MAďAřI O SRPNU 68 • Souvislosti 3-4/2018


Marta Pató / „Byl to jeden z největších obratů mého života“ (Editorial)


Marta Pató

"Byl to jeden z největších obratů mého života" (Editorial)

Před osmi lety poskytl časopisu Souvislosti 2/2010 interview pravděpodobně nejvýznamnější současný žijící maďarský spisovatel Péter Nádas (1942). V rozhovoru směřujícímu k staleté hrušni na autorově zahradě se Nádas náhle a nečekaně vrátil ve vzpomínce na jeden srpnový den:

"18. srpna 1968 jsem byl v Ceglédu, to je městečko nedaleko Budapešti, chtěl jsem tam mluvit s náčelníkem městské policie. Byl jsem novinář. Chtěl jsem dosáhnout propuštění jednoho mladíka, kterého tehdy již několik týdnů protiprávně zadržovali ve vazbě kvůli zcela bezvýznamnému deliktu. Musel jsem na toho náčelníka čekat dost dlouho, než nakonec přišel neoholený a nevyspalý, ani mě nevyslechl do konce, ale tiše a velmi rychle mi vyložil, že již dva dny se ruské jednotky stahují k československým hranicím a on jim musí zajišťovat cestu. Poprvé v životě dělá něco, co se neslučuje s jeho přesvědčením. Byl to mladý člověk. Teď mě žádá, abych se vrátil do Budapešti a řekl to svým přátelům, abych řekl všem, co se chystá. Zdůrazňoval, že jde o mohutné pohyby vojska, okupace je na spadnutí. Rozrušený jsem se vrátil domů a skutečně jsem alarmoval přátele, ale každý kroutil hlavou, nikdo mi to nevěřil. Ne, to není možné. Je to nějaká provokace, zapomeň na to. Den nato jsem odjel na venkov, do Kisoroszi, malé vesnice v ohbí Dunaje, na dovolenou. Od té doby se nemohu zbavit dojmu, že ten policejní náčelník byl oním člověkem, který se v noci 20. srpna představil do telefonu jako vojenský důstojník a informoval československé velvyslanectví v Budapešti o tom, co se chystá. Zpráva byla předána do Prahy, předložili ji na zasedání politického byra, které se protáhlo do noci, ale ani tam jí nepřisoudili velký význam. Den poté jsem se ráno probudil tím, že přímo nad domem svištěla letadla. Do Budapešti jsem se už nevrátil. Jako novinář jsem skončil. Začal mi dost krušný život. Byl to ale jeden z největších obratů mého života."'3f1'3f

Události osmašedesátého roku znamenaly životní obrat pro celou jednu generaci. Csaba Gy. Kiss (1945) uvádí ve svém zde předkládaném doprovodném eseji emotivní vzpomínku na ony srpnové dny básníka Gáspára Nagye (1949-2007), který píše o impulsu "k tomu, abych obrátil svou pozornost k dějinám". K atmosféře konce šedesátých let se vrací Gy. Kiss i v jiném textu, kde rekapituluje svá setkání s českým spisovatelem, který ve své době představoval z maďarské perspektivy pars pro toto celé československé společnosti:

