánskou vydávaly; překladatel také často vypouští slovo asi, zřejmě /v originále freilich/, což v textu stírá rozdíl mezi tvrzením doloženým v pramenech a pouhou domněnkou) až k naprostému zkomolení textu směrem k bizarnímu nesmyslu (na s. 35 je obrat hundertmaliges Abbeten des Englischen Grupřeložen nikoliv stokrát se pomodlila Ave Maria, nýbrž jako stonásobné vyřčení anglického pozdravu). Oba zmíněné typy nejzávažnějších omylů provází záplava drobnějších chyb a nedůsledností v přechylování jmen, překladech místních názvů, terminologii či v nesprávných českých ekvivalentech běžných německých výrazů (místní název Norsko je z neznámých důvodů ponechán jako Norwegen - s. 17; termín Abla /odpustek/ je přeložen jako požehnání - s. 29; slovo Laster /neřest/ je přeloženo jako hřích - s. 38; apod.).

Několik příkladů z deseti stran českého překladu (a pouze ve výběru!) nechť poslouží jako ukázka charakteru a četnosti problematických překladatelských interpretací. Věta Hatte sie etwa, wie so viele Frauen und Männer des ausgehenden Mittelalters magische Mittel zum Guten oder Bösen ihrer Nächsten gebraucht? má znít Nebo snad užívala magických prostředků, aby působila svým bližním dobré či zlé, jako tolik žen a mužů sklonku středověku?, nikoliv Nebo snad užívala magických prostředků pro dobro či zlo, [sic!] svých bližních, jako tolik žen i mužů vrcholného středověku? (s. 24). Obrat Sie dagegen meinte znamená Ona naproti tomu mínila, nikoli Ona sama říkala, výraz gern und bereitwillig znamená ráda a dobrovolně, nikoli ráda a obrat wenig gefallen konnte znamená nemohla příliš líbit, nikoli příliš nelíbila (vše s. 24).

Verdächtigung znamená podezření, nikoli nařčení, obrat waren nicht gefeit znamená nebyly chráněny, nikoli neubránily se, výraz Hofmeisterin neoznačuje dvorní dámu, nýbrž se překládá jako hofmistryně, Mitteilung Gottes je Boží sdělení, nikoliv pouhé sdělení a Aufruf není nabádání nýbrž výzva (vše s. 25).

Označení königlich-zypriotischer Hofbeichtiger neznamená neurčitě královského dvorního zpovědníka z řádu dominikánů, nýbrž dominikána, zpovědníka na kyperském panovnickém dvoře. Obrat nicht nur die "Fachwelt" spalteten, sondern auch fromme Laien berührten znamená nejen že rozdělovaly "odborníky", nýbrž zasahovaly i zbožné laiky a nikoliv rozdělovaly nejen "odborný svět", nýbrž i zbožné laiky (vše s. 27).

Slovo verfressen neznamená prožraná, nýbrž žravá, nenasytná, popř. rozežraná. Obrat und ihr Beichtvater ist selber verhext und hat den Schlüssel zu allem neznamená a sám její zpovědník je čarodějník a je klíčem k tomu všemu, nýbrž a její zpovědník je sám začarovaný a má k tomu všemu klíč. Obrat vorgebe nicht zu essen neznamená umiňuje si nejíst, nýbrž předstírá, že nejí, a obrat die Umfänge wurden abgehalten neznamená průvod vyšel, nýbrž procesí se uskutečnilo. Výraz in vielem neznamená ve všem, nýbrž v mnohém a slovo Ruf neznamená proslulost, nýbrž pověst (vše s. 28).

Obrat Die Bu neznamená, že někdo kajícnici pokoušel (s. 29), nýbrž že kajícná sestra byla zkoušena. Věta Wir erörtern hier nur einige von den bisher genannten unterschiedliche Fälle má znít Zde se budeme zabývat jenom některými případy, které se odlišují od dosud zmiňovaných a nikoliv Vraťme se teď opět k případům jiného druhu (s. 30). Hussitin není husita, nýbrž husitka a verschrien neznamená obviňovaná, nýbrž vykřičená (obojí s. 30). Věta Im Kloster geboren, wurde sie von ihrer Mutter, wie kaum anders möglich, weggegeben má znít Matka se jí vzdala, protože se narodila v klášteře, vzhledem k čemuž bylo jiné řešení sotva možné a nikoliv Protože se narodila v klášteře, mohla se jí matka zbavit snáze než jinde (s. 33).

Dinzelbacherova kniha samozřejmě nepředstavuje právě jednoduchý překladatelský úkol, zvláště není-li překladatel specialistou na dané téma. Pak je ovšem nutné věnovat mnohem pozornější péči oborové redakci. Knihu vydalo nakladatelství Vyšehrad jako devátý svazek řady Kulturní historie. Svými tituly (uvádí na český trh ceněná a klíčová díla předních světových historiků) i vnější úpravou je tato řada důstojným a velice potřebným počinem vedle vynikajících historických řad nakladatelství Argo (Každodenní život a Historické myšlení) a Nakladatelství Lidové noviny (Utváření Evropy). Další svazky takto ambiciózní řady by se ovšem v žádném případě neměly dostávat na trh ve stejné podobě jako Dinzelbacherovy Světice, nebo čarodějky?. Takovýto výsledek je nedůstojný pracovníků renomovaného nakladatelství a hrubým způsobem zklamává čtenářskou důvěru.

Peter Dinzelbacher, Světice, nebo čarodějky? Osudy "jiných" žen ve středověku a novověku. Praha, Vyšehrad 2003. Přeložil Petr Babka. Odpovědný redaktor Martin Žemla.