"Když se mě na něj na jaře roku 1969 ptal v kasárnách v Szolnoku jeden z dalších adeptů na důstojníka, protože jsem tam neustále všem zasvěceně vykládal o svém zaujetí českoslovenstvím, snažil jsem se z toho rychle vykroutit, ale pak se přímo zeptal, jestli jsem četl Taneční hodiny pro starší a pokročilé. Tehdy jsem znal jen Ostře sledované vlaky, vlastně spíše film, ten patřil k našemu vnímání pražského jara v Budapešti. Od podzimu roku 1967 jsem přitom události v Československu napjatě sledoval (na stanici Svobodná Evropa jsem slyšel o protestu na strahovských kolejích i o sjezdu Svazu spisovatelů). Objevem pro mě byly maďarské tiskoviny vydávané v Československu, mimo jiné také bratislavská literární revue Irodalmi Szemle. V dubnu 1968 jsem pak zažil v Bratislavě jakožto student posledního ročníku vysoké školy nadějeplnou atmosféru tehdejšího dění v Československu. Jazykovou bariéru jsem necítil jako nepřekonatelnou, měl jsem za sebou tříměsíční základní kurz češtiny, který jsem absolvoval ještě na gymnáziu, doufaje, že budu mít větší šanci dostat se na univerzitu (s češtinou mě spřátelila paní Kati Lojková, knihovnice na našem gymnáziu, která sdílela osud mnohých Bratislavanů své generace, v roce 1945 byla ze svého domova vyhnána). Toho roku (1963) se čeština ovšem na univerzitě neotevírala, o rok později se pak můj osud zpečetil v Krakově a od té doby mě zcela pohltil polský živel. Na jaře roku 1968 jsem v bratislavských kavárnách mohl se svou tehdejší znalostí polštiny pohodlně listovat slovenskými deníky. [...] Z antologie českého a slovenského dramatu jsem si zapamatoval především Kunderu, Havla a Karvaše. Jeden můj známý objevil na knižním týdnu Kunderovy Směšné lásky. V červnu jsme pak v mládežnickém týdeníku pro československé Maďary Új Ifjúság četli Vaculíkův vlivný text Dva tisíce slov."

Zásadní generační zážitek vedl mnohé z příslušníků této generace k aktivitám ve směru poznávání střední Evropy, pokusům o její pochopení a praktickým krokům k udržení soudržnosti tohoto regionu. Sílu tohoto impulzu ztvárnil v jedné z mála ze svých próz básník Gáspár Nagy. Uzavřenost tehdejší společnosti živená všudypřítomnou paranoiou ze světové války, vyjádření celkové fyzické nevolnosti a studu je zde zachyceno textem hlásícím se explicitně již svým názvem k Milanu Kunderovi.

Máme-li trauma invaze osmašedesátého roku zasadit do širší perspektivy, nemůžeme pominout odlišnost společenských dispozic. Proto jsou maďarské literární ohlasy, které jsou ve výběru Gy. Kisse shromážděny, kontextualizovány i v rámci jednotlivých literárních generací. Maďarsko bylo roku 1968 ještě v bezprostředním stínu krvavě potlačené revoluce roku 1956. Uplynulo přesně deset let od popravy Imreho Nagye. Roku 1963 vyhlásil János Kádár amnestii, na jejímž základě byly z vězení propouštěny významné osobnosti jako například István Bibó nebo Árpád Göncz. V rámci legitimizačních snah strany a vlády byly i na centralizovaném a bedlivě střeženém kulturním poli povolovány jen určité výjimky a drobné kompromisy, které byly stárnoucí generace unavené traumaty, jež jim připravilo předchozí půlstoletí, ochotny přijímat. Úvodní text Csaby Gy. Kisse to dokládá i žánrovým výběrem ukázek: starší spisovatelé byli ochotni vyjádřit svůj názor spíše již jen formou deníkových poznámek (spisovatelské deníky, z nichž je v eseji citováno, přitom vycházely vesměs až po roce 1989, upřesňování a rekonstrukce přetrhané kulturní paměti probíhá ostatně neustále). Máraiho deníky, které vydával autor průběžně (v Budapešti ovšem naposledy roku 1945 - deníky z dalších let vycházely průběžně v nejrůznějších exilových nakladatelstvích) a jejichž znovuvydávání v Budapešti od roku 1990 bylo literární senzací, vycházejí ve svém úplném znění teprve v těchto letech. Z těchto kompletních deníků vychází také Gy. Kiss ve své eseji. Pestrost názorového spektra "zasloužilých starců" dokládá srovnání v ukázce uvedených deníkových záznamů emigranta Sándora Máraiho (1900-1989) na Dubčekovu adresu s často citovaným vyjádřením filozofa Györgye Lukácse (1885-1971), které poskytl na Vánoce roku 1967 pro deník Népszabadság a které bylo poté hojně citováno v západních médiích: "I ten nemizernější socialismus je lepší než ten nejlepší kapitalismus." Skupina Lukácsových žáků se nicméně zapsala do mapy západního myšlení svým korčulským protestním prohlášením odsuzujícím potlačení pražského jara, které připomíná i doprovodná esej Gy. Kisse. Starší domácí autoři jako Gyula Illyés (1902-1983) nebo Tibor Déry (1894-1977), který byl za své aktivity v roce 1956 vězněn, ještě roku 1968 nemohli odpustit "Čechům" netečnost k maďarským událostem v roce 1956. Generace narozená ve čtyřicátých letech s "Čechy" oproti tomu živě sympatizuje, pražské jaro a srpnová invaze ji totiž zasáhla osudově. Zde otištěná báseň Víry ubývá Józsefa Utassyho (1941-2010) i krátký úryvek básně Variace Gáspára Nagye citovaný v závěru Kissova textu se vztahují k osmašedesátému, šestapadesátému i k pozdějšímu hnutí polské Solidarity. Systematický zájem o dění ve střední Evropě a dílčí kroky ve směru kultivace společenského života, které se neprojevovaly jen v oblasti literární tvorby a překladů, ale také vytvářením biboovských "kruhů svobody", které Gy. Kiss připomíná, byl pro tuto generaci (a také pro autora samotného) praktickou odpovědí na výzvu osmašedesátého roku. Publikace společensky angažovaných textů znamenala ve své době drobné rozšiřování prostoru pro svobodné vyjádření. Postupně to mohla být i vzrušující hra na kočku a myš, při níž autoři, redaktoři, neviditelní cenzoři, ministerští úředníci a v šťastnějších případech i čtenáři hledali a nacházeli skryté významy. Takto kódovaný jazyk se stal v osmdesátých letech podnětem ke skartacím časopiseckých čísel i k hravým hermeneutickým hříčkám, které vyjádřil Péter Esterházy otázkou: "Copak se asi tak stane, když se napíše, že se na oblohu vzneslo 56 divokých husí?" Zcela bez zřetele k stranicky motivované cenzuře bylo možné publikovat literární texty v oficiálně distribuovaných médiích až koncem osmdesátých let, kdy došlo ke skutečnému uvolnění.

Vedle připomenutí snah o vytváření kruhů svobody v sociálním poli trpěné, podporované i zakazované literární komunity bychom i zde chtěli znovu připomenout maďarské mučedníky invaze. Sándor Bauer (1952-1969) se bezprostředně po Palachově protestu 20. ledna 1969 upálil u Maďarského národního muzea v Budapešti. V sedmihradském Brašově se pak v zimě o rok později zapálil maďarský básník Márton Moyzes (1941-1970) a svým zraněním po třech měsících utrpení podlehl.

Marta Pató (1972), hungaristka, bohemistka, působí na Katedře literární kultury a slavistiky FF UPCE. Z maďarštiny přeložila román Ference Barnáse Devátý (Protimluv 2017).

Poznámky

1] Rozsáhlá antologie Hrabalových povídek vyšla v maďarském překladu Ference Hosszúa v Budapešti roku 1969. 2] Maďarský překlad Směšných lásek vyšel v Bratislavě v překladu Margity Zádorové roku 1967. 3] Citováno z článku Csaby Gy. Kisse věnovanému osobním vzpomínkám na Bohumila Hrabala. Maďarský text byl pod názvem Hrabal Budapesten. Pillanatfölvételek emlékezetből v úplnosti otištěn v bratislavském literárním časopise Irodalmi Szemle roku 2014, úryvek zde v překladu MP. Csaba Gy. Kiss patřil k okruhu Bethlenovy nadace, která Hrabalovi roku 1988 v Budapešti udělila Cenu Gábora Bethlena.


>Na obsah
>Pošlete nám svůj komentář k tomuto článku
>Přímý odkaz na článek: http://www.souvislosti.cz/clanek.php?id=2323